Proč zrovna já? II.
Informace:
včera mi to nevyšlo, tak snad dneska dám víc kapitol :D
II. Další spolubydlící
Všichni jsme vešli do bytu. Já šla jako poslední, tak jsem za sebou zavřela dveře. Všichni jsme zasedli k malému stolečku. Simon si tašku nechal u dveří v chodbě.
„Dáte si čaj, nebo kávu?“ zeptala se nás Terka.
„Kávu.“ Řekla jsem nastejno se Simonem. Oba jsme se na sebe podívali. Terka se začala smát.
„Vážně chceš kávu?“ zeptala se mě Terka, když se uklidnila a podívala na mě.
„Ano, mám toho dost do školy.“ Usmála jsem se na Terku. Terka se pustila do vaření a ještě nám udělala pití.
„Tak se konečně podívej na tu smlouvu.“ Řekl mi Simon nevrle.
„Jo, hned.“ Odpověděla jsem taky nevrle. Z batohu jsem vyndala smlouvu a začetla se do ní. Na konci smlouvy stálo: „Uchazeč je povinen sdílet byt s jednou místností se svým parťákem. Musí být spolu dvacet čtyři hodin. Pokud jeden z nich smlouvu poruší, oba dva jsou automaticky vyhozeni z práce.“ Dočetla jsem smlouvu a s vykulenýma očima jsem se podívala na Simona.
„Tak už víš, o čem je řeš?“ zeptal se Simon a ušklíbnul se.
„To budeš tu vysokou studovat se mnou?“ dostala jsem ze sebe otázku.
„Ano, a po škole půjdeme do práce.“ Přikývl Simon. „S děkanem akademie to pak probere se šéfem.“ Dál vysvětloval. Ze Simona jsem nespouštěla oči.
„Tady, vezměte si.“ Postavila na stůl hotovou večeři. Udělala obložené chleby s kávou a čajem.
„Teď je to na tobě, jestli tu smlouvu podepíšeš nebo ne.“ Řekl Simon s ironií v hlase. A vzal si chlebíček do pusy.
„Podepíšu to. A ne kvůli tobě, ale kvůli práci.“ Řekla jsem rozhodným tónem v hlase. Simon to nečekal a zakuckal se. Hned jsem mu dala herdu do zad. Poté mi Terka podala propisku a já smlouvu podepsala. Simon mi to chtěl ještě rozmyslet, ale než promluvil, tak jsem tu smlouvu podepsala.
„Je ti jasné, že musíme sdílet spolu jeden pokoj a kam se hneš ty nebo já, tak ten druhý tam musí taky být?“ řekl mi Simon a stále byl v mírném šoku.
„Je mi to jasné. Futon tu ještě je. A Terka má svůj pokoj. Jen nevím, jak tě pak představím babičce, až za ní pojedeme.“ Zamyslela jsem se. Jí zajímá reakce babičky místo rodičů? Hm, to bude ještě zajímavé. Pomyslel si Simon a jenom se ušklíbnul.
„A co rodiče? Ti proti tomu nebudou?“ zeptal se Simon s úšklebkem na tváři.
„Ne!“ řekla jsem tvrdě a rázně. Simonovi zmizel úšklebek z tváře. Něco tu nehraje. Pomyslel si Simon.
„Vybavím si věci a vrhneme se na ty úkoly. Musím si je taky zpracovat.“ Ušklíbl se Simon. Vstal, vzal svou tašku a šel do našeho pokoje, který mu ukázala Terka.
„Jsi si tím jistá?“ zeptala se mě Terka. Podívala jsem se na Terku.
„Ne, ale o tu práci stojím. Proto do toho jdu.“ Řekla jsem zamyšleně Terce. Pochopila, že jistá si nejsem, ale jsem odhodlaná to podstoupit.
„Jdu do sprchy.“ Oznámila mi Terka a šla do svého pokoje pro své věci. Poté odešla do koupelny. Já si vzala chlebíček a napila se kávy. Simon se po chvíli objevil i s notebookem, psacími potřebami a blokem. Můj notebook jsem měla na stole, když jsem poklidila stůl. Z tašky jsem si vyndala blok a psací potřeby. Chvilku jsme čekali, dokud naše Notebooky nenaběhly. Simon měl novější model, než jsem měla já. Simon nic na to neříkal. Což bylo dobře. Protože kdyby měl kecy, tak na něho křičím. Protože jsem nebyla bohatá jako někdo. Po patnácti minutách jsme se pustili do práce. Než naběhl můj notebook, tak si Simon doplnil sešity s výpiskami. Měli jsme vypracovat tři eseje na tři předměty. A muselo to být vypracované do týdne.
„Uděláme jen jednu esej. A další až další den.“ Rozhodl Simon. Podívala jsem se na něho. „A to je rozkaz.“ Dodal, když v mých očích musel číst, že nesouhlasím.
„Proč bych tě měla poslouchat?“ zeptala jsem se Simona.
„Musíme být na zítra vyspalí. A já nehodlám nocovat.“ Vysvětlil Simon okrajově. Za tím něco vězí. Pomyslela jsem si.
„A co když neposlechnu?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Čeká tě trest.“ Ušklíbl se Simon.
„Jaký?“ zajímalo mě.
„Neřeknu, to by pak nebylo překvapení.“ Znovu se Simon ušklíbl.
„To mě nutí být neposlušná.“ Taky jsem se ušklíbla. A jak jsme se tak dohadovali, tak ani jeden z nás nezaregistroval, že se Terka osprchovala a popřála nám dobrou noc. Po chvilkovém dohadování jsme se pustili do práce. Pracovali jsme do dvou hodin. Musela jsem uznat, že Simon měl pravdu, že bychom byli nevyspalí. Když jsme zalehli, tak Simon hned usnul. Kdež to já ne. Poprvé v životě jsem sdílela jeden pokoj s mužem. A to ještě s mužem, který mi lezl na nervy. Naštěstí nechrápal jako většina mužů. Ale nakonec jsem taky usnula.
V šest hodin ráno, nás dva probudil budík, který jsem měla nastavený na mobilu. Posadila jsem, vypnula budík a protřela si oči. Simon ležel vedle mě a v leže si potřel oči.
„Proč tak brzy?“ zeptal se Simon ospale, místo pozdravu.
„Sice škola začíná v deset, ale autobusem se jede dvě hodiny.“ Pronesla a taky jsem nepozdravila.
„Ale my autobusem nepojedeme. Budeme jezdit autem.“ Oznámil mi Simon.
„Ty máš auto?“ byla jsem překvapena.
„A co sis myslela? Že jezdíme taxíkem?“ byl Simon protivný. Ten má zase náladu. Pomyslela jsem si.
„Že jde jen o služebný auto.“ Vysvětlila jsem.
„To až se řídit naučíš, dostaneš taky své auto. I když to nejspíš nebude za potřebí.“ Ušklíbl se Simon.
„Tsss…Jdu do sprchy.“ Oznámila jsem. Vstala jsem, vzala si věci a šla pod sprchu.
Ve sprše jsem byla na deset minut. Simon mezitím uklidil futony a taky se převléknul. Když jsem vylezla ze sprchy, tak mě Simon překvapil, když uklidil i můj futon. Ale v pokoji nebyl, tak jsem nemohla ani poděkovat. Zaslechla jsem menší rámus z kuchyně. Vzala jsem si batoh a připravila jsem si věci na dnešní hodiny. Poté jsem si to zamířila do kuchyňky.
Simon byl v kuchyni a dělal snídani. Dělal omeletu. Simona jsem sledovala skoro s otevřenou pusou.
„Co tak zíráš? Sedej, za chvíli to bude hotové.“ Ušklíbl se Simon.
„N-na nic.“ Dostala jsem ze sebe a sedla na zem ke stolečku. Sledovala jsem koberec na zemi. Po chvíli Simon přede mne dal talíř s jídlem.
„To budeš jenom sledovat koberec?“ utahoval si ze mě Simon.
„Víš, že mi lezeš na nervy?“ odsekla jsem Simonovi. „A díky za jídlo.“ Poděkovala jsem Simonovi.
„To mi říká každý.“ Zasmál se Simon. Bylo to poprvé za celou tu doby, kdy se usmíval či smál. „Dobrou chuť.“ Popřál mi a pustili jsme se mlčky do jídla.
„Dobrou chuť.“ Taky jsem ještě popřála. Snídaně byla výtečná. „Wow, to je výborné.“ Pochválila jsem jídlo Simonovi.
„Nic moc extra to není.“ Odbyl to Simon. Po snídani jsem šla opláchnout nádobí. Simon mi šel pomoct.
„Nemusíš mi pomáhat.“ Protestovala jsem.
„Pomohu a bez diskuze.“ Nesouhlasil Simon. Jenom jsem si povzdychla. Udělali jsme nádobí a šli k autu, které patřilo Simonovi.
Musela jsem se nechat Simone vést, protože jsem nevěděla, jaké auto patří Simonovi. Nakonec jsem došli k fábii. Batohy jsme si dali do kufru auta a zasedli dopředu. Připoutali jsme se a Simon vyjel a jeli jsme ke škole.
Cestou se mi chtělo spát, ale udržovala jsem otevřené oči. Přesto se mi povedlo si oči zavřít. Když mi to došlo, hned jsem je zase otevřela.
„Klidně se prospi. Já tě pak vzbudím.“ Ušklíbl se Simon.
„Takovou radost ti neudělám.“ Odsekla jsem Simonovi.
„No, moc si toho nenaspala, tak si odpočiň.“ Nesouhlasil se mnou Simon.
„No a? Ty si toho taky moc nenaspal.“ Odsekla jsem Simonovi.
„Já bych si oči zavřel, ale musím řídit.“ Ušklíbl se Simon.
„Máš smůlu, protože já nehodlám jít spát.“ Řekla jsem své rozhodnutí.
„Jak myslíš.“ Pokrčil Simon rameny a dál se věnoval jízdě. Pak se už jelo mlčky.
Po dvou hodina, jsme dorazili na místo. Simon zaparkoval a oba jsme vylezli z auta. Vzali jsme si batohy, Simon auto zavřel a šli jsme ke škole.
Před školou už čekal, Zoro s Yatou. Yata se na nás usmíval.
„Tak, jak se máte?“ hned se Yata zeptal, aniž by nás pozdravil.
„Dobrý.“ Odpověděl stručně Simon.
„V rámci možností dobře.“ Odpověděla jsem. „A jak se máte vy?“ zeptala jsem se Zora i Yati.
„Dobře, dobře.“ Usmíval se Yata.
„Šlo to.“ Odpověděl, Zoro ospale.
„Neměl jsi dělat ty eseje.“ Poplácal Yata Zora po rameni.
„Ty jsi udělal všechny tři eseje?“ zeptala se Zora překvapeně.
„Jenom dva. Na ten třetí potřebuju dojít do knihovny.“ Zazíval, Zoro.
„My udělali jenom jede. A jeli jsme až do dvou hodin ráno.“ Oznámila jsem Zorovi.
„Neříkej mi, že jsi pracoval, Simone.“ Podivil se, se smíchem Yata.
„No, co.“ Odsekl Simon. „Neměli bychom jít dovnitř?“ zeptal se. Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro deset hodin.
„Sakriš, to je už tolik?“ zděsila jsem se a všichni jsme vyrazili do školy.
Třídu jsme našli poměrně rychle. Bylo dobré, že Simon s Yatou se tu orientovali. Pomyslela jsem si, že tu museli být nedávno, tak jim to uvízlo v hlavě. Nevěděla jsem, kolik těm dvou je let. Ale zajímalo by mě, jak si to zařídili, že znovu studovali stejnou školu, kterou už dodělali. Vstoupili jsme do třídy a našli jsme si volná místa k sezení.
Škola nám poměrně rychle utekla. K mému překvapení, Simon do mě tolik nerýpal, což jsem byla ráda. Nesnášela jsem ho. Nenáviděla jsem ho. A myslím si, že to bylo oboustranné. Po škole jsme jeli do našeho města.
„Jedeme do knihovny. Chci vypracovat referáty.“ Konstatovala jsem Simonovi. Ale ten nereagoval a jel dál. Aha, teď tu bude panovat tichá domácnost. Pomyslela jsem si. Jenže Simon jel na komisařství. „Hele, to si do té knihovny mám dojít pěšky, nebo co?“ zeptala jsem se naštvaně.
„Jedeme na komisařství. Začíná, mám práce.“ Ušklíbl se Simon.
„Jaká práce? Já a Zoro, nastupuje na praxi až příští týden.“ Protestovala jsem.
„To sice jo, ale neoficiálně nastupujete už dneska.“ Ušklíbl se Simon a vysvětlil mi to. „Ale to jsem ti už dneska jednou říkal.“ Neodpustil si poznámku Simon.
„Aha. A referáty, které máme mít vypracované, budu plnit kdy? Když se ke knihovně nedostanu?“ vyjela jsem po Simonovi.
„Šéf ti to dneska vysvětlí.“ Pronesl Simon a už jsme byli před komisařstvím. Simon zaparkoval a vystoupil z auta.
Jenže šéf ten den nebyl v práci. Byl na nějaké konferenci. Smlouvy, kterou jsem podepsala spolu se Zorem, jsme měli nechat u sekretářky. Poté jsme šli pracovat, ale že by nám to někdo vysvětlil, to zase ne.