Anime World CZ/SK - Příběhy

I. První den

1.3.1919 10:00:

 

Z nádraží jsem přijela na četnickou stanici v Luhačovicích. Po skoro čtyřech letech jsem se vrátila na místo činu. Od šesti let jsem tu žila u strážmistra Luhačovic Rakušana Hanse Geberta a jeho ženy. Dost jsem si Hanse oblíbila, až se pro mě stal rodinou. Mým strýčkem. Ale jedno jsem věděla. Nikdo nesměl vědět o mé pravé identitě. Věděl to Gebert a velitel četnictva Václav Stavinoha. A samo sebou má rodina. Ale příchodem sem k četníkům, se mi změnil celý život.

 

1.3.1919 10:35:

 

I s kufrem jsem došla k četnické stanici, kde nikdo nebyl. Vstoupila jsem dovnitř. U dveří, kde se vyslýchali či se zapisovalo doznání či trestné oznámení, seděl postarší kníratý muž. Když uslyšel, že se otevřely dveře, vzhlédl od novin a chvilku se tak na mě díval. Poté nejen já, ale i on na rtech vykouzlil úsměv.

„Jani.“ Zvolal, muž. Postavil se na nohy a pomalým krokem přišel ke mně a objal mě.

„Hansi.“ Zvolala jsem já. Musela jsem mu říkat sice Geberte, nebo strážmistře Geberte, ale v tu chvíli jsem byla tak ráda, že ho vidím, tak jsem ho oslovila jménem. Aspoň, že ne strýčku. Ale stejně v té místnosti nikdo nebyl, tak by to tolik nevadilo.

„Hned tě uvedu veliteli.“ Řekl po chvíli a vzal z mé ruky kufr a už šel ke dveřím, kde byla kancelář velitele četnictva Stavinohy. Když jsem strýčka doběhla, tak zaklepal na dveře. Tlumeně se ozvalo dále a strýček otevřel dveře.

„Hlásím příchod strážmistra Jany.“ Oznámil strýček a vstoupil i s mým kufrem. Po něm se vstoupila já a hned zasalutovala svému veliteli.

„Pohov.“ Řekl nejistě velitel a postavil se. Napřáhl ruku a já nejistě přešla k jeho stolu a podanou ruku přijala. „T-takže jste jenom Jana, strážmistře?“ zeptal se nejistě, i když mou odpověď znal.

„Ano, pane.“ Odpověděla jsem a snažila se zachovat klid.

„Dobrá. Musíme se postarat o to, aby to nikdo nezjistil. Dneska mají přijet i četníci na zkoušku. Vy Geberte, provedete teď Janu po stanici a ukážete její nový domov. Až přijedou ty dva, uděláte to samé.“ Řekl velitel, ale jeho hlas nezněl tak jistě, jak bych od velitele čekala.

„Ano, pane velitel.“ Řekl strýček lámanou češtinou. Poté vzal můj kufr a nejprve mě vedl do kuchyňky.

 

Byla malá, ale útulná. Kamna, linka a stůl, kde se mělo jíst. Nic se tu nezměnilo od té doby, co jsem tu byla na posledy.

„Paní Hejkalová s dcerou nám většinou vaří. Takže se nemusíš bát, že se budeš starat o jídlo.“ Uklidňoval mě strýček.

„Nic se tu nezměnilo. Myslím prostředí.“ Promluvila jsem po chvíli do ticha. Strýček jenom přikývl hlavou na souhlas. Poté mě vedl nahoru, kde jsem si mnohokrát s četníky hrála na schovávanou, či nějakou jinou zábavnou hru, pokud neměli práci.

 

Vylezli jsme po schodech nahoru a vedl mě od schodů doprava a pak rovně k velkým dveřím, které poté klíčem otevřel a vstoupil i s mým kufrem dál. Já strýčka následovala.

 

Byl to velký pokoj, s manželskou postelí, nočními stolky, stolkem a nábytkem. Kufr mi strýček položil k posteli.

„Až se ubytovat, přijít dolů.“ Řekl mi s úsměvem strýček.

„Ano, strážmistře Geberte. A tak ráda vás vidím.“ Usmála jsem se na strýčka. Nedalo mi to a znovu jsem strýčka objala. „Učíš se dobře česky.“ Zašeptala jsem strýčkovu do ucha v němčině.

„A ty umíš stále dobře německy.“ Pochválil mou němčinu strýček. Poté odešel a já se dala do vybalování svých věcí. Nebylo toho dost, přesto nějakou dobu to dalo.

 

1.3.1919 11:20:

 

Když jsem měla vybaleno, šla jsem dolů směrem kuchyňka, že si naliju vodu. Po té cestě jsem měla žízeň a čas se napít ještě nebyl. Dole jsem narazila na dva mladíky.

„Ženská?“ vyjekl blonďatý desátník neboli četník na zkoušku. Druhý, tmavovlasý mlčel, ale neušlo mi, že se mírně usmál.

„To jste desátníku, nikdy neviděl ženu?“ otázala jsem se desátníka a povytáhla obočí.

„T-to ano, ale…“ nemohl ze sebe nic kloudného dostat tento desátník.

„To jsou četníci na zkoušku, desátník Zdeněk Cmíral a Martin Láska. To je strážmistr Jana.“ Rychle nás představil strýček. S oběma mladíky, kteří byli v mém věku, jsem si podala ruku. „Já vám ukázat pokoj. Poté za velitelem. Všici.“ Dodal a přitom se podíval na mě, že to platí i pro mě. Hlavou jsem přikývla a šla si nalít vodu. Poté jsem se odebrala do haly, kde jsem čekala na strýčka a desátníky.

 

1.3.1919 12:00:

 

Ve dvanáct jsme se všichni sešli u velitele Stavinohy. Všichni jsme byli v pozoru a velitel stále nejistý. Bála jsem se, že se nějak podřekne a těm desátníkům vyklopí můj pravý původ, o kterém nesměl nikdo vědět. Mně bylo jedno, že to kde kdo zjistí. Mně šlo o papá, který by měl velké problémy.

„T-tak, máme tu případ. Jde o mrtvou ženu, kterou našli dělníci na polích, dneska ráno, ale tu tupci to ohlásili až teď. Strážmistr Gebert, strážmistr Jana a desátník Cmíral půjdou na místo činu. Já a desátník Láska sepíšeme zprávu o ohlášení trestného činu!“ zdůraznil velitel, kterému se vracela síla v hlase. Všichni jsme zasalutovali a my tři vyrazili na místo činu.

 

1.3.1919 12:25:

 

Cestou jsme všichni tři mlčeli. Strýček šel před námi, i když já sama bych na místo trefila, ale věděla, jsem, že i když jsem strážmistr a mohu také rozhodovat, tak velitel papá přislíbil jako strýček, že na mě dají pozor. Přeci papá se o mě vždycky dosti bál. Nezazlívala jsem mu to, jen občas mi to lezlo na nervy, že nemám svobodnou vůli, ale byla jsem ráda, že mi ve všem, co jsem si přála mi vyhověl, tak jsem neprotestovala.

 

1.3.1919 13:05:

 

Po nějaké době jsme došli na místo činu. Na poli ležela mrtvola ženy. Podle oblečení mi bylo hned jasné, odkud ta žena či slečna pochází.

„Šantal.“ Bylo jediné, co jsem dostala ze sebe. A promluvila jsem jako první. „Skočím do Šantalu pro někoho, kdo by mrtvou identifikoval. A tady desátník Cmíral by mohl jít pro doktora a soudce.“ Pronesla jsem, ale přitom sledovala strýčka, jestli s tímto nápadem souhlasí. Jak strýček, tak i Zdeněk mě sledovali. Strýček hlavou přikývl na souhlas.

„Já počkat tady.“ Řekl jako souhlas. Přikývla jsem hlavou a podívala se na Zdeňka. Ten hlavou přikývl a oba jsme vyrazili do městečka, kde byla nemocnice i Šantal.

 

Chvíli jsme šli mlčky. Jsem poměrně upovídaná, hlavně, když je případ, tak dost často uvažuju nahlas. Ale v přítomnosti Zdeňka jsem se cítila, tak divně. Tak nesvá. Nakonec to ticho prolomil Zdeněk.

„Mohu se na něco zeptat?“ promluvil po delším tichu Zdeněk nejistě.

„Klidně.“ Přikývla jsem hlavou na souhlas.

„Jestli nechcete, nemusíte mi odpovídat, ale je pravda, že vaše rodina je zámožná?“ dostal Zdeněk ze sebe otázku, která ho nejspíš dost dlouho trápila.

„Ano, je to pravda. A třeba někdy vám řeknu pravdu.“ Přikývla jsem, že to pravda je, ale dala jasně najevo, že o tom mluvit nechci.

„Dobře.“ Přikývl Zdeněk. Když jsem se na něho podívala, tak se nejistě usmál. I já vykouzlila na rtech nejistý úsměv.

„Nevím, jestli se to hodí, ale jsme nejspíš stejně staří, a i když mám vyšší hodnost, nemohli bychom si tykat?“ dostala jsem ze sebe. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Zrudla jsem, což jsem tomu nerozuměla, protože já se nikdy nečervenala. Nebo ne ve společnosti muže.

„Budu rád. Zdeněk.“ Přikývl Zdeněk a na rtech vykouzlil jistější úsměv a nastavil ruku. Přijala jsem ruku.

„Jana.“ Řekla jsem. Přitom jsme se oba zastavili. Dívali jsme si do očí a na rtech se nám kouzlil úsměv. „Eh…Měli bychom vyrazit. Ať Gebert dlouho tam nečeká sám.“ Dostala jsem po chvíli ze sebe. Zdeněk mi pustil ruku.

„J-jistě.“ Přikývl a znovu jsme oba vyrazili na cestu.

 

Nějakou dobu jsme šli zase tiše jako myšky. A byl to zase Zdeněk, který prolomil to ticho.

„Ty se tu vyznáš?“ zeptal se po chvíli Zdeněk.

„Vyrůstala jsem tu od svých šesti let. Žila jsem u Geberta a jeho ženy. Pak jsem zmizela do Brna, kvůli zaškolení do četnictva a po zkouškách na strážmistra jsem se vrátila zase sem.“ Přikývla jsem a poté mi došlo, že jsem na sebe zase něco práskla. Což bylo špatné, protože jsem musela tajit to, kdo jsem. Kdo je má rodina. Byl by to poprask, kdyby to věděli všichni. Nešlo o mě, že by házeli všichni veškerou špínu na mě, ale mně šlo o papá. Tomu jsem nechtěla nijak přitížit, když mi ve všem vyhověl.

„Já vyrůstal v Brně. Můj papá je zemský soudce a mamá v domácnosti. Jsem její jediný syn, a dost se o mě bojí. Tak jsem utekl sem před její péčí.“ Přiznal mi Zdeněk, proč se dal k četnictvu a kdo ve skutečnosti je. Hned jsem mu chtěla říct, kdo jsem já, ale jenom jsem se na Zdeňka usmála a hlavou přikývla, že rozumím.

„Já mohla dál žít u Geberta, ale už jako malá jsem se nesnesla s jeho ženou. Proto bydlím taky na stanici.“ Další věc, kterou jsem na sebe práskla. Poté jsme si cestou povídali, než jsme došli do města.

 

Ve městě jsem se zastavila a i Zdeněk se zastavil a podíval se na mě. Rozhlédla jsem se a došlo mi, že až na pár úprav se za tu dobu město nezměnilo.

„Když půjdeš rovně a pak do leva, tak najdeš nemocnici. Najdi primáře nemocnice a řekni mu, o mrtvole a od něho i zavolej soudci. Já zajdu do toho Šantalu.“ Dala jsem Zdeňkovi příkaz. Zdeněk se usmál a přikývl hlavou. Poté se naše cesty rozešli.

 

1.3.1919 13:40:

 

Poté, co jsem vyrazila na pravou stranu, kde ke konci ulice sídlel Šantal, tak jsem celou cestu byla myšlenkami mimo. Myslela jsem na Zdeňka. Sice jsem tušila, co se to se mnou děje, ale nechtěla jsem si to připustit. Nemohla jsem. Ale tomuto citu se poroučet nedá. Bohužel, nebo bohu dík?

 

U dveří do Šantalu jsem se nadechla a vydechla. Poté jsem otevřela dveře a vstoupila dál. Ani mě nepřekvapilo, že bylo otevřeno, když se tu otevíralo k večeru.

„Ještě je zavřeno.“ Ozval se hrubý ženský hlas od baru.

„Dobrý den, jsem tu služebně.“ Odkašlala jsem si, abych jsem měla jistý hlas. Žena se otočila. Hned jsem tu ženu poznala. Jen v té době, kdy jsem tu byla, tak byla hubenější a mladší.

„Jani?“ dostala ze sebe ta žena.

„Paní Rajská?“ byla jsem překvapena, že tu stále je, ale více mě překvapilo, že je majitelkou toho Šantalu.

„Jen pojď dál a sedni si. Co si dáš?“ byla hned přívětivější a milejší. Ukázala na stůl, kam jsem si měla sednout.

„Jenom vodu, prosím.“ Požádala jsem o vodu a sedla si ke stolu.

„Ale snad by si mě neurazila. Už nejsi malé dítě.“ Snažila se mě přemluvit na něco ostrého.

„Jsem ve službě.“ Řekla jsem, že je to nemožné.

„No dobrá. Ale zastav se někdy na něco ostřejšího. Popovídáme si. Nečekala jsem, že z tebe taky bude četník. Hlavně, když jsi dívka.“ Divila se paní Rajská.

„Řekněme, že to mám povolené.“ Řekla jsem nejistě, ale snažila se dát najevo, abychom o tom nemluvily.

„Dobře.“ Pochopila paní Rajská. „Ale nejsem paní Rajská, ale Magdaléna.“ Řekla trochu přísněji, aby dala najevo, že ji mám oslovovat jménem a ne příjmením.

„Tak paní Magdaléno?“ trošku jsem si odkašlala, abych nedala najevo svou nejistotu.

„Tak dobrá. Co tě sem přivádí?“ usmála se a souhlasila, že tedy zůstanu u vykání, ale nebudu jí říkat příjmením.

„Dneska se našla na poli mrtvola dívky. Podle oblečení patří sem do Šantalu. Jenže já ji neznám a potřebuju nějakou, která by šla se mnou a mohla nám pomoci ji identifikovat.“ Řekla jsem a poté cestě jsem vypila vodu na jeden hlt.

„Pane bože. Ale jistěže. Hned s tebou půjde Katka.“ Usmála se paní Magdaléna. „Katko!“ křikla na celý Šantán. Po chvíli se ozval dupot po schodech a přišla po chvíli mladá a šarmantní dívka.

„Ano paní Magdaléno?“ řekla, když k nám dorazila.

„Katko, to je strážmistr Jana. Znám ji dost dlouho, ale to je jedno. Vyšetřuje vraždu mladé dívky, která nejspíš patří k nám. Potřebují její identifikaci. Půjdeš s ní a pomůžeš s identifikací.“ Poručila rázně paní Magdaléna.

„Ano paní Magdaléno.“ Přikývla Katka. „Já jsem Katka.“ Otočila se slečna na mě a podala mi ruku.

„Jana.“ Postavila jsem se a podala si s Katkou ruku. „Tak půjdeme?“ zeptala jsem se Katky, která s úsměvem přikývla, a mohly jsme vyrazit na cestu.

 

1.3.1919 15:00:

 

V tichosti jsme došly na místo čino. Strýček tam stále čekal a po našem příchodu, přijela drožka, kde byl nejen Zdeněk, ale i doktor a soudce. Nejprve jsem se strýčkem odvedla Katku k mrtvé dívce.

„Poznáváte ji?“ zeptala jsem se Katky.

„Pane bože, vždyť to je Eliška Kučerová.“ Dostala ze sebe Katka. Byla rozhozena, ale bylo vidět, že mrtvolu nevidí prvně. Poté jsem ji odvedla stranou. Zdeněk vystoupil z drožky a přistoupil k nám. Doktor se soudcem šli k mrtvole se strýčkem.

„Jani, rád tě tu zase vidím.“ Promluvil doktor, když tichým hlasem domluvil se strýčkem a soudcem.

„I já vás pane doktore.“ Usmála jsem se na doktora. Poté se na mě podíval soudce.

„S mým si s vámi promluvit strážmistře?“ promluvil přísný hlasem soudce. Poslušně jsem k němu došla. Už jsem začala horečně přemýšlet, kde jsem udělala chybu.

 

Zastavili jsme se kus od ostatních. Chystala jsem se zeptat, co se stalo, kde jsem udělala chybu, že si ji neuvědomuju, ale soudce byl rychlejší.

„Jsem soudce Janota. Vy jste Jana Masaryk, že?“ zašeptal mi do ucha. Hned mě vyvedl z míry.

„A-ano, p-pane soudce. J-Jak to víte?“ dostala jsem ze sebe a polilo mě horko.

„Jste prezidentovi podobná. A hlavně, proč by obyčejné či bohaté slečně povolil, aby byla u četnictva? Jedině kdyby byli rodině příbuzní. Ale nebojte, já budu jako hrob.“ Vysvětlil mi šeptem soudce Janota.

„D-děkuji.“ Poděkovala jsem a nejistě se usmála.

„Pane soudce Janoto, pojedete s námi?“ ozval se hlas doktora. Oba jsme se podívali na drožku, kde bylo tělo Elišky Kučerová, Katka i doktor.

„Ano, hned jdu.“ Přikývl soudce Janota. Poplácal mě po zádech, usmál se a šel k drožce. Já si setřela pot z čela, který se mi rýsoval nervozitou na čele. Teď mi došlo, že kdo zná podrobnou podobu prezidenta, dojde mu, že jsem jeho nejmladší dcera Jana. Protože jsem mu dost podobná, a jako malé mi to strýček každý den říkal. Měla jsem z toho špatný pocit. Věděla jsem, že z toho budou ještě problémy. Jen jsem si přála, aby se tento strach nepotvrdil.

„A my vyrazit na cestu zpátky.“ Promluvil strýček. Na rtech jsem vykouzlila úsměv a hlavou přikývla na souhlas. A tak já, strýček a Zdeněk jsme vyrazili zpátky na četnickou stanici. Šli jsme mlčky. Takže strýček nevěděl, že jsem si se Zdeňkem potykala.

 

1.3.1919 16:30:

 

Když jsme dorazili na četnickou stanici, tak nás přivítala hospodyně s dcerou. Obě zrovna se staraly o zvířectvo.

„Máte hlad, četníci?“ zvolala paní hospodyně. „Jinak jsem Hejkalová a to je má dcera Stáňa.“ Představila se mně a Zdeňkovi hospodyně s dcerou.

„Strážmistr Jana, těší mě a jídlo si dám ráda.“ Přikývla jsem a taky se představila.

„Desátník, četník na zkoušku Zdeněk Cmíral.“ Představil se i Zdeněk. „I já si rád dám jídlo.“ Dodal nejistě. Byl tak roztomilý. Musela jsem se nad tím pousmát. Poté jsme šli na stanici, hned k veliteli Stavinoha.

 

1.3.1919 16:50:

 

Po poradě, nebo spíš hlášení, co jsme za tu dobu zjistili, nás velitel pro dnešek propustil. Strýček se rozloučil a šel domů za svou ženou. Já a Zdeněk jsme šli do kuchyňky, kde nám paní Hejkalová se Stáňou dávaly jídlo na stůl. Desátník Láska, tam už seděl. Při jídle mu Zdeněk řekl vše, co jsme zatím věděli. Láska nám řekl, že se zatím jenom sepsala zpráva o nálezu mrtvoly. I o kázání velitele. Po jídle jsme udělali nádobí, nebo spíš jenom já a Zdeněk a rozešli se do svých pokojí.

 

1.3.1919 18:00:

 

Už jsem byla převlečená do pyžama a chystala jsem se zalehnout, ale věděla jsem, že jen tak neusnu. Myslela jsem na Zdeňka. Když v tom někdo zaklepal na dveře. Vstala jsem a šla otevřít. Za dveřmi stál v pyžamu Zdeněk.

„Z-Zdeňku?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. „Pojď dál.“ Hned jsem mu uvolnila cestu a Zdeněk vešel dál. Vzala jsem deku, aby mi nebyla zima a oba jsem si sedli ke stolu.

„Promiň, že otravuju, ale Martin spí a já nemohu usnout.“ Hned se mi Zdeněk omlouval.

„V pohodě. Ani já nemohu spát.“ Usmála jsem se na Zdeňka.

„Ty se znáš i se soudcem?“ zeptal se na to, co ho nejspíš celý večer trápilo.

„Ne, dneska jsem ho viděla prvně. Ale ví to, co ti teď řeknu, ale prosím mlč a nikomu ani muk. Mé pravé jméno je Jana Masaryk.“ Řekla jsem Zdeňkovi pravdu o své pravé identitě. Hned mi to došlo. Došlo na to, čeho jsem se bála. Věděla jsem, že Zdeňkovi tuto pravdu řeknu, ale že to bude ještě ten den, a to se neznáme ani den, s tím jsem nepočítala.

„T-to znamená, že….“ Dostával ze sebe Zdeněk celý překvapen.

„Ano, prezident této Československé republiky, je můj papá.“ Přikývla jsem na souhlas.

„P-pane jo. Neboj, budu jako hrob, ale nečekal jsem to.“ Přiznal Zdeněk, který byl ještě v šoku. Poté jsme si různě povídali o dětství, dokud nestala jedenáctá hodina, kdy se Zdeněk se mnou rozloučil a šel spát. Já zalehla taky do postele a s úsměvem na rtech jsem usnula.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.