Anime World CZ/SK - Příběhy

Byla jsem poprvé ve školce. V první třídě. Nikoho jsem tu neznala. Poté ke mně přišla dívka s klukem.
„Ahoj, já jsem Jane a toto je Simon. Jak se jmenuješ ty?“ představila se mi ta dívka i kluk a zeptala se na mé jméno.
„Já jsem Renata.“ Představila jsem se jim .
„Budeme přátelé?“ zeptala se mě Jane.
„Jasně.“ Souhlasila jsem a stali se z nás nejlepší přátelé. Chodili jsme společně ven. Ale v druhé třídě jsem se rozloučili, protože Jane i Simon se museli odstěhovat. Byli to sourozenci a nám bylo sedm let.

Po devíti letech, k nám přišli noví studenti. Profesor se zeptal, kdo je provede po škole. Přihlásila jsem se, že je provedu.

Prohlídka školy:

Při prohlídce školy, jsem se jich zeptala, jak se jmenují. Byla to Jane a Simon. Hned jsem si vzpomněla, že jsem znala Jane i Simona z první třídy.
„Měli jste v první třídě nějakou kamarádku?“ zeptala jsem se obou, jestli si na mě nevzpomenou. Podle jmen jsem poznala, že to jsou mí přátelé z dětství.
„Jo, proč?“ přikývli sourozenci. A po tvářích mi tekly slzy.
„Proč brečíš? Udělali jsme ti něco? A jak se jmenuješ?“ zeptala se Jane. Nedocházelo jí, že se známe z dětství.
„Jsem Renata.“ Představila jsem se jim.
„Renata? Chodili jsme společně do školky.“ Vzpomněla si Jane. Přikývla jsem hlavou na souhlas. „Hrozně si nám chyběla.“ Řekla Jane. Naše přátelství se znovu obnovilo. Chodili jsme ven a různě si povídali. Dokonce mi Jane řekla, že Simon celé dva roky brečel, že mě chtěl vidět, že se mu stýská a rád by se mnou chodil. Simon zrudnul.
„Ale to není pravda.“ Řekl Simon, ale svou rudou tvář neschoval.
„Tak proč jsi rudý?“ zeptala se Jane Simona.

Jednou ve škole, kdy jsem seděla vedle Simona a předním Jane, tak Simon zrovna zíval, když jsem si všimla jeho ostrých špičáků. A nejen na něm, ale i na Jane.

Jednou jsem si dala se Simonem schůzku v kumbálu a narovinu se ho zeptala.
„Proč máš ostré špičáky jako by si byl upír?“ zeptala jsem se Simona.
„Co to plácáš za nesmysli?“ ohradil se Simon.
„Tak to vyzkoušíme.“ Řekla jsem a vyndala vyskakovací nůž. Řízla jsem se do prstu. Simonovi oči zůstaly stejné, jenom se mu zvětšili tesáky, když viděl mou krev. „Přeci jsi upír. Měla jsem pravdu.“ Řekla jsem a nedala na sobě nic znát.
„Jenom to prosím nikomu neříkej.“ Požádal mě Simon. „A otázka, ty se mě nebojíš?“ zeptal se mě ještě.
„Jsi můj kamarád, tak není důvod se tě bát.“ Řekla jsem s úsměvem.
„To jsem rád. A díky, že nic neřekneš.“ Poděkoval mi Simon a usmál se.
„Ale mám podmínku.“ Řekla jsem, že to má nějaké ale.
„Jakou?“ zeptal se Simon.
„Pokud sama ti nedám napít mé krve, tak se nenapiješ ani z mé ani z jiné krve, jasný Simone?“ zeptala jsem se, jestli s tou podmínkou souhlasí.
„Jasně, platí to. A ještě něco ti řeknu. Když se upír zamiluje, tak své partnerce nemůže dát kopačky. Jedině, že by dala kopačky ona jemu. Jen abys to věděla.“ Přiznal se mi Simon, jak to s láskou upírů s člověkem.
„Jasně, díky.“ Poděkovala jsem za informaci. „A Jane je taky upír, viď?“ zeptala jsem se na Simonovu sestru a mou kamarádku Jane.
„Ano je. Půjdeme teď do třídy a Jane řekneme, že o naší identitě víš.“ Řekl mi Simon. Přikýval jsem na souhlas.

Jane jsme našli ve třídě. Přišli jsme oba k ní.
„Jane, vím, že jsi upír jako tvůj bratr Simon.“ Řekla jsem Jane to, co jsem zjistila.
„Jak to víš? Simon ti to řekl?“ ptala se Jane překvapeně.
„Sama jsem na to přišla. Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se Jane. Jane přikývla hlavou na souhlas.

Šly jsme na chodbu, kde nikdo nebyl.
„Proč Simon ty dva roky brečel?“ zeptala jsem se Jane, co mi vrtalo hlavou.
„Neměla bych ti to říkat, ale Simon se do tebe zamiloval. Už ti říkal o té lásce mezi upíry a lidmi?“ zeptala se mě Jane.
„Ano a neopustím ho. Tak zatím ahoj.“ Rozloučila jsem se s Jane.

U Jane a Simona doma:

„Simone, musím ti něco říct.“ Řekla Jane bratrovi, když dorazili domů.
„Jane, co jsi provedla?“ zeptal se Simon Jane, protože na ní poznal, že ji něco trápí.
„Renče jsem řekla, že ses do ní zamiloval“ řekla Jane Simonovi.
„Co si to provedla? Co si bude o mě ve škole myslet?“ trošku se Simon rozzlobil. Ale po chvíli vychladl a napadlo ho jedna věc.

Druhý den ve škole:

Byla jsem na chodbě se Simonem.
„Ahoj, chtěl jsem se tě zeptat. Nešla by si se mnou na ten festival?“ zeptal se mě Simon.
„Jako na rande?“ zeptala jsem se Simona.
„Jestli chceš, bude to rande.“ Souhlasil Simon.
„Jo ráda.“ Přikývla jsem na souhlas.
„Tak dobře. Dnes v sedm  na náměstí.“ Řekl Simon, kde se sejdeme.
„Dobře, tak ahoj.“ Rozloučila jsem se, se Simonem.
„Tak jdete na rande, co?“ zeptala se uličnicky Jane, když Simon odešel.
„Ano, a je to super.“ Usmála jsem se na Jane a rozloučila se s ní.

Ten den jsem volala Jane, aby mi poradila, co si mám vzít na sebe.
„Ahoj Jane, mám si vzít sukni, šaty nebo kraťasy?“ zeptala jsem Jane do telefonu.
„Renčo, chvilku počkej.“ Řekla mi Jane a někam musela odběhnout i s telefonem, protože jsem slyšela konverzaci mezi Jane a Simonem. „Hele brácha, co preferuješ u dívky, když s ní jdeš na rande?“ zeptala se Simona. Čekala jsem, co Simon odpoví.
„Mám radši, když dívka má kraťasy.“ Odpověděl Simon. Tak mi to Jane zopakovala, i když jsem Simonovu odpověď slyšela.
„Díky Jane, jsi dobrá kámoška.“ Poděkovala jsem a hovor ukončila.