Anime World CZ/SK - Příběhy

VIII. Na ošetřovně

Blížily se letní prázdniny. Hodiny byly volné, protože známky byly uzavřeny. A taky jsem za ten rok získala tři kamarády. Simona, do kterého jsem se zamilovala a je moje první láska, Fushimi a Tomo. Zrovna byla přestávka a do naší třídy vstoupila dívka, která chtěla se mnou mluvit. Byla to Michelle. Znala jsem ji taky ze základky, ale chodila do vedlejší třídy.

„Je tu Jane Mizuki?“ zeptala se mezi dveřmi naší třídy. Otočila jsem se ke dveřím. U mé lavice zrovna byl Fushimi s Tomo. Simon první hodinu byl u doktora, tak ještě chyběl.

„Tady jsem.“ Ozvala jsem se z lavice.

„Mohu s tebou mluvit?“ zeptala se mile. Až to bylo podezřelé. Přikývla jsem hlavou a šla s ní na chodbu.

 

Na chodbě jsme šli k jednomu oknu, kde zrovna nikdo nebyl. Na chodbě panoval hluk, jak si studenti na chodbách povídali.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Michelle. Došlo mi, že po mně něco chce.

„Dej ruce pryč od Simona! Ten je jenom můj!“ řekla mi Michelle výhružným tónem v hlase. Docela mě tím zaskočila. Že by věděla, co k němu cítím? Že by jí to Tomo řekla? Hnaly se mi tyto otázky v hlavě.

„Já s ním nejsem. Je klidně tvůj.“ Řekla jsem v klidu a nedala na sobě nic znát.

„Tak ho odkopni, že s ním nechceš mít nic společného, když ho nechceš!“ vyhrožovala mi Michelle.

„To neudělám. Jsme přátelé.“ Nedala jsem se jen tak. Ale strach jsem měla. Ale potvrdilo se mi, že neví mé pravé city k Simonovi.

„Jestli to neuděláš, bude zle!“ dál vyhrožovala Michelle. Chtěla jsem říct nebo co, ale radši jsem mlčela. „Já tě varovala! Dej od něho ruce pryč!“ řekla a byla na odchodu.

 

Sledovala jsem Michelle, jak docházela. Poté jsem se zadívala z okna. Chtělo se mi brečet, ale snažila jsem slzy potlačit.

„Jane, vše v pořádku?“ ozval se mužský hlas vedle mě. Otočila jsem se. Byl to Simon, který se vrátil od doktora.

„Jo je.“ Přikývla jsem a pousmála jsem se. Zase jsem mu lhala. Pomyslela jsem si, ale stěžovat si, to jsem nechtěla.

„Mohu s tebou mluvit, Simone?“ ozval se dívčí hlas z druhé strany. Byla to Michelle. Simon přikývl hlavou na souhlas a šli stranou, ale já přesto vše slyšela.

„Co se děje?“ zeptal se Simon.

„Víš…Líbíš se mi…Chtěla bych s tebou chodit.“ Přiznala své city k Simonovi Michelle. Jak já, tak i Michelle jsme čekaly, co Simon řekne.

„Promiň, neznám tě. A už někoho mám.“ Když Simon řekl, že někoho má, tak mě to hodně zasáhlo. Už jsem to nevydržela a šla na záchod. Co dál si říkali už nevím.

 

Na záchodě jsem pustila z kohoutku vodu a oplachovala si obličej, abych jsem zamaskovala slzy. Někdo vyšel z kabinky. Nevím kdo, protože jsem si toho nevšímala.

„Jane, jsi v pořádku?“ zeptala se Tomo. Vypnula jsem kohoutek.

„Jo.“ Zalhala jsem. „Jen mě bolí hlava.“ Řekla jsem a vyšla jsem ven. Ty dva spolu ještě mluvili. Šla jsem do třídy, kde jsem si vzala své věci a odešla. Tomo i Fushimi se na mě podívali s podivem. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

 

Došla jsem na ošetřovnu. Dveře byly otevřené. Přesto jsem na ty dveře zaklepala.

„Dále.“ Ozval se hlas doktorky. Vstoupila jsem dál.

„Dobrý den, mohu?“ zeptala jsem se doktorky.

„Ahoj, jasně, co tě trápí?“ v tom zazvonilo na hodinu. Chtěla jsem říct, že mám zlomené srdce, ale nakonec jsem si to rozmyslela.

„Trochu mě bolí hlava.“ Zalhala jsem. Měla jsem dokonce i na krajíčku. Ale doktorka byla chytrá.

„Nebo je v tom něco jiného?“ zeptala se mě. Zavřela jsem dveře a hlavou přikývla na souhlas.

Ani jsem nic nemusela říkat. Slzy mluvily za vše. „Zlomené srdce, co?“ zeptala se mě. Znovu jsem přikývla hlavou. „Na to lék nemám, ale mohu ti dát něco na uklidnění a můžeš se tu natáhnout. Já ti pak napíšu omluvenku.“ Usmála se na mě.

„Děkuji.“ Zašeptala jsem. Dostala jsem prášek a šla si lehnout. Lehla jsem si na postel, která byla blíž k oknu. Hlavou jsem se otočila k oknu a brečela jsem. V tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ Ozvala se doktorka.

„Dobrý den, je tu Jane Mizuki?“ zeptal se mužský hlas. Patřil Simonovi.

„Ahoj, není jí dobře.“ Řekla pravdu doktorka.

„Mohu s ní mluvit?“ přesto se Simon zeptal.

„Teď ne. Spí. A stejně je hodina, měl by ses vrátit.“ Řekla doktorka Simonovi.

„Až se probere, tak jí vyřiďte, že s ní potřebuju mluvit.“ Požádal Simon doktorku.

„Vyřídím a teď jdi.“ Slíbila doktorka.

„Děkuji a na shledanou.“ Poděkoval a rozloučil se Simon.

„Je v tom on?“ zeptala se mě doktorka. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas. Při vzpomínce, jak řekl Michelle, že už někoho má mě zabolelo srdce. Znovu jsem se rozbrečela. Doktorka mě nechala. Chtěla jsem se jenom uklidnit a vrátit se do třídy, ale povedlo se mi usnout tvrdým spánkem.

 

Když jsem se probudila, tak jsem chvíli tápala, kde to jsem. Po chvíli jsem si vzpomněla. Byla jsem na ošetřovně. Hlava mě tentokrát bolela doopravdy. Ale to bylo z toho, jak jsem brečela. Ale to mi bylo jedno. Podívala jsem se kolik je hodin.

„Už je po škole. Jak ti je?“ oznámila doktorka.

„Líp.“ Řekla jsem částečně pravdu.

„To jsem ráda. Tady máš omluvenku na celý den.“ Řekla mi doktorka s úsměvem na tváři. Obula jsem se a vzala si omluvenku a dala do tašky.

„Děkuji vám.“ Poděkovala jsem doktorce.

„Není zač. Pro zlomené srdce mám porozumění. Ale nezaručuju, že ho neuvidíš.“ Řekla mi doktorka.

„Vím, ale teď je mi líp. Na shledanou.“ Rozloučila jsem se.

„Ahoj.“ Rozloučila se, se mnou doktorka. Otevřela jsem dveře a šla na chodbu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zamířila jsem si to ke skříňkám, abych jsem se mohla přezout a vzít mikinu.

 

U skříněk jsem se přezula z bačkor do botasek. Mikinu jsem si dala kolem pasu. Chystala jsem se odejít, když se za mnou ozval dívčí hlas.

„Jane?“ ozval se dívčí hlas. Otočila jsem se. Tu dívku jsem neznala.

„Jo?“ řekla jsem.

„Pojď se mnou. Michelle chce s tebou mluvit.“ Oznámila mi ta dívka. Neochotně jsem šla za ní. Měla jsem z toho špatný pocit. Jakoby mě někdo varoval, nechoď tam. Ale já přesto šla.

 

V uličce před školou, kam vedly dveře, stála Michelle a její tři kamarádky. Věděla jsem, že je zle. Měla jsem poslechnout svůj instinkt, který mě varoval, ale teď bylo pozdě. Michelle se napřáhla a vrazila mi pěstí do obličeje. Hned jsem se skácela k zemi. V puse jsem cítila slanou krev, která mi tekla ze rtu. Taška spadla na zem, hned vedle mě.

„Říkala jsem ti, aby si dala Simonovi pokoj!“ řekla Michelle výhružným tónem v hlase. Jak jsem tam zůstala ležet na té zemi, tak začala do mě kopat. Kopala mě do břicha. Bolelo to, ale nezmohla jsem se na nic. Ty tři se k Michelle přidaly. Kopaly mě do břicha. „To stačí! Ale jestli mu nedáš pokoj, tak příště to bude horší!“ řekla výhružným tónem v hlase. Všechny si vzaly své věci a utekly. Já se narovnala a opřela se o stěnu zdi školy. Hlavu jsem si dala mezi kolena a rozbrečela jsem se. V tom se ozval známý hlas.

„Jane…Co se stalo?“ byla to Tomo. „Našla jsem ji.“ Zakřičela na někoho. Já jenom seděla, hlavu mezi koleny a brečela. Nezmohla jsem se na žádné slovo. Za chvíli u mě byli další dvě osoby.

„Jane…Co se stalo?“ zeptal se Simon.

„Někdo ji musel zbít.“ Řekl Fushimi.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se Tomo překvapeně.

„Slyšel jsem o této uličce. Jde o uličku, kde se konají rvačky.“ Vysvětlil Fushimi.

„Musíme ji vzít na ošetřovnu.“ Řekl Simon a opatrně mě vzal do náruče. Hlavu jsem si položila na Simonovu hruď. A nepřestávala jsem brečet.

„Já jí vezmu věci.“ Řekla Tomo a vzala mi tašku a už mě nesli na ošetřovnu.

 

Simon mě držel v náručí a já brečela. Fushimi zaklepal na dveře ošetřovny. Čekali jsme, až se ozve dále.

„Dále.“ Po chvíli se ozval doktorčin hlas. Fushimi otevřel dveře a Simon vstoupil do ordinace a mě držel v náruči. „Proboha, co se stalo?“ zeptala se zděšeně doktorka.

„Někdo Jane, zbil.“ Řekl Simon a položil mě na lehátku. Ze rtu mi ještě trošku tekla krev.

„Jane, co tě bolí?“ zeptala se mě doktorka.

„Ž-žebra.“ Dostala jsem ze sebe. Držela jsem se za břicho a brečela.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě Simon.

„N-nevím.“ Zalhala jsem.

„Mei?“ zeptal se Fushimi. Pokývala jsem hlavou, že ne.

„Ta by si to nedovolila. Ta šikanuje psychicky.“ Potvrdila mou verzi Tomo. „Ale zahlédla jsem poblíž Michelle.“ Dodala.

„Kdo je Michelle?“ zeptal se Fushimi. Doktorka mi mezitím ošetřovala ret. Simon mě držel za ruku. Byla jsem za to ráda. Ani jsem si neuvědomila v tom šoku, že je zadaný. Jsem ráda, že je u mě a drží mě za ruku.

„Je to holka z naší školy. Ale my se s ní známe už od základky. To ona šikanu fyzicky. Už na základce s tím měla problémy.“ Vysvětlila všem Tomo.

„Jane, byla to Michelle?“ zeptala se mě doktorka. Jenom jsem mlčela a po tvářích mi tekly slzy.

„Takže byla.“ Pronesl Simon, protože mlčením jsem to potvrdila. A stále mě držel za ruku.

„Teď se ti podívám na ta žebra. Ale vidím to tak, že budeš muset do nemocnice.“ Řekla na rovinu doktorka. Simon mi pustil ruku a otočil se. I Fushimi se otočil. Já si opatrně vyhrnula košili. Doktorka se podívala na má žebra. Dokonce mi je prohmatává. Na břiše se mi začaly rýsovat modřiny.

„Teda, tebe zřídily.“ Pronesla Tomo šokovaně. Párkrát jsem sykla bolestí.

„Vypadá to jen na naražená žebra, ale potřebuješ rentgen. Hned zavolám sanitku. Měla by si zavolat rodičům, Jane.“ Řekla a šla volat záchranku.

„Já jim zavolám.“ Řekl Simon a šel na chodbu si zavolat. Simon totiž měl telefonní číslo na mou mamku. Za chvíli byl zpátky.

„C-co říkala?“ dostala jsem ze sebe a stále mi tekly slzy.

„Že budou čekat u nemocnice.“ Odpověděl mi Simon.

„Jane, nenamáhej se a nemluv.“ Poradila mi doktorka. Jenom jsem přikývla hlavou na souhlas. Simon mě zase chytil za ruku. Za deset minut dorazila záchranka. Vzali mě na nosítka a odvezli do sanitky. Naštěstí Simon smí jet se mnou. Vzal mou tašku a nastoupil do sanitky. I v sanitce mě držel za ruku.

 

Jeli jsme mlčky. Už stačilo, že mě žebra bolela při dýchání. A taky stále mi po tváři tekly slzy. Po desetiminutové jízdě jsme u nemocnice. Simon vyšel ze sanitky a poté vyndali na nosítkách mě. Naši už jsou u nemocnice. Hned mě vzali na příjem. Mamka šla se mnou. Ostatní čekali před ordinací.

 

Doktor se na mě podíval od psacího stolu, kde něco zapisoval do počítače. Mamka mě držela za ruku.

„Tak, copak se nám stalo?“ zeptal se nás doktor. Poté si přečetl zprávu od školní doktorky, kterou sepsala. „Tak se na to podíváme. Vyhrň si košili. Prohlídnu tě.“ Požádal mě. Mamka mě pustila a já si vyhrnula košili.

„Pane bože.“ Zhrozila se mamka, když viděla ty modřiny.

„Teď ti prohmatám břicho, kdyby bolelo, tak řekni.“ Oznámil mi doktor. Hlavou jsem přikývla, že rozumím. Doktor mi prohmatal břicho, ale nic mě nebolelo. „To vypadá dobře. Teď se podívám na ta žebra.“ Řekl po chvíli. Rukama začne prohmatávat žebra. Začala jsem syčet bolestí. Znovu jsem se rozbrečela. „To bude chtít rentgen, ale vypadá to jenom na naražená žebra.“ Potvrdil zprávu od doktorky. Z ordinace mě dala sestřička do vozíku a jede se mnou na rentgen. Na chodbě jsem si všimla vyděšených pohledů od Naruto i Simona. Sebastian se tvářil ustaraně.

 

Na rentgenu mi pomůžou se postavit, aby mohli zrentgenovat žebra. Za pět minut je to hotové. Za jejich pomoci jsem si zase sedla do vozíku. Chvilku jsme čekaly na výsledek a s výsledky jeli do ordinace.

 

V ordinaci mi pomohli zase sednout na lehátko. Doktor si převzal snímky z rentgenu a podíval se na ně. S mamkou jsem čekala na verdikt doktora.

„Jak jsem říkal a napsala i školní doktorka, žebra jsou naražená. Stáhneme to a tři týdny bez tělocviku a nenamáhat se.“ Rozhodl doktor. Poté odložil snímky, vzal obvaz a já si sundala košili i podprsenku. Poté mi doktor začal žebra stahovat. Bolelo to jako čert a po tvářích se mi kutálely slzy. Za deset minut bylo vše hotové. Ale ještě jsme čekaly na zprávu od doktora. „Celé tři týdny měj ta žebra stáhnutá. Na koupání to sundej, ale pak někdo silnější ať ti to zase sváže.“ Doporučil mi a stále psal zprávu. Po deseti minutách je vše sepsané a my odešly z ordinace na chodbu, kde čekal Sebastian, Naruto a Simon.

 

Když jsme vyšly, tak Sebastian hned vzal moji tašku do školy a šli jsme k autu.

„Tak co? Jak to vypadá?“ hned se Sebastian zajímal.

„Jen naražená žebra.“ Odpověděla za mě mamka. „Tři týdny to musí mít stáhnuté a nenamáhat se.“ Řekla přesně to, co mi řekl doktor.

 

Vyšli jsme ven a nasedli do auta. Simon se vykrucoval, že pojede vlakem, ale Sebastian se nedal a nakonec Simona přemluvil a jel s námi v autě. Simon seděl uprostřed, protože Naruto musel do autosedačky a já bych se uprostřed mačkala a nedělalo by to dobrotu na žebra, tak jsem si sedla na kraj. Cestou jsem brečela, nebo spíš po tvářích mi tekly slzy. Proto jsem se dívala z okna ven, aby si toho nikdo nevšiml.

Domů jsme dorazili okolo páté hodiny. Simon se s námi rozloučil a šel k sobě domů. A my taky šli domů. Sebastian dal mou tašku do mého a Narutova pokoje a všichni jsme se sešli v kuchyni u stolu.

 

Seděla jsem na lavici a vedle mě Naruto. Naši naproti nám. Mamka všem udělala ještě pití. Hned jsem se napila. Ale i při pití mě bolela žebra.

„Tak, jak to tedy je?“ promluvila do ticha mamka s mírným tónem v hlase. „A pravdu.“ Dodala. A já věděla, že musím s pravdou ven.

„Jde o holku, která mě zbila ještě s jejími kamarádkami. Byly tři.“ Přiznala jsem a po tvářích mi znovu tekly slzy.

„Proč? Co si jim udělala?“ zeptal se překvapeně Sebastian.

„Nic, jenom kvůli tomu, že kamarádím se Simonem. A ta jedna je do Simona zamilovaná.“ Řekla jsem pravdu.

„Víš, že bychom to měli nahlásit na policii?“ zeptala se mě mamka.

„Ne, jen to ne. Jestli to uděláte, tak vše zapřu, že se s ní znám.“ Hned jsem vyhrkla, ale litovala toho, protože žebry mi projela ostrá bolest.

„Ale měla by si to nahlásit. Jako policista ti to radím.“ Ozval se Sebastian. V tu chvíli mi došlo, že jednoho policistu máme doma.

„Vím, ale já nechci. Stejně se jí nic nestane. Není ještě plnoletá.“ Stála jsem si za svým. Byla jsem dost tvrdohlavá.

„Dobrá, ale pokud se to bude opakovat, tak to trestné oznámení podáme.“ Ustoupila nakonec mamka. Věděla, že když se zabejčím, tak se mnou nic nehne. „Jinak je vše v pořádku?“ zeptala se. Došlo mi, že ještě něco tajím.

„N-ne…Od základky jsem šikanována. Ale psychicky ne fyzicky.“ Přiznala jsem a znovu se rozbrečela. „A stále to pokračuje, i když to není tak intenzivní jako na základce.“ Dodala jsem.

„Proč si nám to nikdy neřekla?“ zeptala se mě mamka.

„Protože by se tím nic nevyřešilo.“ Vysvětlila jsem to.

„Jak to můžeš vědět? Došli bychom do školy.“ Ozval se Sebastian.

„Jenže oni by dostali napomenutí a nic víc. A pak by to bylo ještě horší.“ Vysvětlila jsem to.

„A stále to pokračuje?“ zeptala se mamka.

„Už moc ne. Simon, Fushimi a Tomo mě brání.“ Řekla jsem pravdu.

„Hele, ta Tomo s tebou chodila na základku ne?“ ozval se Sebastian. Hlavou jsem přikývla na souhlas. „Ta tě taky šikanovala?“ zeptal se na Tomo. Přikývla jsem hlavou na souhlas.

„Ale teď jsme kamarádky. Změnila se.“ Dodala jsem.

„Dobrá…Už to řešit nebudeme. Ale kdyby se to nějak opakovalo, tak nám to hned řekneš, Jasný?“ řekla mi mamka. Jenom jsem přikývla, že souhlasím a rozumím. „Tento týden zůstaneš doma a na výlet nejedeš.“ Oznámila. A já se zděsila.

„Ale já chci chodit do školy i na ten výlet jet.“ Přiznala jsem se.

„Ale se žebry není žádná legrace.“ Řekl mi Sebastian z vlastní zkušenosti.

„Vím, přesto do školy chci chodit i na ten výlet jet. Budu opatrná. Slibuju.“ Snažila jsem se oba přesvědčit, aby mě pustili.

„Asi nezměníš názor, co?“ zeptala se rezignovaně mamka. Zakývala jsem hlavou, že ne. „Dobrá, ale jestli to nepůjde, tak zůstaneš doma.“ Souhlasila mamka s podmínkou. Přikývla jsem na souhlas.

„Vezmi si prášek proti bolesti. Sice to moc nepomůže a jdi si lehnout.“ Poradil mi Sebastian.

„To je dobré. Musím si dopsat sešity. Dneska kromě první hodiny jsem byla na ošetřovně a spala. Ale o tom mluvit nechci. Ale o šikanu nejde.“ Řekla jsem rozhodně.

„Dobrá, jak chceš.“ Rezignovala mamka. „Ale ten prášek si vezmeš.“ Trvala na tom, abych jsem si ten prášek proti bolesti vzala. Přikývla jsem na souhlas.

„Já budu spát nahoře a ty dole.“ Promluvil do ticha a po delší době Naruto.

„Díky, ale…“ nedořekla jsem to. Sebastian mě přerušil.

„To bude dobrý nápad.“ Promluvil Sebastian a souhlasil s Narutem. Věděla jsem, že o tomhle nikoho nepřesvědčím, abych jsem spala nahoře, tak jsem rezignovala. Ale byla jsem na konec ráda a hlavou přikývla na souhlas.

 

Vzala jsem si prášek proti bolesti a šla do pokojíku. Zapnula jsem notebook, protože jsem musela mluvit se Simonem. Ale teď jsem ho zrovna vidět nechtěla. Ale musela jsem kvůli dopsání sešitů a bydlel i blízko.  Naštěstí byl na FB online, tak jsem mu hned napsala.

„Ahoj, mohu si k tobě dojít pro sešity? Hned bych ti je vrátila, až bych, jsem si napsala látky z dnešních hodin.“ A poslala to Simonovi. Mezitím mi napsala Tomo i Fushimi. Oba se mě zeptali, jak mi je. Napsala jsem, že mám naražená žebra, že jinak je to OK. I o tom, že jdu do školy a jedu na výlet jsem jim napsala. Oba, jak Fushimi tak i Tomo mi napsali, jestli jsem se nezbláznila. Ale napsala jsem jim, že do té školy i na ten výlet chci jet. Napsali mi, že tomu rozumí.

„Dohlídnu na tebe.“ Napsal mi Fushimi. Nepochopila jsem to, jak to myslel. V tom mi napsal Simon.

„Ahoj, promiň, řešil jsem něco s tátou. Neříkej mi, že jdeš do školy?“ zeptal se mě Simon. Hned jsem mu odepsala.

„Jdu, a jedu i na výlet.“ A poslala to Simonovi.  Po chvilce mi Simon odepsal.

„A co rodiče? Souhlasí s tím?“ napsal mi Simon. Hned jsem mu odepsala.

„Nakonec jo. Ale kdyby byly komplikace, tak budu doma. Ale vše bude OK.“ Napsala jsem a poslala to.

„Dobře, hned jsem u tebe.“ Poslal mi Simon. Hned jsem mu odepsala.

„Já si pro ně dojdu.“ Napsala jsem Simonovi.

„Já ti je donesu. Ať se nenamáháš.“ Napsal mi a hned se odpojil.

 

Hned jsem se z FB odpojila a čekala, až dorazí Simon. Ten dorazil za pět minut. Zvonil u branky. Hned jsem tam šla, ale chvilku mi trvalo, než jsem tam došla.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Simona. Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Při pohledu na Simona se mi chtělo zase brečet. Ale potlačovala jsem slzy.

„Ahoj, tady to nesu. Chtěl jsem s tebou i mluvit.“ Oznámil Simon. A je to tady. Jenže já s ním mluvit nechci. Pomyslela jsem si. A hlavně jsem ho nechtěla pustit dovnitř. „Jde o ten dnešek…“ začal mluvit o dnešním dni. A tom jsem mluvit nechtěla. „…Jde o to, co jsem řekl té holce. Michelle, nebo jak se jmenuje.“ A je to tady. Hlavně nebul. Napomínala jsem se v duchu. „Tomo mi řekla, že nás dva si musela slyšet.“ Proč mu to jenom Tomo říkala? Ptala jsem se sama sebe.

„Promiň…Nechtěla jsem poslouchat.“ Přerušila jsem Simona a omluvila jsem se mu.

„Ne, to já bych se měl omluvit tobě.“ Řekl mi Simon. Tím mě zaskočil. „Víš…Ona se mě zeptala, kdo je má přítelkyně. A já řekl, že jsi to ty, Jane.“ Vysvětlil mi to Simon. Tím mě zaskočil. Proč si vymýšlel? Ptala jsem se sama sebe. „Asi jsem to říkat neměl, protože pak by tě nezbila.“ Omlouval se mi Simon a byl z toho nešťastný.

„Není to tvoje vina.“ Řekla jsem Simonovi. „A proč si jí řekl, že spolu chodíme?“ dostala jsem otázku, na kterou jsem se chtěla zeptat.

„P-protože…P-protože že doopravdy miluju.“ Vyznal se mi Simon. Skrčil se a políbil mě na mé rty. Byla jsem v šoku. Protože toto jsem nečekala. Ale po chvíli jsem zavřela oči a polibek Simonovi oplatila. Po chvíli jsme se od sebe odtáhli.

„Taky tě miluju a promiň.“ Vyznala jsem se Simonovi a omluvila zároveň.

„Za co se omlouváš?“ zeptal se mě překvapeně Simon.

„Ani nevím. Mám potřebu se jen omlouvat.“ Řekla jsem pravdu a po tvářích mi tekly slzy štěstí.

„Nepůjdeme dovnitř? Nechci se vtírat, ale chci ti pomoci s tím přepisováním. Je toho docela dost.“ Usmál se Simon a setřel mi stékající slzy z mých tváří.

„Dobře.“ Souhlasila jsem a šli jsme k nám.

 

Doma jsem šla do kuchyně říci našim, že tu bude Simon a pomůže mi přepsat výpisky z hodin, na kterých jsem nebyla. Naši souhlasili. Bylo vidět, že mají i radost. Se Simonem jsem pak šla do pokojíku a zasedli ke stolu.

 

Notebook jsem vypnula. Vyndala jsem z tašky své sešity a rozdělili jsme si to napůl. Tři sešity jsem přepisovala já a tři Simon. Přitom jsme si povídali.

„Víš, proč jsem si sedl k tobě?“ zeptal se mě Simon.

„Ne, proč?“ zeptala jsem se Simona.

„Protože jak jsem tě uviděl, tak ses mi hned zalíbila. A pomalu jsem se do tebe zamiloval. Ale nejdřív jsem tě chtěl líp poznat. Protože na základce jsem se spálil. Začal jsem s jednou dívkou chodit u od první třídy, ale v devítce jsem zjistil, že celou tu dobu mě podváděla. Nechtěl jsem nic uspěchat, jako na základce.“ Vysvětlil mi Simon.

„To já si uvědomila, že tě miluju o jarních prázdninách.“ Řekla jsem Simonovi pravdu.

„Víš, že jsem věděl od začátku, že Mei a spol. tě šikanují?“ oznámil mi Simon.

„J-jak si na to přišel?“ zeptala jsem se překvapeně Simona.

„Nechala sis líbit její blbé kecy. A to mě žralo. Že se ti posmívají. Došlo mi, že jsi slabá a nedokážeš se ubránit. A že to musí, trval delší dobu. Od Tomo jsem pak zjistil, jak to bylo na základce. Chtěl jsem ti pomoct. A nejen já, ale i Fushimi si toho všimnul. Oba jsme se domluvili, že tě budeme bránit a zároveň i chránit.“ Přiznal se mi Simon.

„A proč si mi nic neřekl?“ zeptala jsem se Simona.

„Protože vím, že by si mi lhala a vše popřela.“ Usmál se Simon. „A teď mi slib, že mi nebudeš nikdy lhát. Ať se děje cokoliv, já tě ochráním. Přede všemi. I před Michelle.“ Řekl mi a musela jsem mu to slíbit.

„Slibuju, že ti nikdy nebudu lhát.“ Slíbila jsem Simonovi. „A jak mě chceš před ní ochránit?“ zeptala jsem se Simona.

„Budeme všude spolu. Nenechám tě jít na záchod osamotě. To budeš chodit s Tomo. Určitě to ráda udělá“ vysvětlil mi Simon. Musela jsem se usmát. Když jsem měla přepsáno sešit a půl, tak nás dva mamka zavolala k večeři.

 

U večeře mamka od Simona vyzvídala, jestli věděl Simon o šikaně. Přiznal to a řekl, že s Fushimim se staral o to, aby se to už nedělo a chránili mě. Po večeři jsme šli zase pracovat na přepisech sešitů. Okolo osmé to bylo hotové. I Simon si dopsal sešit z první hodiny, kdy chyběl. Pak jsme se rozloučili a na rozloučenou jsme se políbili. Poté jsem si připravila sešity a učebnice na další den a šla spát.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.