Anime World CZ/SK - Příběhy

Po celém mém kapesním nožíku stékala tmavá, sladká krev a blížila se k mé dlani.

Doktor Payel zblednul a jeho ústa znehybněla.

,,K-k-k-kde ....ten nůž.” Nedokázal promluvit.

,,Asi chcete vědět z kama mám ten nožík, co? Chi. Našel jsem ho ve vašem šuplíku.” Řekl jsem a natáhnul jsem ruku s kapesním nožíkem na doktora.

,,N-n-n-nemožné! Nikdy jsem takový nožík neviděl natož abych ho vlastnil!” Zapíral vzdorně.

,,Chi. Myslíte? Proč jsou na tomhle nožíku vaše otisky prstů a Rocca. Kdo je tady blázen

doktore Payele?” Škodolibě jsem se usmál a utřel jsem si stékající krev z úst po mé bradě.

Doktor hlasitě polkl.

,,Tohle není sranda, Lucasi. Dej ten nůž pryč. Okamžitě!” Zval doktor a podíval se na velké

zrcadlo, za kterým stál tým spolupracovníků.

Narovnal jsem se.

,,Mohu se vás na něco zeptat doktore?”  Sklonil jsem hlavu dolů.

Doktor se zarazil a vystrašeným pohledem se na mě podíval.

Ani nemrkl.

,,Jaké to bylo,” nemohl jsem to v sobě tak dlouho dusit  ,,Podřezávat krční tepnu své milované manželky? Vzrušovalo vás to?”

Doktor rychle stanul z křesla.

,,Jak se opovažuješ tahle mluvit o mé dceři a teď mé milované ženě! Chcípneš v pekle

Lucasi! Okamžitě ho odtáhněte do jeho smradlavé cely! Okamžitě! Slyšíte mě!” Řval jako sele. Na krku se mu zjevovaly žíly které vedly do jeho mozku příval krve.

,,Víte doktůrku..” klesl jsem hlasem ,,Peklo a smrt pro mě nemá žádnou hodnotu.”

Okamžitě přiběhli dva bachaři. Jeden z nich mi dal pěstí do obličeje, abych ztratil

vědomí. Na pár minut se mu to podařilo. 

Nemusel být tak hrr na mě.

 Ještě pořád jsem křehká duše plná citů.

 Probral jsem se na svojí posteli s okousanou a roztrhanou matračkou. Neříkejte mi, že nemáte divoké sny, ze kterých byste nejraději něco pokousali.

,,Ne. Tohle už nemůžu dělat.” Řekl jsem sám sobě a podíval jsem se na své dlaně.

,,Musíme. Náš čas se pomalu naplňuje.”

,,Nejde to.” Zavřel jsem oči.

,,Ona by to tak chtěla.” -  Lucas zvedl hlavu. Usmál se a otevřel oči. 

,,Huh. Máš pravdu. Úplně jsem na ni zapomněl. Není cesty zpět.” - Lucasovi oči měly červený odlesk.

Najednou se otevřelo okénko ve dveřích a v ústech se mi vytvořily sliny.

,,Jídlo,” zvolal muž za dveřmi ,,Snad ti mé plivance přidají na chuti.”

,,Díky chlape,”  neironicky jsem poděkoval a šel jsem si k okénku ve dveří pro jídlo ,, Huh? Co to má být?” Přiložil ucho k neznámé tekutině, jestli není živá.

,,Bramboračka. Jako od babičky. Hah.” Zasmál se muž a zavřel okénko.

 Ponořil jsem svou pravou ruku do polévky.

,,Chi. Má to stejnou konzistenci jako lidská krev.” Podíval jsem se pozorně na stékající pramínky po mé dlaně.

Odporné. - Lucas hodil misku s polívkou na protější stěnu.

,,Ne! To je nemožné!” Zvolal jsem úžasem. Pozorně jsem se podíval na skvrnu, která zůstala po polévce na zdi.

,,Jednorožec! Soooooo cute,” poskočil jsem si radostí ,,Budu mu říkat Pinky. Pěkné. Moc pěkné.” Položil jsem si ruce na líčka.

Kochal jsem se dlouho.

Usmíval jsem se.

Brečel jsem.

Opíjel jsem se krásou.

Dveře se otevřeli s dva bachaři mi vlezli do cely.

,,To neumíte klepat nebo se snad něco děje? Máte manželské problémy? Nejsem sice poradce, ale jednu radu bych vám mohl dát a ....”

,,Sklapni! Jdeš s námi.” Řekl jeden z bachařů.

,,Dobrá... Když to jinak nejde.” S úsměvem na tváři jsem šel za nimi.

 Přišlo mi to zvláštní.

,,Že by chtěl doktůrek repete.” Pomyslel jsem si.

 Chi.

 Šli jsme do úplně jiných dveří než obvykle.

,,My nejdeme za doktůrkem? To je tak psychicky nestabilní? Chi.” Zeptal jsem se nechápavě.

,,Byl odvezen na preventivní výslech. Blahopřejeme ti, Lucasi. Takhle manipulovat s lidskou

psychikou. Ať je k tobě smrt nemilosrdná.” Řekl naštvaně a plný zlosti jeden z bachařů. Neřekl jsem nic chvíli nic.

Neudržel bych výbuch smíchu.

,,Huh? Nemůžu se dočkat až se ji postavím tváří tvář.” Usmál jsem se.

Dveře do místnosti se otevřely. Byla to menší místnost než u mého zlatého doktůrka,

ale co. Jeden z bachařů mě strčil do ramene.

,, Ještě jednou na mě šáhneš a rozsračkuju tvé paže na .....!!”  -  Na Lucasovi obličeji se začaly tvořit vystouplé žíly. Měl červený záblesk v očí.

,,Lucasi, jsem poctěna že tě mohu konečně potkat. Hodně jsem o tobě slyšela.” Řekl líbezný hlásek přede mnou.

Zbystřil jsem.

,,Olala. To je kus mladého masa! Ty křivky a ňadra,” slintal jsem ,,Ale i přes tak čistý, andělský hlas má v sobě něco špinavého. Hnijící.”

Žena se zarazila.

,,Ano ano už vím... Vaše dcera. Nemýlil jsem se,” narovnal jsem se ,,Už jí nezbývá moc času, že?”

,,Co to má znamenat?” Žena se zmateně podívala na bachaře.

,,Nevšímejte si toho prosím a pracujte.” Odvětil jeden z bachařů a odešli z místnosti.

,,Slečno Daisy. Rád vás zase vidím. Myslel jsem, že jako doktorka skončíte jinde.” Naklonil jsem hlavu na pravou stranu s úsměvem na tváři.

Doktorka Daisy neodpověděla.

Zůstala stát na místě a hleděla na mě.

,,Ach ne, slečno. Cítím z vás strach. Líbíte se mi. Jste poslední dobou až moc opuštěná. Co kdybych vám od toho pomohl?” Pomalu jsem přistoupil k ženě a naklonil jsem se k jejímu uchu.

Neubránil jsem se.

Vypadal tak zdravě.

Olízl jsem levou stranu jejího dlouhého krčku.

,,Co vy na to slečno. Co takhle na vašem pracovním stole? Vždycky jsem to chtěl zkusit v kanceláři a rozvrzat ten masivní stůl.” Její líčka hořela. Byly tak hladké když jsem je hladil. Daisy mi chytla ruku a vrazila mi facku.

,,Ještě jednou se mě dotkneš…”

,,Silná, ale přesto tak lehce zranitelná.” Olízl jsem své rty.

Slečna Daisy byla obklopena obrovským strachem.

Jak já to miluji.

Mohla být sranda.

Třeba příště.

,,S vámi asi není moc do řeči, co slečno. Pro dnešek budu proto mluvit já.” Posadil jsem se na křeslo za jejím pracovním stolem.

 Doktorka Daisy mě pouze jen sledovala.

,,Dobře vím co se stalo ve vaši rodině. Vaše otázka teda určitě zní : Co se stalo vaši dceři? Řeknu vám to s velkou radostí.” Opřel se rukama o stůl.

Nikdy by vás nenapadlo, že tohle se může stát právě vám. Dcera starosty a uznávané

doktorky. Dítě štěstěny. V 16letech jste potkala tu “pravou” lásku.

 Měla jste bezproblémové těhotenství a ve 24 letech jste porodila svou krásnou dceru Mirandu. Ona byla pro vás středem vesmíru a všeho dění. Je vám dražší než váš vlastní život. Váš manžel nebyl žádný playboy uměl bych vám poradit lépe. 

Každý má jiný vkus že.

Chi.

 Protože jste byla z dobré rodiny chtěla jste, aby vaše dcera šla po vašich stopách. Chtěla jste ,aby byla talentovaná a nutila jste jí chodit na hodiny zpěvu, tance a dokonce i na hodiny klavíru.

 Nebojte se.

Mirandu to nějak netrápilo.

Chtěla vám udělat radost.

Chce se mi z toho zvracet, když pomyslím, jak jste se měly rády.

Váš manžel poslední dva roky chodil čím dál později domů. Všimla jste si toho a

nechtěla jste si přiznat, že by vaše pravá láska mohla mít s někým poměr. Poté několikrát za

měsíc dokonce přišel i na druhý den ráno domů. Sžíralo vás svědomí a počkala jste si na něho před domem. 

Přijel v červeném autě se ženou.

 Nebylo by to tak divné, ale když se začali divoce a vášnivě líbat hrklo ve vás. Rozběhla jste se do domu a zamkla jste se na záchodě.

Chudinko.

Má náruč je pořád ještě volná kdyby jste si to rozmyslela.

Brečela jste tam do té doby, než jste uslyšela zavrzat hlavní dveře. Šla jste do ložnice a sedla jste si na postel.

Vyčkávala jste.

,,Tak jsem doma lásk…”

,,S kým ses to sakra líbal v autě?!” Vykřikla  jste a výhružně jste se postavila.

,,Co to tu plácáš ty hloupá huso?”  Zatnul ruku v pěst.

Ano.

Podváděl vás tři roky.

Scházel se s jinou, protože jste mu nedávala tolik rozkoše jako jeho mladá slečna. 

Pro mě jste pořádná samice, slečno Daisy.

Nesmutněte.

Domluvili jste se, že o tomhle Mirandě neřeknete.

Bohužel osud jednal sám a konal dle svého.

Jednoho dne, když vaše dcera Miranda šla domů z hodiny klavíru, vybrala jako obvykle poštovní schránku.

Hádejte slečno Daisy co našla.

Byla tam jedna velká obálka.

Bylo na ní napsané : ,,Pro slečnu Mirandu. Tajné!”

Hloupá hloupá dívka si strčila obálku do tašky a šla rovnou do svého pokoje.

Čas nadešel.

Hah.

Miranda si sedla na svoji postel a z tašky vytáhla obálku. Nebylo tam psané od koho je

nebo z kama byla poslána. Napadlo jí, že by to mohl být tajný mstitel. 

Nedivil bych se jí.

Byla stejná kost jako jste vy a možná kdyby byla starší.

Neudržel bych se.

Z obálky první vytáhla kus papíru kde bylo napsané : ,,Mirando. Lžou ti. Jsi obklopena bolestí a nenávistí. Jestli chceš znát pravdu, tak se podívej do obálky.”

Miranda se zarazila a dál pokračovala ve vybalování obálky.

,,Hele to je můj táta,” řekla, ale její obličej strnul když uviděla další fotku. ,,P-p-proč je tady

táta s tou nahou ženou v posteli? Co to má znamenat!” Miranda a zanořila ruce do

svých vlasů. 

Začalo jí píchat u srdce.

V krku se jí začal dělat obrovský knedlík.

,,Nemůžu dýchat. Já se dusím!” Pomyslela si a skrčila se do klubíčka nebo jak já říkám poloha plodu.

Ležela na zemi. 

Její obličej byl prázdný.

Byla to její největší bolest jakou kdy cítila.

Nikdo z nás neví jaká je to bolest, pokud to sám nezažije.

Ležela tam skoro hodinu než se trochu vzpamatovala. Najednou se z obálky vynořila malá lahvička a něco v ní dělalo zvuk.

Miranda se pomalu přiblížila k obálce.

Z obálky vzala lahvičku.

Byly v ní nějaké zelené léky. 

Na lahvičce bylo napsané “Od bolesti.”

Miranda naklonila hlavu do strany.

 Její obličej zůstal mrtev. 

Celou lahvičku si bez váhání vysypala na svou dlaň.

Otevřela své ústa a celou nálož zelených tabletek spolkla jako malinu.

,,Kch.”Vydala ze sebe Miranda dusivý zvuk a pomyslela si ,, Co se to se mnou děje? Takhle vypadá vykoupení z bolesti? Je tak hřejivá a uklidňující. Děkuji.”

Mirandu obklopila nekonečná temnota.

,,Slečno Daisy asi vám nemusím říkat, jak to dopadlo. Za dvě hodiny jste přijela z

práce. Při volání na vaši dceru se nikdo neozval. Přišla jste do jejího pokoje a uviděla jste

její bledé, chladné tělo na zemi. Z úst jí vytékala bílá pěna. Okamžitě jste zavolala záchrannou službu. Nepřijeli pozdě, ale ani včas. Vaše dcera padla do velice hlubokého koma. Už je to pár týdnů, co slečno. Nepříjemné. Po přijetí domů jste prohledala celý její pokoj. 

Nic jste nenašla.

Ani obálku, fotky natož léky. Asi se teďka ptáte, jak tohle můžu vědět. Věřte mi, slečno Daisy. Vím toho víc než si myslíte,” natáhl jsem se k šuplíku od stolu a vytáhl jsem mobil na stůl “Mám pro vás překvapení, slečno Daisy. Nejkrásnější chvíle tohohle nudného

lidského života. Za 3...2....1.”

Mobil začal zvonit.

,,Vy nezvedáte hovory, slečno? Myslím si, že tenhle může být důležitý.” Zazubil jsem se a pohodlně jsem se opřel o křeslo.

 Daisy se pomalým krokem blížila k mobilu.

,,No prosím. Nebojte se. Jsem jenom pacient s neurotickými problémy, který má rád příběhy se šťastným koncem.” Blaženě jsem se usmál.

Její ruce se třepaly.

Bledla.

,,P-p-prosím? Tady...”

,,Chi. Neříkal jsem to, slečno. Vy jste to nechtěla vzít,”  řekl jsem směrem ke dveřím. ,, Pro dnešek je to vše, slečno. Jsem rád, že jste si mě vyslechla. Pěkný den.” Usmál jsem se a zaťukal jsem na dveře.

Daisy po chvíli upustila mobil k zemi a v hlavě se jí přehrávala jedna a ta samá věta: ,, Vaše dcera , která byla ve velmi těžkém koma, dnes bohužel zemřela.”

Daisy klekla na kolena.

Její slzy tekly jako potoky krve praseti na zabíjačce.

,,Upřímnou soustrast, slečno. HAHAHAHA!!”

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.