Anime World CZ/SK - Příběhy

Já i Jack jsme měli na sobě neformální oblečení. U Jacka to tolik nevadilo, byl přeci ve výslužbě, ale i když já měla dovolenou, která mi další den měla končit, tak na schůzku s generálem bych měla mít uniformu. Jenže Major Samuels tvrdil, že není čas, což přisvědčil i Jack. Takže generál Hammond se musel spokojit s tím, že jsem měla na sobě taky civilní oblečení. Důstojník nás vedl chodbou poté, co jsme dojeli do jedenáctého podlaží pod horou.

„Označte tým číslo devět do úrovně dva. A jděte ventilační šachtou číslo dvacet čtyři,“ ozval se hlas v intercomu. Patřil muži, ale hlas byl zkreslen, že to spíše připomínalo dítě, než dospělého muže. Já i Jack jsme se přihlásili a vzali si visačky, kde stálo ,Návštěva‘ a šli jsme k druhému výtahu.

„Pane, musíme teď jet druhým výtahem. Je to delší cesta dolů,“ řekl důstojník a podíval se na Jacka i poté na mě. Otevřel ústa, aby i oslovil mě, ale já se usmála a rukou naznačila, že není potřeba. Vděčně mi úsměv oplatil.

„Jo, já vím. Už jsem tu byl,“ pronesl Jack a vstoupil do výtahu a já ho hned následovala.

„Ale třeba já tu ještě Jacku nebyla,“ oponovala jsem a v podstatě se důstojníka zastala. Jack se jenom ušklíbl, což dal najevo, že je mu to jedno. Taky hned schytal pěstí do ruky. Když se na mě podíval vyčítavě jenom jsem pokrčila rameny na znamení, že si za to může sám.

„Ach, samozřejmě,“ přikývl nejistě důstojník. Nejspíš o Jackovi věděl, ale dělal prostě svoji práci a Jacka tam nikdy dřív neviděl. Takže se jeho vysvětlování dalo pochopit.

 

Sjeli jsme výtahem dolů, kde jsme vystoupili a důstojník jel zase výtahem nahoru. Major Samuels na nás dva čekal na konci chodby. Poté nás vedl chodbou k jedním dveřím.

„Tady tudy, pane,“ ukázal major rukou, jakou chodbou se máme vydat. Jack šel jako první a major šel za mnou.

 

Generál seděl za svým stolem, kde vyplňoval nějaké papíry, když se ozvalo zaklepání na dveře. Generál zvedl hlavu a zadíval se na zavřené dveře.

„Dále,“ řekl a čekal, až dotyčné osoby vstoupí dál. Já, Jack i major jsme vstoupili do generálovy kanceláře.

„Generále Hammonde, plukovník Jack O’Neill a jeho sestra kapitán Jane O’Neill,“ představil nás hned major generálovi. Sice generál Hammond vypadal jako nepřístupný a přísný muž, ale i tak mi něco říkalo, že to bude ten nejlepší generál, kterého jsem zatím za svou kariéru zažila. Což jich nebylo zrovna moc.

„V důchodu,“ hned se ozval Jack, že v aktivní službě rozhodně není.

„Omlouvám se, generále Hammonde, ale mám ještě dovolenou a pospíchali jsme sem, že jsem se nestačila převléci do uniformy, pane,“ zasalutovala jsem a omluvila se za svůj civilní ohoz. Generál si nás oba přísně prohlížel od hlavy až k patě, než se nám zadíval do očí.

„To vidím,“ pronesl generál, když se díval na mě. Poté se otočil a díval se na Jacka. Já byla stále v pozoru. „Já jsem na svém posledním turné. Pak nastane čas odejít a napsat knihu. Už jste někdy přemýšlel, že byste o svých zažitých misích napsal knihu?“ přikývl a zeptal se Jacka. Já z hrůzou v očích se podívala na Jacka a bála se, co z něho vyleze.

„Přemýšlel jsem o tom, pane. Ale pak bych musel zastřelit každého, kdo by si tu knihu přečetl,“ pronesl Jack s vážnou tváří i hlasem. Já měla co dělat, abych mu něco neřekla či ho znovu nepraštila. Jediné, co mě krotilo od toho to neudělat, byla přítomnost generála. Ale nastalo trapné ticho, že jsem si dodávala odvahu něco říct. „To byl vtip, pane. Za posledních deset let byla má práce tajná. Takže nikdo nesmí nic vědět, pane,“ vysvětlil Jack, a čekal, co se bude dít. Já věděla, že si dělal srandu, jenže jak to teď pronesl s tím vážným hlasem a tvářil se vážně, jsem ho chtěla pořádně praštit. Ale ne do ruky či zad, ale do hlavy, aby se mu tam rozsvítilo. Ale naštěstí jsem se ovládla. Byl tu i generál, takže Jack měl veliké štěstí.

„Ano, samozřejmě,“ přikývl s vážností i generál a zase nastalo ticho.

„Major Samuel, říkal něco o Hvězdné bráně,“ přešel rovnou k věci Jack, což jsem mu za to byla nesmírně vděčná, takže to jeho předchozí chování bylo částečně odpuštěné.

„Něco vám ukážu. Pojďte tudy,“ místo odpovědi nás generál odváděl do jiné místnosti.

 

Generál i major nás zavedli do místnosti, co vypadala jako nějaká lékařská laboratoř. Nebo aspoň mně to tak přišlo. Přišli jsme k lehátku, kde pod bílým prostěradlem bylo mrtvé tělo. U něho stál muž v bílém plášti, tak mi došlo, že šlo o lékaře. Když já i Jack jsme přešli blíže k tělu, tak doktor odhrnul prostěradlo. Tam leželo mrtvé tělo muže, ale podle vzhledu bylo poznat, že nejde o muže z naší planety. Hlavně vyčníval tak, že na břiše měl vak ve tvaru X. A na čele vytetovaný nějaký emblém nebo něco takového.

„Znáte někoho takového, plukovníku?“ zeptal se hned generál, když jsme si oba prohlédli mrtvé tělo muže.

„Nejsou to lidé,“ pronesl doktor a já se na něho podívala tak, že jsem chtěla mu říci, že slepí nejsme, ale naštěstí jsem se udržela a jen se nevraživě na doktora podívala.

„Myslíte?“ odpověděl sarkasticky Jack, takže jsem se jenom pousmála, protože reagoval tak nějak jak bych jinak reagovala já, kdyby tu nebyl generál. Přeci, měla jsem z generála respekt a ovládala jsem své emoce.

„Jediné, co můžu z určitostí říci, že tyto štěrbiny jsou ve skutečnosti něco jako vak, který mají vačnatci,“ pokračoval doktor, aniž by nějak reagoval na jízlivou poznámku od Jacka. Muselo se tedy nechat, že dokázal Jackovu ironii a sarkasmus ignorovat.

„Jako je klokan?“ zeptal se major Samuels a já protočila očima, což byl náznak, jak blbou otázku položil.

„Ještě jsme neprovedli pitvu,“ reagoval hned doktor, že nemůže nic potvrdit ani vyvrátit, protože sám to ještě nezkoumal.

„Tito lidé, nebo mimozemšťané, nebo jak jim chcete říkat…prošli…Zabili čtyři mé lidi a pátého unesli pomocí jejich pokročilou technologií,“ promluvil generál a spíše mluvil k Jackovi, protože mu bylo jasné, že Jack něco tají. I já to věděla. Jack po návratu z první mise mi vše řekl. I o tom, že všichni členové týmu i on trochu poupravili zprávu.

„Zbraně, pane?“ zeptal se Jack, jakoby nevěděl, o čem generál mluvil. Voják přinesl tyčovou zbraň, kterou předal generálovi a ten ji podal Jackovi. Já si stoupla ještě blíž k Jackovi, abych jsem si tu zbraň mohla taky prohlédnout.

„Nemůžeme přijít na to, jak tyto zbraně fungují,“ ozval se major, aby tam jen tak nestál a nic neříkal. Díky tomu jsem si připadala jako ten největší idiot, co nemá co říct. I když, neměla jsem co říct, když jsem na té první misi bohužel nebyla a věděla jsem vše jen z vyprávění od Jacka, když se z mise vrátil. Jack hned zbraň aktivoval i deaktivoval. Já jsem jenom hvízdla, jak je to velice zajímavá technologie neboli zbraň.

„Mám to brát tak, že jste už takovou zbraň viděl?“ reagoval na to hned generál.

„Ano, pane,“ přikývl Jack a hned zbraň generálovi vrátil. „Ale na Abydosu nejsou takoví tvorové. Tito lidé byli lidé. Byli ze Země. Ra je tam přivedl před tisíci lety,“ hned vysvětlil Jack, což mě mile překvapil, že i po roce si to pamatuje.

„Všechno o tom vím. Ale vaše zpráva říkala, že tento Ra byl něco jako mimozemšťan, který žil v lidském těle,“ přikývl generál, že Jackovu zprávu četl a vše ví.

„Jo, jeho oči žhnuly. To byla naše první stopa,“ přikývl Jack, že vše je pravda. Mě se to začínalo nelíbit, kam tohle všechno směřovalo.

„Jste si jistý, že je mrtvý, plukovníku?“ udeřil generál a sledoval Jacka, jakoby mu četl myšlenky a čekal, jestli bude říkat pravdu, či lhát.

„Jestli nedokázal přežít výbuch jaderné hlavice, která mu foukla přímo do obličeje, tak ano. Proč?“ už byl i Jack nejistý a ostražitý, kam tohle všechno mělo směřovat.

„Tito, lidé‘ chránili muže, který s nimi prošel bránou. A než tento muž odešel bránou zpět, tak jsem se na něho díval a on na mě. Oči mu žhnuly, plukovníku,“ řekl generál, proč Jacka povolal a co se tu vlastně děje. Já tu byla, protože jsem původně na té misi měla také být. A jako sestra Jacka, jsem nejspíš věděla ve skutečnosti vše, co se na první misi stalo a ve zprávě nebylo řečeno. Jack vypadal v šoku, protože když jsem se na něho podívala, tak se tak tvářil. I já byla. Tedy ne v šoku, ale překvapena tedy ano. Jak se sem mohl někdo takový dostat? A kdo to byl, když ne Ra? Tyto otázky se mi honily hlavou a myslím, že jsem nebyla jediná.

 

Vraceli jsme se do generálovy kanceláře chodbou, kterou nás před tím generál vedl do laboratoře či pitevny nebo jak tu místnost mám nazvat.

„Jak se po té misi stále cítíte, plukovníku?“ zeptal se generál při cestě do jeho kanceláře.

„Jak to myslíte?“ zeptal se Jack, který to evidentně nepochopil. Já tedy ano, ale nic jsem neříkala.

„Je to více jak rok. Změnil jste názor?“ upřesnil svoji otázku generál a já se ušklíbla, protože Jack vypadal teď za nějakého blbce.

„Pane já…“ začal mluvit Jack, ale já do něho šťouchla, tak se Jack na mě podíval a já hlavou ukázala k dalším dveřím, do kterých vstoupil Ferreti a Kawalsky, které jsem trochu znala, ale hlavně Jack s nimi před rokem na té misi byl.

 

Vešli jsme do kanceláře generála Hammonda a na Jackovi bylo vidět stále překvapný výraz z toho, že tady viděl ty dva. Ale dost to překvapilo i mě, jenže mi začínalo trochu docházet, o co tu jde. Takže Jack bude muset říct celou pravdu a ne jen to, co sepsal s ostatními do zprávy.

„Byl to…,“ dostal nakonec ze sebe Jack, rukou ukázal na vedlejší místnost, kde byl Ferreti s Kawalskym a díval se přitom na generála.

„Ano, Ferreti a Kawalsky. Byli pod vaším velením při první misi, když jste šli skrz Hvězdnou bránu. Teď mi řekněte vše o Danielovi Jacksonovi, plukovníku,“ přikývl generál, že se Jack neplete a hned přešel k věci a zeptal se na doktora Daniela Jacksona. Já se jenom dívala v pozoru na generála a čekala jsem, co Jack na to řekne. Jack se díval z okna, které měl generál v kanceláři a přes které bylo vidět do konferenční místnosti, kde zrovna byli ti dva vojáci.

„Proč se ptají mých mužů? A proč je tu i Jane, která na té misi nakonec nebyla?“ zeptal se nakonec Jack, aniž by podal nějakou odpověď. Ale vytrhl mi trn z paty, protože i já jsem stále nechápala, proč tu tak úplně jsem i já.

„Už to nejsou vaši muži plukovníku. Odešel jste do důchodu. A proč tu je vaše sestra, se dozvíte později. A teď ten Daniel Jackson?“ řekl generál a na otázku, co tu dělám já neodpověděl, ale řekl jenom, že později zjistíme, co tu dělám i já. Nechtělo se mi to vůbec líbit.

„Četl jste zprávu?“ zeptal se Jack, místo aby generálovi odpověděl. Já měla takové smíšené pocity, že jsem se radši rozhodla stále do této debaty nezasahovat. Tak jsem jen stála, dívala se a mlčela.

„Ano,“ přikývl generál na Jackovu otázku.

„Tak tam je vše sepsané,“ řekl Jack a dal najevo, že není co rozebírat. Ale já věděla, že to úplná pravda není a tušila jsem, že to ví i generál.

„Vážně ano?“ zeptal se major, na kterého jsem se chtěla, otočil a něco říct, protože ta jeho ironie v hlase mi vadila. Jenže jsem se ovládla a radši dál v pozoru sledovala generála a občas po očku se podívala na Jacka.

„O co jde, generále?“ reagoval na to hned Jack trošku nevrle, protože i jemu se toto přestalo líbit.

„Daniela Jacksona jste neměl rád, viďte?“ zeptal se generál, aniž by podal zatím nějaké vysvětlení či odpovědi na otázky.

„Daniel byl vědec. Hodně kýchal. Byl to v zásadě vzdělaný člověk, pane,“ odpověděl Jack tak nějak neurčitě. Dal najevo, co mu na Danielovi vadilo, což dal najevo, že ho moc rád neměl. Ale já věděla, že si ho oblíbil a rád ho měl.

„Takže jste se mu moc nevěnoval,“ konstatovat major, což dal najevo, že Jack si nedal tu práci Daniela nějak líp poznat. Jenže opak byl pravdou. Tento major mi začínal lézt pěkně na nervy a v mém těle se emoce začínaly bouřit. Což nebylo vůbec dobré.

„To jsem neřekl. Taky mi zachránil život a našel cestu, jak se vrátit domů. Tedy návrat domů pro mé muže a mě. A to už něco znamená. Víte jak to myslím,“ snažil se vše uvést na pravou míru Jack, ale i jeho začínali štvát majorova slova.

„Podle stručných informací jste měli za úkol, projít bránou a prozkoumat to tam a detekovat hrozbu pro naši Zemi. A pokud by ta hrozba byla, měli jste rozkaz odpálit jadernou hlavici a zničit Hvězdnou bránu na druhé straně.

„Ano,“ přikývl Jack, že toto byl rozkaz a plán mise, která se konala před rokem.

„Ale vy jste tohle neuděl, že?“ obořil se s otázkou major na Jacka. Já zase začínala pěnit vzteky.

„Ne hned. Raovi síly byly větší a silnější než naše. Stačili nás odzbrojit dřív, než jsme stačili jako první zaútočit my,“ přikývl Jack na souhlas, ale vyvrátil, že by rozkaz nesplnil vůbec.

„Ale s pomocí doktora Jacksona, jste měli vše ve vlastních rukou a zbraň nakonec odpálili. Je to tak?“ pokračoval major a dal najevo, že si na blbce jen hraje. Chtěl Jacka dostat do kouta, aby řekl pravdu. Jak to na té misi bylo doopravdy a ne jak bylo sepsáno ve zprávě.

„Ano,“ znovu jenom přikývl Jack, i když já na něm poznala, že sám ví, že jde do tuhého a bude muset s pravdou ven.

„Takže pokud víte a my taky víme, tak Daniel Jackson i lidé, co žili na Abydosu a vy jste je znal, jsou mrtví. Je to tak?“ vložil se do toho i generál a bylo mi jasné, že s majorem se na této hře výslechu dohodli. Jen mi vrtalo hlavou, proč tu jsem stále já.

„Tak je to správně,“ řekl Jack, ale chvíli trvalo, než odpověděl. Bylo vidět, že si rozmýšlí, co má říct.

„Dobře,“ přikývl generál a postavil se ze své židle, na které celou tu dobu seděl. „Tak vám nebude vadit, když dám rozkaz, aby se pokračovalo v plánu, který jsme vymysleli,“ už jenom konstatoval a díval se do Jackových očí. Tohle se mi vůbec nelíbilo. A hned jsme generála následovali z kanceláře.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.