Muž s velkým M I.
Informace:
Podtext příběhu stejný, více postav předělaný děj. Tak si to koukejte užít a omluvte mé chyby :)
I. Domácí úkoly
Janey Kurusu:
Blížil se konec letních prázdnin a s tím i začátek školy. Na prázdniny jsme dostali domácí úkoly. Já neměla žádný hotový a teď jsem to doháněla. Ale měla jsem k tomu pádný důvod. Šlo o moji nejlepší kamarádku Soňu.
Jinak jsem, Jane Kurusu, ale lidé mi říkají Janey. Je mi sedmnáct let. Mám dva starší bratry – dvojčata. Starší je Syo a mladší Ittoki. Oba se mnou chodili do třídy. Nepropadl ani jeden, ale rodiče si přáli, abychom na základce byli spolu, tak ty dva šli o rok později do školy. A dopadlo to tak, že jsme šli všichni na stejnou střední školu. I když mezi námi rozepře byly, jsme jinak nerozlučná trojka, ale teď jsem měla tajemství, o kterém jsem nesměla před nikým mluvit. Slíbila jsem mlčenlivost. A týkalo se to Soni, jak jsem už říkala.
Nevýhodou bylo to, že jsme měli jeden společný pokoj. Syo i Ittoki hráli hru na počítači a byli dosti hluční. Takže jsem se na své úkoly nemohla soustředit.
„BUĎTE Z TICHA!“ zakřičela jsem na oba dva celá vzteky.
„Hele, měla sis udělat úkoly jako my dva! Teď na nás neřvi, když ses flákala!“ hned vybuchnul Syo.
„Jenže já řešila důležité věci!“ omlouvala jsem se. A v tom mi došlo, že jsem to tajemství těm dvěma málem vyzradila.
„Jaké třeba?!“ nedal si Syo pokoj.
„Dej mi pokoj!“ zavrčela jsem a snažila se na ty úkoly soustředit. Oba se zase věnovali hře. V tom mi zazvonil telefon. Na displeji bylo jméno Soni. Hned jsem to vzala. „Ahojky, vše v pořádku?“ zeptala jsem se Soni a poslouchala. „Jasně, hned tam jsem.“ Usmívala jsem se do ucha k uchu. Hned jsem hovor ukončila a balila své věci do tašky.
„Zase zdrháš od úkolů?“ provokoval Syo.
„Ne, jdu je dělat k Soně. Tam bude klid.“ Odbyla jsem Syoa.
„Vy dva si nikdy pokoj nedáte.“ Zasmál se Ittoki. Vyplázla jsem na ně jazyk a pádila k Soně. Ty dva se dali do hraní hry.
Soňa Natsuki:
Procházela jsem těžkým obdobím. V prvním ročníku na střední škole jsem se zamilovala do spolužáka a letitého kamaráda Aie Mikazeho. I on mě miloval, nebo aspoň to tvrdil. Jenže. Všichni jsme úspěšně ukončili první ročník a Ai se, se mnou rozešel. Se slovy: „Mrzí mě to, ale miluju jinou.“ Dost jsem to nesla špatně a málem se složila. Nebýt Janey, skončila bych na psychiatrii. Dennodenně byla u mě. Pokud nemohla, volaly jsme si. Nakonec jsem se z toho dostala. Nebo aspoň z toho nejhoršího. Ale úplně jsem zapomněla na domácí úkoly, které jsme na prázdniny dostali. Jenže když jsem otevřela učebnici matematiky, nešlo mi to. Došlo mi, že Janey je chytrá, ale taky nemá úkoly hotové, kvůli mně. Přesto jsem to zkusila a znovu ji požádala o pomoc. Janey byla šťastná a do dvaceti minut byla u mě.
Přivítaly jsme se objetím. Byla jsem sama doma. Mamka pracovala jako zdravotní sestřička v nemocnici. Takže byla skoro pořád v práci. A otec? Naši jsou rozvedení. A místo toho, aby se táta staral o svou dceru, tak si radši užívá dovolené se svými milenkami. Vůbec se o mě nezajímá. S Janey jsem po přivítání šla do mého pokoje.
„Janey, opravdu ti nevadí, že mi znovu pomůžeš?“ zeptala jsem se Janey nejistě.
„Soni, nevadí. Syo s Ittokim hrají hlučné hry a já se nesoustředím. Tady bude klid. A taky ti to ráda připomenu, jak se co má kde spočítat.“ Zazubila se Janey. Bylo jí jasné, že si nevím rady s matematikou. Znala mě dost dobře.
„Dobře. Jenom udělám pití.“ Souhlasila jsem a šla do kuchyně nalít nám ledový čaj do sklenic, které jsem odnesla do svého pokoje a kde jsem vypracovávala a učila se do školy, společně s Janey.
Bylo už šest hodin večer a my měly celou matematiku hotovou. Už nám chyběla jenom japonština.
„Soni, co takhle japoninu nechat na zítra? Věci bych, jsem si tu nechala a přišla bych hned po snídani. Co říkáš?“ navrhla mi Janey.
„Že je to super nápad.“ Zazubila jsem se na Janey. Ta mě objala a poté rychle pádila domů, aby stihla rodinnou večeři. Já uklidila pokoj a šla si taky udělat večeři.
Druhý den okolo deváté dorazila Janey a my se mordovaly s japonštinou. Do večera bylo vše hotové a my si poslední týden prázdnin mohli všichni užít s lehkých svědomím, že nám do školy nic nechybí.
Syo Kurusu:
Poté, co po nás Janey vyjela a řekla, že řešila důležitější věci, tak mi došlo, že se něco stalo a má to spojitost se Soňou. Ale nic nám neřekla. Věděl jsem, že i přes naše hádky, by za mnou přišla, kdyby to bylo dost vážné. Ale nakonec jsme si všichni užili zbytek prázdnin dobře a bez hádek.
Verča Camus:
V půlce prázdnin jsem zjistila, že Ai se rozešel se Soňou. V tu chvíli jsem byla v takovém šoku, že jsem nevěděla, jestli jet za Soňou utěšovat ji, nebo jít za Aiem a zabít ho. A jak jsem to zjistila? To bylo takhle:
V půlce prázdnin:
Já a mé dvojče Terka, jsme bydlely ve středu města. Terka byla u doktora. Něco na ni lezlo. Já byla před nemocnici a čekala na sestru. V tom šly dvě naše spolužačky ze střední. A dost hlasitě se smály.
„Slyšela jsi to? Ai Mikaze pustil k vodě tu Soňu. Tu kačenu“ smála se jedna dívka a druhá se hned taky začala smát. Byla jsem v takovém šoku, že kdyby nepřišla Terka, tak bych té náně upovídané jednu vrazila.
„Verů, co se děje? Jsi mimo.“ Strachovala se Terka.
„Až doma! Teď ne!“ řekla jsem dost hrubě. Ale ten vztek byl silnější, že jsem ani nezjišťovala, co doktor Terce řekl.
Cestou domů jsme mlčely. Terka pochopila, že mě něco naštvalo, ale nechci o tom mluvit a veřejnosti. Cestou domů se mi honily myšlenky, co bych měla dělat. Naštěstí jsem nic nepodnikla.
Doma jsem si sedla na svou postel. Terka si sedla naproti mně, kde měla svou postel.
„Tak, řekneš mi, co tě tak vytočilo, že ses ani nezeptala, co mi řekl doktor?“ vytrhla mě ze zamyšlení Terka.
„Promiň, že jsem se ti nevěnovala. Jde o to, že Ai se rozešel se Soňou.“ Povzdychla jsem si.
„C-co? J-jak to víš?“ byla Terka v šoku, jako jsem byla já.
„Slyšela jsem u nemocnice, jak to řešily dvě nány z naší školy.“ Řekla jsem pravdu a zatínala ruce v pěst.
„Třeba to není náš Ai.“ Snažila se Terka mě přesvědčit, že o o jiného Aie.
„To bych neřekla. Sama řekla Ai Mikaze a kolik Aiů Mikaze znáš?“ nesouhlasila jsem s Terkou a snažila se udržet hlas v normálu.
„Tak mu napiš.“ Poradila mi Terka, která uznala, že se nepletu. Usmála jsem se na Terku. Místo psaní smsky jsem vytočila číslo na Aie.
„Ahoj Aii, mám dotaz. Rozešel ses se Soňou?“ zeptala jsem se Aie naštěstí v klidu. „Ne Soňa nic neříkala! Ale dvě nány si o tom povídaly na ulici! Jsi pěkný hajzl!“ začala jsem křičet. Ani jsem nedala Aiovi šanci k omluvě, nebo spíše ke slovu a hovor ukončila.
„Tak, je to nakonec pravda.“ Povzdychla si Terka. Měla jsem dost velký vztek.
„Co říkal doktor?“ zeptala jsem s Terky nepřítomně. Měla jsem dost velký vztek
„Nic to není. Mám jenom brát vitamín C.“ odpověděla mi Terka. „Ale proč se Soňa či Janey neozvaly? Určitě bychom taky pomohly.“ Šeptala smutně.
„To nevím, ale možná kvůli dálce. Janey může být u Soni celý den, my dvě ne.“ Povzdychla jsem si.
„Pravda. Ale nikomu nic nepiš a nevolej.“ Varovala mě vážně Terka. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Poté jsme si užívaly letní dny s rodiči. Každý den byl výlet někam jinam.
Ai Mikaze:
Konečně byly prázdniny a já se mohl bez problémů rozejít se Soňou. Miloval jsem jinou. A Soňu tahat za nos jsem už nechtěl. Byl jsem volný jako pták a mohl se sblížit se svou novou láskou. Ale tušil jsem, že to nebude jen tak snadné. Jenže v půlce prázdniny mi volala Verča a dost mě seřvala. Už jsem si myslel, že si Soňa stěžovala, ale Verča mě ujistila, že Soňa nic neřekla. Ale kdo to tedy byl? Vrtalo mi hlavou. A nad tím jsem uvažoval celé prázdniny. Kromě Soni to neměl nikdo vědět. A Soňa mi to slíbila.