Pirátská láska - 2. Příběh
Informace:
Pokračovní 2. částí Pirátské lásky.
Příběh
Dívali jsme se, jak se potápí naše loď. Bylo to smutné. Byly to krásných dvacet let mého života na té lodi. Levou rukou jsem se držela za břicho. Ztrácela jsem spoustu krve.
,,Kde máte lékárničku?'' zeptal se Law Luffyho.
,,Ukážu ti to.'' ozvala se Nami. Law přešel ke mně, že mi pomůže.
,,D...dobrý. Zvládnu to sama.'' pronesla jsem a pomalým krokem jsem šla za Nami. Law šel vedle mě připraven mě kdykoliv podepřít nebo chytit.
Nami nám ukázala kajutu, kde byla lékárnička. Hned jsem se uvelebila v posteli.
,,Nepotřebuješ pomoct?'' zeptala se Nami Lawa.
,,V pohodě. Díky.'' odmítl Nami Law. Poté co Nami odešla, jsem si vyhrnula košili až byla vidět má podprsenka. Věděla jsem, že se dívat nebude, že se bude věnovat mému břichu, aby mi zachránil život. Law si přisedl s lékárničkou ke mně. Do lavoru natočil vodu. Začal mi smývat krev okolo rány, která se táhla přes celé břicho. Když to omyl vodou, vzal dizenfekční prostředek a začal ránu čistit. Pálelo to jako čert. Zatnula jsem všechny zuby, abych jsem nevydala ani hlásku, což se mi dařilo. Zavřela jsem pevně oči. Vduchu jsem se modlila, aby už přestal. Když vše vyčistil, vzal sterilizovanou jehlu a niť a začal šít. Nevím co bylo horší. Jestli to šití nebo čištění. Oboje bolelo jak sviň. Asi po hodině měl břicho hotové, i zavázané. Narovnala jsem si košili a opatrně jsem se posadila na posteli. Posadila jsem se k Lawovi bokem, aby mohl ošetřit levou paži. Rozvázal šátek, který mi tam zavázal Zoro. Vodou omyl ránu, a pak dizenfekcí začal čistit. Taky to pálilo, ale nebylo to tak hrozné jako břicho. ,,Na šití to není.'' oznámil mi. Ulevilo se mi. Po vyčištění dizenfekcí mi to ovázal. Když bylo vše hotové, vzala jsem Zorův šátek a šla ho omýt od krve. Law mezitím uklízel věci, které vypotřeboval na má zranění. Když jsem šátek omyla, šla jsem najít Zora.
Zoro byl a palubě a ležel na svém oblíbeném místě. Podřimoval. Přišla jsem k němu. Když jsem zjistila, že spí, chtěla jsem odejít.
,,Co si potřebovala?'' ozval se Zorův hlas. Lekla jsem se a otočila jsem se. Zoro zrovna zíval.
,,Přinesla jsem ti vrátit, ten šátek, ale je ještě mokrý.'' řekla jsem pravdu. Zoro vstal a převzal si šátek. Začal si ho zavazovat k levé paži, jak měl ve zvyku. ,,Ale...je ještě mokrý.'' zarazila jsem se.
,,Nevadí.'' usmál se Zoro. Úsměv jsem mu oplatila. Měl krásný úsměv.
,,Teď mě omluv.'' řekla jsem a odešla pryč.
Našla jsem si místo úplně vzadu. Nikdo na mě neviděl a já nikoho taky neviděla. Dívala jsem se na cestu, která ubývala za mnou. Po tvářích mi tekly slzy. Po dvaceti letech jsem brečela, jak pětiletá holka. Ani nevím z čeho. Jestli to bylo kvůli lodi, zradě Misty...nebo...nebo kvůli lásce....nevím. V tom jsem za cítila, jak mi někdo dal něco na hlavu. Byla to čepice Lawa a Law si sedl vedle mě. Slzy jsem nechala téci, ani jsem si je nestírala. Ale bylo mi divné, že si Law sundal čepici. Nikdy ji nesundaval. Už jako malé děti jsem se o ni prali. Moc se mi líbila a vždy jsem ji chtěla mít na hlavě, ale Law mi ji nechtěl nikdy půjčit. A teď? Dobrovolně, sám mi ji dal na hlavu. Chvíli jsme mlčeli. Nikdo nic neříkal. Až po chvíli Law promluvil.
,,Co se stalo na té lodi? Mezi tebou a Misty?'' zeptal se mě Law. Dívala jsem se pořád před sebe a nechala téct slzy.
,,Patřila k Rudému Johnovi. Rudý John je...teda byl její kapitán.'' začala jsem, co mi řekla všechno Misty než jsme začaly bojovat. A než jsem ji zabila.
,,C...cože?'' dostal ze sebe překvapeně Law.
,,Taky jsem na ni zírala. Opustila Rudého Johna, jen kvůli pomstě. Jak jsme si mysleli, že jsem ho tenkrát zabila. To ona ho zachránila. Byla u toho.'' pokračovala jsem ve vyprávění.
,,Ale já ji tam neviděl.'' řekl Law.
,,Říkala, že byla schovaná. Nás si našla a přidala se k nám, aby se mi pomstila. Chtěla mě zabít a pomstít, tak Rudého Johna.'' dál jsem pokračovala.
,,Proč čekala ty dva roky?'' zeptal se mě Law.
,,To netuším přesně, ale chtěla regulérní boj. Možná si věřila, že mě porazí a pak se vrátí k Rudému Johnovi...nevím...'' nedokázala jsem mu odpovědět.
,,Chápu, jak si na tom?'' zeptal se mě Law, když jsem už nepokračovala a řekla mu vše, co jsem věděla.
,,Bylo i líp.'' odpověděla jsem pravdu. Slzy mi ještě stále tekly.
,,Jak myslela, když řekla, proč si nezabila svého kapitána?'' zeptal se Law. Došlo mi, že mu musím říct pravdu.
,,Před dvaceti lety, když mi bylo pět a než jsem se k vám přidala, tak rodiče byli ve městě. Šla jsem jim naproti, když v tom mariňáci útočili na pirátskou loď. V přístavu. Jejich dělová koule zasáhla budovu, která se zřítila a zasypala mí rodiče. Mamka byla hned mrtvá. Táta zvedl hlavu, ještě žil...chtěla jsem k němu běžet, ale v tom ses tam objevil ty a začal si do táty bodat nožem hlava nehlava. Zůstala jsem stát, jak přimrazená. Když si zdrhnul, tak jsem přiběhla k mrtvým tělům našim. Chtěla jsem se pomstít mariňákům za to, že zabili mí rodiče. I tobě, ale myslela jsem si, že patříš k mariňákům. Přidala jsem se k pirátům, že chci pomstít své rodiče. Hned mě vzali mezi sebe. I pětileté děcko. Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem tě tam viděla. Řekla jsem si, že tě jednou zabiju a pomstít, tak otce. A mariňákům se chci pomstít taky. Nebýt té dělové koule, tak by to naše nezasypalo a oni by ještě mohli žit.'' vyprávěla jsem svůj příběh, který se odehrál před dvaceti lety. Stále mi tekly slzy. Při vyprávění jsem si hrála s přívěškem, který stále nosím na krku. Law chvíli mlčel. Jako by přemýšlel, co má říct.
,,P...promiň. Ten přívěšek máš od rodičů?'' omluvil se mi Law a zeptal se na přívěšek.
,,Jo, mám tam jejich fotku.'' přiznala jsem.
,,Mohu se podívat?'' zeptal se Law. Sundala jsem přívěšek z krku a ukázala mu fotku, kde byli naši a mezi nimi já jako tříletá. ,,Pěkná fotka. Ještě jednou promiň. Byl jsem malý a bál jsem se. Nevím co jsem si myslel. Proč si mě už dávno nezabila?'' znovu se mi omluvil a zeptal se mě.
,,Nenastala správná chvíle.'' řekla jsem. Sama jsem věděla důvod, ale říkat mu ho jsem nechtěla. Vrátil mi přívěšek a já si ho znovu pověsila na krk. ,,Ale jednou až ta chvíle nastane, tak si piš, že to budu já, kdo tě zabije a nikdo jiný. Jen já.'' dodala jsem rázně.
,,Ruku na to?'' řekl Law. Podívala jsem se na něho a nastavil ruku v pěst. Usmíval se.
,,Dobrá, kromě mě nikdo jiný nesmí tě zabít.'' souhlasila jsem a přiťukli jsme si pěstmi na stvrzení slibu. Byl to slib. Jediné co jsem věděla bylo to, že ho nechám zemřít stářím. Že ho nijak nezabiju. Nedokázala bych to. Mám to vyzkoušené.
,,Teď půjdu. Až se budeš cítit, přijď za námi.'' usmál se Law a vstal. Čepici stále mi nechal na mé hlavě a pomalu odešel. Naše povídání vyslechl ještě jeden člověk, o kterém jsme neměli ani tušení.
Za chvilku se ozval dívčí hlas.
,,Smím?'' byla to Nami. Už jsem nebrečela, jen sledovala oceán, který se za námi vytrácel. Podívala jsem se na ni. Přikývla jsem na souhlas. Nami si sedla na místo, kde před chvílí seděl Law. ,,Mohu se tě na něco zeptat?'' zeptala se mě. Podívala jsem se na ni a znovu jsem přikývla. ,,Ty ho miluješ, že jo?'' zeptala se mě.
,,K...koho?'' dostala jsem ze sebe. Nevěděla jsem koho má na mysli.
,,Myslím Lawa, koho si myslela?'' divila se Nami.
,,Radši nikdo.'' usmála jsem se. ,,Jak si to poznala?'' zeptala jsem se ji místo odpovědi, ale tou otázkou pochopila, že je to pravda.
,,Jsi dost čitelná. Hned jsem si toho všimla.'' vysvětlila mi Nami. Zarazila jsem se. Snad si toho nevšiml i Law. Nebo mlčí, protože mě nechce ranit? Ptala jsem se sama sebe.
,,T...to vážně?'' dostala jsem ze sebe.
,,Kluci si toho nevšimnou, na to jsou moc tupí, ale my holky, to zaregistrujeme hned.'' vysvětlila mi Nami. Ulevilo se mi, ani nevím proč.
,,Aha....'' dostala jsem ze sebe jenom.
,,Neboj, nic mu neřeknu, pokud nechceš, ale měla by sis s ním o tom promluvit. Jak dlouho se znáte?'' zeptala se mě Nami.
,,Dvacet let.'' řekla jsem pravdu.
,,T...tolik let?'' divila se Nami. ,,Kolik ti je? A Lawovi?'' byla překvapena.
,,Mně dvacet pět a Law je o rok starší.'' usmála jsem se na Nami.
,,Páni a to ještě mezi vámi k ničemu nedošlo?'' divila se Nami.
,,J....jak to myslíš, k ničemu nedošlo?''vysoukala jsem ze sebe.
,,Jako, že jste si nevyznali lásku, myslím, na co proboha myslíš?'' zhrozila se Nami.
,,Eh...jo takhle.'' ulevilo se mi. ,,Neměla jsem odvahu se mu vyznat a stále nemám a on? To netuším proč neudělal první krok. Ale myslím si, že je to láska jednostranná.'' dodala jsem.
,,Měla by si to udělat co nejdříve. Prostor ti k tomu vytvořím. Je na čase s tím něco udělat. Sice sama zkušenosti nemám a radím ti co máš dělat a co ne, ale to je jen můj názor.'' řekla mi Nami.
,,Pokusím se.'' usmála jsem se.
,,Až přistaneme ve městě, nejblížší je Crazytown. Tak si tam koupíš sexy věci a pak se mu vyznáš.'' radila mi Nami.
,,Ale šaty nebo sukni na sebe nevezmu.'' hned jsem ji varovala.
,,Nebo, něco vymyslíme.'' mrkla na mě Nami. ,,Nevrátíme se?'' zeptala se mě.
,,Myslím, že jo.'' souhlasila jsem. Obě jsme vstali, když slyšíme Sanjiho hlas.
,,OBĚD....'' zvolal Sanji na celou loď. Obě jsme šli ke klukům.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
