PSYCHO&LOVE 2
Informace:
Tak jelikož se to docela líbilo.... Zde pokračovaní ... Mám to zase rozdělené na kapitolky xD
For Steisík,JaneTejsík a vsechny kterým se to líbilo ... XD
Stále na něj myslím. I přes to, že vše zkončilo. Jeho dům je čistý, policie mi nevěří. Žádné důkazy nejsou! Jen já vím co se skutečně stalo.
První věc co mě napadla. Vypátrám ho! Jediné co mi zůstalo je jeho diář. Je nedoplněný až na telefoní číslo. Nemůžu ho ještě udat. Ještě NE! Nepřišel ten správný čas! Beru telefon a volám na číslo 739 703 453. „Haloo? Tady hotel Paradise, přejete si?“ stopa?! Možná mi to nechal abych ho našla, ale tím si jista být nemůžu.
Bezeslova zavěsím. Lehám si do postele je již večer a já jsem stahaná, že bych umřela, ale stále nemůžu přestat přemýšlet. Kam se Mike poděl?
DRUHÝ DEN
Tak nějak jsem zvládla včera usnout. Jdu do práce. Pracuju asi dva bloky od hotelu Paradise, takže tam po směně vyrazím.
Jdu volným krokem, myslím, že ho musím najít, je to má povinost.
Muž jdouví naproti mě v košily s zeleně pruhovanou kravatou a klouboukem do mě naráží. „Jejda! P-promiňte moje chyba!“ omlouvám se, vrhne na mě pohled „Nevadí.“ oznámí dost důrazně a odchází. Co to mělo znamenat?
„Ahoooj!!“ křičí na mě hlas z dálky. Holka přibližně stejně vysoká jako já s modrými vlasy a v nich danou kytku. Ella. Moje kamarádka z práce, spolupracovnice. Neustále se směje, ještě nikdy jsem ji neviděla ubrečenou, naštvanou nebo tak.
Zrychlím krok, ale přímo před hvězdárnou, kde obě pracujeme mě dostihne. „Jak ses měla??“ optává se, nemůžu jí říct pravdu co všechno se mi stalo o víkendu „Dobře a nedělala jsem nic!“ odbydu svou odpověď a usměju se od ucha k uchu. Vchazíme dovnitř a jde se makat!!
PO PRÁCI
„Tak zítra lidi!“ loučíme se před vchodem. Já co nejrychleji vyrážím k tomu hotelu.
Před vchodem se malinko upravím, jelikož se jedná o dost vážený a známý hotel. Má okolo 500 pokojů. A taky je taaak obrovský!
Vcházím dovnitř, obsluha u recepce si mě ihmed všímá. „Promiňte mohu vám pomoci?“ ptá se pohledný recepční „Ano, chtěla bych navštívit pana Mika Foulse...“ podotknu. Kouká do počítače a povídá „Patro 22, pokoj číslo 40!“ malinko se pousměju „Děkuji vám!!“
Jdu k výtahu kde mačkám tlačítko. Než se stačil výtah zavřít zastavil ho muž s podobně modrýma vlasama jako má Ella. „Děkuji, že jste počkala!“ vlastně jsem se pokusila mu ujet. Teď jedu výtahem s úplně cizým chlapem!! Ale má to jedno plus (+) je totálně sexy!! Mám malinko načervenalé tváře. Jsme už v 20 patře a výtah zaduní a zastaví „C-co se stalo?!“ ptám se vyděšeně.
Muž se na mě koukne „Zastavil jsem ho.“ oznamí mi a ušklíbne se. Přibližuje se ke mě, narážím do stěny výtahu. Není úniku, tlacítka jsou za jeho zády. Cítím jak mi zváře vřou, jak rudnou. Dívám se mu do očí. Jsem mezi jeho rukama, upřeně na mě zírá.
Povoluje kravatu, pevně vázanou ke krku. „N-ne!“ vypísknu, ale on pokračuje.
Jen si to malinko upravil. Dělala jsem z toho moc velký humbuk. Ze saka vytahuje papírek, dává mi ho do kapsy a tiše mi šeptá do ucha „Kdyžtak zavolej...“ zapíná výtah a vystupuje. Jako malé dítě se sesouvám na zem. Už jen dvě patra.
21-22!! Konečně!
Klepu na pokoj s daným číslem, ale nic, nikdo neotevírá. Klepu stále dokola. Až se dveře z čistajasna pootevřely. Naprosto sami od sebe! Vcházím. Zase tu nikdo není!!
Jen já, sama. Zacínám přehrabovat věci na stole, až na posteli nacházím papírek s dalším číslem -732 610 528- zavolám tam později. Možná další stopa... Papírky z kapes a vseho dávám do kabelky. A odchazím. Popravdě trochu posmutnile a zklamaně.
NA ULICI
Jdu si svou cestou domů. Nikoho v ulici nevidím. Jsem tu jen já? Zezadu ke mě někdo běží. Chytl mou tašku a běží dál. Snažím se mu ji sebrat, jediná šance jak najít Mika je ten papírek, v to alespoň věřím. „Zastav!! Vrať mi ji!!“ křičím, ale to mi je prd platné. Zabocuje do tmavé uličky mezi paneláky. Já udělám to samé, ale někdo další mě chytil. Přitáhl si mě a přes ústa a nos mi dal bílý ubrousek. Skoro ihned upadám do spánku.
PROBUZENÍ
Zase unešena? Proč já?! Stékají mi slzy po oblyčeji. Ještě mám zavřené oči. Sedím, cítím jak mi provaz dře ruce a kotníky. Jsem svázaná někde na židly. Otevím oči. Malinko mžourám, je na mě namířený reflektor jako při výslechu.
„Halo?“ poptávám se jestli tu někdo není „Prosím, já nic neudělala. Pusťte mě!!“ nejdřív slyším blížící se kroky a později mužský hlas „Buď hodná!“ to odněkud znám, už jsem ten hlas někde slyšela! Cítím jak mi někdo ze zadu utahuje pouta na rukách „Ah-!“ vzdychnu.
„To je nádherny zvuk!“ naseptává mi hlas ze zadu. „P-prosím nechte mě jít!“ prosím o milost.
Rozsvěcují se zářivky na stropě. Už vidím lépe. „V-vy?!!“ vyjeknu když spatřím únosce. Je to ten co do mě vrazil na ulici. V tom klobouku. Vykuleně na něj koukám. Proč mi tkhle dělá? I ten druhý kumpán vychází na světlo. Jsou si dost podobní. Dvojčata?
Pozorují mě a jen se smějí, šklebí, PERVERZÁCI! „Ještě jsme se nepředstavily... Já jsem Flip a tohle je Stip.“ oznamuje mi ten v klobouku. „Co po mě chcete?!“ zakřičím jako slaboch. „Chceme peníze a zábavu...“ odpoví skoro jednohlasně.
Co ma na mysli zábavou?! N-ne!!
Přibližují se, zase se mě někdo dotýká, někdo mě cizí. Každej z jedny strany. Maj akorát sladký řečičky. Flip mi začíná rozepínat halenku. Tváře mám hrozně horké. Stydím se! „N-nech mě!!“ vakřiknu, z vysoka na mě kašlou. Na každé mé slovo. Zajímají se jen o moje tělo. Do očí se mi hromadí slzy. Pomoc! Někdo prosím, pomocte!!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
