Anime World CZ/SK - Příběhy

IX. Biologický otec

Další den jsem šla normálně do školy. Skoro každý to věděl. Ale co se mi stalo, věděla celá škola. Každý si musel klepat do čela, co tam dělám. Že nejsem doma. Ale doma já bych se ukousala nudou. Ale přesto žebra dost bolela. Celou cestu mě Simon držel za ruku. A nejen venku, ale i ve škole. První hodinu jsme měli japonštinu, tedy třídního profesora.

 

Profesor přišel do třídy Pomalu jsem se postavila a poté zase opatrně sedla, když profesor naznačil, že si máme sednout. Ale Simon mi i pomáhal, aby ulehčil mou bolest, i když věděl, že to moc nepomůže.

„Kdo mi dluží omluvenku?“ zeptal se nás profesor. A přitom zapisoval do třídnice. Pomalu jsem vstala.  Omluvenku jsem si nechala připravenou na stole, tak jsem nemusela v tašce hrabat. I s omluvenkou jsem pomalu došla ke katedře za profesorem. „Jane, jak to že nejsi doma?“ zeptal se profesor překvapeně.

„Nechtěla jsem zůstat doma a na výlet taky jedu.“ Řekla jsem pravdu, jak to je. Podala jsem profesorovi omluvenku. Profesor se na ni podíval.

„Dobře, ale s naraženými žebry si není radno zahrávat.“ Řekl mi profesor a předešlý den mi omluvil. Pomalu jsem si šla sednout na místo. „Jane, víš, kdo ti to udělal?“ zeptal se mě ještě na toho, kdo mě zbil. Zakývala jsem hlavou, že nevím.

„Ne, nevím.“ Řekla jsem lež profesorovi. Nechtěla jsem, aby se to ještě řešilo. Simon to věděl. Ale ostatní se divili, že jsem to nechtěla řešit.

„Dobře. Kdyby sis vzpomněla, tak mi to hned nahlas. Mělo by se to řešit. Stalo se to na pozemcích školy.“ Řekl mi profesor. Jenom jsem hlavou přikýval na souhlas a sedla jsem si. Hodina mohla začít.

 

O přestávce k nám přišla Tomo s Fushimim a dokonce i Nanami s Ittokim.

„Jane, proč si neřekla pravdu?“ zeptala se mně Tomo.

„Nechci to řešit s policií. A naši vše ví a souhlasili, že pokud bude vše v pořádku. Pokud by se to opakovalo, tak se to už řešit bude.“ Všem jsem to vysvětlila.

„Tomo, mohu tě o něco požádat?“ zeptal se Simon Tomo. Tomo přikývla na souhlas. „Jestli Janey bude potřebovat na záchod, půjdeš s ní?“ zeptal se Tomo.

„Jasně že jo. Nenechám ji osamotě, stejně jako ty.“ Přislíbila Tomo.

„I já jsem, Jane napsal, že se o ni postarám.“ Přidal se Fushimi.

„I já vám pomohu.“ Ozval se Ittoki.

„I já pomohu, i když jenom jako doprovod.“ Přidala se Nanami.

„Proč byste to vy dva dělali?“ zeptal se stroze Simon.

„Protože se chceme spřátelit. Víme, jací jsme byli. A vím, že tak snadno se nám neodpustí za to, co jsme dělali. Ale i když to dokázala Tomo, my dva taky. Mei je strašná. Vadilo mi, že pomlouvala Tomo. A s Tomo se známe od školky. A to včerejší napadení nám pomohlo si uvědomit, že je lepší přátelství než šikana.“ Vysvětlil to Ittoki. Nanami jenom přikyvovala hlavou na souhlas. V tom zazvonilo na další hodinu. Všichni si sedli do svých lavic.

 

Celý den jsme si povídali o různých věcech. Nanami i Ittoki se k nám připojili. Michelle se neobjevila. I když párkrát jsme ji potkali na chodbě. Ale já sama nikdy nebyla. Proto na co se zmohla, bylo to, že na mě hodila nenávistný pohled. Kdyby pohled zabíjel, jsem dávno mrtvá.

 

Po škole jsem jela vlakem domů se Simonem. Ve vlaku to bylo pro mě utrpení, ale přežila jsem tu cestu. Simon mě doprovázel až ke vchodu. Dál nechtěl jít, i kdybychom byli doma spolu sami.

 

Přišla jsem domů a k mému překvapení byla doma mamka a s někým mluvila v kuchyni. Šla jsem do kuchyně, když se ozval mužský hlas.

„Mám na ni právo. Je to moje dcera.“ Řekl mužský hlas. Došla jsem do kuchyně.

„P-Pane profesore?“ dostala jsem ze sebe.

„Jane…“ řekla mamka, ale já stačila utéct do pokojíčku. Tam jsem se rozbrečela. Žebra bolela, ale v tu chvíli jsem to neřešila. To, co jsem slyšela, byl pro šok. Profesor Kakashi, učitel tělocviku, byl můj biologický otec. Poté jsem slyšela zabouchnout domácí dveře. Poté někdo zaklepal na dveře pokojí a dveře se otevřely.

„Mohu dál?“ zeptala se mě mamka. Přikývla jsem hlavou, že může. „Promiň, nechtěla jsem, aby ses to dozvěděla takhle. Ale Kakashi je tvůj biologický otec.“ Oznámila mamka, nebo spíš potvrdila to, co řekl profesor Kakashi. Od mamky jsem věděla, že můj biologický otec žije, ale že ji opustil dřív, než jsem se narodila. Ale že se po sedmnácti letech objeví, to nečekal nikdo.

„J-jak o mě ví?“ dostala jsem ze sebe.

„Včera nás viděl v té nemocnici.“  Vysvětlila mi mamka. „On je tvůj profesor?“ zeptala se mě.

„M-můj ne, ale Simona. Má ho na tělocvik.“ Vysvětlila jsem to mamče. Mamče jsem nic nevyčítala. Za nic nemohla.

„Promiň.“ Přesto se mi mamka omluvila.

„Za co?“ zeptala jsem se mamky.

„Že jsem ti o něm neřekla dřív.“ Vysvětlila mi mamka.

„Tak pravdu si mi řekla. A věděla jsi, že pracuje v naší škole?“ zeptala jsem se mamky a stále mi tekly slzy.

„Ne, nevěděla jsem to.“ Přiznala mi mamka.

„Tak vidíš. Ty si nemáš co vyčítat, mami.“ Pousmála jsem se na mamku.

„Co ve škole?“ zeptala se mě mamka a usmála se na mě. Hned mě i objala a já ji.

„V pohodě. Ještě nějaké úkoly máme, ale známky jsou uzavřené.“ Řekla jsem pravdu.

„Co spolužáci?“ zeptala se mě. Došlo mi, že myslí Mei, Nanami a Ittokiho.

„V pohodě. Ani ta holka nic neříkala.“ Řekla jsem pravdu.

„To je dobře.“ Usmála se mamka. Pak mi dala pokoj a já si zapnula notebook. Na FB byl připojen Simon, tak jsem mu hned napsala.

„Ahoj, jak se vede? U mě na prd.“ A poslala jsem to Simonovi. Po chvíli mi odepsal.

„Ahoj, dobře. Co se stalo?“ zeptal se mě Simon. Hned jsem mu odepsala.

„Objevil se můj biologický otec. A je to Kakashi.“ A poslala jsem to Simonovi. A setřela jsem si další proud slz.

„Jako náš profesor?“ zeptal se Simon.

„Jo.“ A poslala to Simonovi.

„Mám jít k vám?“ zeptal se mě Simon.

„Ne to je dobrý. Chci být sama.“ Napsala jsem Simonovi a hned se odpojila. Udělala jsem si domácí úkoly a ještě se učila, i když to bylo zbytečné. A večer jsem šla brzy do postele.

 

Ve škole to bylo dobré. Ittoki s Nanami se s námi víc bavili a Mei ignorovali. Mei už neměla co na mě říct. Protože každý ji někdo setřel. Tak to poté vzdala. Já vždy mlčela. Svým způsobem mi ji bylo líto. Michelle se už o nic nepokusila. Ani nemohla, protože ať jsem šla kamkoliv měla jsem vždy doprovod. Ať to byl Simon, Fushimi, Tomo, či Ittoki s Nanami. Profesor Kakashi chtěl se mnou mluvit, ale já ho ignorovala. Jediné, kdy jsem na něho promluvila, bylo, když jsem ho na školních pozemích potkala, tak jsem ho jenom pozdravila. Všichni se divili, proč profesora Kakashiho ignoruju, ale nevyzvídali. Jediný Simon věděl, jaká je pravda a proč to dělám. Byl na mé straně. Chápal mé chování nebo spíš ignoraci k profesorovi Kakashimu.

 

Jednou takhle jsme šli po chodbě. Šli jsme na dvouhodinovky tělocviku. Já cvičit nesměla. Sice jsem ty dvě hodiny nemusela být a mohla být doma, ale každý den jsem vodila Naruta do školky a pak se mi nechtělo vracet domů. Tak jsem do té školy chodila. Stejně jsem ještě profesorce dlužila omluvenku na tělocvik.

 

Při cestě do šaten jsme narazili na profesora Kakashiho. Moc jsem z toho nadšená nebyla. Šla jsem, jakoby byl vzduch.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem profesora Kakashiho ze slušnosti. Chtěla jsem pokračovat v cestě, ale profesor Kakashi mi zastoupil cestu, že jsem nemohla nikam jít.

„Ahoj Jane, potřebuju s tebou mluvit.“ Promluvil na mě profesor Kakashi.

„Ale já s vámi ne! Nemáme si co říct!“ řekla jsem a chtěla dál pokračovat v cestě. Se Simonem jsem se držela za ruku. I ostatní se zastavili a sledovali tuto situaci. Dokonce se přidali i ti, co tělocvik neměli.

„Musíme si promluvit.“ Nedal se odbýt. „Ale ne tady. Někde v soukromí.“ Dodal, když si všiml obecenstva.

„Ale já s vámi mluvit nechci! A i kdybych chtěla, tak tady před obecenstvem a ne v soukromí!“ trvala jsem si na svém.

„Je nutné si promluvit. Máme si toho co říct. A hlavně ti musím vše vysvětlit.“ Nedal se profesor Kakashi.

„Není to nutné!“ trvala jsem si na svém.

„Jsem tvůj otec, musíme si promluvit!“ ztrácel trpělivost profesor Kakashi. Hodně mě překvapilo to, co řekl skoro před celou školu. Spíš jsem se obávala, že mi utečou nervy dřív a řeknu to já.

„Ale jenom biologický! Sedmnáct let jste se neozval!“ nedala jsem se. Všichni to sledovali jako péra z gauče a dokonce si začali mezi sebou něco šeptat. Ale nebylo rozumět, co si šeptají. Ale bylo mi jasné, že mluví o nás dvou. Simon se ujal situace a Tomo, Nanami, Fushimiho a Ittokiho odvedl do šaten, i když v šoku byli.

„To jsem nechtěl, aby to věděla celá škola.“ Povzdychl si profesor Kakashi.

„Já si nezačala, to ty…tedy vy!“ sice jsem profesorovi tykla, ale hned jsem se opravila.

„Ale kdyby si šla v klidu a promluvili bychom si v soukromí, tohle by se nestalo.“ Trval na svém profesor Kakashi.

„A já vám říkám, že si nemáme co říct! Mamku jste opustil, když vám řekla, že je těhotná! A teď po sedmnácti letech si mám s vámi povídat?! To ani náhodou!“ tentokrát ruply nervy mně.

„A to je důvod proč chci s tebou mluvit. Vysvětlit ti to.“ Začal vysvětlovat profesor Kakashi.

„Ale já o tom mluvit nechci! Pro mě jste mrtvý muž! Můj otec je Sebastian Michaelis!“ řekla jsem rozhodným hlasem. „A teď mě omluvte, mám hodinu!“ řekla jsem a zrovna na hodinu zazvonilo. Pomalu jsem se odebrala do šatny. Jak jsem se, ale rozčílila, žebra mě začala víc bolet.

„Snad nechceš v tomto stavu cvičit?“ zeptal se mě profesor Kakashi. Já na to už nereagovala.

 

Došla jsem do šatny a z tašky vyndala pro profesorku omluvenku od doktora, že nemám tři týdny cvičit.

„Jasně, je tu z protekce.“ Promluvila Mei a čekala, že se někdo zasměje. Byla jsem stále vytočena, ale nic jsem Mei neřekla.

„Nech ji být, Mei.“ Zastala se mě Tomo.

„Jane, jsi v pořádku?“ zeptala se mě Nanami.

„Jo, jsem.“ Pousmála jsem se. Pomalu, ale jistě jsem Nanami a Ittokimu začínala věřit.

„Jsi bledá, Jane. Opravdu ti nic není?“ zeptala se tentokrát Tomo.

„Jo, opravdu je mi dobře. Jen jsem trošku vytočena.“ Přiznala jsem pravdu.

„Jak dlouho to víš?“ Zeptala se mně Tomo.

„Od pondělka.“ Řekla jsem pravdu.

„Proč si nám nic neřekla?“ divila se Nanami.

„Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit.“ Řekla jsem pravdu.

„A Simon to ví?“ zeptala se Nanami.

„Jo, ten to ví od začátku.“ Řekla jsem pravdu.

„Už chápu tu ignoraci.“ Přikývla Nanami,

„To jo. Tím se vše vysvětluje.“ Připojila se Tomo k Nanami. „Ale jsem na tvé straně, Jane.“ Zastala se mě.

„Díky, holky.“ Poděkovala jsem jim a pousmála jsem se na ně. Pak začala hodina a já je následovala. Poté jsem sledovala, jak dívky cvičily.

 

Poté doma jsem mamče i Sebastianovi řekla, co se stalo ve škole. Sebastian byl potěšen, že ho beru jako svého otce. Mamka naopak byla vytočena a chtěla s Kakashim hned mluvit. Ale já se Sebastianem jsme to mamče naštěstí vymluvili.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.