Proč zrovna já? I.
Informace:
Tábor budu psát později :D
I. Policejní akademie
V Tokiu žiju už čtyři roky. Studovala jsem tu střední školu a teď jdu na vysokou, policejní akademii. Rodiče mi zemřeli při autonehodě, když mi bylo pět let. Od té doby se o mne starala babička s dědou. Když mi bylo třináct let, zemřel mi děda. Od šestnácti žiju v Tokiu. Babička žije v Naganu, protože se do Tokia stěhovat nechce. Ale jakmile to jde, tak ji jezdím navštěvovat. Studovala jsem obchodní akademii a teď jdu na policejní akademii. Je mi dvacet let a jmenuji se Jane.
V šest mi začal vyzvánět mobil. Byl to budík. Protřela jsem si oči a vypnula budíka na mobilu. Vstala jsem z futonu a šla do koupelny. Tam jsem si dala sprchu a udělala hygienu. Poté jsem se oblékla do košile a jeansů, protože naštěstí na vysoké jsme nemuseli mít předepsaný oděv. I když jsme kadeti policejní akademie, není uniforma nutná. Podle rozvrhu mi v deset začínala první přednáška. Poté jsem vylezla z koupelny.
„Janey, dáš si snídani?“ ozval se z kuchyně dívčí hlas. Byla to má spolubydlící a nejlepší kamarádka Terka. Známe se už od střední školy. A taky bydlíme spolu už čtyři roky. Jde o byl jedna plus jedna. O nájem se dělíme. Každý měsíčně přispěje půlku z celého nájmu. Ale Terka nastupovala na vysokou hereckou školu.
„Ano, ráda.“ Ozvala jsem se Terce, když jsem byla už ve svém pokoji. Připravila jsem si tašku do školy. Ustlala jsem si a uklidila futon a šla i s taškou do kuchyňky.
Sedla jsem si na zem ke stolku. Terka ještě dodělávala snídani. Ale do pěti minut to měla hotové. Udělala smažená vajíčka se slaninou.
„Voní to nádherně.“ Pochválila se Terčin výkon.
„Díky, ale jsou to jenom vajíčka a slanina.“ Zasmála se Terka. Poté jsme se pustily do jídla. Snídaně byla výborná. Když jsme se nasnídaly, tak jsem udělala nádobí. Svačinu do školy jsem měla už hotovou z předešlého dne. Tak jsem si ji jenom dala do tašky.
„Ahojky Terý a hodně štěstí.“ Popřála jsem Terce a šla jsem se obout.
„Díky, tobě taky. Ahoj.“ Rozloučila se, se mnou Terka. Vzala jsem tašku na záda pádila na autobus.
Autobus mi přijel až za dvacet minut. Cesta na autobusovou zastávku mi trvala deset minut. Byla naštěstí blízko našeho bytu. Autobus poté přijel a já si nastoupila. Sedla jsem si až dozadu. V autobuse skoro nikdo nebyl. Cesta mi trvala dvě hodiny.
Cestou jsem vyndala knížku, kterou jsem začala číst. Šlo o detektivku Agáthy Christie. Teprve jsem byla na začátku. Při čtení se mi klížila očka. Ale nechtěla jsem přejet zastávku, jako je mým zvykem, když usnu, tak jsem dál četla. Po dvou hodinách jsem vystoupila z autobusu.
Akademie byla hned u zastávky. Tak jsem šla ke škole. Nikoho jsem tu neznala, ani mi nikdo nebyl povědomý. I když jeden muž mi povědomý byl, ale nedokázala jsem ho nikam zařadit. Škola byla už otevřená, tak jsem do ní šla, ale byl u dveří takový nával, že to jen tak nešlo. Ale nakonec se mi to povedlo.
V budově akademie, jsem si z batohu vyndala mapku akademie. Měla jsem jít do sektoru C a byla jsem v sektoru A. V tom do mě někdo vrazil.
„Promiň.“ Omlouval se mi mužský hlas.
„V pohodě.“ Usmála jsem se na toho muže.
„Taky hledáš cestu do sektoru C?“ zeptal se mě ten muž.
„Ano, ty taky?“ přikývla jsem a zeptala se ho.
„Jo, můžeme to najít spolu.“ Navrhnul mi tem muž. „Jinak jsem, Zoro Roronoa.“ Představil se mi.
„Jane Mizuki.“ Taky jsem se mu představila. Potřásli jsme si rukama a podle mapky šli najít sektor C.
Sektor C jsme po chvíli našli. Oba jsme šli do stejné třídy. Tím nám došlo, že máme stejný obor studia.
„Jaký obor sis zvolila?“ zeptal se mě Zoro, i když odpověď znal.
„Kriminalistika. Ty taky, co?“ odpověděla jsem Zorovi a taky se ho zeptala. Zoro jenom přikývl hlavou na souhlas.
„Sedneme si vedle sebe?“ zeptal se mě Zoro.
„Klidně.“ Souhlasila jsem přikývnutím hlavy a s úsměvem na rtech. Oba jsme si sedli zhruba doprostředka učebny.
Škola nám utíkala jako voda. Se Zorem jsem poznala pár dalších kadetů. Já tam byla jediná žena, jinak samí mužští. Jeden profesor nám oznámil, že si máme najít někde praxi. Že týden se bude chodit na akademii a druhý týden na praxi. Pokud bychom nic nesehnali, tak nám praxi zařídí akademie. Což by se mohlo stát, že to bude daleko od našeho bydlíš. Najít si nějakou tu praxi, jsme měli týden.
Po škole jsem domů jela autobusem se Zorem. Zoro, bydlel ve středu města, což já tam měla také zamířeno, abych jsem si našla praxi na policejní stanici. Se Zorem jsme se dohodli, že bychom šli spolu na stejnou policejní stanici.
Došli jsme před policejní stanici. Oba jsme zašli na informace, kde byla uniformovaná policistka.
„Dobrý den, co byste rádi?“ zeptala se nás policistka.
„Dobrý den, oba chodíme na policejní akademii a sháníme praxi na komisařství.“ Vzal si slovo Zoro dřív, než jsem stačila reagovat.
„Hned to bude. Zavolám ředitele.“ Usmála se na nás policistka. Vzala telefonní sluchátko a vytočila číslo na ředitele komisařství. Po chvíli položila sluchátko do vidlice. „Ředitel se tu pro vás hned zastaví.“ Oznámila nám s úsměvem na rtech. Oba jsme se na sebe podívali a poté mlčky čekali na ředitele. Čekali jsme deset minut. Během těch deseti minut jsme viděli, jak jeden kriminalista zacházel ne příliš dobrým chováním k podezřelému. Neuhodil ho, to zase ne, ale napadal ho hrubě mluvou. Nějaký vulgarista. Pomyslela jsem si. Že jde o mého budoucího parťáka i spolubydlícího, jsem rozhodně nečekala.
„To vy jste ti studenti?“ ozval se před námi mužský hlas.
„Ano.“ Přikývla jsem na souhlas.
„Pojďte za mnou.“ Vyzval nás ředitel. A já se Zorem vyšla ve šlépějích ředitele.
Ředitel nastoupil do výtahu a my za ním. Jeli jsme do toho největšího patra policejní budovy. Zavedl nás do jeho kanceláře. Ředitel zasedl za stůl a my naproti němu. Se Zorem jsme vyndali přihlášky, které musel ředitel stanice vyplnit a hlavně podepsat. Ředitel si ty přihlášky od nás hned vzal.
„Zajímavé. To je poprvé, kdo tu chce pracovat.“ Zamyslel se ředitel. Já a Zoro jsme se na sebe podívali. „Beru vás. Hned vám přidělím parťáky, kteří vás zaučí. Ze začátku budete asi kancelářské krysy, ale časem se to změní.“ Oznámil nám. Vzal do ruky sluchátko a vytočil číslo. „Zavolejte mi sem Simona s Yatou.“ Řekl do sluchátka a poté hovor ukončil a sluchátko dal do vidlice. Se Zorem jsme se na sebe dívali. „Máte ještě čas?“ zeptal se nás, když se nám začal zase věnovat. Oba jsme přikývli, že ano. Opravdu nebylo kam spěchat. Po deseti minutách někdo zaklepal na dveře. „Dále.“ Řekl a podíval se ke dveřím. Dovnitř vešli dva muži. Mezi nimi byl i ten vulgární.
„Šéfe, děje se něco?“ zeptal se ten s rudými vlasy.
„Chci vám představit nové parťáky. Jane Mizuki a Zoro Roronoa. Jeden týden budou ve škole a druhý mezi námi. Jane, tvým parťákem je Simon Park. A tvým Zoro je Yata Misaki.“ Všem nám oznámil ředitel. „Teď hoši, je proveďte budovou. Brzy na viděnou.“ Řekl mě a Zorovi a podal nám smlouvu, kterou jsme museli doma vyplnit. Jakoby ředitel věděl, že sem opravdu chceme chodit.
„Já jsem Yata a to je Simon.“ Představil sebe i svého kolegu. Tak já budu s tím vulgárním mužem. Paráda. Proč zrovna já? Ptala jsem se sama sebe.
„Zoro a to je Jane.“ Představil i mě Zoro. Poté jsme si podali ruce a vyrazili na prohlídku komisařství.
Budova byla jak bludiště. Samé kanceláře, výslechové místnosti, laboratoře, sklady a archívy. Prohlídka trvala asi půl hodiny. Průvodce nám spíš dělat Yata, který se ujal slova. Simon šel s námi a nemluvil. Já a Zoro jsme dávali bedlivý pozor. Po prohlídce jsme se rozloučili a se Zorem jsem šla ven. Yata a Simon se vrátili do budovy.
Venku jsem se podívala na mobil, kde jsem měla nepřijat hovor. Volala mi Terka. Hned jsem vytočila její číslo. Chvíli to vyzvánělo, než to Terka zvedla.
„Ahojky Terý, promiň, až teď končím. Co jsi potřebovala?“ zeptala jsem se Terky. Chvíli jsem poslouchala. „To je dobrý nápad. Za deset minut tam jsem.“ Řekla jsem a hovor ukončila. Celou tu doby Zoro, stál opodál. „Mohl jsi zůstat. Nemusel si odcházet.“ Usmála jsem se n a Zora.
„Nechtěl jsem poslouchat.“ Vysvětlil mi Zoro.
„Klidně si mohl. Stejně jsem mluvila docela hlasitě.“ Usmála jsem se.
„V pohodě. Já to dělám pokaždé, když někdo s někým mluví.“ Usmál se Zoro. „Kde přesně bydlíš?“ zeptal se mě a já mu řekla adresu.
„Ale jdu vyzvednout spolubydlící a nejlepší kamarádku v jednom. Nechceš se připojit?“ navrhla jsem Zorovi.
„Díky, dneska ne. Mám toho plný kecky.“ Omluvil se Zoro. Poté jsme se rozloučili a každý šel svou cestou.
Vyzvedla jsem Terku a šly jsme si sednout. Měly jsme si co říct. Já jí vyprávěla o dnešním dnu a Terka zase mě o jejím dnu.
„Janey, jsem tak šťastná. Hned mi nabídli práci v divadle. Budu hrát a zároveň studovat.“ Měla Terka radost.
„To ti moc přeju Terý. To mě čeká na praxi peklo.“ Řekla jsem Terce. A daleko od pravdy jsem nebyla.
„Co se děje?“ zeptala se mě Terka. Vyprávěla jsem jí o Simonovi.
Když jsme dorazily do našeho domova, tak tam na mě čekal šok. Před naším bytem stál Simon.
„Konečně jsi tady.“ Řekl Simon nevrle. Přitom se díval do mých očí.
„Ty ho znáš, Janey?“ zeptala se mě Terka.
„Simone, co ty tu?“ zeptala jsem se překvapeně. Terce došlo, kdo to je.
„Nepřečetla sis smlouvu? Jako tvůj parťák budu bydlet s tebou.“ Vysvětlil mi Simon nevrle. Poté jsem si všimla tašky, která stále u jeho nohou.
„COŽE?!“ vyhrkla jsem ze sebe.
„Klidně křič ještě víc nahlas, ať tě každý slyší!“ řekl mi ironicky Simon.
„Pojďme dovnitř.“ Navrhla Terka a už byt otevírala.
„Proč zrovna já?“ zašeptala jsem a jako poslední vstoupila do našeho bytu.