Anime World CZ/SK - Příběhy

Kurai

Tak teď nevím, kdo je tu blázen. Během vteřiny jsem ho držel v náručí a donesl zpět na střechu. Byl jsem tak naštvaný. Hodil jsem ho na zem, tak tvrdě, že byl slyšet zvuk dopadu.

„Máš mozek? Vůbec nejsi o sobě přesvědčený a děláš tyhle blbosti? Měl jsem tě nechat spadnout. Jdu, čau.“

Shini

V rychlosti se ho pevně chytl za ruku.

“Nikam! Tak proč jsi mě nenechal spadnout?? Proč mi říkáš všechny ty věci a pak utíkáš? To tě nenapadlo, že budu chtít vědět více? Proč vůbec ode mě pořád utíkáš? Přišel jsi mi říct, kdo jsem a pak mě zabít jako nějakou pomstu, když jsme byli ve válce proti sobě? Co jsem byl? Proč si na to nepamatuji, když jsem byl součástí? Co se stalo? Proč jsi mi to vůbec říkal? Někdo tě tím pověřil? Proč to mám vědět?” říkal jsem rychle a zastavil nutkání si mnout zadek.

I když na to jsem zapomněl, když jsem ho viděl. No páni… Když jsem se mu podíval do očí, musel jsem se prudce nadechnout. Bylo to jako bych to dělal už mnohokrát… Opravdu jsme se znali? Tahle blízkost je mi známá… On… Opět, tak divný pocit. Jako bych jím měl být přitahován…

“Nepustím tě, dokud nedostanu své odpovědi…” řekl jsem pevně a nepřestával se mu upřeně dívat do očí, tak krásně zelených.

Kurai

Chtěl odpovědi na to, co mě tolik tížilo. Jak mu můžu říct, že to já můžu za jeho smrt? Že chránil jednoho milujícího démona.

„Aaaaaaaaaaaaaaahhhhh…. Tak moc křičíš a štveš mě.“

Prudce jsem se nadechl a pomalu vydechl kyslík z plic. Pokud mu to musím říct, tak ať je to najednou.

„Nechci tě zabít, já… Já po všechny ty roky čekal, až se znovu narodíš. Řekl jsi, že na tebe mám počkat a všechno ti říct. Já… Já… Sakra… Já tě miloval a ty mě. Byli jsme pár. Nebyla to zrovna dovolená láska, ale byla naše. Můžu za tvoji smrt, chránil jsi mě a smrtelně tě zranili. Držel jsem tvé zraněné tělo na bojišti věků a viděl, jak mi umíráš. Byl to jeden z andělů, chtěl mě zabít. Řekl jsi mi, že ty se znovu narodíš, ale démon ne. Jak dlouho jsem čekal na tvůj první křik a pubertu… Tvá dospělost, je má svoboda. Vše jsem ti řekl. Teď mě pusť, nebo tě kousnu.“

Žádná reakce, stále se vzpamatovával z mojí odpovědi. Nedokázal jsem se mu vytrhnout ze sevření a tak jsem se proměnil do černočerveného vlka. Byl jsem stejně vysoký jako on a díval se mu do očí.

Shini

Takže takhle… Tohle je tedy ta pravda, co jsem tak čekal? To, co jsem tak moc hledal? Tohle utrpení? Musel trpět, proto ty bolestné výrazy… Proto ty pocity, že ho znám… Ale opravdu mohu vědět, že je to pravda? Moje dospělost je jeho svoboda…. Žil tedy jen proto, aby vyplnil přání svého milovaného? Nebo proč čekal? Ale musím říct, že jako vlk byl krásný. Tak majestátní… Tak úchvatné. No, myslím, že už nemá cenu se skrývat, ne? Nadechl jsem se a povolil v sobě anděla.

Cítil jsem, jak se mi na zádech trhá oblečení a objevují se tam velká bílá křídla. Jak mé vlasy o kousek narostly a jak teď svítí do tmy. Otevřel jsem oči a upíral je do těch jeho. Zvedl jsem ruku a něžně ho pohladil po tlamě. Někdo by řekl, že ta srst podobající se temnotě prorostlou krví, bude drsná, ale byla hebká.

“Trpěl jsi… Nebo ne? Proč jsi mě vyhledal? Bylo to mé přání? A proč se obviňuješ? Byla to má volba ne? Myslím… Že obětovat se pro někoho koho miluji, je vhodná smrt pro anděla. Jen mě mrzí, že tě to tak bolí. A ještě jsem ti udělal větší bolest, když jsem tě donutil, aby si na mě čekal. Abys spatřil někomu tolik podobného tomu, koho jsi miloval… Musí to bolet… Nepamatuji si a myslím, že si ani nevzpomenu… Cítím ale, že jsem tě odněkud znal, že je mi tvůj dotyk známý, tvůj pohled… Bylo to zvláštní a já to sváděl na to divné okolo tebe. Přiznávám, že jsi kus, ale přesto byl jsi učitel a já někdo, kdo nevěděl, proč mu narostla křídla. Teď to vím… Děkuji. Sice je toho pořád mnoho, co bych chtěl vědět. A nevím jestli to co říkáš, je opravdu pravda, ale myslím, že jo… Omlouvám se… Že jsem ti způsobil tolik utrpení… Teď jak jsi říkal, už jsi volný… Už nemusíš trpět, Kurai…” říkal jsem něžně a mile.

Hah… Bylo to jako v nějaké tragedy knížce, nebo filmu… Zajímalo by mě, proč jsem tehdy udělal něco tak krutého a svázal ho tímhle slibem. Proč jsem ho nechal trpět… Možná proto, že jsem chtěl, aby žil… Kdo ví… Ještě jemně jsem projel srst na jeho tlamě a lehce palcem pohladil jeho čumák. Pak jsem se smutným úsměvem odstoupil.

“Můžeš mi aspoň říct na koho se obrátit, abych se dozvěděl víc?”

Kurai

Každé jeho slovo tolik bolelo. Celé to špatně pochopil, ale má pravdu, už je to někdo jiný a třeba si nikdy nevzpomene. Cítil jsem obrovské úzko, které mi rvalo srdce z těla. Proměnil jsem se v černého anděla a stál naproti němu. Byl vyšší, vždy byl vyšší. A tolik krásný. Vždycky jsem ho miloval a teď jsem ho měl ztratit? Ale má pravdu, má už jiný život a já mu překážím. Je pěkné vědět, že tak dlouho jsem čekal jen na zlomené srdce. Promiň, nechám tě jít.

„Já se omlouvám, víš, vždy jsem tě miloval a je jedno, v jakém životě to je. Byl jsi vždy jenom ty. Já nejsem nějaký poslíček, nebo něco takového. Já jsem král Stínochodců. Nemohl jsem bez tebe žít, tak jsem čekal na správnou chvíli, aby si uslyšel pravdu. Víš, démoni jako já se zamilují jen jednou a jejich věrnost nezná mezí. Jsme nazýváni různě, třeba i bestie a stvůry, ale věrnost lásce, ta je pro všechny stejná. Už mě nepotřebuješ. Je mi líto, že jsem tě obtěžoval. Jo, všechno ti řekne socha v parku, je to bílý anděl. Ale jen se tak maskuje, je to šmírák. Jmenuje se Arik a byl to tvůj věrný sluha. Sbohem.“

Naposledy jsem se podíval do jeho očí a mé srdce explodovalo. Z mých očí se valily slzy. Je mi to tak líto, nejspíš jsem ti znovu ublížil. V rychlosti jsem zmizel mezi domy a letěl jsem, dokud jsem vyčerpáním neupadl na studenou a mokrou trávu u malého jezírka v lesích.

Shini

Bolelo mě, když jsem viděl jeho výraz… Tolik to bolelo… Proč… Proč mi říká, že mě miloval a pak mi řekne, že už ho nepotřebuji? Jak to může vědět? Proč brečel… Nechci, aby trpěl. Nevzpomínám si na něj a mrzí mě to. Sakra! Nemůžu to tak nechat. Nemůžu si dál pokračovat v životě s vědomím, že jsem někomu tolik ublížil, že je tu někdo kdo kvůli mně tolik trpěl! Nevydržel jsem a letěl. Letěl jsem za ním. Promiň… Nejspíše, ti přinesu zase další utrpení, ale já prostě nechci, abys trpěl. Chci si vzpomenout! I když to nezmění, kdo teď jsem, ale mohl bych mu pomocí. Vždy byl se mnou. Tolik a tak dlouho musel trpět.

Ah… Kde by jen mohl být??? Kašlal jsem na to a letěl za sochou, o které mi řekl. Ještě, že byla noc a nikdo teď v parku nebyl.

“Anděli! Ariku! Kde je Kurai?” řekl jsem hned, když jsem přiletěl.

Bylo docela děsivé, když socha otevřela oči a udělala pobavený škleb.

“Už zase ty vaše milostné hádky? Haaah… Letěl k jezírku, pane. Měl byste si ho dát na vodítko,” řekl pobaveně.

Chtěl jsem ještě něco říct, ale místo toho jsem se rozletěl k jezírku, o kterém mi Arik řekl. Našel jsem ho. Ah…. Mé nitro jako by se rvalo proti tomu jeho utrpení. Promiň… Tohle není fér…

Doletěl jsem na zem k němu, poklekl jsem a něžně ho objal. Má křídla se okolo něj obtočily, jako by ho chtěly zahřát. Smutně jsem se usmál.

“Promiň… Jsem otravný, já vím. Ale prostě… Nemůžu tě nechat trpět… Pomož mi vzpomenout… Vím, že už nebudu ten, koho jsi miloval, pořád to budu já… Ale… Zamilovat bych se mohl? I když… Možná ti to způsobí jen větší bolest… Nevím… Jen mě bolí takhle tě vidět. Říkáš, že jsi beze mne nemohl žít… Tak tedy, teď už nechceš žít? Možná to je jen lítost, co mě nutí takhle jednat, nebo něco uvnitř mě, nevím… Ale mohli bychom to zjistit. Společně,” znovu jsem se smutně zasmál.

“Pokud mi nechceš pomoci si vzpomenout… Pokud už nechceš, abych ti přidělával utrpení… Řekni, ale neříkej mi sbohem s tak útrpným výrazem, nebo budu trpět s tebou… Takže co uděláš, démone?” Jsem krutý já vím… Jsem sobecký, možná přeci jen, jsem jeden a ten samý… Kolikrát jsem umřel… Kolikrát jsem ho takhle pronásledoval? Kolikrát mě viděl umírat a on musel čekat… Na mně… Nic o něm nevím, ale tohle pohne i se skálou… Chci si vzpomenout… Pro něj.

Kurai

Jak mě našel? Jak věděl kde jsem? Samozřejmě, pitomec Arik, jak se dalo čekat. Neměl jsem mu o něm říkat, ten zmetek vyčmuchá kohokoliv a kdekoliv. Vlastně ať mě potřeboval najít Shini kdekoliv, vždy mě našel a to Arik mi řekl, že se znovu narodil. Objímal mě. Bylo to tak příjemné.

„Pusť mě, nebo tě kousnu! Nemyslíš, že i já se třeba potřebuji zamilovat do zcela jiného muže, než byl ten můj? Nestojím o tvoji lítost. Já… Já jen… Chtěl jsem být zase s tebou. Nechci ti ubližovat, proto bude lepší, když zmizím. Třeba proto sis vybral smrt, abys nemusel být s někým, jako jsem já? Proto ti tak dlouho trvalo se znovu narodit.“

Bolí to… Moc to bolí, ale tohle jsou moje pravé pocity.

Shini

“Když tedy potřebuješ jinou lásku, tak proč jsi mě našel a zamiloval ses? Proč jsi tak dlouho žil bez nikoho? Nemyslím si, že jsem chtěl smrt proto, abych s tebou nebyl. Jednoduché ne, by myslím stačilo. Sám jsi řekl, že jsem tě chránil… Nevím, proč to tak dlouho trvalo… Nevím nic, proto si chci vzpomenout. Víš… I když si nevzpomínám, tak pořád ve mě je něco, čemu nerozumím. Jako třeba teď. Mám pocit jako bych tě takhle držel mnohokrát. Ale přesto si nevzpomínám kdy a jak, nebo proč… Je to matoucí… ” říkal jsem tiše.

Nechci jeho utrpení… Přesto mu ho nejspíše právě působím. Promiň, že jsem tak děsný anděl. Jen chci vědět pravdu a vysvobodit tě z okovů, kterými tě svazuje tvá láska k mé minulosti… Jemně jsem se na něj usmál.

“Tak kousni…” zašeptal jsem s pohledem do jeho očí.

Kurai

„Tak tohle si pamatuješ, co? To, že se ti moje kousání líbilo.“

Vzal jsem jeho ruku a vytasil tesáky, pomalu jsem zajížděl do jeho kůže a rychle vyjel. Olízl jsem jeho krev a rána se zacelila.

„Je zvláštní, že ses nebál mojí podoby vlka. Každý se většinou klidí. A pokud něco v sobě cítíš, nejspíš, si jednou vzpomeneš. Ale já nechci jen to staré já, zajímá mě i tohle já. Moc toho o tobě nevím. Nemůžu v tobě číst, je to zakázané. Můžu jen v lidech. Proč jsem žil sám? Protože jsem doufal…Já vím, jsem patetický a přecitlivělý. Ale taky hodně vzteklý.“

Chytil jsem ho a natiskl na mě úplně. Pustil jsem do něj své teplo.

Shini

Prudce jsem se nadechl, když jsem cítil brnění v mém těle. Měl pravdu… To kousání ve mě vyvolávalo zvláštní pocity, tak jako tohle… Co to bylo? Zavřel jsem oči a chvíli vnímal ten pocit… Hřejivé… Měl jsem pocit, jako bych měl vrnět a usnout v jeho náručí, tak známé… Přesto cizí.

“Cítím tě… Je to tolik zvláštní… Dělá to s mým tělem divné věci. Hah, je docela deprimující to znát, ale zároveň ne… A ty bys mě měl pustit, pokud nechceš, abych něco udělal já… Jelikož mé tělo si přímo o to říká, i když pro mě samotného by to mělo být nanejvýš divné, ale co je v tomhle světě divné?” šeptal jsem a otevřel oči.

Byl tak blízko, opravdu jsem to chtěl udělat. Měl by co nejdříve ode mě jít do bezpečné vzdálenosti. Mělce jsem dýchal a snažil se pochopit mou reakci. Připadalo mi jakoby brnění přešlo v něco silnějšího, když jsem se ho chytl za ramena… Co mi na něm ještě přijde tolik povědomé??

Kurai

„Promiň mi to. Já jen… Moje tělo instinktivně jedná.“

Poodstoupil jsem od něj a díval se na lesknoucí se jezírko. Přeměnil jsem se do lidské podoby.

„A komu by si to chtěl udělat? Svému učiteli, či černému andělovi, nebo toužíš po vlkovi? Dokonce umím oboje formy sladit v jednu. A copak by mi někdo jako ty mohl udělat? Ani sám si nejsi jistý svojí andělskostí. Tak to bych tě dřív roztrhal já.“

Shini

Vydechl jsem. Místo uvolnění tu ale bylo zvláštní prázdno…

“Tobě… Ať už jako anděl, člověk… Jako vlkovi bych to asi moc dobře neuskutečnil. Nechtěl jsem ti ublížit, moje tělo tě chtělo políbit… Brnělo touhou, překlenout tu krátkou vzdálenost a spojit se s tebou. V hlavě mi hrálo, jak bys asi chutnal… Víš, že si připadám docela nemravně?? Přichází to z ničeho nic, pak to zase zmizí a následně si to zas přijde… Chjo… ” říkal jsem upřímně.

Naklonil jsem hlavu na stranu a usmál se.

“Roztrhal… Hm….? Předtím jsi mě taky chtěl roztrhat? A kdo měl na vrch? Jestli budeš lhát, tak si to zjistím! Sice teď nevím, co umím, ale přeci jen… Na něco jsem už přišel, jen jsem jako anděl byl hodně málo, protože jsem nevěděl, proč jim vůbec jsem. Teď když to vím, tak určitě toho budu umět hodně… ” řekl jsem s nebezpečným úsměvem.

“Hah… Doufej, abych já nezačal instinktivně jednat… ”

Protože,bych tě trápil snad ještě víc… Nechápal jsem to, co jsem pociťoval. To, co chtělo moje tělo bez mého vědomí…

“Připadá mi to… Jako by tě moje tělo znalo. Jako by si ono vzpomínalo, ale moje duše pořád ne…” zašeptal jsem tiše.

Kurai

No dobře… Tak tohle bylo opravdu kruté. Mé tělo se rozpalovalo, to jak jim otřásly vzpomínky na jeho polibky.

„Jako kdybys zjistil, jestli ti lžu… Hahahaha… Jsi už zmlsaný člověk, kolik toho vůbec máš ze svého anděla? Políbit mě? Tak to bych tě opravdu roztrhal.“

Byl jsem celý červený. Skvěle to kontrastovalo s tou bílou pokožkou, kterou mám. Zase lžu, ale on to stejně nepozná, tak co?

„To bych chtěl vidět, to tvoje rádoby týrání… Pche…. Člověk….“

Shini

“Hmmm, kdo ví, možná jsem už ztratil svou andělskou stránku,” řekl jsem s lehkým úsměvem.

Zaklonil jsem hlavu a roztáhl křídla a hned na to ruce.

“Říkáš mi člověk, ale přesto vypadám takhle. Lidi mi neodolají a mám určitou sílu…” opět jsem se na něj podíval. Začal jsem kroužit okolo něj.

“Hmmm, nechci, abys trpěl, ale přesto vidím, že máš pro mě určitou slabost a nechci ji proti tobě využívat, nebylo by to pěkné…” říkal jsem mile a tak nějak si užíval, tu jeho červenou tvář.

Hmmm… Myslím, že to bude ještě hodně zajímavé…

“Promiň mi za mou upřímnost… Jen se chci ujistit, zda je správné, když mi něco říká, že při líbání máš rád, když svým jazykem kloužu ve tvých ústech a jemně se dotýkám toho tvého. Přesto se ale rty vášnivě líbáme. Hmmm,zajímavý kontrast… Uvnitř jemný a z venku tolik vášnivý… Nikdy by mě něco takového napadlo, ale čím víc se na tebe dívám, tím víc jsou ve mně věci, které se prostě objeví…”

No dobře, tohle nebylo moc pěkné, ale… Něco bylo silnější než já a on si o to přímo říkal…

Kurai

Proměnil jsem se v anděla a roztáhl svá křídla, tím jsem ho od sebe odstrčil.

„Jak… Jak… Jak tohle sakra víš?“

Zakryl jsem si ústa, abych už dál nemluvil. Mohl mi lhát a já tímto jen potvrdil jeho domněnku.

„Nejsem jemný…. Ahhhhhhhhhh…. Tak strašně mě štveš. Nejradši bych ti ta tvá křidýlka odtrhal od těla, abys mě takhle nedráždil,“ poslední slova jsem zavrčel.

Shini

Zakryl jsem si rukou ústa a tiše se zasmál.

“Já sám nevím, jak to vím. Prostě to cítím. Mnoho věcí… Jako třeba tohle…” natáhl jsem ruku a jemně konečky prstů přejel po vrchním kraji jeho křídel. Bylo to hebké a jako by přímo pálily… Stáhl jsem ruku a jemně se zasmál.

“Tak mi je utrhni, zbav mě mých křídel pokud to dokážeš…” řekl jsem vyzývavě a postavil jsem se čelem k němu. Upřeně jsem se mu díval do očí…

“Nemysli si, že je to jen pro tebe dráždění… Pro mě to taky není dvakrát jednoduché. Měl bys být rád, za mou lidskost. Jinak bych se na tebe už vrhl. To co si já myslím, se neshoduje s tím, co cítí tělo. Je to jako bych to nebyl, ale zároveň byl já… Hah… Jaká krutá věc, miluješ to, co nejsem já, ale zároveň nemiluješ to, co jsem já… Nevím co si o tom myslet… I když… Není to jediná věc, co nevím, jak na ní reagovat, tak jako já sám na tebe. Jsem tebou přitahován, přesto, že tě neznám… Zajímalo by mě, zda kdybych byl právě s někým jiným, zda bych pociťoval bolest z toho, že mi něco chyby? Myslím, že vím, proč se mi nikdo nějak zvlášť nelíbil. Hah, nejspíše jsem byl odsouzen k samotě…” říkal jsem tiše a přitom natáhl křídlo a špičkou perutě a se dotkl jeho ruky.

To jsou nervy i v těch peříčkách, že cítím jeho teplo a strukturu pokožky? Nebo to prostě vím, jako mnoho dalších věcí… Proč mi vzali paměť? A když už to udělali, tak proč musím znát tolik pocitů a doteků jeho těla… Teď už nemám šanci si volně žít. Jsem s ním svázán… Je možné to rozvázat? A chci to vůbec? Tolik otázek… Tolik známého a přesto neznámého. Bolí to.

Kurai

Zase se mě dotýká, i když jen křídlem, tak přesto umírám touhou po něm. Aahhhhh… Já se z toho zblázním. Proč jsem si zasloužil tenhle trest? Nikdy to už nebude on, musím ho poznat a zkusit se zamilovat do něj. Takhle mu spíš budu ubližovat, když se budu snažit ho srovnávat s minulostí a přesto tu je tolik známých věcí.

„Promiň, jestli chceš být s někým jiným, pochopím to a nechám tě zapomenout, tak jako do teď.“

Upssss…. To jsem asi neměl říkat. Od miminka mu blokuji paměť, aby si na mě i když nevědomky nevzpomněl.

Shini

Přimhouřil jsem oči a právě se na něj zadíval.

“Jak to myslíš, tak jako do teď?! ” řekl jsem lehce podrážděným tónem. Nechá mě zapomenout?! Jak?

Kurai

Vypadal dost naštvaně a já se cítil nejistý. Super… Démon jako já, se bojí anděla, který si ani nepamatuje na svou minulost.

„Hmmm… Já…. Hah…. Tsss… Já jsem ti tak trochu blokoval paměť, jen do té doby, než jsi nastoupil na vysokou. Typuji, že od té chvíle se měníš do anděla. Já… Jen jsem nechtěl, abys na mě vzpomínal jako dítě. Takhle jsem mohl kolem tebe chodit a ty sis mě nevšiml. Můžu z tebe vyjmout i nepatrnou vzpomínku na mě, ale musíš to chtít a souhlasit s tím. Určitě, bys měl normální život…. „

Musel jsem uhnout pohledem, aby nebylo vidět, že mě by to vytrhlo ještě tepající srdce z hrudi.

Shini

Haaah?!

“Takže ty si mě, dá se říct, obíral o vzpomínky… No, je pěkné to vědět, že mi je pak na vysoké vrátíš a že bys mi něco hned vysvětlil, nebo tak, tak ne. Prostě se objevíš až teď a říkáš mi něco o normálním životě.”

Byl jsem docela naštvaný. A taky proč ne? Když se dozvím, že mi naschvál držel mé vzpomínky, že se mi hrabal v paměti. A to jen proto, aby mě mohl sledovat… Super, fakt super.

“O co jsi mě ještě obral? Držíš ještě nějaké mé vzpomínky? Co ještě nevím a měl bych to vědět, kromě své minulosti?!”

Vzal jsem ho za bradu a natočil ji ke mně, aby nemohl lhát a utíkat mi pohledem.

“Řekni, proč mi nabízíš něco takového, když vidím tvou bolest? Kdybych chtěl žít “normální” život, tak bych úplně kašlal na svou minulost a na to kdo doopravdy jsem. Prostě bych začal svůj život, ale já nechci…”

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.