Strážní andělé I.
Informace:
Stejný názor, jiné postavy, podobný děj. Tak si to užijte :D
I. Střední škola
Jane Sarutobi:
Zazvonil mi budík, který ohlašoval, že je ráno a čas vstávat do školy. Vypnula jsem zvonění a posadila se na posteli. Od začátku prázdnin, mám svůj vlastní pokoj. Ještě před prázdninami jsem měla společný pokoj se svým nevlastním bratrem Narutem.
Moje mamka, mi v patnácti letech řekla, že můj biologický otec utekl, když mu oznámila, že je s ním těhotná. V mých třech letech poznala Asuma Sarutobiho a po roce s ním měla svatbu. Já mu začala říkat tati, tak se oba rodiče rozhodli, že Asuma mě bude adoptovat a ponesu jeho příjmení. V mých pěti letech se narodil bratr Naruto. A jak jsem to vzala? Dalo by se říci, že v pohodě. Mamče jsem nic nevyčítala a Asumovi dál říkám tati.
Vylezla jsem z postele a šla do koupelny, kde jsem se upravila a vzala školní uniformu na sebe. Je mi šestnáct let a nastupovala jsem na střední školu. Tokijský gympl. A Naruto šel do páté třídy na základní škole, která je u baráku. Já už jsem musela dojíždět do středu Tokia. Bydlíme v rodinném domku ve vesnici kousek za Tokiem.
Když jsem se oblékla a udělala hygienu, šla jsem probudit Naruta. K mému překvapení už byl vzhůru i oblečen do školní uniformy.
„Naruto, ty mě překvapuješ. Takový spáč a už vzhůru?“ nestačila jsem se divit.
„To víš ségra, škola volá.“ Zazubil se Naruto.
„Aha, ty si měl taky budíka.“ Ušklíbla jsem se na svého bratra. Ten mi úšklebek oplatil a šel si do koupelny udělat hygienu. A já šla do kuchyně přichystat snídani.
Svačiny, tentokrát jsem nedělala, počítala jsem, že se ve škole jako první den moc nezdržíme. Nebo aspoň Naruto ne. Jak to probíhá na střední, to nemám totiž ponětí. Jde o zcela něco nového. Jiní kolektiv, jiní profesoři, jiní školní režim, než bylo na základce. Už s námi nebudou jednat jako s dětmi, ale s dospívajícími studenty. Do školy jsem se těšila, ale i bála. A měla jsem k tomu i důvod.
Po tiché snídani jsme se vzali věci a já zamkla dům a vyrazili jsme ke škole Naruta. Sice by se tam dopravil už sám. Je mu jedenáct let a ze školy, už bude chodit sám. Jenže mamka s taťkou mi kladli na srdce, abych Naruta každý den do té školy odvedla. Naruto neprotestoval, i když mu to trošku vadilo. Chápala jsem ho. Tím se ztrapní před svými kamarády. Proto jsem ho odvedla k bráně, kde jsem mu zamávala a pospíchala na vlak. Naruto mi taky zamával se slovy, „Hodně štěstí.“
Vlak jsem stihla tak akorát. Byl narvaný, takže studenti, kteří jeli do Tokia se na mě mačkali. Byla jsem přilepená na dveře, jako nějaká žvýkačka. Ale nedalo se nic dělat. Autobus tam nejezdil a metro taky tu nevedlo. I když se to nezdá, tak spoustu studentů nastoupilo z naší vesnice. Já moc ven nechodila, tak jsou mi obličeje jenom povědomé. Neznám osobně. Pár studentů mi pokývlo hlavou na pozdrav. A já to oplatila. Neznali jsme se, ale víme kde, kdo bydlí. Aspoň se ukázalo, kdo je vychovaný a kdo ne. Ať šlo o mladší či starší studenty.
Vlak dojel na Tokijské nádraží, kde jsem si vystoupila a se mnou spoustu studentů. Škola od nádraží nebyla tak daleko. Jenom zhruba deset minut cesty.
Když jsem došla ke škole, tak ji zrovna otevírali. Nikam jsem se nehrnula a šla k nástěnce se podívat, kam vlastně mám jít. Po zjištění jsem se mezi posledními dostala do školní budovy.
Třídu jsem našla poměrně brzy, díky šipkám, které ukazovaly směr pro první ročníky. Třída byla skoro zaplněná, ale jedno místo vzadu u okna ještě bylo. Tak jsem si to tam namířila. Jsem sice prcek, ale i když jsem šprt, tak v první lavici nechci sedět. V té poslední mám svůj klid a mohu se i dívat z okna. Ne že bych nemohla i z první lavice, ale ta poslední je prostě nejlepší. I na základní škole jsem seděla v poslední lavici, ale u dveří. Na školu jsem se těšila, hlavně proto, že tu nebudou ty, které z celé duše nemám v lásce. Dvě o dvě děvčata, která mě na základní škole psychicky šikanovala. Byla tu i jedna má kamarádka Hinata Hyuga, ale s tou jsem se tak nějak pokaždé pozdravila, a to bylo vše. Jenže k mé smůle ty dvě dívky přišly do této třídy. Z toho jsem nadšená nebyla. Ba naopak. Obávala jsem se, že vše se bude opakovat jako na základní škole. Hinata mě nešikanovala, ale zjistila jsem jednou, když jsem ty dvě poslouchala, že Hinatě vyhrožují, že se stane objetí šikany, pokud se bude se mnou kamarádit. Nechtěla jsem, aby ji šikanovaly, jako mě, tak jsme se pozdravily, jinak jsem ji zcela ignorovala. V tom do třídy přišli i tři studenti. Jeden ten nejvyšší si sedl vedle mé lavice. Lavice byly po jednom žákovi. Dost mě to překvapilo. Druhý se sedl k Hinatě a ten poslední k těm dívkám. Nebo spíš k jedné z nich. Jedna se jmenovala Ina Yamanaka a druhá Sakura Haruno. Ten třetí seděl spíše vedle Iny. V tom zazvonilo na hodinu. Všichni usedli na místa a mlčky jsme čekali. Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil náš třídní profesor. Ten si uložil na katedru své věci a postavil se před tabuli.
„Dobrý den, sedněte si.“ Pozdravil nás hlubokým hlasem a my si sedli. „Jmenuji se Kakashi Hatake a jsem váš třídní prostor až do čtvrtého ročníku, neboli k maturitě. Teď se představíte vy, nejen mně, ale i celé třídě.“ Představil se náš třídní a poté vybídl nás, abychom se i mi představili. Každý si stoupnul a řekl své jméno. Můj soused se jmenoval Sasuke Uchiha. U Hinaty seděl Kiba Inuzuka a u Iny Shikamaru Nara. „Dobrá. Teď vám rozdám vaše přihlašovací údaje do internetové žákovské knížky. Ty dáte svým rodičům, aby měli přehled o vašich výsledcích. Aby pak na třídních schůzkách nebyli překvapeni, že vám něco nejde, když doma byste tvrdili přesný opak.“ Pokračoval a poté nás jmenoval a my si šli pro lísteček. Ten jsem si hned uklidila do desek, abych ho neztratila. Stejný princip byl i na základní škole. Poté nás profesor Hatake rozpustil domů s tím, že od dalšího dne se už učíme podle rozvrhu, který seženeme na stránkách školy. Ten já už měla dávno vytisknutý a měla jsem ho i sebou. Sice mobila mám, ale nechávám si ho vždy doma. Mamka mi za to nadává, ale nechci ho ve škole ztratit, nebo aby ty dvě mi ho nezničily. Pak bych nevěděla, jak to vysvětlit, že potřebuju nový mobil. O šikaně nic neví a tak to mělo zůstat nadále.
Zůstala jsem sedět v lavici a čekala, až všichni odejdou. Nechtěla jsem se někde mačkat. Sasuke také byl na místě. Nejspíš čeká jako já. Pomyslela jsem si. Když jsem se chystala vstát a vyrazit na cestu ze třídy, která se vyprázdnila, chytil mě můj soused za ruku.
„Ty jsi, Jane?“ zeptal se mě hlubokým a ironickým tónem v hlase.
„A-ano.“ Přikývla jsem nejistě a možná to vyznělo i koktavě.
„Sasuke. Od teď jsi pod mými ochrannými křídly. Nikdo ti už neublíží, dokud tu budu já. Teď tě doprovodím domů.“ Řekl chladně. Zírala jsem na něho jako na páva. Ničemu jsem nerozuměla. Chytil mě za ruku a vedl ze třídy ven.
Před školou čekali ti dva i Hinata. Tam se Sasuke zastavil, ale stále mě držel za ruku. Jeden z nich také držel za ruku Hinatu.
„To je Kiba.“ Řekl Sasuke a ukázal na muže, který držel za ruku Hinatu. „A to je Shikamaru.“ Představil toho třetího kluka. „Od teď se o vás dvě postaráme.“ Dodal směrem ke mně i k Hinatě.
„Vy se znáte dýl, že?“ zeptal se Shikamaru. Hinata hlavou přikývla na souhlas.
„Z-známe.“ Dostala jsem ze sebe.
„Proč nesedíte spolu?“ zeptal se Kiba zvědavě. „O šikaně víme.“ Dodal vzápětí, což mě dost překvapilo, jak to můžou vědět. A myslím, že to překvapilo i Hinatu.
„Jenom se pozdravíme. Jednou jsem slyšela, jak Hinatě vyhrožovaly, že ji taky budou šikanovat, když se bude přátelit se mnou. Tak jsem ji začala ignorovat, nebo spíš pozdravit a ignorovat.“ Vysvětlila jsem to a byla jsem překvapena, že se mi u toho netřásl hlas.
„Jane má pravdu.“ Zašeptala Hinata.
„Tak od teď jsme vaši strážní andělé. Tak se přátelit můžete.“ Řekl Shikamaru a na nás dvě se usmál.
„Chtělo by to se nějak domluvit a učit se společně.“ Dodal Kiba.
„Kde bydlíte?“ zeptal se nás Sasuke, který mě stále držel za ruku. Já řekla svou adresu a poté i Hinata.
„Fajn, Kiba bydlí blízko Hinaty, tak se budou učit spolu. Já bydlím kousek od Jane, tak se budu učit s ní a ty Shikamaru to musíš zvládnout sám.“ Rozhodl Sasuke. Bylo poznat, že je leader této skupiny.
„No, co nadělám. Vynasnažím se.“ Zašklebil se Shikamaru.
„Nebo ti to ve třídě vysvětlíme.“ Byla jsem překvapena, že jsem toto řekla nahlas.
„Díky, jsi hodná, ale to zvládnu sám.“ Usmál se tím krásným úsměvem Shikamaru.
„Teď vyrazíme. Zítra nazdar.“ Rozloučil se Sasuke. Nečekal, až řeknu ahoj a už mě táhl na vlakové nádraží. Že nás z povzdálí sledují ty dvě, jsem nevěděla. Ale Sasuke nejspíš ano, protože pospíchal a to vlak nám měl jet za patnáct minut.
Naruto Sarutobi:
Poté co mě Janey odvedla před školu, jsem si našel své přátelé a přivítali jsme se. Bylo nás jenom pár. Šlo o vesnickou školu. Od příštího roku bych měl správně chodit do jiné školy, v Tokiu, kde bych byl už v šesté třídě. Ale chci se pokusit dostat na osmileté gymnázium. A to z důvodu, že bych na gympl šel i tak z devítky a byl tu ještě jeden důvod. Vím, že mou sestřičku na základní škole šikanovaly dvě dívky. Nikdy to nikomu neřekla a dokázala se přetvařovat, ale já to poznal. Sice nevím kdo přesně, ale vím, že šlo o dvě dívky. Myslím si, že kluk by si to na dívku netroufl. I když plést se mohu. Chtěl jsem být Janey nablízku a ochránit ji. Že mi v tom pomohou tři studenti, to jsem netušil, ale je to dobře.
Když zazvonilo, tak otevřeli školu a my šli do naší třídy. Profesorka už ve třídě byla, tak se jenom usmívala a každého zvlášť pozdravila. Sedl jsem si do prostřední řady doprostřed. Tam sedím rád, protože mám o všem přehled. Lavice byly pro jednoho žáka, tak jsem seděl sám jako každý. Když jsme byli komplet, tak nám profesorka řekla, co nás v tomto ročníku čeká a nemine. Lístečky, kde byly přihlašovací údaje k žákovské nám nerozdala, protože platily už pátým rokem a nic se tam nezměnilo. Jenom co nám profesorka rozdala byl rozvrh hodin. Ten na stránkách nebyl a proto nás všechny varovala, abychom ho neztratili. Poté hodinu ukončila a my mohli jít domů. Mobila také mám, ale doma. Nechci ho nosit do školy, hlavně poté, co se tam kradlo. I když se vše vysvětlilo, riskovat to nechci.
Když jsem dorazil domů, tak Janey doma ještě nebyla. Takže jsem byl doma první. Umět vařit, tak bych něco ukuchtil, ale to jsem neuměl, ale většinu času trávil v kuchyni čas a pomáhal s vařením jak mamče, tak i Janey. Záleželo, která z nich zrovna vařila. Ale v kuchyni na lince jsem našel lísteček, kde bylo napsáno, aby Janey zašla na nákup, až dorazí domů. Byly u toho i peníze. Tak jsem vzal lísteček, tašku a klíče a šel sám nakoupit. Nakupovat jsem chodil už sám, ale vždy na menší nákup. Teď byl objemnější, ale věděl jsem, že to zvládnu sám. Aspoň budu nějak užitečný.
Když jsem se vracel domů z krámu, nebo spíš vlekl, jak byla taška těžká, tak jsem viděla, jak s Janey mluví, náš sousede Sasuke Uchiha. Divil jsem se. Věděl jsem, že Janey o něm neví, protože byla neustále zavřena doma, pokud nebyly prázdniny a nejelo se na dovolenou. Jinak z baráku nevytáhla paty. Já se snažil být venku dýl a se Sasukem jsem se znal. Jenže když jsem k nim dorazil, tak Sasuke odcházel.
„Ty znáš Sasukeho?“ zeptal jsem se Janey místo pozdravu.
„Vidím ho prvně.“ Zašeptala Janey. „Neměla jsem to spíš koupit já?“ zeptala se mě a podívala se na mě.
„Ano, ale chtěl jsem nějak pomoci.“ Ušklíbl jsem se a Janey se usmála a rozcuchala mi vlasy. Poté odemkla, převzala ode mě tašku a oba jsme šli domů. Já si připravil věci na další den do školy a poté asistoval Janey v kuchyni, která vařila oběd a večeři zároveň.