Nejsem dítě robotí - 7.kapitola
Informace:
Před měsícem použila své schopnosti Ai proti Yokiyovi. Nyní je Yokiyo hledaný nejen policií, roboty, ale také rebely. Samotný Naoki se vydal hledat svého přítele Yokiye, který začíná dělat problémy celé společnosti.
PS: Pro změnu je to psáno z Naokiho pohledu :)
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
Ležela jsem v posteli se žlutou šálou na své hrudi. Pomalu jsem dýchala, s očima otevřenýma hleděla na zrcadlový strop. Jemně jsem se dotkla smrtícího náhrdelníku kolem mého krku. “Yokiyo…” zašeptala jsem a zmáčkla šálu. Cítila jsem sladkou jahodovou vůni, která donutila mé sliny téct. Kam jsi zmizel...Yokiyo?
Mířil jsem po bílé ulici a míjel spoustu kolemjdoucích, kteří měli na krku smrtící náhrdelníky. Až přijde jejich čas, roboti je bez milost popraví. Procházel jsem kolem nich s krkem volným. Měl jsem větší jistotu než oni. Schovával jsem své fialové vlasy pod černým pláštěm. Mé rudé oči nedůvěřivě kontrolovali kamery, policisty a roboty. Náhle jsem se zastavil vedle lékárny. Projel mnou nostalgický pocit. Vzpomněl jsem si na událost před měsícem. Událost, která mě donutila vyjít do města a opustit rebelské doupě. Bolestivé vzpomínky mnou otřásly a dech se mi zastavil.
Před měsícem
“Promiň, Yokiyo. Nenávidím, když někdo ublíží mým kamarádům!” zavrčela Ai a napřáhla proti omámenému Yokiyovi ruku.
Zvedl jsem hlavu a rozhlížel se kolem sebe. Jakou sílu musel vyvinout aby prorazil mou železnou lebku? Vše pro mně bylo rozmazané. Zaslechl jsem vedle sebe nějaké kroky a poté mi někdo silně dupl na ruku. Zasténal jsem nad zlomenými prsty. Kdybych měl místo kloubů železné součástky jako Haruki vůbec by mi to neublížilo. Podíval jsem se na onu útočící osobu. Rudovlasá Meiko s velkým výstřihem se ke mě sehnula. Ve žlutých očích ji jiskřilo nadšení. Popadla mě za bradu a svůdně si olízla rty. Přiblížila své rty k mému uchu.
“Ty vůbec nejsi k zahození.” zašeptala vzrušeně. Její jazyk se otřel o mé ucho, do kterého mě následně kousla. Zavrčel jsem a použil volnou ruku. Chytl jsem ji pod krkem a celou svou váhou přetočil na zem. Pevně jsem ji udržoval na zádech a pro jistotu ji přiložil ke krku dýku.
“Jdeš na to rychle.” ušklíbla se.
“Sklapni!” okřikl jsem ji a dál věnoval pozornost dění přede mnou.
Kolem Ai se dělala zářivá bariéra barvy zelené. Všechny volné, železné předměty se vznášely. Po její tváři stékaly křišťálové slzy. Vypadala nešťastně a zoufale. Vlasy ji vlály ve vzduchu a záře jejího kruhu sílila. Začala nás všechny oslepovat.
“Yokiyo! Zabij ji!” přikázal mu Vůdce.
“Ano, pane.” přikývl Yokiyo a rozmáchl svou pěst proti ní. Praštil do bariéry, která se pod jeho tlakem nijak neporušila. Yokiyo se zamračil a v očích mu zajiskřilo odhodlání. Přidal na síle a konečně se pod ním bariéra začala uvolňovat. Jenže železná ruka se v Aině bariéře měnila v tekutinu. Železo se rozpouštělo jako by v její bariéře bylo tisíc stupňů. Yokiyo začal vyděšeně vytahovat ruku ven a ustupovat. Dotkl se své ruky, které chyběla celá pěst.
“Co je to?” vydechl růžovlasá princezna Toya.
Když jsem poprvé viděl Ainy schopnosti, ukázala mi ty krásné. Dokázala léčit zranění, zrychlit růst zeleně a vykouzlit všem na tváři úsměv. Ale tohle byla její druhá stránka moci. Dokázala měnit pevné skupenství v kapalné. Odpuzovala magnetickou sílu a její bariéra fungovala skoro jako černá díra. V té její se ztrácely kovové předměty.
“Yokiyo! Znič ji!” řval na něj Vůdce a v jeho hlase byly náznaky strachu.
Yokiyo nijak neodpovídal. Zatnul pěst na druhé ruce, zacouval a rozběhl se proti ní. Jeho pěst se opět přes bariéru ze začátku nemohla dostat. Jenže když se začala prohlubovat, aby jeho pěst změnila ve vodu, tak se nic nestalo. Otevřel jsem ústa a zíral na tuto zvláštní situaci.
I Ai byla celou situaci šokovaná a nechápavě koukala na Yokiye. Jeho lidská ruka se přibližoval k ní samotné. Vůbec se neroztekla. Ai se zamračila a zesílila bariéru. Bariéra zářila ještě víc, rozpínala se a pohlcovala kovové předměty. Yokiye to odrazilo. Dopadl na zem těsně vedle mě, ale vražedně hleděl na Ai. Ta ještě víc zesilovala a zvětšovala bariéru. Nyní už i mé kovové součástky byly v nebezpečí. Z ruky mi vyletěla dýka, která se v Aině bariéře rozplynula. Těžce jsem polkl.
Všichni jsme měli potíže. Mé ruce a lebka ze železa se mi chtěli vzdát a následovat bariéru. Zapřel jsem se nohama a bojoval s tím tlakem, který Ai vytvářela. Meiko se též postavila a vypadala, že má potíže s celým tělem. Je možné, že má celou kostru ze železných surovin?
I princezna Toya se nevzdávala tak lehce. Zaryla své nehty do podlahy. Nohy ji vlály ve vzduchu a i její hrud se napínala. Haruki byl docela v klidu. Tím, že měl jen dlaně, šlapky a pár kloubů železných, neměl takový problém překonat její sílu. Toyin pomocník, nějaký hnědovlasý kluk s tyrkysovýma očima, pevně svíral zeď. Zdálo se mi, že tlak působí zejména na jeho záda. Tak jsem dobře tipoval, že bude mít železnou páteř. Vůdce se mezitím záhadně vypařil z místnosti. On měl skoro celý tělo železný, takže by pro něj tato situace byla opravdu nebezpečná. Překvapivě Yokiyo stál docela klidně. Vyrovnaně sledoval Ai a ani o centimetr se nepohnul. Kdo jsi Yokiyo?! Kdo sakra jsi?!
Ai si povšimla, že s Yokiyem to ani nehne a už chtěla přidat na síle. Chtěla ho snad zničit?! Proč to dělá?! Pekelně se soustředila a vykřikla pod návalem síly. Blázní? Co se to s ní děje?
“Ai! Přestaň! Vždyť nás všechny zabiješ!” vykřikl jsem, když jsme se všichni začali blížit k té ničivé síle. Ai otevřela oči a rozhlédla se. Jako by se probudila z nějakého dlouhého transu. Ihned zastavila bariéru. Ta zeslábla, změnila barvu na bílou a schovala se do zářivého kruhu, který zmizel v okamžiku. Ai těžce oddechovala a kolena se ji rozklepala. Padla na zem a samým vyčerpáním se nemohla ani pohnout. Neváhal jsem ani vteřinu. Vystřelil jsem za ní, popadl ji do náruče a rozběhl se ven. Haruki nás následoval. Za Yokiyem jsem se neohlížel. Už mu není pomoci. On už k nám nepatří. Jeho svobodná vůle byla obmotána černými kabely.
Zapomněl jsem už na své rozhodnutí, které jsem učinil. Myslel jsem si, že na Yokiye zapomeneme a dál budeme pokračovat v našem plánu. Ale my místo toho se cítili provinile. Ai každou noc plakala. Haruki už se neusmíval zářivě...ale bolestivě, až mi to lámalo srdce. Opustil jsem je. Šel jsem dál podél ulice a snažil se nevzpomínat. Opustil jsem je beze slova. Rozhodl jsem se, že Yokiye najdu! A buď ho násilím přivedu zpět a nebo s chutí zabiju!
Zatnul jsem pěst a odhodlaně pohlédl na falešně modré nebe. Slunce mě oslepilo a tak jsem dále pokračoval v cestě.
Zastavil jsem se až u jednoho obchodu. Byla to trafika. Dříve v takových věcech měli papírové noviny. Nyní jsou tam tablety. Svítil na mě zářivý nápis: “Znáte tohoto muže?”. Pod tím byla fotka. Fotka mladého kluka v bílém kabátě a žlutou šálou kolem krku. Bledý se zářivě růžovýma očima. Bílé vlasy čisté a upravené. Laskavý úsměv a vlídný pohled. Hayashida Yokiyo. Rozbušilo se mi srdce a dech jsem měl nepravidelný. Podle všeho se Yokiyo nepřidal ke Vůdci, jeho ,,otci” Hayashidovi. Prý utekl a ztratil se někde neznámo kde. Jedno je jisté. Dělá teď robotí společnosti velké problémy. Ničí pouliční kamery, vraždí policisty. A to jak robotické a tak ty lidské.
Stal se z tebe potížista, zajíčku. Ušklíbl jsem se a otočil se zády k novinovému článku. Pokračoval jsem ve své cestě. Měl jsem nějaké tipy, kde by se dnes Yokiyo mohl objevit. Čekal jsem až do setmění v jedné temné, vylidněné uličce.
“Chybí mi...Yokiyo, proč?” zněly mi v hlavě Ainy prosby a pláč. Vycenil jsem zuby a zamračil se. Až tě najdu zabiju tě! Za bolest, kterou jsi nám způsobil, ty parchante!
Slunce zapadlo za obzor a město bylo uměle osvětleno. Schoval jsem se za rohem a vyčkával na policejní hlídku, která vždy kontrolovala tuhle temnou část.
A jak jsem předpovídal, opravdu se zde objevili dva policisté. Jeden z nich byl člověk a druhý starý typ robota. Tiše jsem vyčkávala. Dech se mi zastavil. Radši jsem nemrkla, aby mi něco neuteklo.
Náhle před těma dvěma přistála nějaká osoba v zeleném, dlouhém, letním kabátě. Vlasy měla světle bílé a dost rozcuchané, konečky zašedlé. Z rukávu mu vystřelila ostrá čepel, kterou pevně sevřel v ruce a vyskočil proti nim. Mířil na robota, ale těsně před ním se zastavil a v otočce řízl šokovaného policistu do tváře. Následně vrazil čepel robotovi přímo do hlavy. Ten začal skřípat, jiskřit a z hlavy mu vytékal mastný olej, který záhadnou osobu trochu umazal.
Ta od robota odskočila, ale na jednom místě dlouho nevydržela. Vyrazil proti zmatenému člověku a vrazil mu čepel do hrudi. Svým tlakem policistovi vyrazil dech a následně zastavil jeho srdce svou čepelí. Krev policistovi z úst vystříkla.
Policista dopadl na zem mrtev. Záhadná osoba na něm seděla a pozorovala čepel, po které stékala ještě horká krev. Robot vedle něho naposledy zapípal a rozpadl se. Ta osoba otevřela ústa a kapku policistovi krve na čepeli, olízl. Ušklíbl jsem se a vyšel ze svého úkrytu. S každým krokem jsem tleskal.
“Vážně, díky, za tohle obdivuhodné divadýlko.” rozesmál jsem se. “Umíš překvapit, Yokiyo.”
Osoba se napnula a sklonila hlavu. Pomalu se postavila na nohy s pohledem upřený na mrtvé tělo.
“Nejdřív jsem si myslel, že budeš proti lidem, když jsi ve skutečnosti polorobot. Překvapil jsi mě, když ses obrátil zády ke svému tatíčkovi.” pousmál jsem se a položil si ruku na dýku za pasem. Nevěřil jsem mu. Nevěřil jsem každému nádechu. Přece jenom...roboti nedýchají.
“Myslel jsem si, že budeš zabíjet roboty. Ale překvapilo mě, že jsi zabil i člověka. Mám jen jednu otázku: Proč to děláš? Jaké máš plány? Nebo to snad děláš pro potěšení?” zamračil jsem se a připravil se do bojové pozice. “Překvapil si mě, zajíčku.” přiznal jsem.
Yokiyo se narovnal a pohlédl k nebi. Pak se podíval na krvavou čepel a zničeho nic byla čepel těsně mého obličeje. Ani jsem si nevšiml, kdy ji po mě hodil. Naštěstí jsem uhnul včas.
“Takže, já tě překvapil, Naoki?” zvedl hlavu Yokiyo. Zděšeně jsem zíral na jeho šílený výraz. Úšklebek plný potěšení a oči toužící po krvi. Bílé tričko měl poskvrněné rudou krví policisty. Na tváři měl taky. Stékala po čele, podél nosu a kolem očí, až na jeho rty, které stále olizoval. “Bolelo to? Když jsem vás nechal na pospas?” pousmál se posměšně.
“Ty parchante! To víš, že nás to štvalo!” zavrčel jsem a rozběhl se proti němu. Krev se mi v těle vařila a adrenalin se zmocňoval mých svalů. Vrazil jsem do něj plnou silou a povalil ho na zem. Nijak se nebránil. Ruce nechal volně nad hlavou a stále se na mě spokojeně usmíval.
“A koho to štvalo nejvíc?” arogantně se zeptal. Co se to s ním stalo? Tohle není ten blbeček, co se neumí ani o sebe pořádně postarat. Tohle je někdo, komu je ukradené všechno. Osoba bez naděje. A užívá si to! Parchant!
“Štvalo to Harukiho!” zařval jsem a dal mu pěstí. “Štvalo to Ai!” věnoval jsem mu další. “A štvalo to mě!” dal jsem mu tak silnou ránu, že mu v nose křuplo a prudce mu tekla krev. Zatracený polorobote! Zamračil jsem se.
“To nebolelo!” poznamenal naštvaně Yokiyo. Vykřikl jsem rozzuřeně a vrazil mu obě dýky do zápěstí na rukách. Yokiyo vzdychl bolestí a snažil se mít bezbolestnou tvář.
“Nemáš chuť mě zabít, Naoki?” otázal se provokativně.
“Jestli nebudeš držet hubu tak tě vážně zabiju!” varoval jsem ho.
“Tak to udělej, pokud chceš.” ušklíbl se a zavřel oči.
“O čem to mluvíš?” uklidňoval jsem své splašené srdce a hněv spalující mou mysl. Seděl jsem na něm obkročmo. Z rukou jsem mu vytáhl dýky. Z pravé ruky vytékal mastný olej a z levé čistá, lidská krev.
“Já tě nechci zabít.” zašeptal jsem a sklonil hlavu. “Přišel jsem za Yokiyem, ale...žádného tu nevidím.” postavil jsem se a otočil se k němu zády. “Opustil jsem rebely, abych ho našel. Kdyby jsi ho náhodou našel...hluboko v srdci...tak mi dej vědět.” zamumlal jsem ironicky a dal se na odchod.
“Počkej!” zavolal na mě Yokiyo. Neohlížel jsem se, neodpovídal, jen se zastavil. “Možná vím, kde je.”
Překvapeně jsem se na něj ohlédl a skrýval nadšený úsměv. Možná...je to stále náš Yokiyo. Někde hluboko v jeho železném srdci.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
