Strážní andělé VII.
Informace:
Jane prožívá jarní prázdniny s přáteli a díky kamarádce si uvědomí, že je do jednoho z nich zamilovaná. :)
VII. Jarní prázdniny
Město:
Blížily se jarní prázdniny. Byl konec února a v pondělí nám začali prázdniny, tedy prvního března. Celý týden jsem měla nestarost Naruta. Ale mně to nevadilo. Učit jsem se chtěla po večerech. Byl pátek a Naruto si hrál v herně. Moji asistenci nepotřeboval. Šla jsem na FB a otevřela složku, že budu pokračovat ve spaní povídky. Hned na FB jsem dostala zprávu. Byla to Tomo.
„Ahoj Jane, nechceš na zítra něco naplánovat?“ zeptala se mně Tomo.
„Ahoj, promiň, ale víkend mám nabitý.“ Poslala jsem to Tomo a nelhala jsem jí. Na každý víkend něco naši vymysleli, aby se Naruto nenudil, a taky aby něco zažil.
„Kam máte namířeno?“ zeptala se mně Tomo.
„Zítra do nového kostela a v neděli do aqvapaláce.“ Odpověděla jsem Tomo.
„Tak si to užijte. A co v pondělí?“ zeptala se Tomo na pondělek.
„Nevím, ještě nic v plánu nemám.“ Odpověděla jsem Tomo. Ani jsem se ji neptala na důvod. V tom mi přišla zpráva od Simona.
„Ahoj Jane, vím, že víkend máš nabitý. Ale nechceš v pondělí zajet do města? Vezmi sebou Naruta, já vezmu Aoi.“ Navrhnul mi Simon. Mezitím mi i napsala Tomo. Ale nejdřív jsem odpověděla Simonovi.
„Zeptám se Naruta jestli bude chtít jít.“ Napsala jsem Simonovi a přečetla si, co mi napsala Tomo.
„Nechceš to pondělí něco podniknout?“ zeptala se mně Tomo. Šla jsem do herny, zeptat se Naruta, jestli chce jít v pondělí do města. Naštěstí s tím souhlasil. Hned jsem Tomo odpověděla.
„V pondělí jdu nejspíš s bráchou a Simonem do města.“ Odpověděla jsem Tomo. O sestře Simona jsem pomlčela. Poté jsem se podívala, co mi napsal Simon.
„Dobře.“ Napsal mi. Hned jsem mu odepsala.
„Tak Narutovi to nevadí. V kolik se sejdeme?“ zeptala jsem se Simona. Pak jsem si přečetla zprávu od Tomo.
„Mohu se přidat?“ zeptala se mně Tomo. Hned jsem jí odpověděla.
„Mně je to jedno. Klidně můžeš. Jen napiš Simonovi, jestli to nevadí jemu.“ Napsala jsem Tomo a poslal to. Poté jsem si přečetla zprávu od Simona.
„Ve tři čtvrtě na devět před tvým barákem?“ napsal mi Simon. Hned jsem mu odepsala.
„Klidně můžeme.“ Odepsala jsem Simonovi a smějícího se smajlíka. Tomo mi zatím nenapsala. Po chvíli mi přišla zpráva od Simona.
„Ty chceš, aby s námi šla i Tomo?“ zeptal se mě Simon. Hned jsem mu odpověděla.
„Mně je to jedno. Klidně jít může.“ Napsala jsem a poslala to Simonovi. Za chvíli mi Simon odpověděl.
„Dobře, dám vědět i Fushimimu, jestli se nechce připojit k nám.“ Napsal mi Simon. Hned jsem mu odepsala.
„OK.“ Napsala jsem Simonovi. V tom mi přišla zpráva od Tomo.
„Tak jdu. Simon s tím souhlasil.“ Napsala mi Tomo. Hned jsem jí odepsala.
„OK, tak okolo desáté ve městě?“ napsala jsem Tomo. Poté jsem si přečetla zprávu od Simona.
„Tak jde i Fushimi. V deset s ním máme sraz na nádraží. Už se těším.“ Napsal mi Simon.
„OK, taky se těším.“ Napsala jsem Simonovi. V tom mi psala Tomo.
„V deset na nádraží. Počkám tam na vás.“ Napsala mi Tomo. Hned jsem jí odepsala.
„OK, ale mohli jsme se sejít ve městě.“ Napsala jsem Tomo. Poté jsem si přečetla zprávu od Simona.
„Tak já pádím. Měj se krásně a ahoj Jane.“ Přečetla jsem si od Simona a hned mu napsala.
„Ahoj a v pondělí.“ A odeslala tuto zprávu Simonovi. Poté jsem si přečetla zprávu od Tomo.
„V pohodě. Ráda počkám na nádraží.“ Napsala mi. Hned jsem jí odepsala.
„OK. Budu končit. Tak ahoj.“ Napsala jsem Tomo. Ani jsem nečekala, co mi napíše a hned jsem se odpojila. Šla jsem totiž dělat večeři.
Víkend utekl jak voda a bylo tu pondělí. Vstávala jsem v sedm hodin. Do půl osmé jsem nechala Naruta spát. Pak jsem ho vzbudila a čekala, až přijde na snídani, která byla hotová. Sbalila jsem potřebné věci do batohu a ve tři čtvrtě na devět jsme se sešli se Simonem a jeho sestřičkou Aoi před barákem.
„Ahoj Simone.“ Pozdravil Naruto Simona.
„Ahoj Jane, Naruto.“ Pozdravil nás Simon. „Můžeme?“ zeptal se a usmál se na nás. Přikývla jsem na souhlas. Aoi byla vzhůru a sledovala okolí. Naruto mě chytil za ruku.
Vlak jsme krásně stihli. Vlak nebyl tak plný, tak si Naruto mohl sednout. Já si sedla k Narutovi a Simon stál s kočárkem.
„Jak se těšíte?“ zeptal se nás Simon.
„Docela jo.“ Řekl Naruto a trošku se ušklíbl.
„Taky se těším.“ Řekla jsem pravdu. Simon se na nás usmál. „A ty?“ taky jsem se Simona zeptala, a usmála jsem se.
„Taky jsme se těšili, viď Aoi?“ podíval se Simon na svou malou sestřičku. Ta se zasmála.
Za hodinu jsme byli na nádraží, kde jsme vystupovali. Na nádraží na nás už čekal Fushimi a Tomo. Když nás zahlédli, usmívali se.
„Jako opravdová rodinka.“ Zasmál se Fushimi. Já i Simon jsme zrudli. A poté jsme vyrazili do města.
Ve městě jsme si to užili. Šli jsme do obchodního centra, kde jsme navštívili čtvrté patro, kde byly hry. Šli jsme na pět dé, mini kina, trenažér a další hry, které tam byly.
V jednu hodinu jsme si zašli na oběd. Byli jsme u Číňana, kde jsme si pochutnali. I malá Aoi, i když měla oběd z domova. Ve městě jsme byli do tří hodin odpoledne.
Poté nás Fushimi a Tomo doprovodili na nádraží, kde jsme se rozloučili. Ale nejdřív jsme se dohodli, že další den se sejdeme v osm na nádraží a pojedeme do zoo. Naruto se už těšil. I já se těšila. Večer jsme si šli oba brzy lehnout. Oba jsme brzy vytuhli.
Středa:
Byla středa. Simon s Aoi byli u jejich otce, tak jsme se neviděli. I počasí stálo za prd. Pršelo i sněžilo. Minulý den, tedy v úterý jsme byli v zoo. A počasí nám vyšlo. Bylo krásně. I když chladno bylo. Naruto i Aoi si to užili, ale i my. Nebo aspoň to každý tvrdil. A já tvrdila pravdu. Užila jsem si to.
Bylo osm hodin ráno, a já byla už vzhůru. Nemohla jsem nějak dál spát. Tak jsem vstala a Naruta nechala ještě spát. Když jsem dělala snídani, přišla mi smska. Byla od Simona. Hned se mi rozbušilo srdce.
„Dobré ráno Jane, táta pro nás přijel a jsme ve městě. V kavárně, kde máme snídani. Je tu nuda. S otcem si nemám co říct. Aoi je veselá jako vždy. Aspoň někdo si to užívá. Jaké máš na dnešek plány? Pa Simon.“ Hned jsem Simonovi chtěla odpovědět, ale měla jsem hovor. Volala mi Tomo, na kterou jsem měla už telefonní kontakt.
„Prosím?“ ozvala jsem se do telefonu. Chvíli jsem poslouchala a přemýšlela. „Tak naši nejsou doma a Narutovi to určitě vadit nebude.“ Řekla jsem do telefonu. „Tak mně to nevadí, opravdu.“ Řekla jsem. Po chvíli jsem hovor ukončila. Domluvila jsem se s Tomo, že v deset přijede na návštěvu. Šla jsem vzbudit Naruta.
Narutovi se vstávat moc nechtělo a vstal neochotně. Mezitím jsem mu udělala snídani, než se upravil. A taky jsem odpověděla Simonovi.
„Ahoj, tak to já s Narutem taky snídáme. To je mi líto, ale chápu tě. Hlavně, že je šťastná malá. Jinak dneska na návštěvu přijede Tomo. Jane.“ A poslala jsem smsku Simonovi. V tichosti jsem se nasnídala s Narutem. Poté jsem udělala nádobí a Naruto si šel hrát do herny. V deset hodin a deset minut dorazila Tomo.
Zazvonila u dveří. Šla jsem ji přivítat i s Narutem. Hned jsme ji pustili dovnitř, aby ještě víc nepromokla. Deštník si nechala usušit na chodbě.
„Ahoj, vážně neruším?“ hned se zeptala Tomo.
„Vůbec ne.“ Odpověděla jsem.
„Aspoň se Jane, nebude nudit.“ Pronesl Naruto
„Dobrá.“ Usmála se Tomo.
„Dáš si kávu či čaj?“ zeptala jsem se Tomo.
„Já čaj.“ Ozval se hned Naruto.
„Já taky.“ Řekla Tomo a usmála se. Naruto si šel hrát do herny. Já šla dělat čaje.
Tomo se ke mně připojila a posadila se ke stolu.
„Jaký si dáš?“ zeptala jsem se jaký čaj si dá.
„Jaký máte?“ zeptala se mně Tomo. Vyjmenovala jsem všechny čaje, které jsme tu měli. „Tak hruškový.“ Řekla si. Šla jsem dělat dva hruškové a jeden jablečný čaj. Za chvíli se mi uvařila voda a já čaje zalila.
„Tak pět minut a bude to hotové.“ Řekla jsem Tomo.
„Jasně, není kam spěchat.“ Usmála se Tomo.
„Za hodinu půjdu vařit oběd, tak bychom tu zůstaly a po obědě šly do pokojíku.“ Navrhla jsem Tomo.
„Dobrý nápad. Nechceš s tím jídlem nějak pomoct?“ zeptala se mně Tomo.
„V pohodě, to zvládnu sama.“ Usmál jsem se. Za pět minut byly čaje hotové. Jeden hruškový čaj jsem odnesla do herny Narutovi. A jeden hruškový dala Tomo a jablečný pro mě.
„Když jsi byla pryč, přišla ti smska.“ Oznámila mi Tomo.
„Díky.“ Poděkovala jsem a přečetla si zprávu od Simona.
„Tak si to užijte. A kdyby měla divné řeči, tak ji vyhoď. Nebo to řekni mě.“ Přečetla jsem si v smsce. Usmívala jsem se u toho.
„Kdo píše?“ zeptala se mně Tomo.
„Simon.“ Odpověděla jsem Tomo.
„Ty se červenáš.“ Oznámila mi Tomo. Zděsila jsem se.
„Vážně?“ dostala jsem ze sebe.
„Ty jsi zamilovaná.“ Řekla mi Tomo.
„T-to není pravda.“ Dostala jsem ze sebe.
„Tak proč se červenáš?“ zeptala se Tomo.
„To nevím.“ Řekla jsem pravdu.
„Ty mu neodepíšeš?“ zeptala se mně Tomo.
„Teď ne.“ Řekla jsem.
„Mohu se tě na něco zeptat?“ zeptala se Tomo. Hlavou jsem přikývla na souhlas. „Jak víš, že nejsi zamilovaná?“ zeptala se mě.
„Vím to.“ Řekla jsem. „Sice jsem nikdy zamilovaná nebyla, a ani teď nejsem.“ Řekla jsem důrazně.
„Láska se pozná tak, že se před ním třeseš, rudneš, buší ti srdce jak o život a máš mravenčení v žaludku.“ Vysvětlila mi Tomo. Všechny příznaky jsem měla. A to jenom u Simona. Znovu jsem zrudla.
„Jdu vařit.“ Jenom jsem řekla a šla vařit oběd.
„Ty jsi zamilovaná.“ Řekla Tomo. „A nesnaž se to zamluvit.“ Nedala se.
„Nejspíš jo…“ zašeptala jsem.
„Ne nejspíš, ale na sto procent.“ Usmála se Tomo. „Neboj, nikomu nic neřeknu.“ Hned mě ujišťovala.
Po obědě jsem Simonovi napsala smsku, že je vše OK, a aby se mi ozval, až bude doma. Pak jsem si s Tomo povídala ovšem možném. Při loučení jsme se nedomluvily na ničem, jenom že se mi Tomo ozve. Poté jsme se rozloučily a Tomo šla na nádraží. Počasí bylo stejné jako ráno.
Pátek:
Byl pátek, poslední den jarních prázdnin. Simon ven nemohl, protože onemocněla jeho sestřička angínou. A jejich mamka musela na víkend odjet za jejich babičkou, která potřebovala pomoci. A jejich otec neměl čas. Simonovi bylo sedmnáct jako mně, ale jejich mamka měla k němu důvěru. Chtěla jsem ho vidět a pomoci mu, ale měla jsem slabou imunitu a mohla bych to chytit. Poté co jsem uvědomila, že miluju Simona, cítila jsem se jak v sedmém nebi. Ale snažila jsem se být v pohodě, aby nikdo nic nepoznal. Jenom jsem na Simona víc myslela, než zběžně myslím na ostatní. Fushimi byl líný něco podniknout. Tomo se mi neozvala a já jí taky ne.
Naruto si hrál v herně a já šla hned na FB. Tomo i Simon byli odpojeni. Hned mi napsal Fushimi.
„Ahoj, taky nuda?“ přečetla jsem si od Fushimiho zprávu a hned mu odpověděla.
„Ahoj, když nikdo nechce jít ven, tak ano.“ A poslala mu k tomu smějícího se smajlíka. Otevřela jsem si složku, kde jsem měla rozepsanou povídku. Jak jsem ji otevřela, tak mi přišla zpráva.
„Dnes jsem líný, promiň.“ Omlouval se mi Fushimi. Hned jsem mu napsala.
„V pohodě, člověk musí být občas líný.“ A znovu mu poslala smějícího se smajlíka. Poté jsem šla psát. Po pěti minutách mi přišla zpráva.
„No nic, jdu se válet k telce. Kdyby něco napiš.“ Rozloučil se, se mnou Fushimi.
„Ahoj a nezaspi.“ Poslala jsem dalšího smějícího se smajlíka. Fushimi na to už nereagoval. Psala jsem asi půl hodinky, když mi na FB přišla další zpráva. K mému překvapení to byl Simon.
„Ahoj Jane, jak se vede?“ zeptal se mě Simon. Hned jsem mu odepsala.
„Ahoj, docela dobře. Co ty? A co Aoi?“ zeptala jsem se Simona a tu zprávu mu poslala. Po chvíli mi přišla odpověď.
„Jde to. Naštěstí spí, ale není to dobré. Musí mít v krku bolesti. Když je vzhůru tak brečí.“ Přiznal se mi Simon. Já uložila část povídky, co jsem napsala a věnovala se Simonovi.
„To je mi líto. Kéž bych mohla nějak pomoct.“ Napsala jsem Simonovi a čekala, co mi odpoví. V tom se přihlásila Tomo a napsala mi dřív než jsem stačila napsat já jí. I když nevím, co bych jí napsala.
„Ahoj Jane, jak se máš a co děláš?“ napsala mi Tomo.
„Ahoj, docela to jde. A jak se máš ty? Píšu si s tebou a Simonem. A co děláš ty?“ odpověděla jsem Tomo na otázky a pak jsem se zeptala i já ji na stejné otázky. Mezitím mi napsal Simon, tak jsem si šla přečíst, co napsal.
„Díky, jsi hodná. Ale radši zůstaň doma, ať to taky nechytíš.“ Varoval mě Simon. Hned jsem mu odepsala.
„Neboj, dneska z domova nevytáhnu paty.“ A poslala k tomu usmívajícího se smajlíka. Hned jsem si šla přečíst, co mi napsala Tomo.
„Unuděně. Naši mě nechtějí pustit ven, protože je ošklivo. Jinak bych tě vytáhla ven.“ Napsala mi Tomo. Hned jsem jí odpověděla.
„Jasně, ale tvé rodiče chápu. Mně to nezakázali, ale řekli mi, že bude lepší zůstat doma. A stejně se chystám se jít učit.“ Poslala jsem Tomo. Hned jsem si přečetla, co mi napsal Simon.
„Promiň, budu pro dnešek končit. Aoi se vzbudila, tak chci být u ní.“ Omluvil se mi Simon. Hned jsem mu napsala.
„V pohodě, já to chápu Já bych se zachovala stejně kdyby Naruto byl nemocný.“ Poslala jsem k tomu usmívajícího se smajlíka. Mezitím mi napsala Tomo.
„O čem se bavíš se Simonem?“ zajímalo Tomo. „A učit se nechoď. Budeme si psát.“ Navrhla mi Tomo. Hned jsem jí odepsala.
„Tak, se Simonem se loučím, jeho sestřička je nemocná a chce se o ni postarat což chápu. Dobře, ale o hovor se musíš postarat ty. Jinak se půjdu učit.“ Souhlasila jsem s návrhem Tomo. Ještě mi napsal Simon.
„Tak se měj krásně Jane a užij si víkend. Pa Jane.“ Rozloučil se Simon. Hned jsem mu ještě napsala.
„Ahoj a měj se dobře. A ať Aoi je líp.“ A poslala jsem to Simonovi. Poté se Simon odhlásil. Do oběda jsem si psala s Tomo o všem možném. Po obědě jsme pokračovaly v hovoru. Večer, než jsem usnula, jsem si uvědomila další věc. Mám novou kamarádku, které mohu důvěřovat.