Anime World CZ/SK - Příběhy

X. Výlet

Ve škole si každý něco šuškal, když jsem byla poblíž. Bylo mi jasné co.

„To je ta holky, co její táta je profesor Kakashi.“ Říkali si. Nijak jsem to neřešila, ale chtěla jsem se zahrabat do země. Ale na povrchu mě držel Simon, Fushimi, Ittoki, Nanami a Tomo.

„Nic si z toho nedělej. To samé si šeptají i o něm.“ Uklidňoval mě Simon. I v naší třídě se na mě divně dívali.

„Díky, ale díky vaší pomoci to tak neprožívám.“ Řekla jsem všem a usmála se u toho.

 

Náš třídní výlet se blížil. Už byl pátek a v pondělí jsme měli odjíždět. Byli jsme v jednom kempu od pondělí do pátku. Ten kemp měl být někde v horách. Naši mi ten výlet povolili a profesor proti nebyl. Ale měli jsme jet ještě s jednou třídou. Ve škole místo učení jsme hráli různé hry. Jednou takhle do naší třídy vešel náš třídní profesor.

„Mám pro vás dvě zprávy. Profesorka z vedlejší třídy onemocněla a nemůže se svou třídou jet s námi na výlet.“ Oznámil nám profesor.

„Takže ani my nejedeme?“ zeptal se jeden spolužák ze třídy. Profesor se na něho podíval.

„Jedeme i s tou druhou třídou. Profesorku zastoupí profesor Kakashi.“ Řekl nám profesor tu druhou zprávu. Když profesor zmínil profesora Kakashiho, tak se zrovna díval na mě. Já nehnula ani brvou, ale přesto mě to zaskočilo. Simon si toho všiml a pod lavicí mi stiskl ruku. Podívala jsem se na Simona a on na mě a usmál se. Já se na Simona taky usmála. Nemusel mi nic říkat. Věděla jsem, že je na mé straně. Poté náš profesor odešel kvůli nějakým záležitostem. Kromě Mei se všichni sešli u naší lavice. Tedy jenom Fushimi, Tomo, Nanami a Ittoki. Jinak si každý povídal s tím, koho znal. Jen Mei zůstala sama.

 

Když jsem doma oznámila, že jede na ten výlet i Kakashi, mamka z toho radost neměla. To ani já ne, ale byla jsem rozhodnuta, že ho budu ignorovat i kdyby klečel na nohou. Jednou mi Sebastian řek, že promluvit s ním nebude na škodu. Že bych, jsem si měla jeho vyslechnout a pak se rozhodnout, jestli se s ním chci vídat či nikoli. Sice jsem uznala, že Sebastian má pravdu, ale já na to nebyla připravena. Sedmnáct let je dlouhá doba.

 

Po víkendu na stalo pondělí. Sebastian si na dopoledne vzal volno, aby mě a Simona mohl hodit autem ke škole, s našimi kufry. Ale nejdřív hodil Naruta do školky a pak se jelo k naší škole. Před školou jsme byli v půl osmé. U školy už bylo pár studentů. Mezi nimi na nás čekal Fushimi a Tomo. Sebastian dal naše věci do kufru autobusu. Mezitím my dva se přivítali s Fushimim a Tomo.

„Ahoj, jak se vede?“ zeptala se nás Tomo.

„Jo, jde to.“ Řekla jsem pravdu.

„Jak se těšíte?“ zeptal se náš Fushimi.

„Já už docela jo.“ Přiznal Simon.

„Janey, já už pojedu. Užijte si to a nezlobte.“ Rozloučil se s námi Sebastian.

„Ahoj Sebby a pozdravuj mamku a Naruta.“ Usmála jsem se na Sebastiana a rukama jsme si plácli. Poté Sebastian na stoupil do auta a odjel. Poté jsme si povídali a postupně se před školou sešla větší sešlost z naší školy, kteří jeli na ten výlet.

 

Když se mohlo, šel Simon do autobusu, aby nám zabral místa k sezení. Zabral místa úplně vzadu. V osm nás profesoři spočítali a my si nasedli do autobusu. A vyjeli jsme na výlet.

 

Cesta byla náročná. Rozhodně pro mě ano. Ani mi nešlo spát, jak mě ta žebra bolela. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Ale Simon si toho všiml.

„Bolí tě to, co?“ zeptal se mě Simon šeptem. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas.

„Ale to bude dobré.“ Zašeptala jsem a usmála se na Simona. Celou cestu jsme si všichni různě povídali.

 

Po hodince jízdy byla přestávka na svačinu. Po snězení svačin jsme vyjeli znovu na cestu. To jsme jeli dvě hodiny v kuse. Cesta nám trvala celkem tři hodiny a půl, než jsme dojeli na místo.

 

Po příjezdu do kempu, jsme si měli zabrat chatky. Byla jsem v chatce s Tomo, Nanami a Mei. Mei jsme všichni ignorovali. Bylo mi jí líto, ale spřátelit se s ní, to jsem odvahu a ani chuť neměla. Vedle nás měl chatku Simon, Ittoki, Fushimi a nějaký náš spolužák. V druhé třídě byla Michelle. Naštěstí chatku měla na konci chatek. Tomo mi přenechala dolní část palandy. Nanami taky spala nahoře a Mei dole jako já. Po vybalení jsme se převlékly a všichni jsme se sešli před chatkou profesorů.

„Jste všichni připraveni vyrazit?“ zeptal se náš třídní profesor.

„Kam půjdeme?“ zeptal se někdo z vedlejší třídy.

„Projít se po kempu.“ Odpověděl náš třídní profesor.

„A pak objedeme tento rybník co tu je.“ Dodal profesor Kakashi.

„Tak, jste připraveni?“ zeptal se náš třídní profesor. Všichni jsme přikývli na souhlas. Simon mě chytil za ruku a Ittoki zase Nanami.

 

Cestou jsme si tak různě povídali. O rodině, učení, co budeme dělat o prázdninách a taková to témata. Na léto jsem si chtěla najít brigádu, ale nevěděla jsem, jak na tom budu zdravotně. Protože kontrolo u doktora měla proběhnout až za dva týdny. A taky jsem měla jet k moři s mamkou, Sebastianem a Narutem. A se Simonem jsme chtěli jet někam do kempu do chatek. Chtěli jsme jet v srpnu, ale bylo to stále otevřené, protože jsem nevěděla, kdy poletíme k tomu moři. A Simon se měl o prázdninách i sejít s otcem, a taky nevěděl kdy. V červenci měl Simon jet s Aoi a mamkou k jejich babičce. Tomo navrhla nějaký ten společný výlet. Nikdo proti nebyl, ale byl tu problém. Vymyslet termín, aby mohl každý z nás jet.

 

Šli jsme pomalu. Já rychle jít nemohla a učitelé šli jako poslední. Takže museli slyšet vše, co jsme si říkali. Ale že to uslyšel vše i Kakashi mi bylo jedno. Rozhodla jsem se, že ho budu stále ignorovat. Nikdy mu neodpustím, jak se zachoval k mamce. Pomyslela jsem si.

 

Cestou jsme udělali pár přestávek, které jsem uvítala. Došlo mi, že to dělají i kvůli mně, ale nic jsem na to neříkala. Vždy měli profesoři připravenou hru, která byla pro, abychom se lépe poznali. Nebo spíše poznali tu druhou třídu a oni nás. Já se her moc nezúčastnila, protože to byly většinou hry na pohyb a ten jsem měla zakázaný. Nebo aspoň částečně. Ale jedné hry jsem se zúčastnila. Šlo o hru, kdy jsme si měli zapamatovat co nejvíce jmen z vedlejší třídy. Naštěstí mě se dařilo dobře a skoro všechna jména jsem si zapamatovala. Jenže jsem věděla, že za chvíli to vědět už nebudu. Neměla jsem si s nimi co říct. Měla jsem na to svého Simona, Fushimiho, Tomo, Nanami a Ittokiho. A to mi stačilo. Ještě jsem si pamatovala Mei a Michelle.

 

Do tábora jsme se vrátili až k večeru. V ceně byly započítané snídaně, obědy a večeře. Po příchodu jsme si šli všichni umýt ruce a sešli se s profesory před chatkami. K večeři jsme měli rizoto. Moc jsem si na něm pochutnala. U stolu jsem seděla vedle Simona a Tomo. Naproti mně seděl Ittoki. Po jídle jsme měli volný čas.

 

Všichni, tedy já, Simon, Tomo, Fushimi, Nanami a Ittoki, jsme byli před naší chatkou a povídali jsme si. Večerku jsme měli v devět hodin večer. V osm se šlo do sprch. Já nešla. Nebyl nikdo, kdo by mi pak stáhnul žebra. Proto jsem se rozhodla po celou tu doby nekoupat se. Bylo mi jedno, co si kdo pomyslí. Simon, Fushimi, Tomo, Nanami i Ittoki to věděli a respektovali to i tomu rozuměli. Uvědomila jsem si, že mám skvělého přítele, a nové suprové kamarády.

 

V úterý se hráli míčové hry. Já seděla v trávě, dívala se jak si hrají a fandila jsem. Michelle se snažila být co nejblíže k Simonovi, ale ten se od ní vždy vzdálil. Věděl, že to ona může za to, co se mi stalo.

 

 Po obědě jsme se šli projít do lesa. Tam jsme taky hráli míčové hry. Sice mě to trošku mrzelo, že jsem se taky nemohla zúčastnit, ale byla jsem ráda, že jsem mohla být na tomto výletě. Být se svým přítelem a přáteli. A to k mému štěstí stačilo.

 

Po večeři byla diskotéka. Mrzelo mě, že jsem si nemohla jít zatančit. Simon seděl na lavičce se mnou.

„Jdi si zatančit.“ Řekla jsem Simonovi.

„Ne, budu tu s tebou.“ Usmál se na mě Simon. Nepřesvědčila jsem Simona, aby šel tančit. Ostatní se o to ani nepokusili. Věděli, že mě neopustí. Při první pomalé písničce mě Simon vyzval k tanci. „Smím prosit?“ zeptal se mě Simon.

„Nevím, jestli mohu.“ Řekla jsem Simonovi.

„Když budeme tančit pomalu, tak to bude dobré. Pokud tě to bude bolet, tak hned přestaneme.“  Usmál se na mě Simon. Nakonec jsem s tím souhlasila a šli jsme na parket. Sice žebra mě bolela, ale byla jsem ráda v blízkosti Simona. Tak jsem tu bolest ignorovala a tančili jsme spolu. Byli jsme k sobě dost přilepení, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Až jsem cítila Simonovu vůni jeho těla. Byla to pro mě lahodná vůně. Jako v tom vlaku na začátku školního roku. Když pomalá skončila, tak jsme si šli sednout, protože začala hrát rychlá. A když zase byla pomalá, šli jsme zase tančit. Diskotéka skončila v deset a poté se šlo spát.

 

Ve středu nás čekal celodenní výlet do města. Profesoři mě a Simona poslali na autobusovou zastávku. Důvěřovali nám, tak jsme šli spolu sami. Cesta pěšky do města bylo sedm kilometrů a to s mými žebry, bych neušla. Sice bych to nějak ustála, ale profesor rozhodl jinak. Byla jsem ráda, že se mnou může jet i Simon. S profesory jsme se domluvili, že na ně počkáme na autobusové zastávce.

 

Do města jsme dorazili asi za hodinu a půl. U kempu na zastávce pro autobusy, jsme na autobus čekali hodinku. A cesta autobusem do města nám trvala půl hodiny. Ale byla to výhoda, že jsme na zbytek tříd nečekali tak dlouho. Jenom půl hodiny. Cestou jsem si se Simonem povídala, co bude o prázdninách. Měli jsme jeden kemp vyhlídnutý, kam jsme chtěli jet jen my dva. Jen jsme nevěděli kdy. A pokud by to o prázdninách nevyšlo, chtěli jsme jet v září na prodloužený víkend aspoň. Naši rodičové o tom věděli, ale sami nám říci, nedokázali, kdy bychom mohli jet. Čekalo se právě, kdy Sebastian dostane v práci volno. Volno měl dostat na přelomu července a srpna.

 

Ve městě jsme vytvořili několik skupinek. Mei byla v naší skupině. Neměla jinak s kým jít. A šla s námi proto, že jsme byli jediní, které znala. Bylo mi ji líto. Nakonec ostatní souhlasili, aby Mei šla s námi. Do naší konverzace jsem se snažila Mei i zapojit. Protože by mi bylo blbé, ji nechat jít s námi a bez řečí. Sama jsem věděla jaké to je a ani svému největšímu protivníkovi bych to nepřála. Ve městě jsme hned šli do restaurace na oběd. Poté jsme objevili zámek, který jsme i navštívili. Dokonce na prohlídce byl i náš třídní profesor. Sraz u zastávky byl ve čtyři. Když jsme se tam ve čtyři všichni sešli, tak tam všichni čekali odkud mně a Simonovi nepřijel autobus, který nás hodil do blízkosti kempu. Poté se oni vydali zase pěšky zpátky do kempu. Šli dalších sedm kilometrů. Celkem tedy ušli čtrnáct kilometrů.

 

V kempu jsme na ostatní čekali hodinu a půl, než dorazili. Všichni hned šli do sprch. Simon po našem příchodu do kempu si skočil pod sprchu, tak jako jediný už byl vykoupaný. Když studenti byli ve sprchách, tak já a Simon jsme pomohli profesorům s táborákem. Když jsme se všichni sešli u táboráku, tak jsme si opékali buřty, chleby a zpívali jsme si. Večerku jsme měli v deset hodin večer.

 

Ve čtvrtek dopoledne byla procházka zase kolem rybníka. Byli další častější přestávky, při kterých hráli míčové hry. Jediná já se nezúčastnila. Po obědě jsme si balili věci, protože další den, v pátek, se jelo domů. Odpoledne, když bylo vše důležité sbaleno, tak se v kempu hráli další hry. Večer jsme měli diskotéku. Při jedné z rychlých písni, za mnou přišla Mei.

„Mohu s tebou mluvit?“ zeptala se mě Mei.

„Jasně.“ Přikývla jsme a slezla z lavičky.

„Janey, mám jít s vámi?“ zeptal se mě starostlivě Simon.

„Ne, to je v pohodě.“ Odmítla jsem jeho přítomnost a usmála se na něho. Věděla jsem, že Mei by mě fyzicky nenapadla. Na to neměla povahu. Šly jsme ven, kde nebyla tak hlučná hudba, jako uvnitř. Aspoň jsme se navzájem slyšely.

 

„O čem si chtěla se mnou mluvit?“ zeptala jsem se Mei narovinu.

„Omluvit se ti. Omluvit se ti za vše, co jsem ti způsobila. Včera v tom městě mi došlo, že jsi skvělá osoba. Ostatní mě ignorovali, ale ty ses snažila do debaty zapojit i mě. Vím, že mi tak rychle neodpustíš, ale byla bych ráda, kdybychom se skamarádily i ostatními.“ Řekla mi Mei, co měla na srdci. Byla jsem v šoku, protože toto jsem nečekala.

„Víš…Bavit se můžeme a budu ráda s tebou přátelit, ale potrvá to, než ti začnu věřit. I u Tomo, Nanami a Ittokim to trvalo.“ Řekla jsem pravdu a souhlasila s tím, že by se z nás mohly stát kamarádky.

„Ty se nezlobíš?“ podivila se Mei.

„Ne, proč?“ divila jsem se tentokrát já.

„Jak jsem se k tobě chovala.“ Vysvětlila mi Mei.

„Sice nevím, co tě k tomu vedlo a vědět to ani nechci, ale nikdy jsem na tebe naštvaná nebyla, nebo tak.“ Přiznala jsem pravdu. Mei se usmála a nastavila ruku.

„Mír?“ zeptala se Mei. Já její ruku přijala.

„Mír.“ Řekla jsem a potřásly jsme si ruky a usmály se. „Radši se vrátím, aby se Simon nebál, co se, se mnou děje.“ Usmála jsem se.

„Jasně, i já jdu. Jinak jste skvělý pár.“ Řekla mi Mei.

„Díky.“ Poděkovala jsem a vešly jsme do haly, kde byla diskotéka v plnou proudu. Mei si sedla k nám. Simonovi to bylo divné, ale na nic se neptal. Když diskotéka skončila, tak s Mei jsme všem řekly, že jsme se smířily. V chatce jsem si povídala nejen s Nanami a Tomo, ale i s Mei. Tomo i Nanami se divily, ale i ony se snažily Mei zapojit do rozhovoru. Už ji neignorovaly, jako ve městě.

 

V pátek jsme dobalili všechny věci a po snídani přijel autobus a jeli jsme zpátky domů. Za celou tu dobu jsem s Kakashim nepromluvila žádné slovo. Ignorovala jsem ho a on ignoroval mě. Nebo aspoň jsem si to myslela. A co mi výlet přinesl? Další novou kamarádku do party.

 

Panoval červenec, tedy letní prázdniny. Na vysvědčení jsem měla samé jedničky. Což jsem byla moc ráda. Ostatní na tom taky byli dobře. V nejhorším případě měli trojky. I když Mei měla dvě čtyřky. Ale to bylo v domě, kdy s námi nekomunikovala. Povedlo se nám všem i s Mei jet na výlet. Byl s námi i Naruto Šli jsme prohlídku zámku ve vedlejším městě. Takže jsme jeli vlakem. Nakonec mně a Simonovi vyšel výlet v kempu ke konci července. V půli srpna jsem jela s rodinou k moři. A v té době měl být Simon s Aoi u jejich otce, protože měl také volno.  Ostatní taky měli prázdniny nabité akcemi s rodinou. V srpnu jsme se měli vidět taky, ale po kousíčkách. Že vždy někdo bude chybět. Na každý výlet jsem sebou musela brát Naruta, protože sám doma nemohl být. Ale mně to nevadilo. Měla jsem Naruta moc ráda a byl to super brácha.

 

Jeli jsme vlakem. Naruto seděl u okýnka a sledoval krajinu. Já seděla vedle něho a vedle mě ještě seděl Simon a drželi jsme se za ruce. Naproti Narutovi seděla Nanami, naproti mně Ittoki a vedle Ittokiho Mei. Přes uličku seděl Fushimi s Tomo a s nějakou rodinkou. Oba seděli naproti sobě na kraji, tak s námi mohli v pohodě debatovat.

 

Povídali jsme si o našem výletě. Kam půjdeme, protože zámek otevírali až odpoledne. Tomo, Nanami a Mei chtěli jít nakupovat oblečení, což nás ostatní nezajímalo. Nakonec jsme šli všichni pohromadě, a kdyby to někoho z nás nebavilo, tak bychom se rozdělili a dali někde poté sraz.

 

Kvůli Narutovi jsem chtěla jít někam, kde by byly hračky, nebo něco, kde by se mohl zabavit. Protože Naruto nakupování v lásce neměl, stejně jako já. Simon mi řekl, že půjde se mnou kamkoliv, kam budu chtít jít já. Takže, kdybych milovala nakupování, tak to skousne a šel by se mnou. Ale i jí bych se podřídila jemu. Ale věděla jsem, že dětské atrakce budou bavit nejen Naruta, ale i mě a Simona. O Ittokim s Fushimi ani nemluvím. Chovají se u her jako pětiletí. A jak jsme tak jeli vlakem, tak se mě Mei zeptala.

„Jane, mohu se tě na něco zeptat?“ zeptala se mě Mei nesměle. Podívala jsem se na ni.

„Jasně, ptej se.“ Usmála jsem se na Mei. Pomalu jsem jí začínala důvěřovat jako ostatním.

„Co ty a tvůj otec? Myslím tím biologický otec.“ Nakousla toto téma Mei.

„Nic, co by bylo? Pro mě neexistuje a nechci mít s ním nic společného.“ Řekla jsem pravdu.

„Víš, sice jsem tě pomlouvala, a za to se ještě jednou omlouvám, ale myslím si, že by sis ho měla vyslechnout, co ti chce říct. Já taky vyrůstala bez otce. I když ty máš otčíma, ale i tak. Můj otec utekl, když mi byly dva roky. Nevím, proč to udělal. Mamka tvrdí, že si našel jinou, mladší. Ale kdo ví, co je na tom pravdy. Mít možnost a vědět kdo je můj biologický otec, tak si vyslechnu i jeho verzi. A až pak bych, jsem se rozhodla, jestli se s ním vídat častěji či ignorovat.“ Řekla mi Mei, co měla na srdci. Musela jsem se nad tím zamyslet.

„Něco na tom asi bude.“ Promluvila jsem po chvíli. „Mrzí mě, že mamku opustil, když mu oznámila, že je těhotná. Tak nevím, co mi na tom chce vysvětlovat. Byl jsem tehdy mladý, nezkušený atd… Jenže to ho neomlouvá.“ Dodala jsem.

„Jasně, já ti rozumím. A nechci ti říkat, co máš a nemáš dělat. Jen jsem řekla svůj názor, co bych na tvém místě dělala já.“ Usmála se na mě Mei. Neznělo to jízlivě, ale radila mi jako bychom byly delší dobu známé.

„Ještě si to promyslím.“ Řekla jsem nakonec. Jenže, pak jsem nad tím uvažovala celý den. Ale i tak jsem si výlet užila. Přesto mě to hlodalo. Večer před spaním jsem o tom stále přemýšlela, až jsem nemohla usnout.

 

Druhý den pršelo, tak jsem šla s Narutem na návštěvu k Simonovi a Aoi. Ostatní jsme nenutili, aby jeli za námi a ani se jim nechtělo a nám se nechtělo jet zase za nimi.  Tak šli do kavárny bez nás čtyř. Naruto si hrál s malou Aoi a já se Simonem jsme na ně dohlíželi, aby se nic nestalo. Naruto měl rozum, ale přesto Aoi by sám neuhlídal.

„Co si myslíš o tom, co mi včera ve vlaku řekla Mei?“ zeptala jsem se Simona na jeho názor.

„Chceš pravdu?“ zeptal se mě Simon.

„Ty by si mi lhal?“ zeptala jsem se Simona překvapeně.

„Ne to ne, ale kdyby si tu pravdu nechtěla slyšet, něco bych, jsem si vymyslel.“ Vysvětlil mi Simon.

„Vždy chci slyšet pravdu.“ Řekla jsem, že očekávám od Simona pravdomluvnost.

„Dobrá. Myslím si, že Mei má v něčem pravdu. Já svého otce znám, ale i neznám. A když se vidíme, stojí to za houby. Nemáme si co říct. Neznám ho. A kdyby nemusel platit alimenty, tak se s ním ani nevídám. Ale když se vcítím do tvé situace, tak jsem rád, že vím, kdo můj otec je a vídáme se. I když si nemáme co říct. Tím chci říci, že by si měla s ním navázat spojení a vyslechnout si ho. Zjistit důvody, proč tomu tak bylo. Třeba je v tom něco jiného, než si všichni myslíme. Ale třeba jsou to důvody, které známe. A buď to vyvrátí, nebo přikývne na souhlas. Tím chci říci, že na tvém místě, bych, jsem se s ním sešel a promluvil.“ Řekl mi svůj názor Simon. „Stále jsem na tvé straně a vždy na tvé straně budu. Ať se rozhodneš jakkoliv.“ Dodal a usmál se na mě.

„Díky, za tvůj názor. Jsem za něj nesmírně vděčná. Ještě to doma proberu s mamkou.“ Řekla jsem a na Simona jsem se taky usmála. Pak jsme se přidali k Narutovi a Aoi a všichni jsme si hráli společně. Dokud Aoi nešla spát.

 

Večer, když Naruto šel spát, šla jsem do obýváku, kde byli naši. Zrovna se dívali na televizi. Sebasian v práci musel zrovna řešit složitý případ, ale práci si domů nikdy nebral. Ani o ní nemluvil, i když mně by to zajímalo.

„Mami, Sebby, mohu s vámi mluvit?“ zeptala jsem se obou. Naši se na mě podívali. Z mého výrazu museli poznat, že jde o vážnou věc. Proto Sebastian ztlumil zvuk na televizi.

„Janey, co se děje?“ hned se mě zeptala mamka. Sedla jsem si na gauč k mamče.

„Co si myslíte o tom, že bych, jsem si promluvila s Kakashim?“ zeptala jsem se hned na rovinu. Na chvíli jsem oběma vyrazila dech, protože ani jeden z nich nepromluvil.

„Je to tvá věc Janey. A já budu respektovat cokoliv, jak se sama rozhodneš.“ Řekla mi mamka.

„Já do toho mluvit moc nemohu, protože nejsem tvůj otec a toto se mě nijak netýká.“ Řekl mi Sebastian.

„Víš Sebby, trošku se tě to týká. Už od malička beru tebe, jako svého otce. Vždy jsem ti chtěla říkat tati, ale neměla jsem odvahu tě na to zeptat.“ Řekla jsem pravdu, jak jsem to cítila už od mala.

„Teď si mi vyrazila dech.“ Promluvil po chvíli Sebastian, ale usmál se na mě. „Měla si mi to říct dřív. Nevadilo by mi, kdyby si mi říkala tati. Ba naopak, byl bych potěšen.“ Usmíval se Sebastian.

„Díky, ale teď by to bylo divné.“ Trošku jsem se ušklíbla.

„Chceš tedy slyšet můj názor?“ zeptal se mě Sebastian. Hlavou jsem přikývla, že ano. „Myslím si, že by sis s ním měla promluvit. Slyšet z jeho úst, jako to před lety bylo doopravdy. Mamka ti určitě řekla pravdu, ale bylo by dobré to slyšet i z úst otce. Na tvém místě, bych, jsem se s ním sešel a promluvil o tom. A pak se podle toho zařídit. Buď ho budu chtít vídat, nebo ne. Jestli to stojí za to ho poznat líp, nebo ne.“ Řekl svůj názor.

„A ty mami? Co si myslíš?“ otočila jsem se na mamku.

„Mám stejný názor jako Sebby. Nechci ti bránit, aby si ho poznala. Jestli si přeješ ho poznat, tak tě podpořím. Pokud ho poznat nechceš, taky tě podpořím. Proč se tak náhle ptáš?“ zeptala se mě mamka poté, co řekla svůj názor. Tak jsem jim řekla o rozhovoru s Mei i se Simonem.

„Víš, hodně jsem o tom přemýšlela a ráda si vyslechnu jeho verzi. A pak se rozhodnu, jestli se budeme dál vídat, nebo ne. Jenže nemám na něho kontakt.“  Řekla jsem našim, jak jsem se nakonec rozhodla.

„Ale máme. Nechal tu lísteček, kde je jeho telefonní číslo.“ Řekla mi mamka. Vstala a došla k baru, kde našla vizitku na profesora Kakashiho. „Tady ho máš.“ A podala mi vizitku. Hned jsem si to číslo dala do kontaktů.

„Nebude vadit, když ho pozvu k nám na návštěvu? Že bychom si promluvili tady.“ Zeptala jsem se jich.

„Nebude. Naruto si bude hrát a vy dva budete mít na sebe čas.“ Souhlasila mamka. Hned jsem poslala Kakashimu smsku.

„Dobrý večer profesore. Chtěla jsem si s vámi o tom promluvit. Šlo by to zítra okolo deváté, že byste přišel k nám? Adresu znáte. S pozdravem Jane Mizuki.“ A poslala tuto smsku Kakashimu. Ani ne za deset minut mi přišla odpověď.

„Dobrý večer Jane, rád přijdu. Nebude to vadit rodičům? Kakashi.“ Přečetla jsem si a hned mu odepsala.

„Naši nebudou doma. Jenom bratr. Jane.“ Odpověděla jsem na otázku Kakashimu.

„Dobře, v devět u vás. Už se těším. Kakashi.“ Přečetla jsem si zprávu.

„Tak co?“ vyzvídala mamka.

„Přijde zítra.“ Usmála jsem se na mamku. „Jdu si lehnout. Ať jsem zítra čilá.“ Řekla jsem.  I mamka měla prázdniny, ale přesto na pár hodin ještě chodila do práce Ještě tam musela chodit týden a pak ke konci srpna měla volno.

 

Druhý den jsem vstával už v sedm hodin ráno. Naruta jsem nechala spát. Naruto nakonec spal do osmi. Nasnídal se a šel do herny si hrát. Já nervózně čekala na devátou hodinu. Naruto o návštěvě věděl. Proto, když Kakashi zazvonil i dveří, nešel mu otevřít, ale zůstal v herně. Já sama osobně Kakashimu otevřela dveře.

„Dobrý den, pojďte dál.“ Uvolnila jsem Kakashimu cestu. Kakashi si sundal boty a vstoupil dál.

„Ahoj Jane.“ Pozdravil mě s úsměvem. Odvedla jsem Kakashiho do kuchyně.

 

„Dáte si kávu, čaj nebo limonádu?“ zeptala jsem se Kakashiho.

„Limonáda postačí. Díky.“ Požádal Kakashi. Já mu do skleničky nalila limonádu. Dokonce jsem limonádu nalila sobě i Narutovi a šla mu to tam odnést. Poté jsem se vrátila do kuchyně.

„O čem jsi chtěla mluvit, Jane?“ přešel rovnou k věci Kakashi.

„Chtěla bych vědět, jak to bylo před těmi sedmnácti lety.“ Řekla jsem narovinu. „Od mamky vím, že když vám řekla, že je těhotná, tak jste jí dal košem a nezajímal jste se.“ Řekla jsem verzi, kterou jsem znala od mamky.

„Ta je i pravdivá.“ Začal mluvit Kakashi. Ulevilo se mi, že mi nehodlá tu lhát. „Byl jsem moc mladý, bylo mi dvacet a chtěl jsem studovat vysokou školu. Ale tím těhotenstvím by se vše změnilo. I když mě to neomlouvá. A taky jsem dostal strach. Proto jsem utekl. Navrhnout potrat jsem se ani neodvážil, a ani bych to nenavrhoval. Nedokázal bych si pomyslet, že takto zabíjím své dítě. Myslel jsem si, že tě vůbec nikdy nepoznám. Když jsem vás viděl v té nemocnici, dal jsem si dvě a dvě dohromady a došlo mi to. Že ty jsi má dcera. Když jsem dostudoval, chtěl jsem tě vidět. Litoval jsem toho, ale neměl jsem odvahu kontaktovat tvou mamku. A ani jsem si nic nezjišťoval. Což byla nejspíš má chyba. Měl jsem se starat už dřív a ne to nechat nepokoji. Hodně mě to mrzí. Rád bych tě poznal, Jane. Poznat, jaká jsi doopravdy. Pochopím, když mě odmítneš, ale chtěl jsem ti říci, jak to bylo doopravdy. Teď odejdu a ty si to nech projít hlavou. Pak se mi ozvi, jak ses rozhodla.“ Řekl celý příběh a postavil se na nohy.

„Dobrá a díky za váš čas. Určitě se vám ozvu.“ Slíbila jsem a Kakashiho jsem doprovodila ke dveřím. Tam jsme se rozloučili. Večer, když Naruto spal, tak jsem našim řekla to, co mi řekl Kakashi. I to, že přemýšlím o tom, že jestli se s ním chci dál stýkat nebo ne. Simon o tom už taky věděl. I mamče a Sebastianovi jsem řekla to, jak jsem se rozhodla. Podle názoru Simona bych, jsem se s Kakashim měla vídat.

 

Po týdnu jsem se rozhodla. Napsala jsem Kakashimu smsku, jestli bychom se nemohli další den sejít v kavárně. U nás už to nešlo, protože doma byla už mamka. Odpověděl mi, že v deset se sejdeme v kavárně. Souhlasila jsem s tím a šla si poté brzy lehnout. Simon, mamka i Sebastian věděli o mém rozhodnutí.

 

Druhý den jsme se sešli v kavárně. Kakashi tam už byl a i zamluvil pro nás stůl. Hned jsem si k němu přisedla a objednala si kávu a zákusek.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem Kakashiho.

„Ahoj, tak jak ses rozhodla?“ zeptal se narovinu Kakashi.

„Rozhodla jsem se tak, že vás chci poznat víc. Nepřijdete mi jako hrozný člověk a vaše argumenty chápu. I když se mi to vaše rozhodnutí nelíbí. Ale i tak vás chci poznat.“ Řekla jsem svůj verdikt.

„To jsem rád. A pro začátek, mi tykej.“ Usmál se Kakashi.

„Dobře, ale co ve škole?“ zeptala jsem se ho.

„Tam mi radši vykej, ale mimo pozemky školy tykej.“ Řekl mi s úsměvem Kakashi.

„Dobrá.“ Souhlasila jsem. Poté mi vyprávěl o jeho životě. O dětství, o rodině až do dnešní doby. Chtěla jsem to všechno vědět. Poté jsem vyprávěla zase já. O svém dětství. Byli jsme spolu i na obědě a domů jsem nakonec dorazila až v pět. Měli jsme si stále co říct. Řekla jsem mu, že se mu ještě ozvu. Že sice plány na prázdniny nám, ale že se určitě najde den, kdy si na něho udělám čas. A takhle jsem se usmířila se svým otcem.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.