Démoní láska
Informace:
Co se stane, když démon miluje démona? Potkají se po několika letech. Poznají se? Dají se dohromady?
Démoní láska
Jmenuji se Jane a jsem démon. Dřív jsem uzavírala s lidmi smlouvu, kdy po splnění přání jsem snědla jeho duši. To my démoni děláme. Já se rozhodla před třemi rozhodla s tím skoncovat. Snědla jsem poslední duši a nevrátila se. Abych jsem přežila, jím lidskou stravu. Sice mi nechutná, je to pěkný blaf, ale pro přežití mi to stačí. Ostatní démoni, když se to dozvěděli, nechtějí mít se mnou nic společného. Zavrhli mě. Ale mně to nevadí. Už tři roky žiju u rodiny Midford, jako služebná. Peru, žehlím, vařím, prostě takovéto domácí práce.
,,Jane?'' vythne mě hlas ze zamyšlení.
,,Ano madam?'' ozvu se.
,,Ty mě nevnímáš.'' ozval se vyčítavý hlas mé paní.
,,Omlouvám se madam.'' hned jsem se omluvila.
,,Dobrá tak znova. Povolala jsem tě, protože Paula je nemocná a nikdo se nemá starat o Elizabeth. Proto, dokud se Paula neuzdraví se o ni budeš starat ty.'' přikázala se mi má paní.
,,Ano madam.'' souhlasila jsem s tím, ale ve skutečnosti trpím a nesouhlasím s tím. Já a chůva? Na to nejsem stavěná. Domácí práce to jo, ale ještě ke všemu chůva? Tak to teda ne. Ale nemohu odporovat. Práci potřebuju, abych jsem se uživila.
,,Jane, jdi mi sbalit věci, pojedeme na pár dní k Cielovi.'' rozhodla slečna Elizabeth.
,,Ano slečno.'' pokloním se a jdu se slečnou Elizabeth do jejího pokoje, zabalit jí věci.
Slečna Elizabeth je hodné děvče a umí se postarat sama o sebe, ale její rodiče jí to nedovolí. Bojí se o ni. Proto má chůvu, která se o ni postará. Je to ještě dítě. Je živá, hravá. Já mám radši klid. Za chvilku má sbaleno.
,,Teď si ji sbalit věci ty, Jane.'' přikáže mi Elizabeth.
,,Ano slečno.'' pokloním se a jdu do svého pokoje si sbalit nějaké věci. Mám jen malý kufříček, kam se mi vejdou jen potřebné věci. Když jsem nastupovala neměla jsem nic. Žádné oblečení, prostě nic. Za chvilku jsem byla připravena vyrazit.
Přivážu kufry na střechu kočáru. Mám sílu, tak je to pevně utažené, že nemohou spadnout. Poté můžeme vyrazit.
,,Jane, dávej na mou dceru pozor.'' přikáže mi madam.
,,Ano, madam.'' ukloním se. Pomohu nasednout do kočáru Elizabeth a sama si nastupuji. Kočár se rozjíždí.
Jedeme mlčky. Elizabeth je výřečná, ale já moc ne. Elizabeth to ví a taky mlčí, což je nezvyklé, ale neřeším to. Konečně uvidím jejího snoubence Ciela, o kterém tak básní. I ke mně se to dostalo, jak o něm básní. Občas, když jsme se potkaly, tak mi o něm pár slov řekla. Vždy jsem ji mlčky vyslechla. A to jsem netušila, jaké překvapení mě čeká.
Blížíme se k jeho sídlu. Sedím proti jízdě, tak nic nevidím, ale Elizabeth se rozzářili oči. Došlo mi, že se blížíme. Asi po deseti minutách kočár zastavuje. Vystoupím a pomohu vystoupit slečně Elizabeth. Rozvážu kufry a jdu s nimi i se slečnou Elizabeth ke dveřím. Zaklepu na dveře a čekám, až nám někdo otevře. Sídlo je velmi veliké. Úplný bludiště, pomyslím si. Za chvilku se otevřou dveře. V nich stojí Sebastian. Poznávám ho, ale nedávám nic najevo. I Sebastian nedává nic znát, že bychom se znali. Se Sebastianem se známe století. Vždyť i on je démon. Jen tři roky jsme se neviděli. Když jsme se potkali, jsme dobří přátelé, vždy jsme si to užili. Jen s rozdílem, že já jsem do něho zamilovaná, jen on do mě ne. Pro něj to byla vždy jen hra, kterou jednou za čas potřebuje. Ale vždy jsme si rozuměli a to mi stačilo.
,,Slečno Elizabeth'' řekne Sebastian a uvolní nám cestu, abychom mohly vstoupit. Vstoupíme dál do haly. ,,Počkejte tu, hned vás ohlásím.'' dodá a zmizí. Prohlížím si halu. Je obrovská. Člověk by se tu vážně ztratil. Pomyslím se. Za chvíli se ozve nabručený hlas.
,,Lizzie, co tu děláš?'' ozval se mužský hlas. Otočím se. Vidím přicházet mladého muže, tak o dva roky staršího než je Elizabeth.
,,Cieli, tak ráda tě vidím.'' hned k němu přiběhla slečna Elizabeth a objala ho. ,,Přijela jsem na pár dní k tobě. Vídáme se tak málo.'' přiznala.
,,Ale Lizzie, já mám své povinnosti.'' řekl Ciel. Sleduju ty dva. Na Sebastiana se ani nepodívám. Nepotřebuju ho vidět. I když ráda bych ho viděla, ale nemůžu. Nesmím.
,,Nebudu ti překážet.'' slibuje slečna Elizabeth a začíná popotahovat. Ona se tu snad rozbrečí. Pomyslím si. Vidím, jak má na krajíčku. ,,Snad nás nechceš vyhodit.'' dodá a vidím, jak jí po tváři teče slza. Nevím jak se mám zachovat. Jen tak tam stojím a zírám na situaci.
,,Dobrá můžete zůstat.'' nakonec souhlasí Ciel. Což mě překvapilo, že se vzdal tak rychle. Elizabeth se hned rozzářila.
,,Ach, Cieli. Slibuju, že nebudu překážet.'' slibuje Elizabeth.
,,Sebastiane, ukaž jim jejich pokoje.'' přikáže Ciel Sebastianovi.
,,Ano, mladý pane.'' ukloní se Sebastian. Vede nás nahoru po schodech.
Vede nás do druhého patra. Dívám se kolem sebe. Je to velké bludiště. Snažím se dívat mimo, a ne na Sebastiana, i když bych viděla jen jeho záda, ale i tak. Nechci se na něho dívat. Bude to šílené a otřesné vídat ho teď každý den. Ale budu se snažit mu vyhýbat, jak jen to půjde. Rozhodnu se.
,,Tady jsou vaše pokoje.'' ukáže na jede pokoj Sebastian a pak na ten vedlejší. Obě přikývneme a jdeme do pokoje Elizabeth. V pokoji pomohu Elizabeth se převléci a vybalit věci.
,,Díky Jane. Teď si jdi vybalit věci ty. Počkám tu na tebe.'' řekne Elizabeth.
,,Ano slečno.'' pokloním se a jdu do svého pokoje.
Zavře za sebou dveře a vydechnu. Zavřu oči a opřu se o dveře. Tak to bylo o chloupek. Pomyslím se.
,,Netušil jsem, že tě tu uvidím.'' promluvil hlas. Lekla jsem se. Otevřela jsem oči a u okna stál Sebastian.
,,Tak to jsme dva.'' pronesu odměřeně.
,,Neříkej mi, že slečna Elizabeth se ti uspala.'' řekne Sebastian. přijde mi trochu zděšen.
,,Neboj, ona ne.'' odpovím mu a snažím se dívat za něj, ale nejde mi to. Jak on má krásné oči. Pomyslím si.
,,Tak někdo z její rodiny?'' dál se vyptává Sebastian. On to snad neví, že duše nepojídám. Pomyslím si.
,,Ne, ani nikdo jiný. Pro nikoho nepracuju.'' odpovím mu a snažím se být odměřena a daří se mi to.
,,Tomu nerozumím.'' řekl Sebastian.
,,Teď nemám čas, musím si vybalit a jít za slečnou.'' řeknu mu a jdu ke kufru si vybalit.
,,Za chvíli se bude podávat čaj v knihovně.'' řekla Sebastian a zmizí. Já si mezitím vybalím věci. Proč zrovna s ním se musím setkat? Proč zrovna Sebastian? Říkám si v duchu pro sebe při vybalování. Za chvilku jsem hotová a jdu pro slečnu Elizabeth.
Zaklepu na dveře a čekám, až mě vyzve dál.
,,Dále.'' ozve se po chvíli z pokoje. Vejdu dovnitř.
,,Omlouvá se, že mi to tak trvalo, slečno.'' pokloním se.
,,V pořádku? Můžeme jít?'' usměje se Elizabeth, což mě překvapí, že se nevyptává a nezlobí se. Podržím jí dveře a poté je zavřu a jdeme společně do knihovny.
V knihovně už čeká Ciel a Sebastian nalévá čaj.
,,Co tě tak zdrželo Lizzie?'' zeptal se Ciel. Divný to chlápek. Pomyslím si.
,,Omlouvám se, za to mohu já. Zdržela jsem se při vybalování věcí.'' omluvím se Cielovi a pokloním se.
,,Nemusíš se omlouvat, Jane.'' řekne Elizabet a usměje se. ,,To já se omlouvám, že jdeme pozdě.'' omluv se Cielovi. Což mě zaskočí ještě víc. Odkud se slečny omlouvají za své služebné? ptám se sama sebe.
,,V pořádku, hlavně že tu jsi.'' řekne Ciel aniž by se usmál.
,,Mohu mít prosbu?'' zeptá se Elizabeth.
,,Jistě že.'' řekne Ciel.
,,Mohl by Sebastian, po dobu co tu budeme, dohlídnout na Jane a trochu jí pomoci v komunikaci?'' zeptala se Elizabeth. Překvapeně jsem se podívala na slečnu Elizabeth. To mi dělá naschvál. Já se chci snažit se Sebastianovi vyhýbat, jak jen to půjde a ona po mně chce, abych s ním trávila volné chvíle. Nesouhlasím se slečnou Elizabeth v duchu, ale nahlas nic neříkám.
,,Sebastiane, splň přání tady slečny Lizzie.'' přikáže Ciel Sebastianovi.
,,Ano, mladý pane.'' uklonil se Sebastian.
,,A teď jděte, kdyby něco zavoláme vás.'' řekne Ciel. Oba se ukloníme svým pánům a odcházíme pryč.
Sebastian mě mlčky vede do kuchyně, jak později zjistím. Rozhlídnu se kolem kuchyně. Je obrovská. Nikde nikdo není.
,,Sedni si, Jane.'' řekl mi Sebastian a nastaví židli, abych jsem si mohla sednout. Sednu si, ale na jinou židli. ,,Tak a teď mi řekni co se děje.'' řekne mi. Podívám se na něho. Poté zrak odvrátím.
,,Nic se neděje.'' odseknu mu.
,,Jak si to tedy myslela, že pro nikoho nepracuješ?'' zeptal se Sebastian na rovinu.
,,Tak to vážně nevíš.'' řeknu rezignovaně.
,,Co nevím.'' zeptal se Sebastian.
,,Že tři roky už nejím duše a pracuju pro rodinu Midford, jako služebná.'' odpovím mu na otázku a nedokážu se na něho podívat.
,,To nemyslíš vážně, že ne?'' zeptá se Sebastian v klidu.
,,Myslím to vážně. Už tři roky jsem neměla duši. A žádnou už nechci. Chápu, že ostatní démoni se ode mne odvrátili, ale je to moje věc a moje rozhodnutí.'' trvám si pevně na svém.
,,Nikdo ti to nebere.'' řekne v klidu Sebastian.
,,Ty...ty se nezlobíš? Jako ostatní?'' podivím se a podívám se na Sebastiana.
,,Proč? Je to každého věc. Já nechápu ostatní, že se od tebe odtáhli. Jsi skvělý démon, silný,drsný démon. Každý by měl mít z tebe strach i respekt zároveň, jako já.'' řekne mi Sebastian. Což mě překvapí a do očí se mi derou slzy, které se snažím potlačit.
,,To....to myslíš vážně?'' zeptám se a stále se mu dívám do očí.
,,Lhal jsem ti někdy?'' zeptal se otázkou.
,,Pravda.'' souhlasím nakonec.
,,Jak se staráš o to , aby si přežila? zeptá se mě Sebastian.
,,Piju a jím lidské jídlo a pití.'' odpovím mu.
,,Jak to chutná?'' vyptával se dál Sebastian.
,,Hnusně, ale je to má obživa.'' řeknu pravdu.
,,Něco ti zkusím udělat.'' navrhne Sebastian. Přikývnu na souhlas. Říkám si, proč se ke mně takhle chová, zatím něco bude. To není jen tak. Říkám si pro sebe. ,,Jaké to je pracovat, jak služka? Jak to, že jsem tě neviděl už dřív?'' vyptává se dál, když něco pro mě vaří.
,,Já se starala jen o domácnost. Jako chůva jsem ode dneška, protože Paula onemocněla.'' odpovím mu na otázky. Za chvilku dává přede mne jídlo.
,,Snad aspoň trochu bude chutnat.'' pronese a usměje se.
,,Díky.'' poděkuju a dávám se do jídla. Sice je to nic moc, ale je to lepší než jsem jedla před tím. ,,Je to trochu lepší.'' přiznám.
,,To jsem rád.'' usměje se Sebastian. Pak si takhle povídáme až do večeře, se kterou mu pomohu. Je mi zase dobře, jako před několika staletími, kdy jsme se vídali každý den. Zase si tak rozumíme. Nerozluční přátelé. Po večeři jsme svědci partie šachů mezi Cielem a Elizabeth. Okolo desáté je jdeme uložit do postele.
,,Jak ses dneska bavila, Jane?'' zeptala se mě Elizabeth.
,,Dobře, slečno.'' Přiznám slečně Elizabeth.
,,Opravdu?'' je vidět, že má slečna Elizabeth radost
,,Opravdu. Ale teď byste měla spát, slečno.'' řeknu a přikývnu.
,,Jane, počkej tu, než usnu, prosím.'' přála si slečna Elizabeth
,,Dobře slečno.'' řeknu a se svíčkami si k ní sednu a čekám dokud neusne.
,,Povídej mi o tvém životě, Jane.'' požádala mě slečna Elizabeth.
,,Eh....to...mno....není tak zajímavý slečno.'' dostanu ze sebe.
,,Jen povídej.'' vybídne mě slečna mě slečna Elizabeth. Sakra, co jí mám říct? Žiju miliony let, jsem démon a pojídala jsem duše lidem, abych jim splnila přání? To ne, to by neskouskla. Musím si rychle něco vymyslet. Rychleji přemýšlej. Nabádám se v duchu.
,,Jako dítě jsem žila v sirotčinci. Rodiče jsem nikdy nepoznala. Sourozence nemám. Od svých osmnácti let pracuju jako služebná v různých rodinách. Ale nikde jsem nevydržela jak jeden rok.'' dovyprávím svůj vymyšlený příběh.
,,Chudáčku, ale neboj u nás se budeš mít dobře.'' řekne ospale slečna Elizabeth. Uf, skočila mi na to. Oddychnu si, že mi na ten můj příběh skočila, který jsem si vymyslela. Slečna Elizabeth za chvíli usnula, tak pomalu vstávám a odcházím.
Jdu do svého pokoje. Zavřu dveře a opřu se o ně a vydechnu. Tak to bylo o fous. Řeknu si.
,,Konečně jsi tady. Co tě tak zdrželo?'' ozval se hlas od okna. Podívala jsem se k oknu. Byl to Sebastian.
,,S...Sebastianem, co tu děláš?'' dostanu ze sebe.
,,Čekám tu na tebe.'' usměje se Sebastian.
,,A proč?'' zeptám se ho.
,,Musím s tebou mluvit.'' vysvětlil mi Sebastian.
,,Vždyť jsme spolu už mluvili.'' nedám se.
,,Ale ještě jedno téma jsme spolu neprobrali.'' usmíval se Sebastian. Pomalu mi asi docházelo co myslí. Pomalu se ke mně začal přibližovat. Stále zůstávám opřena o dveře. Už je skoro u mě. Srdce mi buší, jak o život a cítím, jak se mi zrychluje tep. Už je u mě.
,,Ne, nedělejme to.'' zašeptám, ale Sebastian, jako by to neslyšel. Nedokážu se mu dívat do očí věčně a zavřu oči. Cítím Sebastianovi rty na svých rtech. Jsou krásně vlhké. Polibek je nádherný. Neovládnu se a polibek mu oplatím. Otevřu oči. Sebastian je má stále zavřené. Poté je taky otevře a bere mě do náruče a odnáší mě na postel. Začne mě znova líbat a nepřestává. Pomalu mě začne svlékat. Mé ruce mě neposlouchají a taky ho začnou svlékat a rty ho líbají. Zrychluje se mi dech. Když jsme nazí, pomalu do mě vnikne a začne přirážet. Víc a víc vzdychám. Sebastian si hraje s mými prsy, líbá na krku a nepřestává. Přiráží víc a víc. Trochu zvrději, ale nevadí mi to. Líbí se mi to. Vše trvá hodinku dokud se oba neuděláme. Byl to nádherný pocit milovat se s démonem, kterého miluješ. Nejhorší je, že je to jednostranné. Nikdy to nebude z lásky ze strany Sebastiana. Jemu jde o to, užít si a nic víc. Nezazlívám mu to. I démon to potřebuje. jenže mě to zároveň bolí, protože jsem do něho zamilovaná. Až po uši.
,,Teď si odpočiň.'' slyším jak mi Sebastian šeptá do ucha. Jen přikývnu a zavřu oči. Jsem v jeho objetí. Musím opustit dům slečny Elizabeth. Až se Paula uzdraví, tak u nich skončím, aby se to znovu neopakovalo. Nechci tento krásný pocit zažít znovu. Bolí to. Hodně to bolí. Nesmíme se už nikdy vidět. Nikdy. Rozhodnu se, než usnu.
Ráno mě vzbudí vlhký polibek na rtech. Otevřu oči a dívám se do očí Sebastiana.
,,Máme ještě dvě hodinky čas.'' zašeptá mi do ucha. Je mi jasné o co mu jde. Nebráním se. Ráda bych přestala a nic nedělala, ale srdce říká a dělá pravý opak. Začne mě znovu líbat. I já jeho. Opatrně do mě vnikne. Zrychluje se mi vzdech. Začne přirážet víc a víc. Hraje si s mými prsy s rukou a jazýčkem mi je líže. Na těle cítím husí kůži. Já ho hladím po zádech. Sebastian víc a víc přiráží a je trochu hrubý, ale je to příjemné. Nebolí to. Než se uděláme trvá to další hodinku. A takhle jsme se milovali každou noc a každé ráno po celé tři dny. Ale čtvrtý den se vše zvrtlo.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
