Nejsem dítě robotí - 9. kapitola
Informace:
Toye bylo zakázáno dále pokračovat ve vyšetřování Yokiye Hayashidy. Mezitím Yokiyo a Naoki se vydávají do Centrální budovy. Yokiyo stále bojuje se svým robotím já, které se rozhodne, že bude Naokiho ochraňovat.
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
“Je mi líto, slečno Sugibayashi,” řekl Abiko, hlavní vedoucí policejního oddílu v páté čtvrti. Jako by tyhle informace někoho zajímali. “Ale z důvodů stížností na vaše chování v případě Yokiyo Hayashida vám musíme vyřadit z vyšetřování tohoto případu.” pokračoval svým absurdně klidným hlasem.
Zmlkni, ty starče! Zaťala jsem pěsti a sklonila hlavu. Růžové pramínky kryly mou zuřivou tvář. Vycenila jsme zuby a v žilách mi krev vřela.
“Kdo?” zašeptala jsem.
“Co jste to říkal?” přeslech mě. Vidíte! Takový starý idiot!
“Kdo si na mě stěžoval?!” zařvala jsem na něj a praštila do jeho dřevného pracovního stolu.
“Hej, zajíčku.” ucítil jsem kopnutí do zadku. Zajíčku? Vážně ti tak potupně říká, Yokiyo? Sklapni!
“Yokiyo? Copak mě nevnímáš?” Naoki si ke mě přiklekl a zatřásl se mnou. Třese s tebou jako s panenkou? Využívá tě jako panenku! Posmívalo se mi mé robotí já.
“Sklapni!” vykřikl jsem nahlas.
“Ježíš, ty máš náladu.” zabručel Naoki a odstoupil ode mně.
“Promiň mi, to nebylo na tebe.” přiznal jsem v rozpacích. “To bylo totiž na mě.” Cože?! To jsem říct nechtěl! A proč takovým divným hlasem? Pohrdavým, svádějícím...nevěřil bych, že tak mohu znít.
“Takže...už se v tobě zase pán Robot probudil?” ušklíbl se Naoki.
“Nikdy jsem neusnul.” bez váhání jsem se ušklíbl. Ne...já ne. To on! Ovládá mě!
“Co vlastně chceš?” přistoupil ke mě blíž. Naoki nemohl vidět můj vyděšený pohled, protože jsem se na něho dokonale usmíval.
“Tohle tělo, samozřejmě.” odpověděl jsem bez váhání. “Nechceš ho taky?” svůdně jsem se kousl do rtu a zamrkal.
“Jak se tě jen zbavíme?” popadl mě Naoki kolem krku a přitáhl blíže. Chtěl jsem se začervenat, protože to bylo opravdu blízko. Ale ani uhnout pohledem jsem nemohl. Buď mě drželo mé robotí já...anebo mě fascinovali jeho rudé oči.
“Mě se zbavíš jen tím, že mě zabiješ.” poradil jsem mu šeptem.
“Myslím, že je čas aby si nechal Yokiye promluvit.” pustil mě a postavil se. Až teď jsem si uvědomil, že je docela dost vysoký.
“Jakou bereš jistotu, že nemluví Yokiyo?” zeptal jsem se ho vyzívavě.
“Protože ho znám.” bez emocí, bez výrazů řekl slova, která rozbušila mé srdce. Možná...je opravdu můj přítel. Mou hlavou náhle projela spalující bolest. Něco jako elektrický šok, ale mnohem horší.
Procházela jsem chodbou policejní stanice. Zuby jsem měla zakousnuté do spodního rtu, který silně krvácel. Mračila jsem se na každého, kdo mě mile pozdravil. Mířila jsem přímo ven. Vrazila jsem do dveří, které se rozletěli a málem srazili člověka, který chtěl právě vstoupit.
Stačilo přejít silnici a už jsem byla tam, kde jsem chtěla být. Budova nacházející se naproti policejní stanice je taková ubytovna pro policejní příslušníky, kteří nemají kam jít. Většinou jsou zde mladší nájemníci. Zatáhla jsem za kliku a vstoupila dovnitř. V tu chvíli jsem narazila do vysoké ženy, s dlouhými rudými vlasy a žlutýma očima, které se na mě dívali jako had na svou kořist. Nijak jsem se Meiko neomluvila a pokračovala jsem ve své cestě.
“Slyšela jsem, že tě vyřadili z vyšetřování Hayashidy. Smutná princezno, co uděláš teď?” posmívala se mi Meiko.
Nevnímala jsem ji. Neměla jsem ani čas si ji všímat. Mířila jsem do poslední místnosti v tomto patře. Naštvaná a rozzuřená jsem se ani nepokoušela zaklepat. Prostě jsem ty dveře vykopla.
“Proboha, co se to děje?” vykřikl známý hlas.
Vstoupila jsem do Chokichiho pokoje. Byl velmi čistotný a podle toho vypadal i jeho pokoj. Vše muselo být na svém místě. Seděl na posteli a zrovna si v málem zářivém přístroji četl mangu.
“Chokichi!” vykřikla jsem a ukázala si na něj prstem. “Ty zatracený zrádce! Jak si mohl?! Jak sis na mě mohl stěžovat?! Nesnáším tě! Všechno vždycky pokazíš! Udělal si ze mě před velitelem blbečka!” řvala jsem na něj z plných plic a slzy se mi hrnuly z očí.
“Já, že vše pokazím? Dělám vše špatně?” zašeptal tiše, odložil mangu a postavil se. Napřímil se hleděl na mě trochu smutně, trochu znechuceně. “Odpověz!” zařval tak mužně, že jsem poprvé v životě dostala z Chokichiho strach. V mých očích byl vždy dítě, vždy jsem ho ochraňovala já...ale nyní to byl statný muž.
“Ano!” odpověděla jsem.
“To je vtipné.” rozesmál se. Jeho smích spíše zněl jako pláč. “Celý život jsem zasvětili člověku, který mi nakonec řekne, že jsem všechno pokazil.” smutně se pousmál.
“Není to trochu nefér, princezno?” spodní ret se mu chvěl. “Vždyť já jsem se jen o tebe staral! Neudělal jsem nic špatného! Já nemohu za to, že se chováš tak divně! Já nemohu za to že spíš s Yokiyovou šálou! Nemohu za to, že se na něj díváš...tak oddaně...Já prostě nemohu za to, že žárlím…”
Jak dlouho to v sobě musel držet? Stočila jsem zrak na zem jako okřiknuté dítě. Kolena se mi rozklepala a z úst vyšel krátký vzlyk. “J-já...já se omlouvám.”
Ani jsem si neuvědomila, že ke mě přistoupil blíže. Jeho ruka mě hladila po vlasech, poté sjela podél mé tváře a setřel utíkající slzu.
“Promiň, Chokichi...promiň, že jsem si nevšimla jak se cítíš.” rozbrečela jsem se ještě víc.
“Prosím, už neplač!” chytl mě za bradu, kterou mírně nadzvedl a políbil mě na čelo. “Jsem tu abych tě ochraňoval. Budu tě vždycky ochraňovat, má princezno.”
“Už tam budeme?” zívl jsem vyčerpaně.
“Ne.” zabručel otráveně.
“Kam to vlastně jdeme?” otázka, která mě pálila celou cestu, co mě vláčel temnými, nestřeženými uličkami tohoto města.
“Jdeme do Centrální budovy.” odpověděl tiše.
Centrální budova? Budova, ve které se shromažďují lidské myšlenky. Také je to hlavní sídlo robotů, kteří rozhodují o chodu státu. Chápu, že je to důležité sídlo, ale proč tam musíme jít?
“Naoki?” už jsem se chtěl zeptat, ale on mi přilož ruku na ústa a přimáčkl mě ke zdi.
“Pšt!” zašeptal. Nechápavě jsem se rozhlížel, co se může dít. Ulička tmavější než černá díra, tak co ho mohlo tak vylekat?
Náhle se před námi objevily dvě osoby v modré. “Policie? Odkdy kontroluje tyhle místa?” špitl jsem.
“Kvůli tobě, zajíčku.” ušklíbl se Naoki. “Asi nemá cenu se skrývat. Jdou přímo k nám.” poznamenal po chvilce sledování. Pustil mě a otočil se na ty dva. Zamával na ně a připravil se do bojové pozice. Policisté si ho okamžitě všimli a vytáhli pistole. Namířili na podezřelého Naokiho, který se k ním neozbrojený blížil. Šklebil se na ně s náručí otevřenou.
“Nepřibližujte se!” rozkřikl se jeden z nich. Byl to mladý policista, mnohem menší než ten vedle něho, který byl dost svalnatý, ale měl šediny.
Naoki je samozřejmě neposlechl a vytáhl své dýky.
“Stůjte!” zachraptěl starší.
“Jo a mimochodem,” spustil náhle Naoki a ohlédl se na mě. “Pokud umřu, umřeš taky.” věnoval mi pobavený úsměv a rychle mrknul.
Ten zmetek! Nadávalo mé robotí já. Už to chápu. Naoki zahnal mé robotí já do kouta tím, že kdykoliv může zničit mé tělo. A to robotí já nemůže dopustit.
Pocítil jsem ve svých rukách svou čepel. Vždyť jsem ji ani nevytáhl?! Ach ne, to už zase nade mnou přebírá robot kontrolu. Zdá se, že chce mé robotí já ochránit mé tělo. I kdyby to mělo znamenat, že bude chránit Naokiho.
“Promiň, že jsem si na tebe stěžoval. Měl jsme jen starost.” omluvil se mi nešťastně Chokichi.
“Neomlouvej se. Jediný, kdo by se měl omlouvat jsem já.” odpověděla jsem a setřela si slzy.
“Co budeme dělat?” usmál se něžně.
“Opouštím policejní stanici.” rozhodla jsem se.
“Cože?!” vyjekl a šokovaně otevřel ústa. Ustoupil trochu ode mně a celý strnul.
“Slyšela jsem nějaké drby o tom, že někdo našel Yokiye. Mám pocit, že je to někdo z rebelů.” nervozně jsem pohladila Lidský obojek kolem mého krku. “Chci to vyšetřit. Ale ještě předtím chci jít do Centrální budovy.”
“Proč to chceš udělat?” Chokichi byl roztomilý, když byl zmatený.
“Chci...nějak řešit tyhle obojky.” vysvětlila jsem a laskavě se na něj usmála.
“Pak půjdu s tebou! Slíbil jsem ti to! Ochráním tě za cenu svého života!”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
