Anime World CZ/SK - Příběhy

Bylo léto, přesně bylo desátého července roku dva tisíce dvanáct. Bylo pondělí odpoledne a já byla v ložnici, kde jsem se oblékala. Brala jsem si na sebe červené triko s potiskem černého psa. Džínové kraťasy a bílé ponožky. Mé krátké vlasy měly vždy rozcuch, který se mi vždy líbil. Bydlela jsem v paneláku čtyři plus k. V ložnici spával můj manžel John Jackson a vedle v pokojíku, který patřil našemu synovi Michaelovi a mně. Já a John jsme se denně hádali už něco přes rok. A naše hádky byly tak intenzivní, že jsem prostě nedokázala být s Johnem v jedné místnosti sama. Takže jsem se věnovala našemu synovi a i tam každou noc spala. Sice na zemi, ale nevadilo mi to. Připravovali jsme se do rodinné poradny, kterou jsme už půl roku navštěvovali. Šli jsme tam, abychom zachránili naše manželství a náš syn mohl žít v krásné, harmonické rodině. Bohužel nereálné. A já jsem Jane.

Když jsem byla přichystaná, tak jsem šla do pokojíku, kde si Michael hrál s autíčky. Šla jsem mu říci, aby si přestal hrát a oblékl se. Když jsem do toho pokojíka nakoukla, tak jsem se zastavila a sledovala, jak si krásně hraje. Byly mu čtyři roky. Milovala jsem ho a byla jsem ochotna za něj i položit život. Jediné štěstí, které z tohoto nešťastného manželství vzniklo. Ale je pravda, že se naše manželství začínalo bortit poté, co se nám Michael narodil.

„Mike, nechej toho a obleč se. Za chvíli vyrážíme,“ po chvíli pozorování jsem promluvila a vešla do pokojíka, abych mu na postel položila oblečení, které si má na sebe vzít.

„Dobře mami,“ řekl a mírně se usmál Michael. Postavil se a dvě autíčka uklidil na poličku, kde měl větší sbírku aut. Na postel jsem mu položila zelené triko s potiskem červeného auta, bílé kraťasy a šedé ponožky, které jsem vyndala z jeho skříně. Michael si sundal triko, které měl na doma i kraťasy s ponožky. Stála jsem u něho a dívala se, jak se obléká. Už se oblékal sám, ale když jsem nepospíchala nebo nemusela odejít, tak jsem se dívala, jak se obléká. Občas se totiž stalo, že si něco oblékl naruby. A u košil jsem mu pomáhala s knoflíky, protože se stávalo, že přeskočil dírku či knoflík a nevycházelo mu to.

„Super, jsi šikula. Půjdu se podívat na tátu. Můžeš si ještě hrát, ale buď připraven, že za chvíli vyrazíme,“ oznámila jsem mu a s úsměvem na rtech ho pohladila po jeho krátkých světlých vlasech, které mu trčely ze všech stran. Něco jako já. Michael se usmál a objal mě. Takže jsem se usmála ještě víc a taky ho objala. Michale si šel ještě hrát s autíčky a já šla do obývacího pokoje, kde se měl vyskytovat John.

Ještě než jsem došla do obývacího pokoje, ozval se naštvaný hlas Johna. Povzdychla jsem si a pomyslela si, co se zase děje.

„Kde mám tu kravatu?!“ zakřičel John, a když jsem došla do obýváku, tak byl v černých kalhotách a bílé košili od obleku. Vždy, když jsme šli k doktorovi, na úřady nebo i divadla, tak si na sebe vždy bral oblek. Chtěl vypadat důležitě, což se mu dařilo, ale byl spíše k smíchu a pomluvám, než aby si ho někdo vážil.

„Johne, co se děje?“ zeptala jsem se svého muže, když jsem se zastavila mezi dveřmi kuchyní a obývacího pokoje. John se na mě otočil a v obličeji byl rudý jak rak. Došlo mi, že ani dneska nebude výjimka a my se budeme hádat.

„Kde mám tu kravatu!“ vyštěkl po mně zlostně a hned se začal přehrabovat v šuplíku, kam jsem mu dávala jeho kravaty.

„Tam, kam ti je dávám,“ řekla jsem ještě v klidu, ale snažila jsem se ovládnout. I přesto, že mi lezl na nervy, nechtěla jsem se hádat.

„Tam není!“ zabručel vztekle a znovu se na mě podívat. Jeho výraz v obličeji mluvit za vše, ,ty za to může‘ říkal jeho pohled.

„To nevím, kam sis ji dal. Já ti vše dávám tam, kam patří,“ řekla jsem v klidu, ale musela jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout, abych jsem se ovládala.

„Ty mi uklízíš věci!“ vyjel znovu po mně, narovnal se a ruce překřížil na hrudi. Chtěla jsem něco říct, ale měla jsem takový vztek, že jsem radši šla k němu, sehnula se nad šuplík a rukama v něm hrabal. Nakonec jsem tu jeho oblíbenou hnědou kravatu našla.

„Tady ji máš!“ řekla jsem důrazně i naštvaně a hodila tu kravatu do rukou Johna.

„Kde byla?!“ zeptal se stále naštvaně, a vše mi stále vyčítal.

„Tam, kam jsem ti ji dala!“ zvýšila jsem taky hlas, protože tohle řešit v klidu rozhodně nešlo.

„Neviděl jsem ji tam!“ ohradil se a snažil ze sebe udělat chudáčka a ze mě tu nejhorší ženskou na světě.

„Tak si zajdi k očnímu!“ obořila jsem se na něho. Už jsem si řekla, že nenechám prostě po sobě šlapat, nadávat a poroučet, jen aby byl John šťastný a bylo vše po něm.

„To ty si mi ji schovala, abych ji nenašel. A jak si ji šla najít, tak si ji vyndala a teď tady tvrdíš, že byla tam, kam je dáváš vždycky!“ obvinil mě ze schované kravaty, abych jsem z něho udělala debila.

„Víš ty co?! Příště si vše uklízej sám! Já nemám nervy na tvé obviňování!“ křikla jsem na něho a v obličeji jsem musela být už taky rudá vzteky.

„Mami, tati, nehádejte se,“ John otevřel pusu, že něco řekne, ale u dveří se ozval tichý a jemný hlásek Michaela. Oba jsme se na něho podívali.

„Broučku, my se nehádáme. Pojď, půjdeme se obout a tatínek za chvíli za námi přijde.“ Řekla jsem klidným hlasem a na rtech jsem se pokusila, vytvořil i milý úsměv. Došla jsem ke dveřím, kde se mě Michael chytil za ruku. „Ty si pospěš!“ procedila jsem skrz zuby, když jsem se ještě otočila na Johna. Poté jsem šla společně se synem na chodbu.

Na chodbě jsem rozsvítila velké světlo a z botníku jsem pro Michaela i pro sebe vyndala botasky. Michael měl černé botasky na suchý zip a já modré botasky na tkaničky. Šlo o pohodlnou obuv. Když se k nám John připojil, kde na své bílé košili měl nejen hnědou kravatu, ale i černé sako, tak jsem otevřela dveře a vzala klíče a batoh a s Michaelem jsme šli čekat na chodbu. John si vzal černé polobotky a obul se na chodbě, takže jsem zamkla byt a klíče dala do batohu, kde jsem ještě měla peněženku s doklady a tašku, kdyby šlo o velký nákup a do batohu se mi nic nevešlo. John zavolal výtah, protože jsme bydleli ve čtvrtém patře. Když výtah přijel, tak jsme mlčky nastoupili a jeli až dolů, kde bylo parkoviště.

Hned jsme našli naši šedou škodovku, kterou John otevře a hned usedl za volant. Já dala Michaela do autosedačky a sedla si vedle něho poté, co jsem obešla auto. Já řidičák neměla a vedle Johna jsem nedokázala ani sedět. Když jsem se i já připoutala, tak John nastartoval a po chvíli vyjel z parkoviště.

Ve městě jsme byli za deset minut. John zaparkoval auto a hned vypnul motor. Já vystoupila a šla vyndat z autosedačky Michaela a John šel k automatu, kde koupil parkovací lístek a dal za přední sklo auta. Zamkl auto a šel o pár centimetrů před námi. Naproti parkovišti se tyčila patnácti patrová budova. Zde bylo různých kanceláří. V desátém patře byla kancelář poradkyně Carolyn Lamové, která se nás ujala a snažila se pomoci zachránit naše manželství.

Když nás výtah vysadil v desátém patře, tak jsme se vydali na levou stranu na konec chodby. John i já jsme si sedli na židličky a Michael si sedl na můj klín. Seděli jsme mlčky, nikdo nic neříkal. Po třech minutách se otevřely dveře, ve kterých stála samotná Carolyn Lam a zvala nás dovnitř. Její sekretářka Catherine Sidle seděla u svého pracovního stolu a s někým telefonovala.

Komentáře