Anime World CZ/SK - Příběhy

Yoake

Chvilku jsem ho pozoroval, pak jsem zaklonil hlavu a díval se do stropu, když jsem začal vysvětlovat. "Jak bych to řekl…. Jelikož nás je víc, takže my jsme něco, jako vyspělejší forma lidí máme lepší určité vnímáni nebo chápání. Není to ještě přesně zjištěno, ale to důležité víme a to, že každý má ojedinělé vnímání. Není možné, aby jeden z nás měl tu samou schopnost, ale dá se říct, že je to skoro na tom samém principu fungování. Jde o jakousi myšlenkovou čí emoční sílu. Je fakt, že nás není mnoho, to kvůli těm co tyhle schopnosti považují za ďábelské či jiné bláboly církve nebo těch co se nás bojí. Raději se ukrýváme a jsou o nás jen legendy a mýty. Tak jako o Elitě. Ty jsi jeden z těch mála a zřejmě tě nikdo o tom neinformoval. Jinak bys své schopnosti tak neuváženě nepoužíval." podíval jsem se na něj a lehce se usmál "Samozřejmě to není tvá chyba. Naučím tě o tom vše, co vím já i jak to ovládat pokud chceš, samozřejmě bych byl raději, kdyby ses to naučil, je to bezpečnější pro nás i pro tebe ale je to tvůj život a tím pádem tvá volba." opět jsem se usmál a vstal jsem. Přešel jsem ke věšáku a sundal si kabát rovnou se šátkem, který jsem s opatrnosti jemně položil na něj, pak jsem vyjmul zlatavou nitku, která mi držela rozpáranou košili, kterou jsem si tak samo sundal a opět jsem si sednul. Ze světla jsem si začal tvarovat věci na šití.

 

Sato

Stále jsem se na něj díval a přitom v tichosti vše vstřebával. Že jsme něco více. Že nejsme jen tak obyčejní. Obyčejnost… Donedávna jsem ještě vedl ‘obyčejný život‘… avšak se mi po tom normálním životě nestýská. Vlastně si připadám mnohem volnější a šťastnější. Mám možnost volby, a ne se jen unášet s davem. Jak řekl, můj život, má volba. Zadíval jsem se na podlahu a nepřítomně jsem dal ruce do kapes. Může mu věřit? Přeci jen ho vůbec neznám, ale… tak nějak myslím, že není zlý. Že jsme si ve skutečnosti podobní. Znovu na něj pohlédnu a přihlížím, jak ‘čaruje se světlem‘. Rozhodl jsem se.

„Chci zůstat. Chci se učit, ne jen utíkat a taktak přežívat. Ale jak vidíš, nemám ti co nabídnout nazpátek… Nemám právo žádat, ale, prosím, uč mě…“

 

Yoake

Ve vzduchu polétávala zlatavá destička, která držela košili, a v ruce jsem měl připravenou zlatou jehlu, už zbývala jen nit, která se už nevrátí zpět na světlo. Podíval jsem se na něj a upřímně se usmál. "Jsem rád, že se chceš učit. Co se týče odměny hmmmm… pokud na tom trváš, časem se to nějak vyřeší, do té doby mi budeš dělat společníka. Odteď mi musíš slíbit, že mě budeš poslouchat, nerad bych abys něco vyvedl, a taky budeš muset se naučit mi důvěřovat, pokud tě budu učit a budeš se mnou, nikterak ti neublížím a nedovolím, aby ti bylo ublíženo. Samozřejmě já budu důvěřovat tobě a budu doufat, že nebudeš jeden z těch, co ve špatných chvílích hraji cizího nebo ti bodnou dýku do zad." pořád jsem se na něj mile usmíval jako by to byla normální součást lidí a pak jsem naklonil hlavu na stranu. "Pokud je ti to jasné rovnou začneme. Posaď se ke mně."

 

Sato

Po chvíli jsem kývl a sedl si na vedlejší křeslo, co stálo vedle něj. V tom mi v mysli vytanula otázka.

„Jak se vůbec jmenujete, mistře?“ zeptal jsem se. ¨

 

Yoake

Při slovu "mistře" jsem sebou trošku cukl a chvilku na něj koukal. Nikdy bych si nepomyslel, že by mi tak někdo říkal. Lehce jsem se zasmál při tom, jak to oslovení zní. "Jmenuji se Yoake Nisshoku znamená to zapadající úsvit divné co?" zase jsem se přátelsky usmál a dodal "A co ty jakpak tě mám oslovovat já, chlapče?"

 

Sato

„Není to divné… podle mě vám to sedne, mistře. Já jsem Sato.“ Řekl jsem a usmál se. Yoake-san, jo? Možná vypadá jako žena, ale jméno k jeho vzhledu nesedne. Tiše jsem se zasmál a podíval se na něj s úsměvem.

 

Yoake

"Heh" zasmál jsem se a pocuchal mu vlasy. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl se usmívat a docela mi to udělalo radost. "Tak tedy Sato, začneme. Abych tě naprosto naučil vše, bude to trošku trvat a učení bude pořád, každá chvilka, kterou se mnou strávíš, bude tvé vyučování, takže dávej pozor. To co se naučíš, nezáleží na tom, co ti vše ukážu nebo řeknu ale i na tvé pozornosti. Samozřejmě se můžeš ptát jak je libo." usmál jsem se, pak jsem k němu natáhnul ruku hřbetem vzhůru a mezi dvěma prsty jsem držel nitku. "Podívej. Pokud jsi byl doposud pozorný, mohl sis všimnout jedné věci na všech mých hmmm… výtvorech. Vždy se rozplynou. Dokázal bys mi říct proč?" zeptal jsem se ho a nechal se zlatavou nitku jemně vlát jako by měl foukat vítr.

 

Sato

Chvíli jsem si prohlížel nit, která vlála v neviditelném poryvu větru. Proč se rozplynou? Hmm… Předtím říkal, že to máme všichni svým způsobem stejné. Ani já bych neudržel levitovat předměty na hodně dlouhou dobu, vlastně to ani neumím ovládat. Ale díky pekelnému soustředění se mi ho povedlo zachránit před pádem do rybníka. Že by… Plácl jsem se do ruky.

„Jste lenivý, mistře.“ Řekl jsem. „Jste lenivý, a nechce se vám držet kontrola, proto to necháte vždy zmizet. Nemám pravdu?“ zeptal jsem se s úsměvem.

 

Yoake

Začal jsem se hlasitě smát, až jsem skoro brečel. "Lenivý…“ a znovu jsem se rozesmál. Podíval jsem se s širokým úsměvem a řekl "Lépe řečeno šetřím energii. Když už to nepotřebuji nač zbytečně na to plýtvat myšlenky nebo sílu? Rozplynou se proto, že už na to nemyslím, že se už nesoustředím a tím pádem tok tohoto vnímání té síly, se zastaví a věci už nemá co udržet jejich tvar a opět se stanou světlem. Polož svoji ruku na mou a vnímej sílu. Tahle nit se musí stát stálou a už nikdy se rozpadnout, a já tím nesmím pořád ztrácet energii a myslet na to. Protože kdykoliv bych usnul tak by se košile zase rozpárala. Takže jinak, řečeno myšlenky určuji na to, co chci, nevnímám nic jiného než to co chci a vím, že mám tu sílu a tak se soustředím a posílám svou sílu na tu nit tak, aby se to stalo jednotným už navždy. Ty se musíš naučit to též, abys ovládl tu svou. Musíš vědět, jak tvoje síla funguje. Musíš vědět, jak moc se soustředit abys jí nepoužil mnoho, a do tvých myšlenek se nesmí zaplést něco jiného, protože pak se poruší soustředění a tvoje síla se může ztratit nebo naopak udeřit do okolí. Musíš se naučit přijmout a vnímat svou sílu v tobě jako něco reálného co se může vyčerpat.“

 

Sato

Chvíli jsem jen tak na něj koukal. T-tolik… Je toho tolik, čemu nerozumím…

„Všechno je to stejné a odlišné zároveň…“ zamumlal jsem si pro sebe. Jeho schopnost je nádherná. Dá se říci i mírumilovná. To spíš ta moje je destruktivní. Na chvíli ztratím kontrolu a vše je vzhůru nohama. Vše lítá vzduchem. Ani ve spánku nemám klidu. Jakoby nějaký spínač ve mně si rozhodoval, kdy to použít, i bez mého svolení. Vůbec to nedokážu ovládat. Já… nevěřím, že by jeho síla dokázala nějak ublížit. Položil jsem svou dlaň na jeho ruku a pak jsem překvapeně ucukl. Jakoby mě kopla elektřina. Ale nic takového to nebylo… to byl rozdíl mezi našimi silami.

„Ú-úžasné…“ stále jsem hleděl na jeho ruku a přitom si lehce mnul svoji dlaň. Trošičku brněla, ale to pak přešlo. Pak mě ale překvapenost opustila a zmocnila se mě lehká beznaděj. Očima jsem nervózně těkal po pokoji, pohled mi však skončil na mých nohách.

„Nedokážu to jako vy… neumím to ovládat, dělá si to, co chce, jakoby to ovládal někdo za mě. Kdy se projevily vaše schopnosti, mistře? Jak dlouho už je umíte ovládat? Řekněte mi více, prosím!“ žadonil jsem.

 

Yoake

"Už je to dlouho." odpověděl jsem pouze s lehkým úsměvem. Nikomu jsem o sobě moc neříkal a ani jsem to nemínil udělat. Podíval jsem se na něj a vřele se usmál. Když nit byla hotová, natáhl jsem ruku a zvedl jeho obličej tak, aby se díval na mě. "Dokážeš, jen musíš věřit. Budu tě učit, takže se neboj, nepřipustím neúspěch." řekl jsem a mrkl na něj. Zašil jsem si košili a oblékl si jí. Postavil jsem se a protáhl se. Kouknul jsem na Satoua a jemně se usmál. "Měl by sis odpočinout, trénink bude náročný, naučím tě vše a nebudu tě šetřit. A pro větší sebedůvěru…“ řekl jsem mu mile a dřepnul jsem si před něj. Vzal jsem jeho ruku do dlaní. Zavřel jsem oči a soustředil většinu své síly na jeho zápěstí. Když jsem skončil, opatrně jsem se postavil a lehce se zapotácel. Tohle mě stálo hodně energie. Podíval jsem se mu na zápěstí a spokojeně jsem se usmál nad výsledkem. Měl tam jemný, zlatavý náramek jakoby z klikyháku ale jako celek dávaly krásný tvar plamenů, které by jako tančily. "Tenhle náramek ti bude pomáhat. Oslepí tě, pokud použiješ více své síly a bude tě hřát, když jí budeš používat málo. Bude tě učit a ochraňovat zároveň a navíc budu vědět, kde jsi, kdyby ses mi zatoulal nebo se ti něco stalo. Prosím neztrať ho věci, které mají svou určitou moc, je těžké vyrobit ze své vlastní síly." unaveně jsem se usmál a pomalu šel do ložnice.

 

Sato

Zíral jsem jak opařený. Byl nádherný. Nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Ve světle svíčky se nádherně leskl, jakoby zlaté plameny mi tančily po zápěstí. Chvíli jsem jen seděl a prohlížel si ho, ale když jsem uslyšel otevření dveří, jak jsem se rychle zvedl.

„M-mistře!“ zavolal jsem na něj. Když se otočil, tam jsem se uklonil.

„Děkuju mnohokrát. Za všechno. Budu se snažit co nejvíce, jak to půjde! To mi věřte!“ podíval jsem se na něj a usmál se, pak jsem vzal do rukou svícen s pomalu dohořívající svíčkou a opatrně ji sfoukl. Když jsem byl v pokoji sám, přešel jsem k oknu, ze kterého vycházelo slabě světlo hvězd. Ještě chvíli jsem si prohlížel náramek a pak se pro sebe usmál. Mistr… tolik mi toho dává… Položil jsem si ruku na hruď. Tak tohle je pocit, když mi na někom záleží… Opatrně jsem otevřel okno a sedl si na parapet, nohama ven. Podemnou, asi půl metru, byla větší stříška, která chránila před deštěm to, co bylo pod ní. Opatrně jsem na tu stříšku skočil, lehce, aby se nepropadla. Lehl jsem si na záda a pozoroval jsem hvězdy. Po chvíli mě začala přepadat únava, až jsem nakonec usnul.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.