Elita-2.díl
Informace:
Tááák... pokráčko RP Elity, Dozví se Satou o co tedy jde? Všechny ty nadpřrozené schopnosti...
DRUHOU AUTORKOU JE: Steisy
Sato
Ah… asi jsem usnul… Když jsem znovu otevřel oči, byl už pomalu západ slunce. Probudily mě jakési tlumené hlasy vycházející několik metrů ode mě. Protřel jsem si oko, přes které jsem neměl pásku a pak se na tu podívanou podíval. Nějaký chlap tam osahával nějakou bělovlasou ženu. Pak jsem v ní rozpoznal tu ženu z minula. Nějaký hlas ve mně mi šeptal, abych si toho nevšímal, nezasahoval, ale… nemohl jsem jen tak sedět a koukat se. V osobním rozporu jsem si všiml, že se ta žena skoro nebrání. Jako by ji to ani nevadilo… Utečte… braňte se… Aniž bych to zaregistroval, žena jakoby vyletěla do vzduchu.
Yoake
Když už jsem se chystal použít mou moc, tak jsem vzlétl. "Wooohaaa co to sakra!?" divil jsem se a máchal při tom rukama ve vzduchu. Chlap přede mnou na mě koukal a mrkal. "No ty vole… asi jsem toho hodně vypil.“ řekl naprosto mimo a začal ustupovat. Tiše jsem pak řekl "To bychom byli asi dva…“ Chtěl jsem vědět jak je to možné, že si tady poletuju. Snažil jsem se chytit větví, ale tím jsem si jen potrhal tričko a strhl z vlasů kožený proužek. Teď mi vlasy vlály všude okolo a já pak spatřil upřený pohled. Ten kluk s páskou přes oči, ten co utíkal. Ten chlap, co mě obtěžoval, se už dal raději na útěk. Přece jen jsem musel vypadat, jak démon naštěstí více lidí už tu nebylo. Když jsem se setkal pohledem s tím klukem, zamračil jsem se. Zformoval jsem světlo opět do lístku a poslal je na něho, aby okolo něj tančily a on ztratil soustředění. Až pak jsem si uvědomil, že se nacházím na kraji rybníka… Super čas se namočit.
Sato
Takže ty lístky byly od ní…Teda, od něj. Sice mě trošku rozptylovaly, ale soustředění jsem neztratil. Do rybníku ne, do rybníku ne! Na zem, na zem, na zem! Soustředil jsem se na tu myšlenku co nejvíce a přitom jsem se snažil nedívat na listy, ale na tu ž-, ehm, muže. Když jsem viděl, jak se jeho tělo posouvá blíž k zemi, až byl nohama na zemi, oddychl jsem si a pustil ho. Pak jsem se k němu rozběhl.
„Jste v pořádku pa-… -ne?“ málem jsem se přeřekl.
Yoake
Myslel jsem, že spadnu. Ale nakonec jsem se pomalu dostal nohama na zem. Pak jsem viděl, jak ke mně běží. Chytnul jsem se za hlavu a sednul si na zem. Dneska toho na mě bylo opravdu moc. Skrz prsty jsem se podíval na toho kluka. Jemně jsem se usmál a řekl "Tak už sis všiml?" Lístky jsem pořád nechal jemně poletovat okolo mě.
Sato
„Čeho přesně myslíte?“ zeptal jsem se. Věděl jsem od začátku, že není tak obyčejná, teda, obyčejný. Normální lidé by hned utekli. Ale on ne. Vlastně mi to vrtalo hlavou snad celou dobu. Pak jsem si ho poprvé celého prohlédnul. Vlasy měl hodně dlouhé na muže, i v obličeji bych si ho tipnul na ženu. Měl opravdu krásné tmavě modré oči. Skoro jako noční obloha. Pak můj pohled upoutala krev.
„Vy krvácíte!“ vykřikl jsem bezmyšlenkovitě. Krom téhle malé ranky jsem si všiml mnoha jiných jizev pokrývající jeho hruď. Zajímalo by mě, čím vším musel projít…
Yoake
Zasmál jsem se. "Toho, že nejsem žena." Pak jsem se podíval na svou hruď a všiml si trochy krve. "Hmmm… To nic není, je to jen pár kapek." Pak jsem se podíval na něj. Pořád měl okolo krku tu modřinu, nejspíše to muselo bolet. Mile jsem se usmál a prstem si setřel tu krev. Zvedl jsem se do kleku a prst s krví jsem mu setřel do rtů. "Neboj se…. Mám jinou krev než ostatní, olízni si rty, pak tě už nebude bolet krk." řekl jsem mu vlídně a začal se pomalu stavět.
Sato
„Uhm…“ radši bych si to setřel, ale mohlo by to vypadat neuctivě. Pomohl si mi uvědomit, že mě stále bolí krk a bolest mě pak silně zasáhla. Olízl jsem si rty a trochu s nechutí polkl. Bolest se pomalu vytratila a já překvapeně na něj pohlédl.
„Jak…“
Yoake
Zasmál jsem se a s úsměvem na něj pohlédl. "Tak jak ty dokážeš hmmmm abych se vznášel?" znovu jsem se zasmál a pak se na něj podíval. "Je to jedna z mých schopností, moje krev je léčivá a dokáže uzdravit cokoliv.“ řekl jsem vlídně. Oprášil jsem se a začal hledat mou koženou pásku do vlasů, když jsem si všiml, jak se houpe vysoko na větvi. Povzdechl jsem si a pozvedl jsem ruku, na kterou mi dopadl jeden z lístků. Lístek jsem pak pohybem pár prstů přeměnil na zlatavou veverku. Veverka skočila na zem a pak odhopsala na strom pro mou pásku, kterou vzala do tlamičky. Sklonil jsem se, aby mi mohla skočit do ruky. Usmál jsem se a vzal si od ní pásku, pak jsem se podíval na toho kluka a usmál se i na něj. "Copak dokážeš ty?"
Sato
„Léčivá krev…? Nic divnějšího jsem ještě neslyšel.“ Pak jsem se rukou dotkl svého krku, abych si potvrdil, že to je pravda.
„Počkej! A co ty listy? A ta veverka teď… Co to znamená? Proč tak září?“ Dožadoval jsem se odpovědi. Nic zajímavějšího jsem zatím neviděl. On… je stejný jako já…
Yoake
Opět jsem se zasmál a naklonil hlavu na stranu a upřeně ho pozoroval. To opravdu nemá o ničem ani ponětí? "Chlapče, víš co je to Elita?" povzdechl jsem si a nechal veverku se rozprsknout na milion třpytek, které se pak vytratili, a roztrhanou košili jsem si zase zašil pomocí lístku, které jsem si přeměnil na nit. Konečně zase v cajku… Skoro. Podíval jsem se na něj a upřeně ho pozoroval.
Sato
„Elita?“ Zamyslel jsem se. Myslím, že jsem o nich něco slyšel. Párkrát si o tom povídaly vychovatelky v sirotčinci. Prý to jsou nějací strážci, co ovládají nějakou mocnou sílu a slouží králi. Ale prý je lidé neměli rádi, proto se o nich vedou nekonečné konverzace. Ale pomalu se z nich stal jen mýtus. To je vše co vím. Je možné, že on…
„Ty k nim patříš?“ zeptal jsem se opatrně.
Yoake
Zaklonil jsem se a od srdce zasmál. "Božínku já a Elita…. To bych se tady jen tak nepotloukal." podíval jsem se na něj "Chtěli mě, ale nějak jsem neměl důvod tam být." usmál jsem se. "Řeknu ti to takhle, pokud se chceš něco dozvědět tak pojď za mnou a pokud chceš zůstat v nevědomosti tak pokračuj ve svém životě." smutně jsem se usmál. "Je toho dost co nevíš, chlapče a když se to dozvíš, můžeš si tím změnit život." Řekl jsem tiše. Pak jsem se mu poklonil a řekl "Děkuji za pomoc." a otočil jsem se směrem ke kraji vesnice, kde byl odlehlý hostinec.
Sato
Chvíli jsem jen tam tak stál. Bylo toho na mě trochu moc… toho všeho. Vzal jsem ze země kámen a hodil ho směrem do rybníka. S hlasitým žbluňk dopadl do vody a já se zvedl pro další. Ten se mi však rozpadl pod rukama na prášek. Zatnul jsem pěsti a rozběhl se směrem za ním.
Yoake
Když jsem za sebou uslyšel dusající kroky tak jsem se usmál. Je zvědavý. Zřejmě máme toho více společného. V hostinci jsem došel za dámou, co stála za pultem. Překvapeně na nás koukala. No jo já vím, že vypadám jako dívka. Povzdechl jsem si a nasadil jsem úsměv. "Dobrý den. Rád bych jeden pokoj pro dva s oddělenými postelemi. " řekl jsem ji přátelsky a hodil na půl z měšce zlaťák. Zalapala po dechu a hned kousla do zlaťáku. "Ach zajisté 2 patro dveře na konci chodby napravo." řekla už s úsměvem a podala mi klíč. "Děkuji madam.“ řekl jsem galantně. Pak jsem šel do pokoje a dveře nechal pro něj otevřené a já si sedl do křesla a úlevně si povzdechl a čekal jsem na něj.
Sato
Do hostince jsem přiběhl o pár minut později. Přešel jsem k paní u pultu a zeptal se, jaký pokoj má bělovlasá paní a navedla mě. Vešel jsem a zavřel za sebou dveře, pak jsem zůstal stát. Jako bych čekal na nějaké povolení a díval jsem se mu do očí. Zhluboka jsem se nadechl a pak promluvil.
„Takže… co jsem?“