Z anime do anime - 07 Ghost V.
Informace:
Hurá o něco delší kapitola. :D Tak snad se bude líbit. :)
V. Útok
Jeli jsme ke klášteru. Při cestě se mi udělalo zle. Letěli jsme dost vysoko a já z výšek mám strach. Proto jsem se Fraua chytla ještě pevněji. Je možné, že chtěl něco k tomu dodat, ale neudělal to, protože na nás někdo začal útočit zezadu. Všichni čtyři biskupové, takže i Frau, se ranám vyhýbali. Slyšela jsem dokonce, jak občas Terka zakřičela. Chtěla jsem ji slovy uklidnit, ale sotva jsem sama promluvila. Simon byl v klidu, nebo aspoň řeč jeho těla to naznačovala. Jenže cesta do kláštera byla ještě daleká. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se za sebe, kdo nás to pronásleduje. Hned jsem svůj zrak odvrátila, jak se mi udělalo zle a měla jsem co dělat, udržet se. Ale zahlédla jsem loď, kterou jsem poznala. Patřila Ayanamimu. Největší nepřítel. Stále na nás útočil. Frau se ranám vyhýbal, jak jen to šlo. Přesto jedna rána zasáhla náš létající skútr. Začali jsme padat dolů. Frau se snažil skútr nějak ovládnout, ale nešlo mu to.
„Teď to bude nebezpečné.“ Křikl na mě Frau. Pomyslela jsem si, jak nebezpečné, to ještě může být. V tom Frau se pustil řídítek, vyskočil, ale ještě stačil mě chytit a víc si k sobě přitisknout k hrudi. Byla jsem na Fraua nalepená jak klíště. Cítila jsem jeho pevný stisk. I já se ho chytila ještě pevněji. A padali jsme dolů.
Zavřela jsem oči, abych nemusela vidět ten tvrdý dopad ze skútru. Ale nakonec ten pád nebyl špatný. Frau mě chránil celým svým tělem. Takže můj pád dopadl tak, že jsem spadla do tvrdého jenom pravým bokem. Ale nejen ruku, ale i pravou tvář jsem si sedřela. Ale nevadilo mi to. A co je ještě zajímavé, že při pádu jsem myslela na Simona. Na nic ani na nikoho jiného, než Simona.
„V pořádku?“ zeptal se mě Frau. Otevřela jsem oči. Nade mnou ležet Frau a dívali jsme si do očí.
„Jo a ty?“ přikývla jsem na souhlas.
„Taky.“ Odpověděl Frau a slezl ze mě. „Musíme se schovat.“ Dodal rychle a chňapl mě za ruku. Bohužel za tu pravou, sedřenou. Běželi jsme k jeskyním, kde jsme se schovali. Loď Ayanamiho přistála a my dva z jeskyně slyšeli, jak Ayanami rozděluje úkoly své posádce.
„Najděte je! Rychle!“ zahřměl hlas Ayanamiho. Ostatní ho museli poslechnout, protože mlčel. Nejspíš nás všichni hledali. Modlila jsem se, aby nás nenašli.
„Neboj, ochráním tě.“ Zašeptal mi Frau do ucha. Dál jsme šli hlouběji do tunelu.
„Věřím ti.“ Zašeptala jsem, směre k Frauovi. Bála jsem se, ale snažila se nedat nic najevo. Frau mi víc stiskl ruku. Bolela mě pravá část těla, ale nestěžovala jsem si. V jeskyni panovala tma. Takže jsme neviděli ani na krok. Určitě by to chtělo světlo, ale tím světlem by nás hned našli. Klopýtala jsem za Frauem. Ale z těch odřenin mě nejvíce bolela nohy. Chtěla jsem zpomalit, ale mlčela jsem. Pokud jsem nechtěla, aby nás našli, musela jsem jít za Frauem. Nakonec jsme došli k propadlině, kde byla voda. Něco jako jezírko.
„Umíš plavat pod vodou?“ zeptal se mě náhle Frau.
„Trošku jo.“ Zašeptala jsem, abych na nás neupozornila.
„Dobrá, teď si zaplaveme.“ Oznámil mi Frau. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Vlezli jsme si do vody.
Ve vodě mě vše pálilo. Ruka, tvář i noha. Nakonec jsem se nadechla a potopila se rovnou za Frauem. Frau plaval přede mnou. Pod vodou byl tunel, který jsme podplavali. Šlo mi to ztěžka Nebyla jsem odbornice na potápění. Ale museli jsme to podplavat, protož nejspíš jiná cesta nikam nevedla.
Ten tunel jsme podplavali a Frau začínal plavat nad hladinu. Já pomalu ztrácela dech a pravá noha začínala stávkovat. Ale zvýšila jsem svůj výkon a začala plavat rychle na povrh. Dokonce jsem byla rychlejší než Frau.
Vynořila jsem se v nějaké fontáně. Rozhlédla jsem se kolem sebe a sotva popadala dech. Pomalu, ale jistě jsem začínala poznávat, kde to jsme. Byli jsme na pozemcích kostela. Lapala jsem po vzduchu.
„Měla si na mě počkat. Dal bych ti dýchání z úst do úst.“ Ušklíbl se na mě Frau.
„Svůj první polibek si šetřím, až poznám svou lásku.“ Nedala jsem se. Trošku jsem ještě chraptěla a vylezla jsem z fontány ven.
„Proč si mi neřekla o noze?“ zeptal se mě Frau. Nebylo to vyčítavě, ale spíš starostlivě. Tak si toho nakonec všiml. Pomyslela jsem si.
„A co bychom dělali? Nic. Nešlo nic jiného dělat, než plavat, aby nás nechytili.“ Vysvětlila jsem Frauovi.
„Pomohl bych ti.“ Odpověděl mi Frau.
„A jak?“ zeptala jsem se Fraua.
„Nesl bych tě na zádech.“ Odpověděl mi Frau pohotově.
„To bych ti přidělala těžší práci. A nahoru jsem pospíchala kvůli vzduchu.“ Usmála jsem se na Fraua.
„Ale nemusela si tolik trpět.“ Nedal si pokoj Frau.
„Janeee…“ ozval se dívčí hlas za mou. Otočila jsem se. K nám běžela Terka a za ní Simon.
„Terý.“ Zvolala jsem a vylezla z fontány ven a šla k Terce, která mi hned skočila kolem krku.
„Tolik jsem se o tebe bála.“ Řekla mi Terka. Objímaly jsme se.
„Díky Frauaovi žiju.“ Řekla jsem Terce a pustili jsme se.
„Ty tedy vypadáš. Jsi celá sedřená.“ Zděsila se Terka, když si všimla mých odřenin.
„To by chtělo lékařskou pomoc.“ Pronesl Simon. Když jsem se na Simona podívala, usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila.
„To je v pohodě.“ Usmála jsem se poté nejen na Simona, ale i Terku.
„Jak na tom jste?“ zeptal se nás Castor, který k nám přišel s Labradorem a Zorem.
„Máme tu raněného.“ Řekl Frau dřív, než jsem stačila jakkoliv reagovat. Vzal mě hned do náruče a odnášel na ošetřovnu. Ostatní šli za námi.
„Pusť mě, umím.“ Chodila, hradila jsem se, když mě Frau držel v náruči.
„Máš raněnou nohu.“ Nedal si říct Frau a nesl na ošetřovnu, kam jsme všichni zamířili. Ale byl tu člověk, kterému vadilo, jak mě Frau nesl.