Ve všech životech jsi to byl jen ty.-1.díl
Informace:
Kurai je démon, čekal mnoho let na znovuzrození své lásky,anděla. Jenže co se stane, když ten si na nic nepamatuje a Kurai ho musí znovu přesvědčit o své lásce. Podaří se mu ho znovu získat a dokáže říct celou pravdu, která bolí?
DRUHOU AUTORKOU JE: Bee Dee
Kurai Getsu
Věk: Neznámý, na světě je už nějaký ten pátek.
Vlasy: Černé krátké
Oči:Zářivě světlezelené až nažloutlé
Co je zač: Je to vládce Stínochodců. Stínochodci jsou válečníci, kteří se starají o bezpečnost pekla a stráží pekelné brány. Kurai je jejich král a vždy hlídal klid a mír mezi světy. Častokrát byl odsuzován anděly i démony, že se nezaplétá do jejich boje a nestaví se na jednu ze stran. Kurai je nestranný, ale tím ztratil svou jedinou lásku.
Povaha: Vznětlivý, nestranný, paličatý, neumí dávat najevo své city, umí být i hodný.
Pravá podoba, po přeměně: Je to kříženec padlého anděla a vlkodlaka. Po přeměně může být, buď černočerveným vlkem, nebo černým andělem. Ve zvláštních příležitostech se stává obojím.
Shini Gami
vzhled: Normálně má bílé vlasy po uši s lehkým odstínem jakoby fialové. Modré až tyrkysové oči. Nosí bílo černé věci. Jako anděl má čistě bílé vlasy a velká bila křídla.
Čím je: je to normální člověk, tedy skoro. Jeho tajné postavení je anděl. Jen pár osob ví, kdo opravdu je. Nikomu to ani neříká. Je to jeho tajemství.
O něm: Je hodný a milý, i ve své druhé podobě. Naprosto upřímný a klidný. Nic si nepamatuje ze své minulosti. Jako anděl je mocný, nezdržuje se s ostatními anděly a jako anděl se málo ukazuje. Spíše chce být člověkem, jelikož neví, proč je andělem, nebo kdo vůbec přesněji je a k čemu má své andělské schopnosti.
Kurai
Je to tak dávno, co jsem měl možnost, pozorovat jeho dokonalé rysy. Jak dávno je tomu, co se mé prsty dotkly jeho bílé kůže. Jen trochu se změnila jeho podoba. Nedokáže se změnit v anděla Světlonoše. Je to opravdu dávno.
Mé oči se upíraly do dáli a já přemýšlel nad tím, co nás potkalo. Nechtěl jsem se plést do žádné války a ty si byl na té radě. Stál si mezi anděly a já nedokázal spustit oči z tvých bílých vlasů. To bylo snad poprvé, co se démon tak rychle zamiloval do anděla. Byl jsi tak sladký a náhle jsi mi pohled opětoval. Ani si nebyl překvapen, když jsem se s tebou začal bavit a nosil ti různé dárky. Mé city jsi mi opětoval. Byl jsi můj a já tvůj. Jenže…. Všude je válka, v každé hloupé době, i v naší byla a mi stáli proti sobě. Neválčil jsem, chtěli mě zabít a ty jsi obětoval svůj život za můj. Řekl jsi mi, že jako anděl se znovu zrodíš a já jako démon ne. Proto si tě mám najít a přesvědčit o tvé andělskosti. Držel jsem tvé tělo a díval se na tvoji umírající tvář. Trpěl jsem tolik tisíciletí bez tvých polibků. Bez vůně tvého těla. Bez tebe. Jak moc musí démon milovat, aby mohl být šťastný? Já jen nechtěl hloupou válku, kvůli nadvládě dobra… Dobra… Andělé nejsou jen hodní, lidé se k nim obrací se svými nadějemi a oni je většinou smetou ze stolu. Musí vědět, který anděl je na co. Bez toho je nikdy nevyslyší. Tak jako nevyslyšeli mě, když jsem prosil o tvůj život. Zmetci, jen se mi vysmáli do očí, div mi do nich neplivli. I bez jejich pomoci ses narodil, děkuji všem světlým bytostem, že nám daly šanci a já tě mohl znovu uvidět. Od prvních tvých výkřiků po pubertu, až doteď. Musel jsem čekat do tvé dospělosti. Ale jak se stín může stát přítelem? Tak strašně to bolí. Jsi na dosah a přesto daleko.
Díval jsem se ze střechy domu a pozoroval jeho siluetu. Pomalu jsem seskočil do malé uličky a stál ve stínu. Má černá křídla jen lehce pleskla o zem a ztratila se ve stínech. Procházel kolem mě a já zastavil svůj dech, aby mě náhodou nespatřil. Mé tělo se změnilo do lidské podoby. Sebral jsem ze země učebnice, které jsem tak před chvílí dal a vydal se tím stejným směrem jako on. Bylo výhodné znát tolik údajů o minulosti a moci se stál jeho učitelem na Dějiny. Jeho tento obor opravdu bavil. Moje černé tričko a černá kožená bunda ladily s černými džínami. Vešel jsem do školy a zašel na hodinu, první hodina byla dějiny.
Shini
Mířil jsem na svou oblíbenou hodinu Dějin. Nevím proč, ale fascinovaly mě. I když je toho hodně, co nevím. Třeba kdo doopravdy jsem? Normálně chodím na vysokou školu, abych se mohl stát učitelem. Žiju si svůj “normální” život, aniž bych věděl něco o tom, že pokud se hodně citově projevím, tak moje vlasy zbělají ještě víc a mě narostou křídla. Kdybych to někomu řekl, poslali by mě do blázince. A kdyby to viděli, beztak bych skončil jako pokusná krysa. Takže jsem si tohle malé tajemství nechával pro sebe a byl raději vždy klidný a upřímný.
Vešel jsem do třídy a pozdravil spolužáky, když jsem se otočil, učitel na dějiny už vcházel do učebny. Nevěděl jsem proč, ale v jeho přítomnosti jsem se cítil… Divně. Jako bych ho znal, jako by jeho přítomnost měla potěšit, ale zároveň bolet, absolutně jsem to nechápal. Jo je fakt, že polovina školy po něm jela, ale já jsem kluk. Taky mi připadalo, že se na mě tak nějak zvláštně dívá. Nebo spíše se mi to zdálo. Třeba taky po něm jedu, jen si to nechci přiznat a tak to vše svádím na “divné” to okolo něj. Ale musí se říct, že učil skvěle, takže nějaký ten obdiv tam byl. Taky měl asi dost rád černou… Že by byl ghotic?? No prostě, jsem se snažil v jeho přítomnosti chovat tak, jako v každé jiné.
Mile jsem se usmál a s lehkou poklonou slušně pozdravil.
“Dobrý den, pane učiteli.”
Jakoby mi na chvíli připadalo, že ho něco bolí… Chtěl jsem se zeptat, zda je v pořádku, ale bylo to tak rychle pryč, že jsem si myslel: zase moje představivost. Taky jsem ani neměl možnost, protože mě spolužák objal okolo ramen a táhl mě na místo. Tam čekal nás třetí člen do party. Pobaveně mě poplácal po zádech a začali jsme se bavit.
Kurai
Vešel jsem do třídy a on mě pozdravil. Sakra…. Tolik to zabolelo… Jak moc mi chyběl. Ale jak mám začít rozhovor? Jsi anděl a mimochodem jsi můj partner? To si pomyslí, že jsem magor. No nic, Donesl jsem mu jednu z knih, co jsem psal. Je tam vše o démonech a andělech, jejich války i války s lidmi. Samozřejmě, že psané jako fikce, ale třeba mu bude něco povědomé a já mu to zítra vysvětlím.
Hodina skončila a já k němu došel. Nedokázal jsem se mu podívat do očí, tak jsem se koukal na jeho vlasy.
„Tady, měl by sis to přečíst, mohlo by to být dobré téma pro tvoji esej. Tak… Ahoj….“
Jak jsem se u něj vynořil, stejně tak rychle jsem zmizel. Stál jsem na chodbě a zhluboka oddechoval. Je to tak dlouho…. Sakra… Tohle mé srdce nezvládne… Jak ubohým démonem jsem….
Shini
Huh? Proč tak rychle zmizel? Podíval jsem se na knížku… Páni… Tuhle ještě nemám a to jsem podobné knížky sbíral. No jo, sám jsem vypadal jako jeden z těch na obrázku, tak proč si nezjistit více? Bohužel nikde nebylo napsané, jak se stávají lidé andělem, nebo démonem. Jak se pozná a co kdo dělá? Nebo že jim opravdu je? To stačí mít jen ty křídla??
Rychle jsem vstal a odběhl na chodbu, kde jsem pohledem zaměřil učitele a doběhl ho.
“Haaaa…. Pane učiteli, nemizte tak rychle, sice jsem členem basketbalového týmu, ale i tak… Nepoděkoval jsem Vám. Opravdu mě zajímají dějiny a tohle je pěkné,” říkal jsem udýchaně.
Vřele jsem se na něj usmál.
“Děkuji!” řekl jsem vesele.
Oh… Zase vypadal tak nějak… V bolesti? Jakoby automaticky, jsem se dotkl jeho ruky se slovy: “Jste v pořádku? Vypadáte, že Vám není dobře…”
Ten dotek… Proč se mi zdál povědomí? Nebo, proč to bylo jako bych dostal proudem? Haaah, kašlu na to… To je prostě to divné okolo něj. Stáhl jsem ruku a objal knížku.
“Nesmíte se moc přepracovávat, jinak my studenti Vás rychle převálcujeme,” řekl jsem mile.
Je moc divných věcí okolo jeho osoby… Nic jiného. Nejsem jako jeden z těch holek tady, abych po něm bláznil. Je to jen představivost! Pořád jsem si to opakoval v hlavě a přitom se na něj mile usmíval.
Kurai
Tak tohle bylo opravdu moc… Dotkl se mě a dokonce pohladil mou ruku. Nevědomky jsem do něj pustil trochu ze svého tepla. Hned ucukl… Ani se nedivím… Mam strach, jak bude reagovat na mou pravou podobu. Jen jsem se na něj usmál. No dobře, neumím to…. Musel to být strašný pohled, mé zkřivené tváře.
„Nemáš za co… Nejsem přepracovaný… Jen… To je jedno… Potom si o té knížce popovídáme…. Napsal jsem ji totiž já. Už musím jít… Ahoj….“
Rychle jsem zdrhnul od něho, od jeho přítomnosti. Vyběhl jsem ven a přeměnil se na anděla. Vyletěl jsem hned na střechu a rozdýchával to náhlé vzrušení.
Shini
“Bye, bye, pane učitel…” řekl jsem si spíše už pro sebe, když tak rychle zmizel.
Podíval jsem se na ruku, kterou jsem se ho dotkl. Hmmm…. Zavrtěl jsem hlavou a v příštích hodinách na to nemyslet. Hlavně na ten jeho pokus o úsměv. Hehe… Někdo by ho měl naučit, jak se usmívat. Úplně to vidím… Hahah….
Konečně bylo po škole a já šel do tělocvičny. Převlékl jsem se do sportovního oblečení, tedy tepláky a tričko, pak boty na basketbal.
“Taaaaak, pánové, žádné lenošení a jde se hrát!” řekl jsem vesele.
Otočili se na mě a usmáli se.
“Ale no tak, pane kapitáne, nechte nás po té škole chvilku odpočinout, víte jak je ta škola děsně úmorná…” stěžovali si.
Zvedl jsem jedno obočí a jakoby přísně se na ně podíval. Pěstí jsem si buchl do ruky.
“Haaa? Ty chceš odporovat? Chceš si to se mnou rozdat? Víš, že chodím na bojovné umění! ” chvíli jsme se všichni pozorovali a pak jen vybuchli smíchy.
Hra pak začala. Měl jsem rád basket. Vždy mě naprosto uvolnil. Když jsem skákal k tomu koši, připadal jsem si jako bych lítal. Když jsem kmital mezi těly mých protihráčů a slyšel pískání mých podrážek o zem. Navíc byl jsem v tom opravdu dobrý, proto jsem taky byl kapitánem týmu na téhle škole. Trénink uběhl rychle a já se svalil na lavičku.
“Bwaaah, horkooo…” zasténal jsem spolu s ostatními a sundal si triko.
Projel jsem si rukama mokré vlasy a povzdechl jsem. Ostatní udělali snad to samé a pak se odklidili do sprch. Se všemi jsem se rozloučil a zamířil na kolej. No, musím říct, že jsem byl docela oblíbený a zřejmě ta druhá půlka školy zase letěla na mě, ale všichni věděli, že já nikdy s nikým nechodím. A tak mě jen pozorovali z dálky a byli rádi, že se mohou se mnou bavit. Proč bych taky měl s někým chodit. Bylo by super říct: “Miluju tě, kdyby náhodou mi narostla bílá křídla, nic si z toho nedělej, nejsem kříženec nějakého ptáka a člověka. Ale hlavní je, že tě miluju.”
Jo úplně to vidím.
Byl jsem ve svém pokoji, který mám jen pro sebe. Přímo jsem si totiž vyžádal být sám. Nebylo by fajn, kdyby někdo postřehl moje tajemství.
Zašel jsem si hned do sprch a pak si na sebe hodil jen volné černé tepláky. Otevřel jsem si okno a pak se vyplacatil na postel. Z batohu jsem si vzal knížku a začal si ji číst. Hmmm… Napsal ji on… Z čeho čerpal?? Napsal i jiné? A proč je tam tolik nesmyslných válek? Měl pravdu. Rozhodně s ním o tom hodím řeč. Pokud zase nezmizí… Huh… Podivín…
Koukl jsem už na tmavou oblohu a udělal svůj rituál. Vesele jsem se usmál na měsíc, který tam krásně svítil.
“Dobrý večer…” zašeptal jsem něžně.
Pak jsem zaklapl knihu, když jsem si všiml času. Teda, skoro jedna ráno. Doufám, že nezaspím. Zívl jsem a usnul s úsměvem mířeným na měsíc.
Kurai
Už zase jsem ho pozoroval. Stál jsem ve stínu měsíce, naproti jeho domu. Je tak krásný a tolik mi chybí. Ten můj chtíč mě jednou dovede k zániku. Přejížděl jsem po své ruce, tam kde se mě dotkl a vzpomínal na jeho tvář. Jak mu to sakra řeknu?
Usnul jsem na té střeše a probudil mě východ slunce. Hezky jsem se protáhl i svá křídla a nahlas zívl. Náhle mě přepadl mrazivý pocit. Někdo se na mě díval. Otočil jsem se a spatřil jeho pohled. V mžiku jsem zmizel a odletěl před školu. Zhluboka jsem dýchal a držel se v místě, kde mám srdce. Proč mi tohle udělali? Jsem tak hrozný démon? Jen jsem chtěl žít s ním.
Přeměnil jsem se a vešel do školy, připravoval jsem si svá skrypta na dnešní hodinu. Vešel jsem do třídy a bez jediné známky strachu z dnešního rozhovoru, jsem se uklonil a pozdravil třídu. Během hodiny jsem se na něj nedokázal přestat dívat, hlavně když jeho spolužák, dával svoje špinavé ruce na jeho tělo.
Shini
Ráno jsem se naštěstí včas probudil. I když… Myslel jsem, zda ještě nespím, když jsem viděl okřídleného muže na střeše. Musel jsem si protřít oči, zda dobře vidím. Ale podle toho, že pak už tam nikdo nebyl, jsem usoudil, že to byla přemíra toho čtení. Nebo jsem napůl spal? Neřekl bych že je to nemožné, soudím podle sebe, ale i tak… Byl celý tmavý… Černý… V tu chvíli mi probleskl hlavou učitel. Hah… Opravdu… Ta kniha dělá divy.
No, spíš dnešek byl nějak divný. Učitel na mě házel pohledy a ne zrovna milé grimasy na spolužáka. No jo, já vím, rušíme hodinu.
“Hej, kámo, klid. Je hodina,” mumlal jsem mu tiše.
“No jo, ale dívej na to. Vidíš to tělo?! Taková ženská,” plácal mě po rameni a ukazoval mi polonahé holky v časopisu. Mě tohle nějak nezajímalo. Je to na papíře, co na tom vidí??? Raději jsem se věnoval výkladu a dělal si zápisky. I přes to jeho věcné dorážení a tlemení. Obrátil jsem jen oči v sloup a odkýval to.
Hodina byla u konce a já zamířil ke katedře rovnou za učitelem. Keito, můj spolužák, šel se mnou. Vždy se držel poblíž mě. Nechal jsem ho a vytáhl knížku. Usmál jsem se na učitele.
“Tak, pane učiteli, jste doufám připravený na hromadu otázek?” Keito koukl po knížce.
“He? Co to je? Vypadá to divně.”
Kurai
On se chtěl ptát před ním? Tohle nejde, takhle mu to nemůžu říci.
„Promiň, mám hodně práce a nemyslím, že tohle je pro jiné uši, než pro tvé. Nemyslíš, že by si tvůj přítel o tobě myslel zvláštní věci, kdybych ti řekl pravdu přímo před ním? V té knize není jen fikce.“
Chytil jsem ho za okraj trička a přitáhl si ho k sobě. Do ucha jsem mu zašeptal: „Ten muž dneska ráno, na té střeše, nebyl to sen.“
Odstrčil jsem ho a odešel pryč z chodby. Štvaly mě pohledy všech studentů, kteří se na naši konverzaci přišli podívat. Vyšel jsem na školní střechu a prudce se nadechl a vydechl. Nejspíš mě tohle opravdu zabije. Mrsknul jsem s knihami do rohu a naštvaně jsem si prohrábl vlasy.
„Sakra… Kašlu na to….“
Shini
Cože?! Jak sakra mohl vědět, co jsem ráno viděl?! Jak to jako myslel, není jen fikce?! Uno momento, to chce jako vysvětlení. Otočil jsem se na Keita.
“Hele kámo, musím si něco zařídit, uvidíme se zítra, sorry…” řekl jsem rychle a plácl ho po zádech. Než se stačil vzpamatovat, tak jsem byl pryč. Ostatní spolužáci mi řekly, kam učitel šel.
Ve chvíli, kdy jsem vešel na střechu vedle mě přistály učebnice.
“Whoa! Pane učitel, nemusíte mě hned zabíjet učebnicemi. Co jsem provedl?” ptal jsem zkroušeně a udržoval si od něj odstup.
Zvědavě jsem ho pozoroval a opřel se zády o dveře, to aby mi nemohl zmizet. Neodejde, dokud mi vše nevysvětlí. No… Doufám, že se to nedá považovat za šikanu učitele…
Kurai
„Co? Jo to jsi ty?! Co tu děláš?“
Pobaveně jsem se koukal, jak mi zatarasil dveře. Jen kdyby věděl, kdykoliv odtud můžu odletět, ale tohle byla dobrá příležitost. Nikde nikdo, kdo by nás poslouchal. Tak dlouho se držím zpět. Stiskl jsem pěsti a snažil se udržet svou divokou stránku.
„Nemáš sem chodit, jinak bych tě málem netrefil. Co chceš?“ byl jsem opravdu naštvaný….
Shini
“Haaah? Vy se mě ptáte, potom, co jste mi řekl? A navíc, čím jsem si zasloužil, vaší zlobu, pane učiteli?” ptal jsem se zvědavě.
Chjo… Nějaký náladový… Co jsem mu provedl? A o co tu vlastně jde?
Kurai
„Ani nevím…. Je to důležité? Jo k tomu předtím. Psal jsem to já a je to o opravdových andělech a démonech. Je to vše, co jsem za mnoho let nastřádal. A mmmmmm…. Ty jsi…. Ty jsi anděl…. Já vím, že je to nepochopitelné, ale je to pravda.“
Nervózně jsem přešlapoval na místě a drtil si prsty.
Shini
Hah? Počkat, počkat… Buď mě viděl v přeměně, nebo je blázen… Může mluvit i pravdu, ale větší pravděpodobnost je, že je blázen.
Došel jsem k němu a připlácl mu ruku na čelo.
“Nemáte horečku? Nebouchl jste se do hlavy? Víte, co říkáte? Myslíte to obrazně? Já vím, že jsem pěkný, ale k andělovi bych se nepřirovnával.”
Musím vědět, zda to opravdu ví, nebo blázní. Stáhl jsem ruku a chytl si bradu. Zkoumavě jsem ho pozoroval.
Kurai
Blbeček, tohle bude hodně těžké. On si myslí, že jsem blázen.
„ Není to kvůli tvému vzhledu, jestli jsi četl tu kapitolu o Světlonoších, tak to je o tobě. To ty jsi byl velitel Světlonošů, než….“
Povzdech jsem si a otočil se k němu zády. Tolik ty vzpomínky bolely.
„Není ti divné, že jsi tak oblíbený a tak hodný? Tvá světlost je k tobě táhne. Já jsem jiný než ty, už tu jsem tak dlouho, že už ani neznám svůj věk.“
Shini
Aha, takže ke křídlům, bělání vlasů, větší síle a hbitosti, mužů připočítat charisma. Uuuu, super. Takže kdybych nebyl andělem, tak mně lidí nemají rádi? A on je tu dlouho? Haaaah…
“Dobře, dobře. Budu brát v potaz, že je to jen jako, nebo teoreticky. Když teda už to tak berete. Chcete mi říct, že jsem vedl nesmyslné války? Že andělé nejsou vždy tak dobří? A že démoni trpěli? A navíc, co se týká mé oblíbeností a tak, řekl bych, že je to prostě má povaha. No dobře, mám světlé vlasy, ale to hned nedokazuje, že musím být nadpřirozený tvor z nebes. Kdybych byl anděl, tak bych se snažil vyhnout válkám. Nechtěl bych, aby někdo netrpěl a určitě bych byl za dobře s démony. Přeci jen, jsou naší spolupracovníci. Starají se o druhou stranu a zachovávají určitou rovnováhu. Kdyby nebylo zla, nebylo by dobra, teda aspoň nikdo by o něm nevěděl a neuvědomil si ho. A co jste chtěl říct, že jsem byl než??? Než co? A v čem jste jiný? Navíc, tak starý se mi nezdáte… Víte o tom, že po vás jde polovina školy?? ” říkal jsem a obešel ho.
Huh… Proč vypadá zas tak zkroušeně?
“Hele a opravdu Vám nic není? Už zase máte takový… Bolestný výraz…” to už jsem se starostlivě ptal.
Kurai
„Sakra… Tohle je opravdu hrozné. Udělal jsi to naschvál, co? Chtěl jsi mě vystavit téhle zkoušce, že?“
Křičel jsem na něj a zároveň se díval skrz něj do jeho nitra, kde byl schovaný můj milovaný.
„Starý na venek nejsem, ale je mi opravdu hodně, řekněme ze staletí. Andělé nejsou jen hodní, hodné jsou světlé bytosti a jednou z nich jsi byl ty. I když na mě jsi vždy hodný nebyl, ale to je jedno. Ty jsi nechtěl tyhle války, ale ty války nás postavily proti sobě. Byl jsi můj partne…..“ Nedokázal jsem to říct, a proto jsem se znovu otočil k němu zády.
„Nemůžu ti říct, co se ti stalo, teď ještě ne… Jednou ti to vše povím. Ale….“
To už jsem nemohl doříct, protože se na nás někdo dobýval. Tan otravný hlas, byl to zase ten jeho kamarád.
„Grrrrrrr… Už půjdu… Dívej se…“
Došel jsem na kraj střechy a porozhlédl se, jestli je vzduch čistý. Nikde nikdo, podíval jsem se na něj a zády padal ze střechy. Viděl jsem jeho vyděšenou tvář a já se změnil v démona. Vyletěl jsem vzhůru a zmizel mezi domy.
Shini
No páni… Takže není blázen. Super… Ale nemusel mi zdrhnout, měl jsem chuť letět za ním. Chtěl jsem vědět víc. Měl jsem tolik otázek. Sakra, pokušení bylo tak velké…. Jak myslel, že na něj jsem nebyl vždy hodný? Znali jsme se? To by vysvětlovalo ten divný pocit, když jsem s ním… A co jsem byl jeho? Partne… Co??? Chjo… To se dělá mi něco říct a pak si odletět?! A proč o tom nic nevím, když jsem toho součástí? Takže… Jsem Světlonoš??? No taaaak. Podíval jsem se na dveře a otevřel je.
“Co tu sakra chceš, Keito?” řekl jsem celkem nepříjemně.
Konečně se o sobě něco mužů dozvědět a ten… No, prostě učitel si v klidu odletí. Grah….
“Děcka mi řekly, že jsi šel sem. Byl jsi tu docela dlouho, měl jsem strach že chceš skočit, nebo tak….” mumlal omluvne.
“Haaa? To ti připadám tak bídně, že chci skákat ze střechy? Pro pána Jána…. Běž domů, já mám ještě práci.”
Popadl jsem ho za ruku a táhl pryč.
Pane učiteli jdu si Vás najít….
Když jsem se konečně zbavil Keita, tak se už stmívalo. Nenápadně jsem z recepce ukradl klíč od střechy. Díky mému šarmu mi slečna recepční neodolala, i když má trochu věk. Pak jsem došel na střechu mé koleje. Byla to teda výška. Zamkl jsem a postavil se doprostřed.
“Hej! Je tu někdooooo????” zařval jsem.
Hah, jsem rád, že je to na střeše, kde nenadělám takový rozruch. Ale byl jsem plně rozhodnut dostat své odpovědi!
Kurai
No samozřejmě, že tu někdo je a to hned naproti tobě na druhé střeše. Ignoroval jsem jeho volání, ale byl tak otravný.
„Halóoooooooo, je tu někdooooooooooo?“
„Halooooooooo, je slušnost, alespoň odpovědět.“
„Haloooooooooooo.“
Sakra…. Ten mě ale štval. Ukázal jsem se mu v podobě černého anděla naproti na střeše.
„Neřvi tu, je noc a lidi spí,“ pokáral jsem ho….
Shini
“Tak přijďte sem, pane černý!” zařval jsem vesele.
Ukázal se! Teď jen, aby mi vše vysvětlil. Moc dobře jsem ho neviděl, na protější střeše nebyla světla, tak jako tady. Chci konečně pořádně na vlastní oči vidět, jak vypadá. A taky chci svoje odpovědi!
Kurai
„Nechce se mi. Co s tím uděláš? Ahojky….“
Naschvál jsem ho provokoval a mával mu z protější střechy. Měl jsem nutkání na něj vypláznout jazyk, ale v té tmě? Co by asi tak viděl?
Shini
Heee? Hmpf….
“Tak se pokusím lítat, co ty na to? Mužů skočit ze střechy?” řekl jsem a došel na samý okraj.
Rozhlédl jsem se dolů, kde ulice byly prázdné a tiché. Věděl jsem, že se můžu rychle proměnit, ale něco mi říkalo, že on mě nenechá zemřít…. Proč by mě tedy vyhledal. Proč by mi vše říkal? Opravdu chci ty odpovědi…
Teď jsem mu zamával já.
“Ahoj…” řekl jsem a udělal krok do prázdna.