Anime World CZ/SK - Příběhy

Yoake

Když jsem ucítil na tváři teplo, pootevřel jsem oči a zjistil, že slunce už vychází. Vždy se budím pří svítání. Povzdechnul jsem si a protáhl se. Zašel jsem do místnosti, která měla sloužit jako koupelna, na hostinec ušla. Propláchl jsem si obličej a rozpustil si vlasy. M2l jsem je zacuchané tak jsem si ze světla udělal hřeben a začal je rozčesávat, když jsem v půlce strnul. Kde je Sato? V ložnici jsem ho neviděl ani nikde cestou? Prošel jsem těch pár místností a nikde nebyl. Cítil jsem jak mi rychleji buší srdce. Lehce jsem se zamračil a uklidnil se. Opět jsem se rozhlédl ale teď pozorněji. Ucítil jsem vánek ve tváři a pohlédl jsem k otevřenému oknu. Naklonil jsem hlavu na stranu a šel se rozhlédnout. Teprve až když jsem se chystal zase vrátit zpět a okno zavřít jsem si všiml Satoua ležícího na střísce pod oknem.

Spal… cítil jsem jako by ze mě něco opadlo. Proč se vůbec strachuju?! Nadával jsem si a naklonil se z okna. Byl roztomilý, když tak nevinně spal. Usmál jsem se a lehce si odrhnul svoje vlasy, jež byly cuchány větrem. Lehce jsem zakroutil ukazováčkem a předemnou se objevila veverka, která dohopsala ke spáči a ocáskem ho začala lechtat pod nosem. Nic moc reakce. Tak tedy jsem jí přeměnil na vrabčáka a ten ho teď začal jemně štípat zobáčkem. Potěšeně jsem se usmál a udělal hejno zlatavých vrabčáků, které přistály na Satouovi. Všichni se do něj jemně pustili. Musel jsem se držet, abych se nezačal hlasitě smát.

 

Sato

Zdálo se mi, že stromy uměly mluvit. Mluvily o moudru, které pochytily v těch stoletích, co žily. Všichni jim pozorně naslouchali, všechny zvířátka, všechny rostliny, a učily se. V půli snu mě však něco začalo stahovat zpátky. Pootevřel jsem jedno oko a pak ho okamžitě zavřel, jinak bych o něj určitě přišel. Rukou jsem zamával před obličejem, abych zahnal útočníka a pak se rychle zvedl.

„He? Zlatí vrabci?“ řekl jsem v údivu a pak se podíval za sebe. V okně byl Yoake a taktak dokázal udržet smích.

„Mistře! Dobré ráno! Čemu se tak smějete?“ zeptal jsem se, když na moji hlavu něco vlhkého spadlo. Sáhnul jsem tam, abych zjistil, co to bylo, a pak se podíval nad sebe. Ten vrabec právě… Zrudl jsem a začal se dívat dolů, tím jsem však ještě více poukázal na to, co jsem měl ve vlasech.

„O-omlouvám se, mistře…“ řekl jsem šeptem a čím dál více jsem rudnul. To je tak trapné!

 

Yoake

Nemohl jsem si pomoct a vybuchnul jsem smíchy. "Hahahaha. Satou." utíral jsem si slzy a koukal na Satoua, právě byl tak roztomiloučký i s tím bílým "dárečkem" od jednoho z vrabců. Když jsem se konečně dosmál, tak jsem se vřele na něj usmál a mrknul na něj "Promiň, nemohl jsem si pomoct. Jsi tak zlatý, když se červenáš. Heheh. Vůbec se neomlouvej hlupáčku. Nemáš se ani za co prosímtě omlouvat. No, i když ano za to, že spíš takhle venku. Co když se nachladíš?!" mile jsem mu říkal a káral, ale celou dobu jsem se usmíval. Vítr mi zase nafoukal vlasy do obličeje a já si odfrknul "Hmpf… Pojď, musíš se… hehe… očistit. Taky se musíš najíst." mávnul jsem rukou a vrabci se rozprskli na zlatavý ohňostroj, který pomalu vymizel. Pak jsem natáhl k Satouovi ruku, abych mu pomohl nahoru. Pořád jsem přemýšlel, co bych ještě udělal, abych poznal takovýhle jeho výrazu více. Bylo zvláštní jak se moje zvědavost se Satouem dobře ukájela. "Pojď, Satou." řekl jsem jemně.

 

Sato

Z kapsy jsem si vylovil kousek látky, a to nejhorší jsem z hlavy setřel, ale soudě podle mistrova výrazu se to ještě zhoršilo. S vděkem jsem přijal mistrovu ruku, a vyhoupl jsem se na parapet, zatímco v té druhé ruce jsem měl znečištěnou látku, kterou budu muset pořádně vyprat. Když už jsem byl znovu vevnitř, promnul jsem si oči, a počkal, než přestanu být oslepený z ranního slunka. Stále jsem byl trochu rudý, a tak jsem vešel do místnosti, která asi byla koupelna. Nejprve jsem si umyl obličej, abych vyhnal červeň z tváří, a pak jsem strčil hlavu pod tekoucí vodu a začal jsem si drhnout vlasy. Když jsem si byl jistý, že už jsem měl čisté vlasy, začal jsem se svlékat a pak jsem vešel do sprchy. Kdy jsem se naposledy myl pod tekoucí vodou? Už to bude nějaká doba, v poslední době jsem se myl v řece, takže je to rozhodně rozdíl. Teplá voda mi uvolňovala napětí ve svalech a já po dlouhé době se cítil uvolněně. Chvíli jsem jen tam tak stál a nechal vodu, aby na mě padala, pak jsem se začal pečlivě umývat.

 

Yoake

Uchechtl jsem se a dočesal si vlasy. Když jsem si je svazoval, vzpomněl jsem si, že sluhové ještě nedonesli čisté ručníky. Satou by měl na chvilku počkat s umytím hlavy, nemá se čím utřít. A tak jsem šel do koupelny. Při vcházení jsem rovnou začal "Satou, měl bys chvilku počkat, ještě nejsou ru~….“ Když jsem se podíval, zjistil jsem, že si Satou nemyje pouze hlavu ale celé tělo. Na chvilku jsem se zarazil, ale hned využil krásné situace Satoua poškádlit a pohrát si s ním. Naklonil jsem hlavu na stranu a zvedl obočí "Hmmm? Satou je teprve ráno a ty už mě svádíš?" řekl jsem mu jemně s úsměvem, pak jsem přimhouřil oči a schválně jsem si ho celého prohlédl, celé jeho nahé tělo. Nebylo to jen ze zájmu, což bylo divné, ale i ze zvědavosti jeho reakce, což zas bylo pro mě normální. S touhle rozpolceností jsem se divil tomu, jak moc asi jsem úchylný, když se mi to líbí? "Tohle není špatný začátek ale, i když já jsem spíše hravější typ." zašeptal jsem svůdně a pobaveně na něj mrknul. Pobaveně jsem ho škádlil. Byly jsme oba kluci, neměl by se stydět ale tohle je Satou.

 

Sato

Zavrzání dveří jsem pod prudkým proudem vody neslyšel, ale když promluvil, trhl jsem sebou a rychle se otočil. Jelikož byla podlaha vlhká, trošku mi podklouzla noha, ale to stačilo na to, abych uklouzl a rozplácl se na zem. Jak široký, tak dlouhý jsem ležel na břichu, obličejem dolů. Když jsem mírně zvedl obličej, ostrá bolest mi projela kořenem nosu. Ach jo! Dneska vážně nemám štěstí. Chtěl jsem se zvednout, rukama jsem se zapřel do země, ale na hladkém povrchu mi sklouzly, takže jsem sebou ještě jednou švihl. Tentokrát jsem byl v obličeji naprosto rudý, a když jsem si chtěl podržet bolavý nos, tak na zem spadlo pár kapek červené tekutiny. Se zoufalým pohledem jsem vzhlédl k mistrovi, který byl sotva kousek ode mě.

„Mistřééééééééé…“ začal se mi mlžit zrak. Prosím běžte! Nechci, abyste mě viděl tak ubohého…

 

Yoake

Musel jsem se udržet, abych nepropukl smích, když Satou spadl, ale když spadl po druhé, už jsem se nesmál. Vypadal tak žalostně v tu chvíli, tak zranitelně a bezmocně, když nahý ležel rozplácnutý na dlaždičkách. Přistoupil jsem k němu a sklonil se. Vzal jsem ho do náruče a při tom zašeptal "Nemehlo." jemně jsem se usmál a posadil ho na stoličku, která byla nejblíže. Protože byl mokrý a nebyli ručníky, tak jsem musel udělat svůj vlastní. Okolo se začali tvořit nitky a z těch se pomalu skládal zlatavý ručník, dost velký na to aby objal Satoua okolo ramen. Pak jsem si k Satouovi dřepnul a začal jsem mu zkoumat nos, podle Satouových reakci jsem zjistil, že pravděpodobně si ho nárazem o tvrdou zem zlomil. Povzdechnul jsem si a zakroutil hlavou. Jemně jsem se na něj usmál a nastavil mu zápěstí, kde se na kraji utvořil srpek světla a rychle mě lehce řízl, po chvilce se objevily krůpěje krve. Laskavě jsem řekl "Na, napij se."

 

Sato

Nejradši bych se v té chvíli někam zahrabal. Když se stal opak a za chvíli jsem seděl na stoličce, upřeně jsem se zadíval na chodidla. Ubohý, ubohý, ubohý, ubohý, ubohý! Jsem tak ubohý! Kolem ramen mě pohladila jemná a hřejivá látka a já si ji snažil přitáhnout co nejtěsněji. Nos bolel jak něco, a když se ho mistr dotknul, intenzita se ztrojnásobila a já bolestně sykl a ucukl. Zlatý záblesk se mihl koutkem oka, a když přede mě představil své zápěstí, ze kterého pomalu stékal proužek krve, polknul jsem a zakroutil jsem hlavou. Krev vážně ne. Vždy, když vidím krev, mám vážně špatný pocit. Ne, že by mi z ní bylo na zvracení, to ne, ale jako kdyby mi to připomnělo něco, na co jsem dávno zapomenul. Odvrátil jsem pohled a snažil se namaskovat, že jsem se třásl, částečně ze zimy, částečně z nervozity.

 

Yoake

Chvíli jsem čekal, a když zavrtěl hlavou tak jsem ještě chvilku trpělivě stál, až nakonec odvrátil hlavu. Povzdechnul jsem si. "Když to nepůjde takhle, půjde to jinak." řekl jsem popuzeně. Nepořezanou rukou jsem ho vzal za bradu a natočil jí tak ke mně, upřeně jsem se mu zadíval do očí "Teď si nemůžeš dovolit mít zranění, ještě nejsi natolik dobrý, aby tě pří trénování mohla rozrušovat bolest Satou. Až budeš dostatečně kontrolovat svou moc, klidně mou pomoc odmítej ale teď ještě ne." vysvětlil jsem a přiložil si ránu k ústům, vcucl jsem pár doušku a pak se sklonil k Saoutovi. Políbil jsem ho a jazykem jsem ho donutil otevřít ústa, abych do nich vpravil krev. Když bylo hotovo, odtáhnul jsem hlavu, ale rukou jsem mu pořád držel bradu. Palec jsem mu položil na rty, aby krev se neopovážil vyplivnout. Lehce jsem se na něj zamračil a tiše mu řekl "Opovaž se to vyplivnout a bude následovat druhé kolo. Ať chceš nebo ne řekl jsem ti, že tě naučím dost věcí. K tomu potřebuji tvé zdraví, aspoň pro příště si zapamatuješ, že máš být opatrný." poslední slova jsem už mu šeptal do ucha. Opět jsem se odtáhnul a jemně se usmál.

 

Sato

Zůstal jsem sedět jako opařený, pak jsem cítil, jak jsem začal rudnout až k palcům na noze. Zavřel jsem oči a musel jsem se hodně snažit, abych to polkl a nevyprsknul. Po chvilce už bolest nadobro odezněla, ale já se stále odmítal na něj podívat. Opatrně jsem se zvedl, abych neriskoval další pád, a roztřeseným hlasem jsem řekl „Omluvte mě…“ a vyšel jsem z koupelny. Rukou jsem dal obličej do dlaně. Co to sakra bylo?! Chvíli jsem se jen zády opíral o zeď, pak jsem si sundal ručník z ramen a obtočil si ho raději kolem pasu. Rozhodl jsem se, že na to nebudu myslet, ale srdce mi stále bilo jako splašené.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.