Nejsem dítě robotí - 8. kapitola
Informace:
Naoki odhaluje,co se skrývá v Yokiyovi a snaží se ho nějak zkrotit. Yokiyo zase zjišťuje důvod, proč Naoki tak lehce opustil rebely.
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
Tiše jsme stáli naproti sobě. Prohlížel jsem si jak strašně moc se změnil. Rozcuchané, zacuchané vlasy mu vlály ve větru. Zachvěl jsem se. Chladný vítr, který přinášel podzimní dny. Téhle uličce chybělo umělé osvětlení, nemohl jsem mu tedy vidět do tváře. Nedokázal jsem poznat na co právě myslí.
“Není...bezpečné se mnou zůstávat.” pověděl klidně.
“O čem to mluvíš, Yokiyo?” otázal jsem se nechápavě a začal se k němu přibližovat. Natáhl před sebe prudce ruku, která mě donutila zastavit. Zvedl hlavu a pohlédl na mě. Věnoval mi smutný, vyčerpaný pohled a ústa chvějící se strachem.
“Už to nejsem já.” nešťastně se pousmál.
“Yokiyo?” srdce se mi rozbušilo a dech zastavil.
“Víš, tehdy jsem se sebou hodně bojoval.” hlas se mu chvěl. “Ale ublížil jsem vám.” oči se mu zaleskli. Jedna neposedná slzy mu sklouzla po krvavé tváři.
“Ale...teď jsi to přece ty!” bránil jsem ho. Zaťal jsem pěsti a kousl se do rtu. Strašně moc jsem ho chtěl přivést zpátky! Chtěl jsem ho zpátky!
“Jsi to ty, Yokiyo! Porazil si toho robota v sobě, ne?” nadšeně jsem se usmál. Zoufale jsem hledal východisko. Neodpovídal. Jen se na mě podíval plný zármutku a zároveň děsivé ironie. “Ne…” vydechl. “Neporazil.” další slaná kapka utekla.
“Jak...to?” zavrčel jsem naštvaně.
“Já...já ho mohu jen potlačit.” zakoktal, hlas se mu zasekával. “Tohle jsem nyní já...ale každou chvíli se mohu proměnit v něho!” ukázal na mrtvoly ležící na zemi.
Krev kolem nich tvořila obrazce, kterým rozuměla jen umělkyně smrt. “Měl by si raději jít!” zlomil se mu hlas.
“Ne! Už jednou jsem tě nechal být! Už jednou jsem se na tebe vykašlal! Nedopustím to znovu!” skoro jsem křičel myšlenky, které jsem v sobě držel tolik dní. Rozběhl jsem se k němu, ale on schoval svou mokrou tvář do dlaní. Popadl jsem ho za ramena a zatřásl jsem s ním.
“Jsi můj přítel, Yokiyo!” zařval jsem.
“Přítel?” zasmál se Yokiyo. Smích, který mi pištěl v uších mě donutil ho pustit a vzdálit se. Vyděšeně jsem hleděl na jeho třesoucí se tělo. “Přítel?!” vykřikl a padl na kolena. Držel se za břicho a smál se na celé kolo.
“Yokiyo…” zašeptal jsem tiše. Yokiyo se náhle zastavil a postavil se. Věnoval mi vražedný pohled a děsivý úšklebek. Jeho oči zářili jako dvě světýlka.
“Yokiyo sem! Yokiyo tam! Yokiyo není!” zavrčel nepřátelsky. Takového jsem Yokiye nikdy neviděl. Tak naštvaného, tak zuřivého...po krvi prahnoucího.
Sáhl si na svou hruď a poslouchal vlastní srdce. “Tohle srdce...patří mě! Je moje! Moje! Moje! Moje! Moje!” zatnul pěst a bouchal si do hrudi. Poté se chytl za vlasy a začal si je zuřivě škubat. “Moje! Moje! Moje! Moje!” řval na celé kolo.
“Uklidni se!” okřikl jsem ho a nervozně se ohlížel jestli nás někdo neslyšel. Otočil jsem se zpátky na Yokiye.
Ten byl najednou příliš blízko mě a v ruce svíral ostrou čepel, která se blížila k mému krku. Vrazil do mě a povalil mě na zem. Praštil jsem se ho tvrdou zem do hlavy. Na chvíli vše zčernalo a rozmazalo. Viděl jsem jeho šílený úšklebek jak se vytrácí a nahrazuje ho děs, šok a strach. Jeho čepel byla přimáčknutá k mému krku. Stačil jeden nepatrný pohyb a podřízl by mi hrdlo.
“Naoki…” zděšeně na mě hleděl a odhodil čepel na stranu. Celý se roztřásl a po tváři mu stékaly slzy. “Odpusť mi!” slané kapky dopadaly na mou tvář.
Tak je to pravda. V něm žijí dva...Yokiyo a ten robot. A jsou naprosto odlišní, nezvladatelní.
“Chápeš teď?” podíval se na mě bolestivě. “Už mě nehledej! Nikdy! Jsem ztracený, ale nepotřebuji být nalezený!” křečovitě mě držel za triko, které pod jeho slzami vlhlo.
Třásl se jako malé dítě, které potřebuje být jen chvíli s rodiči v posteli po děsivé noční můře. Vzlyk náhle ustal a stejně tak proud slz.
Ušklíbl jsem se, protože jsem věděl, co následuje. Než se stačila aktivovat jeho robotí mysl, zaklonil jsem hlavu a pořádně se s ní rozmáchl. Praštil jsem ho svou železnou lebkou do té jeho křehké lidské. Netrvalo to ani sekundu a Yokiye ovládly mdloby. Rozvalil se na zemi vedle mě a těžce oddechoval.
“Mě tak lehce neutečeš.” posadil jsem se a hledal jednu důležitou věc pod pláštěm. Byl to tzv. Lidský obojek. Nosili ho nyní všichni zbylí lidé na této ponuré planetě. Přenechal jsem ho Harukimu, aby mi ho trochu vylepšil. Nasadil jsem ho Yokiyovi na krk a ďábelsky se ušklíbl.
Tenhle obojek...ti zničí tvou svobodu...robote!
Otevřel jsem těžká víčka. Odlepil řasy od sebe a rozhlédl se po rozmazané místnosti přede mnou. Chtěl jsem se protáhnout, ale něco mi bránilo. Srdce se mi vyděšeně rozbušilo. Pohlédl jsem na své nohy, které byly řetězy spoutané. Ruce jsem měl svázané za zády, přes ústa lepící pásku. Divím se, že něco takového ještě existuje.
Něco nepříjemného jsem cítil na krku. Co to je? A kde vlastně jsem? Co se stalo? Málem jsem zabil Naokiho...a pak? Co bylo pak?
Rozhlédl jsem se po místnosti v rychlosti. Místnost byla malá a velmi špinavá. Tapeta se rozpadala a plíseň rozrůstala. Přede mnou seděla osoba ve starém květinovém křesle.
Byl to muž o pár let straší než já. Po tmavě fialových vlasech klouzaly kapky deště. Oči rudé se na mě dívali pohrdavě. V obyčejném bílém tričku se černým šachovým králem a ve vojenských kalhotách. Koiwai Naoki.
Byl jsem trochu rád, že je v pořádku...ale zároveň jsem byl naštvaný a zmatený, že tu před ním ležím svázaný na studené zemi.
“Naoki, co to děláš?” zamumlal jsem, ale pře pásku mi nebylo vůbec rozumět.
“Poslouchej Yokiyo,” pousmál se pobaveně Naoki. “Nevím, kdy a jak se v tobě budí ta robotí mysl, ale vím, že s tím dá něco dělat! To že to vzdáváš je ubohé, zajíčku!”
“Já to nevzdávám.” zavrčel jsem tiše.
“To co máš kolem krku je Lidský obojek. Jen jen trochu upravený.” ušklíbl se a vyhrnul si rukáv na pravé ruce. Na zápěstí měl bílé hodinky, které spustil. “Upravený tak, že o tvé smrti nerozhodují roboti, ale já.”
“Cože?!” vyjekl jsem vyděšeně a zachvěl se.
“Bude to naše tajemství, ju?” rozesmál se. “Ai by to totiž nepovolila. Ale Ai tady není, ne?”
“Ty hajzle!” nadával jsem. Mé sliny rozpustily lepidlo na pásce, která se začal odlepovat. “Jsi pěkný lhář!” zařval jsem na celé kolo.
“Já? Proč?” zabručel uraženě.
“Lháři! Lháři! Lháři zatracený! Že prý si pro mě přišel! Že prý jsi můj přítel! Že prý jsem ti chyběl! Lháři! Jediný důvod byla pomsta! Chceš se mi pomstít, protože mě má Ai radši než tebe!” zasáhl jsem ho svými slovy přesně tam kam jsem chtěl...do citlivého srdce chladného muže, který nesnáší prohry.
Zíral na mě šokovaně, pak se kousl do rtu a uhnul pohledem. Zmáčkl nějaké tlačítko na hodinkách. Můj obojek zapípala. Hlavou mi projela spalující bolest, třásl jsem se a křičel bolestí. Když to ustalo, nemohl jsem popadnout dech.
“Máš...jiné...plány...než Ai…” mluvil jsem vyčerpaně a slova se mi pletla, motala dohromady.
“Ona chce zachránit lidstvo, ale ty...Ty se chceš pomstít robotům!” obvinil jsem ho a zamračil se. “To co nyní děláš je pomsta! Vypíjíš si na mě svou bolest, ty slabochu!”
Další nával bolesti mou projel jako blesk z čistého nebe. Z očí mi vytryskly slzy a z úst tekla slina. Těžce jsem oddechoval a svíjel se jak had.
“Nejhorší je,” vzdychl jsem unaveně a víčka mi pomalu těžkla.” že já ti věřil, že jsi pro mě přišel...že jsi můj přítel. Nenávidím tě!”
Zaslechl jsem jak se pomalu zvedl, jeho kroky se blížily ke mě. Zastavil se a hleděla na mě jako král na svého otroka. Klekl si a prohlížel si mě. Hrubě mě chytl za bradu a přitáhl si mě k sobě.
“Já nejsem lhář! Jsi můj přítel! A přišel jsem jen pro tebe...ale jestli se nebudeš umět chovat...uvidíš pravé peklo.” setřel mi tekoucí slinu a pustil.
“Co chceš Naoki? Proč tohle všechno?” zašeptal jsem.
“Víš...já neodešel od rebelů jen abych tě našel. Já jsem je přestal být s nimi. Jejich názory o míru mě už začínaly štvát. Nechápeš to...nikdo mě nechápe.” stál ke mě zády, pěsti se mu pomalu zatínali a hlava skláněla.
“Viděl jsem své rodiče...své přátelé...jejich tváře před smrtí. Stál jsem kousek od nich a sledoval jak je popravují roboti. Jeden po druhém. Na kolenou jako nějakou havěť.
Ozval se výstřel, krev dopadla na zem, vedle prázdné schránky mého otce. Matka mě chytla za ruku a sladce se usmála. I když ji po tváři stékaly poslední slzy, stále věřila, že bude líp.
Ai mě možná zachránila, ale já se nikdy nepřestal ptát, proč zachránila mě? Proč ne mé rodiče? Mou matku? Otce? Přátelé, co leželi mrtvý pod mými nohami.
Nikdy jim to neodpustím! Narodil jsem se,a bych nenáviděl roboty! Byl jsem oddaný Ai, která na rozdíl ode mě nestárla.
S její sílou bychom roboty zvládli! Porazili! Zničili! Ale ona to chtěla vzít mírovou cestou. To si vážně myslí, že roboti budou vyjednávat, když po nás tolik let šlapali? Nemohl jsem to vydržet! Rozhodl jsem se vzít to do vlastních rukou! A vrazit kudlu přímo do srdce robotí společnosti. A s tebou...Yokiyo...se mi to povede!”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
