Anime World CZ/SK - Příběhy

Ryuzaki: Byl jsem doma a nevěděl jsem, co budu dělat, byla tu taková nuda a byl víkend na to abych šel do školy navíc po tom králíkovi nemůžu zajít do baru pořád mi vrtá hlavou, proč mi ho dal. Asi se půjdu projít, abych si vyčistil hlavu. Oblékl jsem si na nahé tělo mikinu a lehce ji rozepnul, už jsem se připravil na běh, vzal jsem si tenisky a tepláky pak jsem vyšel z domu. Když jsem šel okolo Yukiova domu zastavil jsem se a koukal na okna *Copak asi dělá?* přemýšlel jsem když se najednou otevřely dveře a stál tam Yukio….

Yukio: Zůstal jsem zaraženě stát a díval jsem se na Ryuzakiho, který stojí před mým domem a dívá se na mě. Krapet jsem zrudnul a řekl si, že na ty nákupy mohu jít později, takže místo abych šel ven, rozhodl jsem se jít zpátky. Ale zarazil jsem se. Musím mu ho dát. Vběhl jsem do domu, popadl toho králíka, co mu stále ležel na stole a podal jsem mu ho.
‚T-to sis zapomněl…‘ řekl jsem nervózně.

Ryuzaki: Koukal jsem jak mi podává toho králíka co jsem mu vrátil “Yukio…” řekl jsem něžně bože jak mi chyběl “Já to nemůžu přijmout…” řekl jsem smutně pak jsem se mu podíval do oči a řekl jsem “Můžu místo toho chtít nějakého jiného plyšáka?” řekl jsem už s úsměvem, “Chtěl bych jednoho konkrétního který je jedinečný ale bohužel ten králiček mě odmítá a pořád mi utíká a já už nevím co mám dělat nemůžu zapomenout a když už to jakžtakž jde tak se zase ukáže a jsem tam kde jsem byl.” řekl jsem s úsměvem ale přesto smutně “Myslíš že by jsi mi mohl něco takového dát?” zeptal jsem se ho a přistoupil k němu blíže chytl jsem ho za ruku kterou mi podával toho králička a čekal na jeho reakci.

Yukio: Hned mě napadl ten králičí oblek, co jsem měl na Halloweenu, když jsem byl ještě na základce, ale okamžitě jsem to zapudil.
‚M-myslím, že takové králíky nevyrábějí, ale…‘ bylo mi jasné, že nemluví o králících.
‚N-nevím, jestli něco takového mám… možná to někde najdu a pak ti to můžu s odvahou předat… ale prozatím…‘ bylo to těžké vyslovit. Kdybych něco takového měl, myslím, myslím, že bych byl jiný. Že bych od všeho neutíkal.
‚T-tenhle by měl prozatím stačit…‘ chtěl jsem se vytrhnout z jeho sevření.

Ryuzaki: Smutně jsem si povzdechnul “No když myslíš Yukio.” řekl jsem zklamaně, nevím proč se snažím když stejně zase uteče tak jako ostatní nebo pokaždé uchechtnul jsem se, “Arigatou, je pěkný jsem rád.” řekl jsem a nahodil šťastnou masku, pustil jsem ho a vzal toho králička a usmál jsem se na něj opravdu i ten pohled mi připomíná Yukiho “Tenhle bude semnou spát nikdy jsem neměl plyšáky, takže aspoň zkusím jaké to je.” řekl jsem dal jsem pak králíka do kapsy “No já půjdu běhat Yukio, takže zatím se měj a doufám že tě obřík ochrání místo mě.” řekl jsem mu a pocuchal mu vlasy a otočil jsem se k odchodu abych mohl tohle všechno ze sebe dostat úplným vyčerpáním a propocením.

Yukio: Jeho dotek pálí. Byl to falešný úsměv. Jako bych ho dokázal prokouknout. Ale jsem rád, že si ho nechal. Jakmile odešel, okamžitě jsem přímo vletěl do pokoje a začal prohledávat svou skříň. Ano, krabice s temnou minulostí. Stále tam byl. Ty jeho oči… brr. Vytáhl jsem starý a zaprášený kostým králíka. Ta léta se na něm vyřádila. Myslím, že by nebylo špatné ho dát do pucu. Na co to myslím?! Zatřepal jsem hlavou, hodil kostým zpátky do krabice a schoval to do nejzazšího rohu skříně. On mě opravdu dokáže vykolejit. Nakonec jsem se rozhodl jít nakoupit, když se mi vůbec nechtělo vycházet. Příliš jsem se bál. Že ho zase někde uvidím, přinejhorším, s někým. Sice mi do toho nic není, ale opravdu mě to vždy vytočí. Žárlivost? Já žárlím? Po návratu jsem zase skočil do svojí nory, ale stále jsem pozoroval toho duhového nováčka, co seděl naproti a díval se na mě skelným pohledem, který mi připomíná ten jeho…

Ryuzaki: Byl jsem už doma z běhání, myslím, že tak dlouho jsem nikdy neběhal a za to všechno může Yukio! Podíval jsem se na toho šedivého králička, kterého mi dal a řekl jsem mu “Yukio, ty šmejde proč jsi mi musel tak změnit život?!” mračil jsem se na něj ale králiček mi neodpovídal, pak jsem si uvědomil, že tady mluvím s plyšákem, odfrknul jsem si a králíka hodil na postel. Poté jsem se rozkašlal, začalo mě bolet v hrudníku. “No bezva nejdříve Yukio a teď chřipka! Jsem zvědavý, co mě skolí pak?!”  brblal jsem když jsem šel do sprchy abych mohl ze sebe smít ten pot a trošku se zahřát.
Pak jsem si udělal polévku, samozřejmě instantní, snad jiné jídlo nejím, než ty ze sáčku. Ale než jsem se pustil do jídla, musel jsem se vysmrkat a znovu jsem se rozkašlal. “Ach bože! Teď nějakou dobu do školy asi nepůjdu. Co sakra budu dělat?!” opět jsem nadával mezitím, co jsem jedl polívku. Aspoň, že ve škole mám dobré známky, takže m to nějak neuškodí na průměru. *Jen neuvidím Yukia, ale to by mi mělo být sakra jedno!* u toho už jsem nadával i v myšlenkách a připravoval se na celodenní ležení kašlání a smrkání.

Yukio: Ryuzaki není ve škole. A to jsem měl v plánu mu předat tu bundu, kterou u mám u sebe snad pár týdnů. Vždycky mi něco zkazí plány. Noo… aspoň, že vím, kde bydlí. T-to mám jít jako k němu domů? Po ‘tamtom‘? Při vzpomínce jsem zrudl. Jak mohu očekávat, jestli to nezkusí znovu? No, ale že nepřišel do školy, to ho něco muselo zkolit.
Po škole jsem šel rozhodnutý, směrem jeho dům. Bohužel si cestu pamatuju moc dobře. Rád bych zapomenul. Nervózně jsem zazvonil.

Ryuzaki: *Bože! Kdo to otravuje když je mi tak mizerně!* nadával jsem v duchu a pomalu vstával z postele, pak jsem se ploužil ke dveřím nejspíš dotyčného vyděsím protože moje vlasy jsou jako křoví mám kruhy pod očima a chrchlám. Otevřel jsem dveře a zíral jsem “Yukio? Ahoj, co tu děláš?” zeptal jsem se chraplavým hlasem.

Yukio: Málem jsem vykřikl. Málem. Vypadal příšerně. Ale byl to starý dobrý senpai.
‚D-dobrý den, já jsem ti jenom přišel donést tu bundu…‘ postupně jsem ztišoval, když jsem viděl ten svinčík panovat po jeho domě. Samozřejmě i u mě je svinčík, ale tohle…
‚V-vypadáš příšerně… to tu žiješ sám?‘ zeptal jsem se mimovolně.

Ryuzaki: “Ah, ta bunda! Úplně jsem zapomněl, arigato.” řekl jsem chraplavě a opřel jsem o rám dveří bylo my blbě “Ano, už nějakou dobu, a gomene že jsem tě vyděsil, jsem nemocný.”

Yukio: ‚To mi došlo…‘ byl jsem docela nervózní a ruce se mi třásly, když jsem mu podával bundu.
‚K-kdybys něco potřeboval tak… no jo vlastně…‘ zamumlal jsem.
‚J-je to trochu trapné se na to zeptat, ale… pro tvé dobro mi dáš tvoje telefonní číslo…‘ strašně jsem zrudnul, když jsem to říkal. ‚Kdybys potřeboval pomoct, přišel bych…‘

Ryuzaki: “Heh” on mi nabízel pomoc? Po tom všem? No… asi by to nebyl Yukio co? “Jo jasně číslo ti dám.” pomalu jsem se odpotácel do kuchyně pro propisku a papírek kde jsem napsal svoje tel. číslo a pak zpátky ke dveřím. “Na, tady máš číslo. Nemusíš se o mě bát já toho dost vydržím…*kašel* a tady by to nejspíše potřebovalo úklidovou četu *kašel* ale děkuju za nabídku.” usmál jsem se a zas dostal kašel tiše jsem zanadával.

Yukio: ‚J-jasně…‘ nevěděl jsem, co říct dál. Schoval jsem si papírek s jeho telefonním číslem do kapsy.
‚Hlavně se uzdrav…‘ řekl jsem a měl namířeno zpátky domů, kde na mě čekalo učení.

Ryuzaki: “Jo, jo díky.” řekl jsem, zavřel jsem a odpotácel jsem se zpět do pokoje. Kde jsem se svalil do postele a byl rád, že jsem ten kousek cesty zvládnul. Ani po pořádně bitce se takhle necítím! Chvilku jsem se díval na TV, pak jsem se učil, pak jsem zas jen ležel a teď jsem musel do sprchy, jenže byl jsem tak unavený, že se mi absolutně nechtělo ale byl jsem dost propocený z té horečky a to jsem měl jen tepláky. Takže místo abych se šel osprchovat tak jsem tam usnul jak vyvržený vorvaň. Po probuzení jsem se nakonec odpotácel do sprchy, kde jsem málem usnul. I když jsem byl hladový, tak jsem v županu zalezl do postele a konečně pořádně usnul vedle svého přírustku Hrdiny Holubínka jméno které jsem dal šedivému králíčkovi.

Yukio: Jakmile jsem přišel domů, začal jsem s učením. Ach jo… některé věci pořád nechápu. Mohl jsem ho požádat, aby mě to naučil, ale to by znamenalo u něj zůstat… U. NĚJ. ZŮSTAT. ->  ZŮSTAT PŘES NOC => VELICE RISKATNÍ! Sklonil jsem hlavu. Ne, radši se to naučím sám. Podíval jsem se na mobil, ve kterém jsem měl uložené Ryuzakiho číslo. Mám chuť mu zavolat. Co asi teď dělá? Nevědomky se mi začala klížit víčka, až jsem nakonec usnul ležící na svém sešitu.
Test dopadl překvapivě dobře. Zbytek dne utekl jako voda. Vlastně jsem byl docela spokojený. Jako kdyby se vše začalo navracet do starých kolejí. Po škole jsem se rozhodl zavolat Ryuzakimu, jestli je v pořádku… možná bych mu i něco uvařil. Začalo to vyzvánět. Minutu…. dvě… pak naskočila hlasová schránka. Zkusil jsem to znovu. Bez úspěchu. Začal jsem být nervózní. Snad se mu nic nestalo. Nebo možná jen usnul? Nebo zkolaboval? Prošel jsem kolem svého domu a pokračoval k jeho. Nejprve jsem se přitiskl ke dveřím a snažil se zaregistrovat nějaký zvuk. Ale nic. Zazvonil jsem a doufal v reakci.

Komentáře