Nejsem dítě robotí - 6. kapitola
Informace:
Yokiyo začíná bojovat sám se sebou. Je člověk? Nebo se musí připojit do robotí rodiny? Ztrácí se ve vlastních myšlenkách mezitím, co jeho drazí rebelové bojují o svobodu, které se tolik váží.
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
“Yokiyo!” volal laskavý ženský hlas. Malé, dětské tělo stálo ve dveřích s nataženými ručičkami před sebou. Zeširoka se usmívalo na svou matku, která za ním běžela.
“Máma!” rozveselil se a udělal krok dopředu. Jeho matka k němu mířila, ale vzdálenost mezi nimi se zvětšovala. Její postava se měnila ve stín a ztrácela se za obzorem.
“Mami?” dítě se nechápavě zamračilo a rozhodlo se jít své matce na proti. Proč se vzdalovala? Ptal se sám sebe.
“Mami!” vykřikl zděšeně, když se proměnila v prach. Ve střelný prach, který dopadl na zem. Na zemi se objevila obrovská rudá skvrna, která tekla jako divoká řeka směrem k chlapci. Chlapec byl na tolik zmatený, že zapomněl jak používat své nohy. Jak dýchat. Jak žít.
Rudá tekutina se kolem něj stočila. On se začal propadat přímo do ní. Marně natahoval drobnou ručičku k nebi. Marně volal svou maminku. Marně se snažil dýchat. Marně...Přesto nepřestával bojovat!
Kopal nožičkami, nehty se mu zarývaly do bílého betonu tohoto záhadného světa. Polykal krev, která ho chtěla zadusit. V uších mu zněl křik, prosby a pláč jeho matky. Už to nebyl chlapec, dítě, které se topilo ve vlastní minulosti. Byl to skoro dospělý muž, který nechtěl s minulostí nic mít. Ale ona nad ním vyhrávala. A její krvavé řetězy ho bez milosti spoutávaly. Jeho srdce splašeně bilo. Ale...jaké srdce? Má srdce? Nebo to byla jen jeho vlastní iluze?
Pohlédla jsem starostlivě na Yokiye. Jeho zašedlé vlasy kryly jeho bledou tvář, po které stékaly slzy. Zajímalo by mě, co se mu teď honí hlavou? Nebyl schopný pohybu. To jsme ostatně nebyli ani my. Kromě našeho Vůdce, který se elegantně zvedl, pohodil modrými vlasy a vítězně se pousmál.
“Co jste mu to udělal?!” vykřikla malá blonďatá dívenka, která se schovávala za statnými chlapci.
“Já? Já nic.” pokrčil rameny Vůdce a otočil se na ní.
Usoudila jsem, že ona bude nejspíš to zázračné dítě. Ale v čem je zázračná? Je to jen obyčejné dítě.
“To on sám si nyní ubližuje.” zlověstně se ušklíbl a nakrčil hlavu doprava.
“Sám si ubližuje?!” zavrčel kluk s fialovými vlasy a rudýma očima. Dlouhý černý kabát skrýval jeho napjatý postoj a dýky, které svíral velice křečovitě.
“Ano.” přikývl Vůdce. “Bojuje sám se sebou. Snaží si nalhat, že je stále člověkem. Ale až se v něm robotí dítě probudí...už nikdy nebude moci svobodně myslet.” vysvětlil mu nadšeně.
“Cože?!” vyjekla dívenka a v očích se ji zaleskly slzičky.
Těžce jsem polkla a pohlédla na chudáka Yokiye. Srdce se mi rozbušilo bolestivě. Sklonila jsem hlavu, abych zakryla svou slabost. Proč se vůbec cítím tak špatně vůči němu?
“Obávám se, že vy tři se do rebelského doupěte už nedostanete.” pronesl zničeho nic chladným tónem Vůdce.
“O čem to sakra mluvíš?!” zavrčel fialovlasý kluk.
“Zavolal jsem na policejní stanici, jakmile jsem si všiml vaší přítomnosti. Slečna Meiko by tu se svými lidmi měla být každou chvíli.
“Ty jeden!” vykřikl rozhořčeně kluk a skočil po něm.
“Toyo?” zašeptal vlídně Vůdce. Ucítila jsem v hrudi děsivou bolest. Chytla jsem se za srdce a dotkla se pistole v mém pouzdru. Vytáhla jsem ji a namířila ji na fialovlasého kluka. Ten se naštěstí zastavil a věnoval mi nepříjemný pohled.
“Takže ty jsi na straně toho parchanta?!” znechuceně zamumlal.
“Nejsem na ničí straně!” bránila jsem se a celá se třásla. “Ale...ale jestli se pohneš...tak tě zabiju!” můj hlas zesílil. Nechtěla jsem tady žádnou bitku. Nenávidím Vůdce! Ale nemohu dopustit, aby ho oni zavraždili. Pořád...je to poslední člověk, který je vysoce postavený.
Ty...nejsi...člověk...V té bílé místnosti jsem byl jen já a mé druhé já. Schoulený do klubíčka jsem vzlykal. Slzy mi tekly po tváři a srdce mě tolik bolelo. Srdce, které jsem neměl.
“Mám tohle zapotřebí?” zašeptal jsem. “Já...chtěl jen žít normálně...se svou matkou.” zlomil se mi hlas. Mé druhé já stálo nade mnou. Mělo uhlazené, krásné bílé vlasy. Tvář prozářenou a růžové oči laskavé, takové jako matčiny. Já jsem pod ním byl jako špína. Nepotřebný. Rozpadající se. Šroubky, které spojovaly mou mysl se uvolňovaly. A já nevěděl, co dál.
“Nejsi člověk. Nemůžeš žít normálně. Byl jsi vyroben jako pokus. Ne vytvořen z lásky.” mluvilo laskavě mé druhé já. “Tvá mysl tě opouští. Přišel tvůj čas, zaujmout místo mezi roboty. Začít vládnout světu. Vládnou lidem.”
“Ale…” zasténal jsem. “ Já jim nechci vládnout! Já nechci nic víc...jen trochu lásky, trochu času. Už nemohu. Jsem vyčerpaný...a cítím se tak sám. Jsem sám i když je kolem mě spoustu lidí. Chci...jen spát.” vydechl jsem a zavřel své oči.
“Yokiyo…” mé druhé já si ke mně přikleklo a pohladilo mě po tváři. “Není čas odpočívat. Raději se rozhodni...kdo v tobě vyhraje?”
“Naoki nemůžeme tu déle zůstávat!” varoval zrzavý kluk s barevnými pramínky. Pistoli měl namířenou na mě a jeho postoj byl mnohem silnější a vyrovnanější než ten můj.
“Policie se blíží!” zasmál se Vůdce.
“Drž hubu!” zaťal pěst Naoki a rozmáchl se. Chtěla jsem po něm ihned vystřelit. Zamířila jsem mu na nohu a právě v tu chvíli se ozval výstřel. Kulka proletěla skrz mé koleno. Vykřikla jsem bolestí a padla na zem.
“Co jsi to provedl?! Takhle útočit na princeznu!” zařval Chokichi, který celou dobu tiše postával vedle mě. Popadl mou pistoli, která se válela na zemi a začal střílet po zrzkovi. Chokichi nebyl dobrý střelec. O to víc byl nebezpečný svému okolí. Párkrát zrzka zasáhl, ale byli to spíše škrábance.
Nenápadně jsem koukla na Vůdce, který pokračoval v pěstním souboji s Naokim. Vůdce byl možná noblesní a už starší, ale rozhodně v bitvě nezaostával. Jeho železné tělo mu dávalo výhodu.
Stočila jsem zrak zpátky na Yokiye, u kterého nyní byla ta malá dívenka a snažila se ho z transu probudit.
“Yokiyo! Yokiyo! Ať jsi člověk, robot nebo pilot nám je to jedno! Patříš k nám!” třásla s ním v slzách. “My tě máme rádi! Tebe! Nemusíš být člověkem, aby jsi byl někdo! Nemusíš být tělo z masa a kostí! Hlavní jsi jen ty! Tvé chování! Tvá povaha! Tak se prosím probuď!” věnovala mu silnou facku, ale s Yokiyem to ani nehnulo. Oči měl pevně zavřené, ústa pootevřené a tělo naprosto uvolněné. Chyběla mu naděje. Naděje je to co nás vede dál. A on o ní právě přišel...
“Jejda.” strnula jsem v okamžiku, když jsem uslyšela ten známý ženský hlas. Plný arogance, šílenosti a síly. “Párty beze mně?” její smích mne probodával jako milión ostrých jehliček. “Copak Toyo? Párty není pro slabochy!” sekaně jsem se otočila na osobu ve dveřích. Těžce jsem polkla a spodní ret se mi rozechvěl. Po tváři mi stékal studený pot a v krku jsem měla vyprahlo.
Žena s dlouhými, rudými vlasy a oči jak sluneční paprsky se na mě zářivě usmívala. Krátká sukně a velký výstřih ukazovaly její ženské rysy. Kolem sebe neměla žádné policisty. Musela vyrazit dřív než ostatní, aby si užila taky nějakou zábavu. Komiyama Meiko byla zpátky.
“Ale, ale...dokonce Chokichi víc bojuje než ty, Toyo?” vysmívala se mi. Pak si celou situaci pořádně prohlídla. Zahlédla Yokiye a ďábelsky se ušklíbla. Pohodila vlasy a přistoupila k němu. Napřáhla se, ale ruka ji pohotově skočila po krku té malé dívky. Sevřela její hrdlo a zvedla ji do vzduchu.
“Hej vy dva!” pískla na ně.
“Meiko…” zašeptala jsem. “Neubližujte ji. Je to jen dítě.” zaprosila jsem slabým hlasem.
“Drž hubu, Toyo!” okřikla mě.
Ten zrzek a Naoki přestali bojovat a vyděšeně zírali na blonďatou dívku, která se dusila a nožičkami kopala.
“Vůdce, přinesla jsem, co jste potřeboval.” sáhla si do výstřihu a vytáhla nějaký šedý ovladač s jedním tlačítkem a hodila mu ho. Vůdce to chytil a ušklíbl se.
“Skvělá práce, Meiko.” pochválil ji. “Tenhle ovladač probudí Yokiye do správné verze.” Vůdce stiskl tlačítko. Všichni jsem s očekáváním hleděli na Yokiye.
Ten ležel na zemi. Náhle přestal dýchat. Ústa se mu zavřela a oči otevřeli. Sekaně se posadil a v rychlosti postavil.
“Yokiyo…” zakašlala dívka.
“Yokiyo! Nenech se jimi ovládat, ty zatracený zajíci!” zařval na něj Naoki.
Yokiyo se náhle zastavil a nadechl se. Yokiyo pozvedl hlavu a jeho růžové oči zářily jako dvě hvězdičky.
“Pojď ke mně,” otevřel náruč Vůdce a vlídně se usmál jako správný otec. “Yokiyo!”
Vyděšeně jsem sledovala jak se bez jakéhokoliv odporu Yokiyo blíží k jeho náruči.
“Idiote!” zavrčel Naoki a rozběhl se k němu. Popadl ho za ramena a zatřásl s ním.
“Co blázníš, Yokiyo?! Tohle nejsi ty!” řval na něj. Nebyl to rozlobený hlas. Byl to hlas plný zoufalství a strachu. “Prosím nedělej to! Neposlouchej ho!” Naoki sklonil hlavu, když se mu hlas začal třást.
“Nechceš přeci ublížit Ai?” zeptal se ho nešťastně. Robotí Yokiyo jen na sekundu zaváhal. Poté dál pokračoval ve své cestě k Vůdcovi, který už pro něj chystal černý drát od počítače, který ho měl navěky uvěznit. Až bude připojen...žádný Yokiyo už nikdy nebude. Bude jen robotem, který bude ničit a vládnout lidem.
“Yokiyo, prosím! Neopouštěj nás!” Naoki se nevzdával. “Neopouštěj mě…” zašeptal bolestivě.
“Naoki?” Yokiyo se zastavil a zmateně se rozhlížel. Nevím proč, ale donutilo mě to se usmát. Mé srdce radostí poskočilo. Cítila jsem, že by se Yokiyo mohl probudit. A celé tohle šílenství zastavit.
“Yokiyo!” zavolal na něj Vůdce. “Zabij je! Zabij rebely!” Vůdce znovu zmáčkl tlačítko. Yokiyo se otřásl a zasténal. Jako by jeho tělem projela blesk. Chytl se za hlavu a nepravidelně se nadechoval. Naoki ho jemně popadl za ruce a smutně se na něj díval. Bál se nejhoršího. Bál se toho, co má přijít.
“Ano, pane.” pronesl chladně Yokiyo a rozmáchl se proti Naoki. Spadla mi brada. Srdce a dech se mi zastavil.
Naoki to nečekala a dostal silnou ránu do hlavy, která ho omráčila. Myslela jsem, že má Naoki železnou lebku, ale zdálo se, že proti železným pěstím Yokiye nic nezmůže.
Nevšimla, jak rychle se přemístil k tomu zrzkovi, popadl ho kolem krku a praštil s ním o zem. Podlaha se pod tak ohromný tlakem rozdrtila.
“Yokiyo!” zaječela jsem vystrašeně.
Meiko položila dívenku na zem a nadšeně mu uhnula. On k ní jen přistoupil a vystřelil proti ní svou železnou pěst.
“Promiň, Yokiyo.” zašeptala dívka a zatnula pěst. Kolem ní se objevil zářivý kruh, který odpuzoval všechny magnetické a železné věci. “Nenávidím, když někdo ublíží mým kamarádům!” zavrčela a její oči se rozzářily zelenou barvou. Vlasy se ji pod tou zvláštní sílou nadzvedly. Všechny železné předměty v místnosti se točily kolem jejího kruh. Napřáhla proti Yokiyovi ruku. Bylo na ní vidět, že mu nechce ublížit. Ale co jiného má dělat? Když už to není Yokiyo...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
