Anime World CZ/SK - Příběhy

Na kraji vesnice kudy protékala jedna z největších řek, seděl chlapec s bílou kšticí. Seděl na chladné zemi s bradou položenou na pokrčených kolenech, které rukama objímal. Osaměle se díval na zapadající slunce svýma medově hnědýma očima, ve kterých se v pozadí skrýval rubínově červený odlesk. Jeho oči byly zvláštní, tak jako on sám. Červený odlesk naznačoval jen jednu věc. Má v sobě upíra.

Žil ve světě, kde jsou upíři krásní a dlouhověcí s mocí ovládat elementy živlů. Bez jediné slabiny s potřebou pít krev ať už byla jakákoliv. Nesmrtelní normálně, smrtelní před vlkodlaky. Vlkodlaci, jak jinak, tu také existovaly, divocí se svou hierarchii, s mocí ovládat přírodu a proměnou na krásného vlka kdy se jim zachce. Nesmrtelní normálně, smrtelní před upíry. Mezi nimi lidé, bráni jako pomoc, potrava, otroci, přátele? Tyto rasy se navzájem moc nemusely, každá chtěla být na vrcholu a žádná se nechtěla pokořit. Války, které ničily vše. Nenávist, která byla všude. Avšak i přes to všechno tu byla láska. Mezi vším bylo světlo, které toužilo být nalezeno a spatřeno. Zamrzlé světlo, které chtělo rozehřát. Kříženec. Jediný, který kdy byl. Kluk s bílýma vlasy dosahujíc mu na ramena. Byl to bastard. Všichni mu tak říkaly. Jako poloviční člověk a poloviční upír. Nikde nebyl vítán, nikde ho nebyla potřeba. Lidé se ho bály pro jeho upíří část, tak jako vlci, kteří ho viděly jako hrozbu a upíři, kteří zas jím opovrhovaly pro jeho lidskou část.

Byl sám. Rodiče popravily za lásku ze které se zrodil. Nechtěl být nic jiného, než být milován a milovat. Nevěděl co dělat, a tak seděl u řeky, sledujíc slunce a posloucháním tekoucí vody. Voda byla jeho živel, jeho element. Byla jedinou spřízněnou věcí. Chlapec natáhl ruku a dotkl se neklidné vody. Ta se pod jeho rudkou zvlnila jako by mu odpovídala na jeho dotek. Lehce se usmál a tak jak často dělával, použil svou moc a nechal část vody vztyčit do sloupu. Sloup vody postupně měnil tvar. Do podoby ženy s dlouhými vlasy a krajkovými šaty. Podoby ženy bez tváře. Žena, která se mu objevovala ve snech, jeho upíří matka bez tváře s jemným a lehkým hlasem, kterého ho utěšovaly. Chlapce obestřel smutek při vzpomínce na ní. Podobizna se rozpadla a utíkala dál divoce spolu s vodou.

Chlapec seděl a díval se na tmavnoucí oblohu dokud neuslyšel hlasy. Bujarý smích, skupiny kluků. Když ke chlapci zavanul vítr, věděl, že jsou to lidé. Cítil jejich pach krve. Více se schoulil a doufal, že projdou aniž by si ho všimly ale byl příliš nápadný a zde známý.

„Hahah… Viděl jsi ten výraz?“ slyšel jednoho se smát.

„Heh, ta holka neměla ani ponětí co jí děláme.“ uchechtl se druhý.

„Jak pak brečela a utíkala za maminkou. Bebebe mamíííí.“ poškleboval se třetí.

„Jo, ty děcka by měli vědět kde je jejich místo.“ ozval se nakonec čtvrtý s hlubokým hlasem.

„Přesně oni… Hele… Koukej.“ říkal třetí. Uslyšel jak smích ustal. Zachvěl se při zvuku blížících se kroků.

„Ale, ale. Copak to tu máme.“ říkal s úsměvem první. „Hmpf… našeho špinavce.“ odfrkl si hluboký hlas.
Chlapec dělal, že neslyší, když se kousek od něj zastavily kroky.

„Hej!“ zahulákal druhý.

„No ták! Neignoruj nás!“ řval další.

„No tak Rine, přece nás nechceš urazit… Už tak urážíš naši rasu tím, že žiješ.“ oslovil ho ten s hlubokým hlasem. Rin se zachvěl a upřeně dal pozoroval vodu. Chtěl zmizet. “

Sereš mě!“ zařval jeden a hodil kámen jež uhodil Rina do spodní čelisti. Nebylo to ledajaké hození.

„Uh!“ zanaříkal Rin a cítil tupou bolest a horký pramen krve, který mu stékal z ranky, který mu ostrý kámen způsobil. Rin prudce zavřel oči a tiše řekl

„Prosím… Nechte mě… Nechci vám ublížit…“

„Cože? Ty nám?! Co si myslíš?! Ty jeden bastarde!“ zařval jeden z nich a nasupeně k němu šel.

„Ne…“ zašeptal. Čím víc k němu kluk byl blíž tím víc se Rin chvěl.

„Ne!“ řekl hlasitě, když cítil jak se k němu kluk sklání. Najednou se jakoby vše zastavilo. Kluk zkameněl. Smích ustal. Klukem projela vlna zachvění. Voda se rozbouřila a vztyčila v obrovskou vlnu. Ve stejném okamžiku jakoby chtěl pohltit ty kluky se proměnila ve vodního draka. Rin se automaticky podíval na partu kluků a v tu chvíli drak udělal skok a sevřel v čelistech kluka, který byl nejblíže Rinovy. Viděl jak drakovy zuby pomalu trhaly kluka, jak ho dělí vejpul a cítil jak stříkance krve dopadají na jeho tělo. Jeho tělo se chvělo, když další z nich byl rozpárán drakovými drápy. Jen v pozadí jemně slyšel křik kluků. Jakoby zpomaleně viděl trhající se maso dalšího kluka a krev jak se mísí s vodními zuby draka. Pach krve byl všude. Jako poslední viděl vystrašený obličej kluka, který na něj zíral v panice s otevřenou pusou a němým výkřikem. Výraz se změnil v bolestnou agónii, když mu drakův dráb páral hruď až nakonec projel skrz něj. Rin stál a koukal na krev a kousky těl okolo. Vystrašené výrazy v očích upírajíc se na něj, už bez života. Pohlédl na draka. Na čistou vodu, která se pomalu barvila do růžové. Avšak neviděl draka ale svůj odraz. Viděl sebe. Špičky tesáku, které se mu vysunuly trčely z jeho pootevřených úst. A vystrašený pohled upírajíc na sebe. Drak se pomalu rozpadal, když dokončil dílo. Spolu s rozpadajícím drakem pomalu pohasínal i červený odraz v hladině od Rinových očích. Svítily rudou červeni. Byl to jako gong, když spolu s hlasem dopadající vody slyšel nárazy zbývajících těl na mokrou zem. Byl to jako vyřčený soud. Rin se otočil k řece, zbarvenou krví a šel k ní. S němým výrazem do ní skočil. Chtěl ze sebe dostat tu krev. Chtěl ať ho unese kamkoliv chce. Přál si být ztracen a neviděn. Přál si být milován. Ale ani řeka ho nemilovala, když Rin ztratil vědomí.

Sieuan-vzdálená vesnice

Vlk na kraji řeky u daleké vesnice chlemtal vodu, když ji začal prskat ven. Viděl jak pomalu se řeka mění na růžovou. Vlk se přikrčil a hluboce zavrčel. Nakonec viděl tělo. Bezvládně plujíc spolu s řekou. Vlk neváhal a skočil. Zakousl se do límce trika a odtáhl tělo na břeh. Vlk němě zíral s rozšířenýma očima na kluka s bílými vlasy. Jeho oblečení bylo pokryto krví. Zdál se být mrtvý. Vlk se najednou postavil na zadní a přeměnil se na muže. Muže s krátkými a divoce rozčepýřenými havraními vlasy. Smaragdově zelené oči upřené na kluka. Muž se sklonil a zaposlouchal se. Zdálo se, že kluk dýchá. Nevěděl, že to byl Rin, polo upír a polo člověk. Přes krev z řeky nešlo cítit jeho upírskou část, která už byla utlumena. Vlkodlak se zhluboka nadechnul, protože neměl ani tušení kousl Rina aby spustil jeho záchranu… Proměnu ve vlkodlaka. Zdálo se, že umírá. Chtěl ho zachránit. Přitom naprosto změnil osud všeho. Rin ucítil teplo, prudkou bolest. Pomalu se mu rozlévala do celého těla a byla moc silná na to aby zůstal klidný.

„Aaaaah!“ zanaříkal a prohnul se v zádech, prudce otevřel oči. Tělo ho příšerně bolelo, jako by mu někdo lámal kosti.

„Aaaah…. n-n-neeeeee!“ naříkal když se mu oči plnily slzami a řeka se bouřilo. Vlkodlak zkameněl. Rudý odlesk se stával silnějším a zase slabším jakoby pulzovala. Okamžitě se proměnil ve vlka a bojovně se postavil. Kdo to sakra je?! Zapřemýšlel a zanadával vlkodlak na svojí nerozvážnost. Mezitím co Rin trpěl a umíral. To si aspoň myslel. Nakonec po dlouhé době, pro něj, bolest pomalu odeznívala. On ale stále žil. Vysílený, bezmocně ležel na zemi s pohledem upřený nad sebe. Nemohl se pohnout jak byl vysílený. Co se to děje? Ptal se sám sebe. Vlkodlak překvapeně koukal na chlapce jež ležel před ním. Nemají upíři zemřít při kousnutí vlkodlakem? Jak to, že tenhle žije? Přemýšlel hořečnatě. Zdálo se, že se upír nemůže pohnout a tak se proměnil zpět. Pomalu se k němu přibližoval. Rin zaznamenával se blížící se pohyb a chtěl se odsunout pryč ale sotva zacukal rukou. Najednou se nad ním objevila tvář. Rinovy oči se rozšířily. Cítil jak mu buší srdce. Muž s divokým vzhledem a krásnýma očima. Na vlkodlaka se upíraly ustrašené oči, které se přímo před jeho očima změnily z medové hnědé na tmavě žlutou.

„Co jsi sakra zač?!“ zeptal se tiše vlkodlak. Z upíra se přece nemůže stát vlkodlak? Divil se. Tak jak to, že z tohole ano. Hluboký hlas muže sklánějíc se na ním Rina uklidnil. Byl vřelý. Nebyl jako ostatní. Chladné hlasy, plného odporu.

„R-r… Rin.“ odpověděl tiše. V ústech měl sucho ale přesto chtěl mluvit. Jakoby musel.

„J-jsem kříženec… Člověka…. a… u-upíra. Jsem kluk… nazývaný… bastard.“ odpovídal dál šeptem Rin. Mužovy oči se rozšířily překvapením. Slýchával o klukovy, kterému všichni říkaly bastard. Myslel si, že je to jen legenda a teď ho má před očima. To vysvětluje to, že nezemřel. Nikdy by si nepomyslel, že bude možná něco takového. Co je ten Rin zač, že dokáže pojmout všechny tři rasy… Muž zalapal po dechu, když ho napadla myšlenka, že by ten kluk mohl být pra otec… Král králů.

„To není možné.“ zašeptal muž. Prohlížel si Rina, který dál fascinovaně se díval na může pře ním. Rin se nadechl a cítil ja ho pokrávý strach. Konečně zjistil, že muž před ním je vlkodlakem a to silným. Pomalu se smiřoval s myšlenkou, že konečně zemře. Ani mu to nevadilo. Cítil v očích slzy, když věděl, že nemá ani pro co umřít. Muž přivřel oči a položil svou velkou ruku na Rinovo čelo.

„Neboj se… Nic ti neudělám… Jsi teď…. Jsi jeden z nás. Nemůžeme ti ublížit. Ať už máš v obě kohokoliv jiného. Jsi také už jeden z nás.“ řekl tiše muž a lehce se smutně usmál. Z toho bude mít sakra problémy. Povzdechl si a vzal Rina do náruče, který vytřeštil oči. Jak z toho, že ho vzal do náruče a tak z toho, když řekl

„Jeden z nás.“ Rin to nechápal. Jak to ten muž myslel a kam ho nese? „K-Kdo…?“ zašeptal Rin a pomalu dál upadal do bezvědomí.

„Shirumo… Jmenuju se Shirumo.“ řekl vřele a pozoroval Rina, který pomalu ztrácel vědomí.

„Shi…Shii.“ tiše řekl Rin a upadl do bezvědomí. Shii se zastavil a upřel na něj pohled. Držel v náručí malé tělo kluka, s žluto-červenými oči a bílými vlasy. Měl by ho zabít ale nemohl.

„Kdo jsi?“ zašeptal Shii a pokračoval dál v cestě do vesnice, kde začíná tenhle příběh.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.