Děti bohů (1. část) - 1. kap.
Informace:
FF na seriál Stargate SG-1. Děj se bude maličko lišit jen díky tomu, že je tam jedna postava, Jane, navíc, která v seriálu vůbec není. Jinak se snažím tak nějak, jak to bylo i v seriálu.
Zde je první kapitola prvního dílu Děti bohů První část. Zde skrz bránou zaútočí mimozemšťan a Jack a jeho o dost mladší sestra Jane, jsou povolání do komplexu SGC, kam je povolal generál Hammond, kterého ani jeden z nich nezná.
Pět vojáků mělo službu, seděli ve spodní části rampy, kde měli stůl a židle. Na stole byly peníze a karty. Tito vojáci hráli poker.
„O člověče, tahle ruka je stejně mizerná jako tyto karty. Dobře, všichni si vsaďte,“ řekl první voják, když ostatním rozdal karty a podíval se na ty své. „Hraješ?“ zeptal se, když se podíval na jedinou ženu, která byla mezi nimi vojáky. „Sedm dvojek, tady nic. Šéf osmiček, taky nic. Královna králi, tak tam možná ano. Osma na osmou a filek dostane krále. Takže osmičky jsou otevřené,“ komentoval své karty, když je vykládal na stůl.
„Nebojíte se, že sem přijde důstojník nebo někdo takový?“ zeptala se žena, když se rozhlížela kolem sebe.
„Věř mi, ale kromě nás, sem dolů nikdo nechodí,“ uklidňoval ženu druhý voják.
„Dělá to vždycky?“ zeptala se žena, když si všimla, jak se plachta, která zakrývala hvězdnou bránu, občas pohnula.
„Dělá co?“ zeptal se první voják a podíval se na ženu.
„Ať pod tou plachtou je cokoliv, tak jsem viděla, jak se to pohnulo. Něco to dělá,“ trvala si na svém žena.
„Jediná věc, kterou dělá je to, že to žere spoustu peněz,“ konstatoval druhý voják.
„A vypadá to, že tam nahoře jim to došlo, protože odtud už přes měsíc posílají personál pryč,“ souhlasil první voják s tím druhým vojákem.
„Říkám vám, že ta věc se hýbe!“ řekla žena důrazněji, když viděla, jak se plachta znovu pohnula.
„Pokud nechceš už hrát, tak to polož,“ jenom zabručel druhý voják. Bylo evidentně na něm vidět, že žena vidí něco, co vůbec neexistuje. Žena přesto se postavila a šla po rampě k plachtě, pod kterou se něco skrývalo.
„Můžeme ji brát vážně?“ zeptal se rozrušeně první voják.
„Skončila, takže je venku,“ rozhodl druhý voják, že žena hru prohrála. Žena pomalu postupovala po rampě k plachtě, když se najednou vše začalo třást. Dokonce se ozval dunivý zvuk. Žena se lekla a sešla z rampy zase dolů. Ale začal se třást i stůl, kde byly karty a peníze. Všichni muži vyskočili na nohy a do rukou si přichystali své zbraně.
„Co…?“ nedořekl třetí voják, když plachta odlétla a tím se odkryla svítící brána, která se zrovna aktivovala. „Wow!“ bylo jediné co ze sebe dokázal dostat.
„Beru to tak, že se tohle ještě nikdy nestalo?“ zeptala se žena, která také byla připravena se zbraní v ruce. Druhý voják přešel k červenému telefonu, co byl na zdi, a ostatní se připravili dole u rampy. Brána se aktivovala a objevila se červí díra. Všichni padli na zem, jak se vše kolem nich otřásalo. Druhý voják dokonce upustil telefonní sluchátko. Žena si nakonec dodala odvahu a začala stoupat po rampě až k bráně.
„Co to děláš?“ zeptal se zostra první voják ženy, která stále šla až k bráně po rampě. Když žena došla až k bráně, tak bránou k jejím nohám se dokutálela koule, která začala zářit. Jakoby ta koule tuto ženu skenovala. Žena se po chvíli ohnula a vzala tuto kouli do ruky.
„Co to děláš?“ zakřičel tentokrát třetí voják na ženu.
„Nedotýkej se toho!“ zakřičel přísně první voják a pomohl tím svému druhovi. Žena přeci kouli do ruky vzala a zmateně se na své druhy podívala. V tom se z brány vynořil někdo v šedivém brnění, kde helma představovala hada, a hned chytil ženu pod krkem a vzal z její ruky její zbraň. Ostatní vojáci namířili své zbraně na tohoto člověka či mimozemšťana v brnění.
„Odlož svoji zbraň!“ zakřičel první voják na daného mimozemšťana. Jenže bránou začalo víc procházet takových mimozemšťanů. „Identi…Sakra!… Identifikujte se!“ zakřičel na ostatní mimozemšťany, kteří se dostali bránou až na rampu. Poslední mimozemšťan, který prošel bránou měl zlaté brnění. Stoupl si vedle svých sedmi strážců a odkryl přilbu, takže byla vidět jeho tvář. Šlo o lidskou tvář.
„Jaffa! Kree!“ zakřičel muž ve zlatém zbroji. Jeho hlas zněl jako nějaká ozvěna. Mimozemšťan, který držel ženu pod krkem, odhalil taky svou lidskou tvář, odkrytím helmy a muž ve zlatém brnění se na něho otočil.
„Teal’c! Kree!“ jmenoval jaffu muž ve zlatém brnění, když si jaffa odkryl svou tvář. Teal’c chvíli studoval zbraň ženy, ale po chvíli ji odhodil stranou a ženu předal muži ve zlatém brnění.
„Dej ruce pryč!“ ozvala se žena a snažila se bránit. Muž ve zlatém brnění k čelu ženy přiložil ruku, na kterém měl zařízení, které začalo zářit. Žena se pomalu uklidnila, takže jenom zírala ani se svým tělem nemohla hýbat.
„Nech ji být!“ křikl první voják na muže ve zlatém zbroji. Jeden jaffa začal střílet ze své tyčové zbraně a vojáci začali střílet ze svých zbraní. Teal’c si stoupl před ženu a kryl jí celým svým tělem. Takže kulky ze zbraní vojáků se jenom odráželi od jeho brnění. Muž ve zlaté zbroji vše sledoval. Jeden jeho jaffa padl k zemi, ale nebyl jediný. I jeden voják byl zasažen a padl na stůl, kde byly peníze a hrací karty.
„Kree! Jaffa!“ zvolal muž ve zlaté zbroji a rukou zamával ve znamení, že se odchází bránou zpět.
„Tady jsme pod palbou! Potřebujeme…“ zvolal druhý voják do červeného telefonu, ale víc nestačil říct, protože jaffskou tyčovou zbraní byl zasažen do zad a skácel se k zemi. Poslední voják, co stál na nohou opětoval palbu, ale nakonec i on padl na zem. Po celé základně se rozezněly alarmy.
„Teal’c! Kree!“ zvolal muž ve zlaté zbroji k jaffovi Teal’covi a ukázal na bránu.
V chodbě komplexu se ozývaly těžké kroky vojáků, kteří běželi do prostoru brány.
„Běž! Běž!“ křičel jeden z velitelů na své vojáky, aby si pospíšili. Pancéřové dveře se zavřely a kryly řídící místnost v komplexu.
Do prostoru brány kromě vojáků přiběhl muž a díky frčkám na uniformě se dalo poznat, že šlo o generála. U brány byl muž ve zlaté zbroji, žena od letectva a dva jeho strážce. Ostatní odešli pryč aktivovanou bránou. Muž ve zlaté zbroji natáhl ruku, kde měl jejich technologii a vojáci od letectva se, se zbraněmi v ruce připravili ke střelbě.
„Odložte zbraně!“ křikl generál na muže ve zlatém brnění a zbytek, co tu ještě zůstal s ním a ženou. Muži ve zlatém brnění zažehly oči a poté jeho přilbice zakryla jeho obličej. Všechny to ohromilo, takže tito mimozemšťané odešli bránou pryč i s jejich ženou od letectva. Brána se zavřela a adresa, co byla zadaná na bráně mizela.
Panovala noc a auto zaparkovalo před venkovním domem. Muž v uniformě, kde díky frčkům se dalo poznat, že šlo o majora letectva, vystoupil z auta a zamířil si to k domu, kde zaklepal na dveře. Voják, který doprovázel majora, tak popošel stranou, na bok domu.
„Pane, tady je žebřík,“ pronesl voják na majora a pravou rukou ukázal na bok domu. Oba začali lézt po žebříku nahoru.
Stála jsem na střeše v zeleném tílku, přes které jsem měla černou mikinu na zip, který byl rozepnut. Místo kraťasů, které jsem měla přes den, jsem takhle v noci měla modré rifle a černé botasky. V pravé ruce jsem držela láhev piva a při popíjení jsem sledovala svého o hodně let staršího bratra, který se díval dalekohledem na noční oblohu.
„Kdy se vracíš?“ zeptal se bratr, aniž by se na mě podíval.
„Zítra večer v šest mi to letí,“ odpověděla jsem a napila se z láhve. Slyšela jsem, jak u našeho domu zastavilo auto. „Asi máme návštěvu,“ pronesla jsem, když jsem se jenom otočením hlavy podívala, jestli nepoznám, kdo nás navštívil. Ale podle auta jsem nepoznala, kdo to může být.
„Spíš to bude pro tebe,“ jenom pronesl bratr, ale i když měl pravdu, tak jsem se chystala říct, jak to může vědět, ale slyšela jsem, jak někdo leze po žebříku nahoru. Tak jsem to nechala bez odezvy a napila se z láhve. Nahoru vylezli dva vojáci, jeden z nich byl major. Narovnala jsem se do pozoru. Už jsem chtěla zasalutovat, když mi došlo, že v pravé ruce držím láhev od piva. Tak jsem láhev položila na kraj a zasalutovala. Jenže jak jsem pospíchala, láhev se zakymácela a přepadla a spadla na zem. „A sakra,“ jenom jsem pronesla šeptem, jenže jak prostor byl malý, tak i můj tichý hlas byl slyšet, jako bych mluvila nahlas.
„Pohov, plukovník Jack O’Neill a kapitán Jane O’Neill?“ zeptal se major poté, co mi taky zasalutoval, a dal mi pohov.
„A-ano, pane,“ dostala jsem ze sebe překvapeně, protože jsem si myslela, že půjde o mě, ale šlo i o bratra, jenže ten byl už ve výslužbě. Tedy v předčasném důchodu.
„V důchodu,“ pronesl Jack, aniž by odvrátil zrak od dalekohledu. Nedal najevo, že by ho překvapilo, že jsou tu nejen pro mě, ale i pro něho.
„Jsem major Samuels,“ představil se nám major. Doufal, že tím upoutá Jackovu pozornost.
„Letectvo?“ zeptal se Jack, ale stále se neotočil a díval se na noční oblohu přes dalekohled. Já jenom stála a vše tiše pozorovala. I když jízlivé poznámky na Jackovu adresu jsem měla.
„Ano, pane. Jsem generální ředitel,“ řekl na souhlas a i hlavou přikývl, což jsem viděla jen já.
„Chcete jednu radu, majore? Nechte se převelet do NASA. Tam venku vás bude potřeba. To platí i pro tebe, Jane,“ dal radu Jack, aniž by se na majora podíval a ještě tuto radu mířil na mě.
„Na to zapomeň, Jacku. Já jsem spokojená tam, kde jsem,“ už jsem se neudržela a Jackovi jsem musela už něco říct. Jenže Jack i po této mé reakci se neotočil a dál se díval svým dalekohledem.
„Eh, pane, mám rozkaz vás oba odvést před generála Hammonda, pane,“ řekl nejistě svůj důvod návštěvy major. Zírala jsem překvapeně na majora, protože žádného generála Hammonda jsem neznala. Takže mi bylo divné, že by opravdu chtěl vidět i mě a nejen jen Jacka.
„Nikdy jsem o něm neslyšel. Ty ho znáš, Jane?“ reagoval Jack a zeptal se mě, jestli tohoto generála znám.
„Musím tě zklamat brácha, ale průšvih nemám, nebo nevím o tom. Protože generála Hammonda neznám a neměla jsem tu čest ho poznat,“ řekla jsem Jackovi jízlivě, protože mi došlo, co tím myslel. Jack totiž pojal podezření, že jsem něco provedla a mám průšvih.
„Nastoupil místo generála Westa. Říkal, že je to důležité, protože se to týká Hvězdné brány,“ vysvětlil major, což upoutal nejen větší pozornost moji, ale i Jacka, protože se přestal dívat dalekohledem na oblohu, ale otočil se na majora. O projektu Hvězdná brána jsem věděla. Vždyť před rokem jsem měla mít svoji první misi společně s Jackem, ale bohužel já místo mise, čas trávila ve špitále po autonehodě s otřesem mozku a ještě ke všemu jsem měla těžký zápal plic. Nakonec jsme jeli s majorem k Cheyennské hoře, kde byl tajný komplex zvaný SGC.