Anime World CZ/SK - Příběhy

VI. Tomo potřebuje pomoct

Byl listopad a blížily se Vánoce. Věřila jsem, že Simon a Fushimi myslí přátelství vážně. Víc jsem se s nimi bavila, než na začátku. A taky se víc usmívala.

 

Zrovna bylo před hodinou fyziky. A profesorka nás měla zkoušet. Se Simonem jsem se předešlý den na to učila. Fushimi to úterý nemohl dorazit za námi. Tak se musel učit sám. V tom za mnou přišla Tomo.

„Jane, mohu tě o něco poprosit?“ zeptala se mně Tomo. Přikývla jsem hlavou, že jo. Co si pro mě zase přichystali. Pomyslela jsem si. „Vysvětlíš mi prosím ty Newtonovy zákony?“ požádala mně Tomo. Simon chtěl něco říct, ale já byla rychlejší.

„Jo…Newtonovy zákony zní…“ a řekla jsem Tomo definici všech Newtonových zákonů. Snažila jsem se to říkat tak, aby to Tomo pochopila.

„Jo, díky moc, Jane.“ Poděkovala mi Tomo a šla si sednout na své místo.

„Myslíš, že bylo dobré, jí pomoci?“ zeptal se mě pochybovačně Simon.

„Ráda pomohu.“ Řekla jsem částečně pravdu.

„Díky Jane, i já to už pochopil.“ Usmál se Fushimi. „Ale byl bych opatrný. Komu pomoci a komu ne.“ Varoval mě.

„Já jsem opatrná.“ Řekla jsem částečně pravdu. Podívala jsem se na Tomo. Ignorovala Mei, Nanami i Ittokiho a věnovala se fyzice. V tom zazvonilo na začátek hodiny.

 

Za pět minut vešla do třídy profesorka. Rukou nám naznačila, abychom si sedli. Všichni jsme poslechli a sedli si.

„Tak, otevřete si učebnice na straně šedesát a dělejte si zápisky. Já mezitím budu zkoušet.“ Oznámila nám profesorka. Vyndala jsem si sešit, učebnici jsem otevřela na dané stránce a vzala do ruky propisku. Profesorka mezitím vyvolávala studenty na vyzkoušení a prohlédnutí sešitu, kvůli zápiskům. Jako první šla Tomo. Měla štěstí a zkoušela ji z Newtonových zákonů. Tomo odpověděla na otázky a vysvětlila ty zákony. Použila variantu výkladu, jakou jsem použila já, ale používala svá slova. „V pořádku, za dva. Byly tam menší nedostatky.“ Řekla Tomo a ta i se sešitem si šla sednout na místo. Poté vybrala Mei, která měla za čtyři. Poté vytáhla Fushimiho, který měl taky za dvě. Poté ještě pár studentů. „Za deset minut zvoní. Příští hodinu, což je v pondělí si napíšeme test na dynamiku. Rozumíte všichni této látce? Nebo to někdo potřebuje vysvětlit?“ řekla nám a zeptala se. Nikdo se neozval. „Dobrá. Tak v pondělí se uvidíme.“ Rozloučila se s námi. Vzala si své věci a odešla.

 

Tomo si něco šeptala s Mei. Všimla jsem si toho, ale nic jsem neřekla. Určitě mě pomlouvají. Tomo mi vyčítá, že má dvojku a ne jedničku. Pomyslela jsem si.

„Jane, díky za vysvětlení té fyziky.“ Poděkoval mi Fushimi.

„Moc jsem ti nepomohla.“ Protestovala jsem.

„Ale jo, pomohla.“ Usmál se Fushimi. „V nejhorším bych měl trojku.“ Nedal se přemluvit. V tom k nám přišla Tomo.

„Díky Jane. Díky tobě mám dvojku. Rodiče budou rádi. Ještě jednou díky. A chtěla jsem tě požádat, jestli by si mi nevysvětlila tu dynamiku. Moc všemu nerozumím. A ráda bych měla lepší známku.“ Poprosila mně Tomo i poděkovala. Byla jsem překvapena.

„Proč ses neozvala, když se profesorka ptala?“ neodpustil si Simon.

„Vysvětlím ti to. Dneska po škole u mě, pokud ti to nevadí. Bydlím daleko.“ Souhlasila jsem a nabídla jsem Tomo, že ji to doučím u mě doma. Simona jsem ignorovala. I Tomo ho ignorovala.

„Jane, budu ráda. Jela bych i na konec světa, jen abych to pochopila.“ Usmívala se Tomo. „A taky potřebuju s tebou mluvit.“ Řekla tajemně. „Ale to až u tebe.“ Řekla s úsměvem na tváři. Já se jenom pousmála. V tom zazvonilo na hodinu. Měli jsme mít dějiny.

 

Tomo si sedla na své místo. V tom přišel náš třídní profesor. Když jsme si mohli sednout, přišla Tomo k profesorovi a něco mu zašeptala.

„Moc se mi to nelíbí, ale zkusíme to. Jestli budeš zlobit, vrátíš se na místo.“ Řekl profesor Tomo. Podívala jsem se na Simona a ten na mě.

„Děkuji, pane profesore.“ Poděkovala Tomo, vzala si své věci a šla si sednout k Fushimovi. Ten je překvapený, že si sedla k němu. A nejen on, ale i já se Simonem. „Dneska se nebudeme nic nového učit. Dám vám velkou písemku. Koho uvidím, že si s někým povídá, tak to seberu obou a dám za pět. Kdo sedí blíž ke dveřím mají jiné zadání než ti, co sedí blíž k oknu.“ Oznámil nám. Všichni jsme schovali sešity i učebnice do tašek. Profesor nám rozdal papíry a poté jsme se měli vrhnout do práce.

 

Já to za půl hodiny mám napsané a musím jít na chodbu, abych nerušila zbytek třídy.

 

Za pět minut dorazil Simon i Tomo. Oba šli rovnou ke mně.

„Tak, jak to cítíš, Jane, že si to dala?“ zeptal se mě Simon.

„Snad dobrý, co ty?“ odpověděla jsem a taky se Simona zeptala.

„Snad taky dobrý.“ Usmál se Simon.

„Co jsi odpověděla u té pětky, Jane?“ zeptala se mně Tomo. Hned jsem jí odpověděla. „Díky bohu, to tam taky mám.“ Ulevilo se jí.

„Proč sis sedla k Fushimimu?“ zeptal se Simon odměřeně.

„Protože už nechci sedět s Mei.“ Odpověděla Tomo a usmála se. Simon se chystal na něco zeptat, když v tom přišla Mei.

„Tomo, mohu s tebou mluvit?“ zeptala se Mei Tomo. Tomo přikývla a obě si to zamířily na záchod.

„Zajímalo by mě, co mají za lubem.“ Pronesl Simon.

„Hm…“ jenom jsem pronesla. Sice jde slyšet ze záchodků hádku obou dívek, ale rozumět jim nejde. Po chvíli ze záchodu vyšla naštvaná Mei a po ní hned Tomo.  Mei nás ignoruje a Tomo se k nám připojila. Za chvilku zazvonilo na konec hodiny a my se mohli vrátit do třídy.

 

Máme už poslední hodinu a to máme chemii. Hodina utekla jak voda a byl konec školy. Všichni jsme si sbalili věci a pár studentů pospíchalo. Já ani Simon jsme nikam nepospíchali. Šli jsme ke skříňkám, se přezout a poté před školu.

 

Tam jsme se rozloučili s Fushimim.

„Tak se mějte, zítra ahoj.“ Rozloučil se s námi Fushimi.

„Ahoj.“ Řekla jsem stejně jako Simon a Tomo. A poté my tři jdeme na vlakové nádraží.

 

Tomo si koupila jízdenku, ale nejdřív jsem jí řekla stanici, kde se bude vystupovat. Poté jsme šli na nástupiště, kde vlak měl deset minut zpoždění.

„Vy bydlíte blízko sebe?“ zeptala se nás Tomo.

„Jo, o dva bloky dál.“ Přikývl Simon a já jenom hlavou přikývla na souhlas.

„Tak to se máte.“ Pronesla Tomo. V tom přijel náš vlak a my si nastoupili.

 

Nakonec jsme dojeli tam, kam jsme potřebovali. Vystoupili jsme si z vlaku. Vlak byl zase narvaný, ale my stáli u okna, tak jsem se mohla držet sama. Došli jsme k mému domu.

„Ahoj.“ Rozloučila jsem se, se Simonem.

„Ahoj Jane, Tomo.“ Rozloučil se s námi Simon.

„Ahoj zítra.“ Rozloučila se Tomo. Já a Tomo jsme vešli do mého domu.

 

Nejdřív jsme se šli najíst. Naruta měla vyzvednout babička, kde měl i přespat. Ohřála jsem nám jídlo a zasedly ke stolu.

„Jane, chtěla bych s tebou o něčem mluvit.“ Začala Tomo, co načala ve škole.

„A o čem?“ zeptala jsem se Tomo a podívala se na ni.

„Chci se ti omluvit za mou šikanu na základce, i teď. Už mi lezlo krkem, jak tě Mei šikanovala. Neomlouvá mě to, ale chci být tvá kamarádka. Dokonce jsem se kvůli tomu pohádala s Mei. Asi jste to se Simonem slyšeli. Proto jsem si od ní odstěhovala k Fushimimu. Pochopím, když mi to neodpustíš.“ Omluvila se mi. Tomo.

„To je v pohodě.“ Řekla jsem. Určitě je s Mei domluvena a bude jí dávat echo. Pomyslela jsem si.

„To není v pohodě. Já bych si to neodpustila. Proto tě chci lépe poznat. A nejen tebe, ale i Simona a Fushimiho, protože vypadají mile, jako ty.“ Řekla mi Tomo.

„Řeknu to takto, odpuštěno je, ale potrvá, než ti začnu věřit, jako věřím Simonovi a Fushimimu.“ Řekla jsem narovinu a hned jsem se za to pokárala pro sebe v duchu.

„Chápu.“ Usmála se Tomo. Po jídle mi pomohla s nádobím a pak jsme šly do mého pokoje učit se fyziku. Snažila jsem se jí vysvětlit celou dynamiku. Tomo si u toho dělala poznámky. Učíme se do sedmi hodin večer. „Díky Jane, už tomu trošku rozumím. Naučím se ty poznámky a pokusím se, to víc pochopit.“ Usmála se a poděkovala mi.

„Není zač. Snad to pomůže.“ Řekla jsem a pousmála jsem se.

„Určitě jo. Budu ráda za trojku.“ Usmála se Tomo. Poté se šla doobléci a vyrazila na vlak. Já poté udělala večeři. Mezitím domů dorazila mamka i Sebastian. Všichni jsme se najedli a poté jsem se šla ještě učit a dělat domácí úkoly.

 

Bylo pátého prosince. Ve škole jsme losovali, kdo komu koupí dárek k Vánocům. Což se mi hodilo, protože jsem chtěla něco koupit našim a Narutovi k Vánocům. I Fushimimu a Simonovi.

 

Došlo na losování. Na starost si to vzal Simon. Došel ke mně, Fushimimu a Tomo. Tomo se připojila k nám a Mei, Nanami a Ittokiho ignorovala. I Simon s Fushimim se k Tomo chovali mileji, než ze začátku. Ale přesto jí ještě moc nevěřili. Ani já ji ještě moc nevěřila. Nejdřív jsem losovala já, pak Tomo a nakonec Fushimi. Přečetla jsem si, koho jsem si vylosovala. Byla to Mei. Z toho jsem moc velkou radost neměla. Koupím jí kosmetiku. Tím neurazím. Pomyslela jsem si.

„Koho máš?“ zeptal se mě Simon. Ukázala jsem mu lístek. „Tak to ti nezávidím.“ Soucítil se mnou. Poté to chtěl vědět i Fushimi s Tomo. Taky jsem jim ukázala lísteček. Ani jeden na něm nestálo jejich jména, tak proč jim to neukázat. I když mě by zajímalo, koho si vytáhl Simon i Fushimi, tak přesto jsem se nezeptala. Tomo mi přesto ukázala její lísteček. Měla tam Nanami. I Simon s Fushimim mi to ukázali. Fushimi měl nějakého studenta ze třídy, kterého jsem neznala a Simon měl Ittokiho.

„Jane, půjdeme dneska nakupovat ty dárky?“ zeptala se mně Tomo.

„No, v plánu jsem to měla.“ Dostala jsem ze sebe.

„Tak dobře. Půjdeme spolu, pokud ti to nevadí.“ Řekla Tomo a já hlavou přikývla na souhlas.

„Mohu se připojit?“ zeptal se nás Simon.

„Promiň, ale dneska ne. Chci koupit dárky i vám dvěma.“ Řekla jsem s omluvným tónem v hlase. Simon se usmál.

„Tak já dneska pojedu domů sám.“ Řekl Simon mile. Jenom jsem přikývla hlavou na souhlas. Sice se mi nakupovat dárky s Tomo nechce, ale nic jsem neřekla.

„To já to vždy nechávám na poslední chvíli.“ Přiznal se nám Fushimi.

„Tak se domluvme, a půjdeme je nakoupit spolu.“ Navrhnul Simon Fushimimu.

„Tak čas mám tuhle sobotu.“ Řekl Fushimi.

„Tak domluveno.“ Řekl Simon a usmál se. V tom zazvonilo na konec přestávky.

 

Nakonec byl konec školy a my se sešli před školou.

„Tak zítra, ahoj.“ Rozloučil se Fushimi.

„Ahoj Jane, Tomo.“ Rozloučil se s námi Simon.

„Ahoj.“ Rozloučila jsem se já.

„Tak zítra. Ahoj. My jdeme?“ rozloučila se Tomo a podívala se na mě. Jenom jsem přikývla na souhlas.

 

Obě dvě jsme šly do města. Chvilku jsme šly mlčky, protože já nevěděla co říct.

„Co Mei koupíš?“ zeptala se mě Tomo po chvíli ticha.

„Asi kosmetiku.“ Odpověděla jsem jí, ale nezeptala se jí, co koupí Nanami.

„Já asi taky. Můžeme vybrat něco podobného.“ Navrhla Tomo.

„Dobře.“ Souhlasila jsem.

„Zlobíš se?“ zeptala se mně Tomo. Podívala jsem se na ni.

„Ne, proč?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Že odpovídáš stroze.“ Vysvětlila mi Tomo.

„Víš…Nevěřím ti.“ Řekla jsem pravdu.

„Už chápu. A rozumím ti. Ale neboj. Jsem na tvé straně.“ Usmála se Tomo.

„Koukejte, dvě slepice jdou.“ Ozvalo se za námi.  Byla to Mei, Nanami a Ittoki. Ty dva se zasmáli.

„Mei, nech nás laskavě na pokoji!“ řekla Tomo hrubým tónem v hlasu Mei. Docela mě to překvapilo.

„Kvok, kvok.“ Řekla Mei a začala se smát. I Nanami s Ittokim se smějí. Poté nás předběhli, něco si šeptali a smáli se.

„Nic si z toho Jane, nedělej. Jsou hloupí, jako jsem byla já.“ Řekla mi Tomo.

„Já se to naučila ignorovat.“ Zalhala jsem.

„To jsi dobrá. Mně by to dělalo problémy. A určitě dělat bude.“ Řekla mi Tomo.

 

Došly jsme do obchodního centra. Nejdřív jsme šly koupit dárky pro Mei a Nanami. Koupily jsme jim kosmetiku. Jen jiné vůně, jinak byly stejné. Poté jsem mamče koupila o něco dražší kosmetiku, než Mei, a triko. Sebastianovi, sadu po holení a tři kravaty. Narutovi čtyři náklaďáky. Fushimimu jsem koupila dvě knihy, s detektivním příběhem. A Simonovi jsem koupila prstýnek, na který se díval posledně. Zrovna ho měli ve slevě. Ani nevím, proč jsem mu to chtěla koupit. Vždyť by stačila taky kniha. Pomyslela jsem si.

 

Když jsme měly vše koupené, tak mě Tomo doprovodila až na nádrží.

„Nemusela si mě doprovázet.“ Řekla jsem Tomo.

„Vím, ale chtěla jsem. Pak se mi ozvy, že jsi doma, prosím.“ Požádala mně Tomo. Už delší dobu spolu komunikujeme přes FB. Ale číslo na mobil na ni nemám a ona na můj taky ne. Mobilní číslo má jenom Simon a Fushimi.

„Dobře.“ Řekla jsem a pousmála se. V tom mi přijel vlak.

„Tak se měj krásně a napiš. Ahoj Jane.“ Rozloučila se, se mnou Tomo.

„Ty taky. Ahoj.“ Rozloučila jsem se i já. Nastoupila jsem do vlaku a jela domů.

 

Doma jsem potají schovala dárky do skříně, kam mi nikdo nechodil. Ani Naruto ne. Pak jsem se šla navečeřet. Po večeři jsem se vykoupala a ještě jsem šla na chvíli na FB. Na FB jsem napsala zprávu Tomo i Simonovi, že jsem doma. Oba mi odpověděli, že je to dobře. Pak jsem se s nimi rozloučila a šla jsem se ještě učit na další den a udělat domácí úkoly.

 

Nastal poslední den ve škole v tomto roce. Už jsme se neučili a měli jsme jenom třídnickou hodinu. Třídu jsme si vyzdobili do Vánoční atmosféry. I stromeček jsme měli. Jak jsme vešli do třídy, dali jsme pod stromek dárky. Poté jsme čekali, až zazvoní na hodinu a profesor dorazí. Pro profesora jsme koupili přáníčko a poukaz na masáže. Nakonec zazvonilo a za pět minut dorazil profesor.

„Sedněte si.“ Řekl nám profesor a my si sedli na místa. „Vypadá to tu báječně.“ Pochválil naší výzdobu. O výzdobu jsme se postarali všichni. Každý přidal ruku k dílu. I Mei, Nanami a Ittoki. Na stolech jsme měli v krabičkách cukroví. Profesor přinesl varnou konvici a udělali jsme si čaj. „Tak, jak to vidíte s dárky?“ zeptal se nás.

„Domluvili jsme se, že dárky rozdáte vy, profesore.“ Řekl za nás všechny Simon, jak jsme se domluvili

„Já?“ podivil se profesor.

„Ano vy.“ Řekli jsme všichni sborově. Profesor se a zasmál a my taky. Profesor se vrhnul a začal rozdávat dárky. Od někoho jsem dostala kosmetiku, od Tomo trenýrky na spaní, což jsem se cítila trapně, protože já jí nic nekoupila. Od Fushimiho rámeček s fotkou, kde jsme my tři. Já, Simon a Fushimi. Od Simona jsem dostala přívěšek na krk, kde bylo srdíčko. Že tím něco Simon naznačoval mi nedošlo. Hned jsem si tento řetízek nechala nasadit na krk, od Simona.

„Děkuji za krásné dárky.“ Poděkovala jsem. „Tomo, ale já pro tebe nic nemám.“ Řekla jsem nešťastně.

„I já děkuju Ježíšku.“ Poděkoval Simon. Prstýnek si dal hned na prst.

„Já se taky přidávám a děkuji.“ Poděkoval Fushimi.

„Já taky děkuju.“ Poděkovala Tomo.

„Za co? My ti nic nedali.“ Podivil se Simon.

„Že jste mě vzali mezi sebe. A berete mě jako kamarádku, nebo aspoň se o to snažíte.“ Vysvětlila nám Tomo.

„Jo, není zač.“ řekl Fushimi a usmál se. I já se Simonem jsme se usmáli.

„Tak bando, děkuji vám za krásný dárek. Já si pro vás připravil jenom svíčky a cítím se dost trapně za to.“ Řekl nám profesor.

„Nevadí. My bereme i svíčky.“ Řekl někdo ze třídy. A řekl pravdu.

„Dobrá, příští rok si na vás něco přichystám.“ Usmál se profesor. Poté nám všem rozdal svíčky a osobně poděkoval za dárek. Poté došlo na ochutnávky cukroví a pití čaje. Ve třídě jsme byli tři hodiny. Poté jsme mohli odejít domů

 

Před školou jsem se, se Simonem rozloučila s Fushimim a Tomo.

„Tak ahoj, a krásné Vánoce.“ Popřál nám Fushimi.

„Ahoj, i vám krásné Vánoční svátky.“ Popřála jsem Fushimimu a Tomo.

„Taky krásné Vánoce a Vánoční svátky.“ Popřál těm dvěma Simon. Poté se naše cesty rozdělily a já se Simonem šla na vlak.

 

Cestou jsme si povídali o různých věcech. Před mým domem jsme se nakonec rozloučili.

„Děkuji za krásný dárek, ale to si nemusela.“ Poděkoval mi Simon.

„Není zač. Vím, jak se ti líbil. I já děkuji za dárek a nemusel si ho kupovat.“  Usmála jsem se a poděkovala.

„Není zač.“ usmál se Simon. „Snad se o svátcích uvidíme.“ Dodal.

„Snad jo.“ Pokrčila jsem rameny. „Bylo by to hezké.“ Dodala jsem

„Se ještě domluvíme.“ Usmál se Simon. Pak jsme se rozloučili a já vešla do domu a Simon šel k sobě domů.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.