Strážní andělé - 2. část
Informace:
Je tu 2. část Strážních andělů
2. Ceremoniál
Ráno jsem vstávala brzo. Vstávala jsem v šest hodin ráno. I Naruto už vstával. Šla jsem si udělat hygienu a obléci se. I Naruto si udělal hygienu a oblékl se. Mamka byla už v práci a Sebastian nám připravil snídani. Všichni tři jsme se sešli v kuchyni u snídaně.
,,Tak jak se těšíte?'' zeptal se nás z vesela Sebastian.
,,Já jo. Budu se Shimem stavět hrad.'' řekl Naruto s úsměvem na tváři.
,,Mě čeká ceremoniál, tak je to OK.'' řekla jsem a usmála jsem se. Ve skutečnosti jsem se vůbec netěšila. Ale nedala jsem nic najevo. Po jídle jsem umyla nádobí a Sebastian ho utřel. Vzali jsme si věci a šli k autu.
Sebastian nastartoval. Za pět minut jsme byli před školkou. Je hned u baráku. Já zase čekala v autě. Naštěstí je dneska uvidím jen jednu hodinu. Říkala jsem si pro sebe. Ale od zítra to začne. Pokračovala jsem v říkání pro sebe. Sebastian za deset minut dorazil a vezl mě do školy.
Bylo půl osmé. Před školou se hromadilo spoustu lidí.
,,Tak se měj a užij si to. Pak se spolu najíme zase.'' rozloučil se mnou Sebastian.
,,Ahoj Sebby, jen nevím, kdy dorazím domů.'' řekla jsem a usmála jsem se.
,,Jasně i tak počkám.'' usmál se Sebastian. Vystoupila jsem z auta. Šla jsem si stoupnout před budovu, kde nebyl takový shluk lidí. Sebastian mezitím odjel. Čekala jsem dvacet minut, než školu otevřeli. Otevřeli ji za deset minut celá. Všichni se nahrnuli do školy. Já šla pomalu, nikam jsem nespěchala.
Došla jsem do tělocvičny, kterou jsme předešlý den připravili. Náš třídní učitel na nás čekal v prvních řadách, a ukazoval kam si máme sednout. Sedla jsem si na kraj druhé řady. Mei, Ittoki, Haruka a Tomo seděli v první řadě na druhém konci. Něco si šeptali a smáli se. Jednou se na mě i Mei podívala. A zasmála se. Došlo mi, že mě pomlouvají.
,,Ahoj Jane, je tu volno?'' ozval se hlas vedle mě. Podívala jsem se kdo to je. Byl to Ichinose. Přikývla jsem, že jo. Sedl si vedle mě. Pomalu se tělocvična naplňovala žáky. V osm pět přišel na pódium ředitel a začal jeho proslov.
,,Milí studenti, milé studentky, vítám vás na našem čtyřletém gymnázium. Doufám, že se vám tu bude líbit. Najdete si spoustu přátel, budete se dobře učit a nebudete zlobit. Budete se zúčastňovat různých soutěží. Hodně zdaru do tohoto školního roku a vkročte pravou nohou. Teď vám zazpívá náš úspěšný sbor KOMISHI.'' řekl ředitel. Jeho proslov trval třicet pět minut. Poté sestoupil z pódia. na pódium se shromáždil sbor. Po uspořádání žáků začal zpívat. Zazpívali asi pět songů. Zpívali pěkně. V devět skončili a tím končil i ceremoniál.
,,Teď pomalu odcházejte. Nestrkejte se. Hezky pomalu.'' napomínal nás učitel. Já zůstala na místě. I Ichinose se nepohnul.
,,Ahoj Jane.'' pozdravila škodolibě Mei.
,,Ahoj.'' pozdravila jsem Mei tichým hlasem. Věřím, že kdyby nepospíchala, tak by ještě něco řekla, ale ona pospíchala, tak nic neřekla.
,,Co vy dva? Ceremoniál už skončil.'' promluvil na nás náš třídní učitel.
,,My tu máme zůstat. Budeme to tu uklízet.'' odpověděl Ichinose.
Tak to jo. Zítra ahoj bando.'' rozloučil se s námi učitel.
,,Nashledanou.'' špitla jsem.
,,Nashledanou.'' rozloučil se Ichinose. Oba jsme zůstali sedět. ,,Jak ses vyspala, Jane?'' zeptal se mě.
,,Dobře.'' odpověděla jsem, aniž bych jsem se na něho podívala.
,,Já taky dobře. Jak ses těšila?'' vyptával se dál Ichinose.
,,Docela jo.'' zalhala jsem. Nejradši bych zůstala doma a nikam nešla. Pomyslela jsem si.
,,Já se nakonec docela těšil.'' odpověděl Ichinose, aniž bych jsem se ho zeptala. Chtěla jsem mít svůj klid. O co mu jde? Ptala jsem se sama sebe. ,,Jinak včera večer se mi ozval otec, že mě a sestru zve v sobotu na oběd.'' řekl mi. ,,Fakt se těším.'' zazněla v jeho hlase ironie.
,,Já nevím, co bych dělala jít s tátou na oběd.'' řeknu trochu smutně.
,,Promiň.'' omluvil se mi Ichinose. Chci se ho zeptat, proč se mi omlouvá, když se tělocvičnou ozval mužský hlas.
,,Tak, jdeme nejdřív sundat ozdoby a transparenty.'' řekl Ranmaru. Přinesou se štafle a jde se pracovat. Ichinose mi podává ozdoby, které sundavá ze závěsů. Já z nich sundám spínací špendlík a pak to uklízím do krabice. Za hodinu a půl je to hotové. ,,A teď židle. Vy dívky můžete jít, my to s hochy zvládneme sami.'' rozhodne.
,,Počkej na mě před školou.'' zašeptá mi Ichinose do ucha a jde uklízet židle.
,,Dobře a díky Ranmaru.'' poděkuje Sakura. Obě si bereme věci a jdeme ven před školu.
Pár studentů před školou ještě je. Sice jsem Ichinosemu neslíbila, že na něho počkám, ale přesto jsem na něho čekala. Proč to jen dělám? Jdi přeci domů. On může jít sám Říkám si pro sebe.
,,Ty ještě nejdeš domů?'' zeptala se mě Sakura.
,,Čekám na Ichinoseho.'' odpovím jí a pousměju se.
,,Vy se znáte?'' zeptala se mě.
,,Od včerejška, ale zjistili jsme, že bydlíme kousek od sebe.'' odpovím jí. A už mlč, nestojí ti za to. Napomenu se v duchu.
,,Tak to jo. Tak se měj a příští pondělí ve čtyři.'' rozloučí se s úsměvem Sakura.
,,Ahoj.'' rozloučím se i já a čekám na Ichinoseho. Čekám asi půl hodiny, než Ichinose vyjde ven.
,,Promiň, chvíli nám to trvalo.'' omlouval se hned Ichinose. Pak jsme se vydali na cestu domů.
Středa:
Byla už středa. Vstávala jsem do školy. Byla jsem připravena podle rozvrhu. První dvě hodiny jsme měli tělocvik. Docela jsem se těšila i netěšila. Tělocvik jsem vždy milovala, ale tím, že tam byli oni, tak jsem se netěšila. Nechci je vidět. Mluvit s nimi. Prostě nic. Na střední jsem se těšila, že se jich zbavím, ale měla jsem smůlu. Udělala jsem si hygienu a oblékla jsem se a šla se nasnídat do kuchyně.
,,Dobré ráno děcka, jak jste se vyspali?'' zeptal se s úsměvem Sebastian.
,,Já dobře.'' odpověděl s plnou pusou Naruto.
,,Taky dobře.'' zalhala jsem. Já nespala klidně. Převracela jsem se na posteli. Ale nedala jsem nic najevo. Po snídani jsem se Sebastianem udělala nádobí a šli jsme se obout. Už jsem si vzala mikinu, protože po ránu bývá už zima.
Jeli jsme do školky. Znovu jsem čekala v autě. Přemýšlela jsem, co si na mě Mei a spol. vymyslí. Sebastian se do deseti minut vrátil. Nastartoval a vyrazili jsme k mé škole. Tam jsme se spolu rozloučili.
,,Tak hodně zdaru.'' rozloučil se mnou Sebastian.
,,Díky, ahoj Sebby.'' rozloučila jsem se s ním. Šla jsem ke škole. Sebastian odjel.
Měla jsem ještě patnáct minut času, než otevřou školu. Stoupla jsem si mimo hlouček studentů.
,,Ahoj Jane, kde je Ichinose?'' ozval se známý hlas. Otočila jsem se. Byla to Sakura a za ní byl Ranmaru.
,,Ahoj.'' pozdravil Ranmaru a usmál se.
,,Dobré ráno.'' pozdravila jsem je. ,,Tento týden mám odvoz, vlakem začnu jezdit až od příštího týdne.'' odpověděla jsem Sakuře.
,,Tak to jo. My jdeme k naší třídě, tak se měj. Ahoj.'' řekl Ranmaru a odešel se Sakurou. Osaměla jsem, za což jsem byla ráda. Poté otevřeli školu. Šla jsem najít skříňky. Naštěstí jsem je hned našla. Přezula jsem se, sundala mikinu. Vzala si své věci a šla najít šatnu na převlečení. Řídila jsem se plánkem, který jsme taky dostali první den od našeho učitele. Povedlo se mi zorientova a našla jsem to snadno.
Šatny byly odemčené. Tak jsem vešla dovnitř. Pár spolužaček se už převlékalo. Nepozdravily mě, ani já je nepozdravila. Našla jsem si koutek, kde jsem se převlékla. Když jsem byla převlečená, tak se otevřely dveře, Vešla Mei, Haruka a Tomo.
,,Nazdárek.'' pozdravila Mei. Haruka a Tomo mlčely. ,,Jane, potřebuju s tebou mluvit.'' řekla jízlivě přede všemi. Co chceš? Určitě nějak urážet. Pomyslela jsem si.
,,Ahoj Mei, co se děje?'' zeptala jsem se potichu. Mei přišla ke mně.
,,Chci, aby si při těláku dělala, že jsi slabá a nemotorná.'' vysvětlila mi výhružně Mei. ,,Rozumíš mi, viď chcíplotino.'' nadávala mi. Jen jsem přikývla. Ale řídit se tvou radou nebudu. Řekla jsem si v duchu pro sebe. ,,To je dobře, chcíplotino.'' usmála se a šla k Haruce a Tomo se převléci. Mně bylo do breku, ale zadržovala jsem slzy. Šla jsem na chodbu. Čekat až začne hodina.
Hodina začala za pět minut a učitelka zamkla šatny a odvedla nás do tělocvičny. Ta byla v menší provedení než ta včerejší, kde se konal ceremoniál. Měly jsme si sednout na lavičku. Já si sedla na zem.
,,Dobrý den děvčata.'' začala hodinu učitelka. ,,Teď si zapíšu vaše jména.'' řekla a ptala se nás popořadě na naše jména a zapisovala si je do sešitu. ,,Tak to bychom měly. Jměnuji se Iruka Kalinin a jsem vaše učitelka na tělesnou výchovu. Jednou se může stát, že zapomenete úbor. Omluvím to, ale po druhé máte neomluvenou hodinu. Docházku musíte mít na osmdesát procent. Budeme mít atletiku, gymnastiku, aerobik, posilování a míčové hry. Občas zajdeme na plavečák, ale to podle času. Když nebudete moci cvičit, tak vás omlouvá omluvenka od doktora, ale to jste již už slyšeli od svého třídního učitelem. Známkovat budu vaší snahu. Když uvidím, že se snažíte, dostanete lepší známku. Pokud uvidím, že to flákáte, tak vám tu známku zhorším. Při míčových hrách, ale i při atletice, se budou výjimečné lidé zúčastnit soutěží za školu. Ale to vám dopředu dám vědět co se kde koná a kdo se zúčastní. Tak to by bylo vše k úvodu. Máme dvouhodinovku. A půl hodiny za sebou. Teď si dáte deset koleček kolem tělocvičny. Pak rozcvičku a tu si vezmeš ty.'' a ukázala na Haruku. Ta jen přikývla. ,,A pak si dáme vybíjenou. Pro dnešní dvouhodinovku to stačí. Jinak se pojede přes přestávku. Kdo bude potřebovat si odskočit, tak mi řekne a já ji pustím. Jinak vás pustím o deset minut dřív se převléknout, ale v šatnách zůstanete do konce hodiny. A teď sedejme do toho.'' řekla a zapískala na píšťalku.
Začala jsem běžet. Běžela jsem zvolna. Nikam jsem nepospíchala, a taky jsem se nechtěla unavit. Proto jsem zvolila mírnější tempo. Mei a Haruka zrychlily už od začátku. Brzo se unaví, a pak budou v pytli. Říkala jsem si v duchu. Po třetím kolečku Haruka s Mei zpomalovaly. Já si běžela svým tempem. Trochu jsem to tempo zvýšila, ale ne o moc. Ještě nebyl čas to rozjet. Ze začátku jsem byla mezi posledními, ale teď jsem běžela mezi prvními. Až jsem byla první. Když jsem měla za sebou osm koleček, rozeběhla jsem se na plný obrátky. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dovedla. Ty poslední dvě kolečka jsem měla ani ne za minutu oběhnutá. Skončila jsem. Byla jsem první. Nešla jsem si hned sednout na lavičku nebo na zem. Ale hned jsem se začala vydýchávat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Neskončila jsem, dokud jsem se nevydýchala. Učitelka za mnou přišla.
,,Dobrá práce...eh...'' nemohla se vzpomenout na mé jméno učitelka.
,,Jane Mizuki.'' představila jsem se už zcela vydýchaná. Pár holek už taky doběhla, ale hned si sedla na zem.
,,Jo, Jane.'' usmála se na mě učitelka. ,,Děvčata nesedat a vydýchávat se.'' napomenula je a donutila je, aby se vydýchala. Mei, Haruka a další dvě děvčata ještě běhala. Trvalo jim to asi tři minuty než doběhla. ,,Teď ty tu rozcvičku.'' řekla a ukázala na Haruku. Haruka si stoupla před nás a začala rozcvičku. Dala protahovací cviky. Všimla jsem si, že pár holek to fláká, ale já se snažila, jak jsem jen mohla. Trvalo to asi další tři minuty. ,,Teď se rozdělte do dvou družstev.'' nařídila a čekala, až se udělají dvě mužstva. Byla jsem proti Mei, Tomo i Haruce. Když jsme se rozdělily, tak zazvonilo na konec hodiny, ale my to ignorovaly a vybíjená mohla začít.
Mei se snažila ze všech sil mě vybít. Ale nedařilo se jí to. Buď jsem její prudkou ránu chytla nebo jsem se vyhnula. I Haruka se mě snažila vybít, ale neměla takovou sílu. V našem týmu bylo na hříšti čtyři dívky, mezi nimi i já, a na druhém hřišti tři. Mei se napřáhla a hodila prudkou ránu. Trochu to přehnala a hodila ho vysoko. Já hloupá si myslela, že ho chytnu. Jenže se mi to nepovedlo a míč se odrazil od mých rukou a spadnul na zem. Ale než dopadl na zem, praštil mě do nosu. Hned jsem se za ten nos chytla. Učitelka zapískala na píšťalku
,,Jane, jsi v pořádku?'' byla hned u mě učitelka.
,,Ano...'' dostala jsem ze sebe, ale pravda to nebyla. Z nosu mi tekla krev.
,,Musíš na ošetřovnu. Kdo s ní půjde?'' zeptala se učitelka. Nikdo, budu to muset zvládnout sama. Řekla jsem si v duchu pro sebe.
,,Já půjdu.'' ozval se dívčí hlas. Byla to Tomo. Všichni se na ni podívaly.
,,Dobrá, tady máš klíče a vezmi jí věci. Pak mi vrátíš klíče a půjdete na ošetřovnu. Hned se pak vrátíš.'' nařídila učitelka. Tomo přikývla a vzala si klíče. Co je to za vtip? Tomo a jít se mnou dobrovolně? Ptala jsem se sama sebe. Šli jsme do šatny, kterou Tomo otevřela, vzala mi věci a šla vrátit klíče učitelce. Pak jsem šly hledat ošetřovnu.
Rukama jsem si stále držela nos. Snažila jsem se, abych jsem necákala krev po zemi. Asi tři minuty jsme hledaly ošetřovnu. Nakonec jsme ji našli v druhém patře na konci chodby. Tomo zaklepala na dveře.
,,Dále.'' ozval se ženský hlas. Tomo otevřela dveře. Vevnitř u počítače seděla doktorka. ,,Proboha, co se stalo? Sedni si tady na lehátko.'' zeptala se doktorka.
,,Menší nehoda při tělocviku. Hrály jsme vybíjenou a Jane dostala míčem do nosu.'' vysvětlila Tomo. Já si mezitím sedla na lehátko. Hned jsem ho umazala krvavou rukou. ,,Tak já jdu. Nashledanou, ahoj Jane a promiň.'' rozloučila se Tomo, věci mi nechala u dveří a odešla. Za co se mi omlouvala? Vždyť nic neudělala. Ptala jsem se sama sebe.
,,Teď ti tu krev umyju, abych jsem zjistila, jak na tom jsi.'' řekla doktorka a šla namočit žíňku do umyvadla. Když byla u mě, tak jsem dala ruce pryč. Krev ještě tekla. Opatrně začala mít můj nos a okolo něho. Jako malému špinavému děcku.
,,Sss...'' sykla jsem bolestí, pak jsem zatnula zuby a dal ruce v pěst. Bolelo to jako čert. Po chvíli přestala.
,,Teď se ti na to podívám, jestli to nemáš zlomené. Bude to trochu bolet.'' varovala mě doktorka. Zatnula jsem zuby a nechala ruce v pěst. Začala mi prohmatávat nos. Byla to nesnesitelná bolest. Po chvíli přestala. ,,Dobrý, není to zlomené.'' řekla mi a odtáhla se. ,,Teď ti na to dám led.'' oznámila mi a šla do lednice, kterou tam měla a podala mi z ní led. Opatrně jsem si ho položila na nos. ,,Teď si jdi lehnout.''poradila mi. Poslechla jsem a seskočila jsem z lehátka a šla si lehnout na postel. ,,Teď si zapíšu tvé iniciály a založím ti složku.'' oznámila mi a začala se ptát. ,,Tvé jméno?'' zeptala se mě.
,,Jane...Mizuki.'' dostanu ze sebe. Doktorka zapisuje ručně i do počítače.
,,Datum narození?'' zeptala se mě doktorka.
,,Dvacátého prvního října tisíc devět se devadesát osm.'' řeknu své datum.
,,A poslední otázka, co se ti stalo?'' zeptala se mě doktorka na poslední otázku.
,,Špatně jsem chytila při vybíjené míč, který mě praštil do nosu.'' řeknu pravdu. Doktorka si vše zapíše.
,,Chceš něco proti bolesti?'' zeptala se mě doktorka.
,,Ne, díky.'' odmítnu.
,,Dobře, jsi statečná, jiní by po tom léku toužili.'' usměje se doktorka. Já a statečná? To těžko. Jsem srab. Říkám si pro sebe. ,,Teď si odpočiň.'' řekne mi doktorka a já si zavřu oči, ale nespím. Za dvacet minut zvoní na konec hodiny. Začnu vstávat. ,,Jen lež, já ti dám omluvenku na tuto hodinu.'' řekne mi a podívá se na mě.
,,To je v pohodě, jen se převlíknu a pádím.'' řeknu a začnu vstávat.
,,Jak chceš, měla by si odpočívat.'' trvá na svém doktorka.
,,Opravdu je to v pohodě.'' řeknu a pousměju se. Nos mě bolí, ale neřeším to. Převlíknu se, převezmu omluvenku od doktorky, pro učitelku tělocviku. Poté jdu do skříňky si odložit tělocvik a jdu do třídy. Máme mít japonštinu.
Šla jsem do třídy. Ani jsem nevěděla, jak můj nos vypadá. A ani vědět to nechci. Budu jen pro smích. Každý se zasměje. Určitě už ví, co se stalo. Mei to určitě vytroubila celé třídě a určitě si to přibarvila. Co nadělám, nic. Musím to skousnout. Snažím se nějak se povzbudit.
Stojím před třídou. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Otevírám dveře a vstupuji dovnitř. Jdu si sednout ke svému místu. K mému překvapení se nikdo nesměje. Ani Mei, prostě nikdo. Ichinose hned vstává a je u mě.
,,Jane, co se ti stalo?'' zeptá se starostlivě Ichinose a bere ode mne tašku a dává ji na mou stranu lavice.
,,Menší nehoda při tělocviku.'' přiznám. Připravím si věci na japonštinu.
,,Proboha, co si vyváděla?'' zeptá se hoch, který si stoupl k naší lavici.
,,Menší nehoda při tělocviku.'' odpoví znova na stejnou otázku. Toho hocha ani neznám. Divím se, že to ještě neví a nesmějí se mi.
,,Co jste dělali?'' zeptá se mě Ichinose.
,,Vybíjenu.'' odpovím.
,,My jsme měli povídací hodinu.'' řekne Ichinose.
,,Bolí to?'' zeptal se hoch.
,,Ani ne.'' zalžu. Bolí to jako čert.
,,Měla jsi zůstat na ošetřovně a ledovat to.'' namítnul Ichinose.
,,My bychom tě omluvili.'' dodá ten hoch. Podívám se na oba. co se tu děje? Nějaké spiknutí nebo co? Ptám se sama sebe.
,,Nemohu si dovolit hned chybět a stejně je to dobré.'' trvám si na svém.
,,Pak doma si na to dej ještě led.'' řekl mi Ichinose. Já jen přikývnu.
,,Jinak já jsem nějaký Saruhiko Fushimi.'' představí se mi hoch.
,,Jane Mizuki.'' taky se představím. Nedochází mi, že mám dva opravdové přátelé, kteří budou vždy na mé straně a pomohou mi, kdykoliv to bude zapotřebí. Mí strážní andělé. V tom zazvoní na hodinu.
Do třídy vejde náš třídní učitel. Dá si věci na stůl a podívá se na nás.
,,Dobrý den, sedněte si.''vyzve nás učitel. Všichni si sedneme. ,,Teď si uděláme docházku.'' dodá a čte naše jména a každý se ozve tu nebo zde. ,,Jane, co se ti stalo?'' zeptal se mě, když si mě všiml.
,,Nehoda při tělocviku.'' odpovím už potřetí a je mi jasné, že to budu ještě dvakrát říkat doma. Jednou Sebastianovi a podruhé mamče.
,,Tak příště buď opatrná a nejen Jane, ale všichni co tu jste.'' upozorní nás učitel. Máme úvod do předmětu. Co nás čeká a nemine. Skoro zvoní na konec hodiny. Žádný zápis jsme si dneska neudělali. ,,Do pátku mi napíšete esej něco o sobě a vaší rodině. Prostě charakteristika.'' oznámí nám domácí úkol. Poté zvoní a my si sbalíme věci a připravíme na další hodinu. V každé té hodině to probíhá stejné. Úvod do hodiny, žádné zápisky. Jen s rozdílem, že už žádný domácí úkol nedostáváme. Je to prostě ještě volnější. Ale od příštího týdne to vidím, že se to rozjede naplno.
Je konec školy a jdu se přezout a vzít si mikinu. Zjišťuju, že z jedné strany má skříňku Ichinose a z druhé Fushimi.
,,To je náhodička.'' pronese s úsměvem Fushimi.
,,Nerozlučná trojka.'' pronese s úsměvem Ichinose. Jaká trojka? A ještě nerozlučná? Divím se tomu, co řekl Ichinose. Ve škole se to pomalu vyprazdňuje.
,,Jane, dáš mi na sebe kontakt? Stačí FB.'' požádá Fushimi. A další kdo bude šikanovat. Řeknu si a pak slyším jak říkám.
,,Jo jasně.'' a diktuju mu svou přezdívku.
,,Díky, hned si tě přidám do přátel.'' usměje se Fushimi. Jdeme před školu. ,,Tak tady se lidi loučím. Jdu do města, kde bydlím.'' řekne a usměje se.
,,Ahoj.'' rozloučí se Ichinose.
,,Ahoj.'' loučím se taky.
,,Ahoj lidi.'' řekne Fushimi a ještě zamává a odchází směr město. Já a Ichinose odcházíme směr nádraží.
Na nádraží jdeme mlčky. Vlak má deseti minuté zpoždění. Čekáme na nástupišti.
,,Fushimi je skvělý kluk.'' pronese do ticha do ticha Ichinose.
,,Hm...'' řeknu jenom. Jak to můžeš říct, když ho neznáš. Říkám si pro sebe.
,,Neboj ten ti neublíží, ani já ne.'' řekne Ichinose. Nechápu, jak to myslí, ale neřeším to. Myslím si svoje, že dřív nebo později mi oba ublíží. Nevěřím jim, co mi říkají. Nikomu, kromě své rodiny rodiny nevěřím. Vlak přijíždí a my nastupujeme.
Je jako obvykle plno. Stojí oba u dveří. Nejhorší je, že je tolik lidí, že se nemám čeho chytnout.
,,Drž se mě.'' řekne mi Ichinose. Podívám se na něho. Usměje se. Já se jen pousměju.
,,To je dobré.'' řeknu jenom a odmítám se ho dotknout. Teď, co Ichinose udělal, mě překvapilo. Chytl mě kolem ramen a přitiskl k sobě. Cítím, jak krásně voní. Srdce se mi rozbuší.
,,Ať nespadneš. Stačí jedna nehoda.'' řekne a vlak se rozjede. Oba mlčíme, protože jede tolik lidí, že bychom se neslyšeli. Přijíždíme na nádraží, kde vystupujeme. Vystoupíme a Ichinose mě pustí. Oba vyrážíme domů.
Jdeme mlčky. Já nemám co říct a Ichinose nevím proč mlčí. Je vidět, že nad něčím přemýšlí. Ale neptám se nad čím dumá. Vždyť je to jeho věc. Dojdeme k mému domu.
,,Tak ahoj.'' rozloučím se s ním.
,,Ahoj Jane a leduj ten nos ať ti co nejdřív splaskne otok.'' řekne mi s úsměvem Ichinose. Jen přikývnu a jdu ke dveřím. Otevřu je a vstoupím do domu. Poté co zalezu Ichinose odchází k sobě domů.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
