Anime World CZ/SK - Příběhy

V. Týdenní prázdniny - Druhá část

Město:

 

Já a Fushimi jsme šli za Simonem, který nás vedl podle něho do nejlepší restaurace na oběd.

„Je to tam báječné. Dobře tam vaří, obsluha je báječná. Prostě všechno je tam báječné.“ Básnil Simon o té restauraci. Jak Fushimi, tak i já jsem se usmívala.

„Tam pracuje někdo tvůj známý ne?“ řekl se smíchem Fushimi.

„To ne, ale jsem tam pečený vařený.“ Bránil se Simon.

„Stálý štamgast.“ Pronesl Fushimi se smíchem. Já se usmívala.

„I tak se to dá nazvat. Obsluha i ví, co si dám k jídlu.“ Zazubil se Simon.

„Vždyť to říkám.“ Zasmál se Fushimi.

„Co ty Jane, těšíš se?“ zeptal se mě Simon. Podívala jsem se na Simona.

„Jak to tu vychvaluješ, tak už jo.“ Usmála jsem se a řekla pravdu. I Simon se usmál.

„To je dobře.“ Řekl Simon a za chvíli jsme na místě.

 

Ale cesta nám trvala dvacet minut, než nás Simon odvedl do správné restaurace.

„Tak, jsme tady.“ Řekl Simon a ukázal na pravou stranu. Šlo o čínskou restauraci.

„To si děláš srandu, že jo?“ dostal ze sebe Fushimi.

„Nedělám, proč?“ nepochopil to Simon ani já.

„Nikdy by mě nenapadlo, že půjde o čínskou restauraci.“ Vysvětlil nám Fushimi.

„Vaří tu dobře a i levně.“ Řekl nám Simon.

„Tak jdeme dovnitř, ne?“ zeptala jsem se těch dvou.

„Vadí to nějak?“ zeptal se Simon Fushimiho. „Jasně, že jdeme.“ Řekl a otočil se na mě s úsměvem na tváři.

„Ne, nevadí.“ Řekl Fushimi a usmál se. Simon šel ke dveřím a otevřel je nám, abychom mohla já a Fushimi vstoupit dál.

 

Vstoupila jsem dál a podívala se kolem sebe. Vypadá to tu hezky. Pomyslela jsem si.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem.

„Dobrý den.“ Pozdravil na stejno Simon a Fushimi.

„Dobrý den.“ Pozdravila nás Číňanka.

„Kam si sedneme?“ zeptal se nás Fushimi.

„Co k oknu?“ navrhnul Simon. Přikývla jsem na souhlas.

„Můžeme.“ Souhlasil Fushimi a jdeme si sednout.

 

Simon mi podržel židli a pomohl na ni sednout. Poté si sedl vedle mě. Fushimi si sedl naproti mně. U okna je menší stupínek, kam jsme si odložili batohy. Po chvíli je u nás Číňanka.

„Kuřecí kung-pao s hranolky?“ podívala se na Simona. Simon přikývl na souhlas.

„Já si dám to samé.“ Přikývla jsem, že si dám stejné jídlo.

„Já si dám křehké kuře s hranolky.“ Objednal si Fushimi.

„A k pití?“ zeptala se nás Číňanka na pití.

„Dvakrát colu.“ Řekl Simon i za mě.

„I já colu.“ Přikývl Fushimi.

„Promiň, že jsem ti vybral pití, ale bylo mi jasné, že si dáš jenom vodu. A to jsem nechtěl.“ Vysvětlil mi Simon a zároveň se mi omluvil.

„V pohodě.“ Řekla jsem a usmála se.

„Ten výklad zámku byl zajímavý, co?“ zeptal se nás Simon. Já jenom hlavou přikývnu na souhlas.

„Jasně že jo. Dokonce ten výklad si ještě dobře pamatuju. Minulý týden to takhle nebylo. Jeden průvodce a nezajímavé.“ Řekl nám Fushimi. Číňanka nám přinesla pití.

„Děkujeme.“ Poděkoval za nás Simon.

„Prosím.“ Řekla Číňanka a odešla s úsměvem na rtech.

„Na co si připijeme?“ zeptal se nás Fushimi.

„Na přátelství?“ navrhnul Simon. Kupodivu s tím problém neměla a přiťukli jsme si na přátelství. „Ty máš přítelkyni?“ zeptal se Fushimiho.

„Měl jsem. V sobotu jsme se rozešli.“ Řekl nám Fushimi.

„To je mi líto.“ Řekla jsem Fushimimu.

„V pohodě. To byl já, kdo to ukončil. Cítil jsem už delší dobu, že nám to neklape.“ Usmál se Fushimi. I já se usmála. Po chvíli nám Číňanka přinesla jídlo. „To byla rychlost.“ Pronesl překvapeně.

„To jo. Vždy je to rychle hotové.“ Přikývl Simon. Popřáli jsme si dobrou chuť a dali se do jídla mlčky. Po jídle si každý zaplatil svou útratu. Platila jsem sto dvacet, což byla dobrá cena. Po zaplacení jsme šli ven.

 

„Co podnikneme teď?“ zeptal se nás Simon.

„Co takhle zajít do toho obchodního centra? Ještě jsem tam nebyl.“ Navrhnul Fushimi.

„Ani já tam ještě nebyla.“ Řekla jsem pravdu.

„Tak to se musí hned napravit. Já tam už byl.“ Řekl nám Simon. „Jak to, že si tam ještě nikdy nebyl?“ zeptal se Fushimiho.

„Nechtěl jsem tam jít s rodiči a sám taky ne.“ Vysvětlil to Fushimi,

„Tak to chápu.“ Usmál se Simon.

 

Došli jsme do obchodního centra. Měl čtyři patra. My byli v prvním patře a šli jsme k plánku, abychom se mohli zorientovat, kde co je.

„Ty se v tom vyznáš?“ zeptal se mě Simon, který se ke mně připojil.

„Moc ne.“ Přiznala jsem pravdu.

„To jsme dva. Ale já se tu už trošku orientuju. Jak jsem tu byl, tak mi pár akcí uvízlo v hlavě. Co kdybychom šli na pět dé?“ navrhnul nám Simon. Věděla jsem co to je. Přesto jsem se na Simona podívala.

„Proč ne. Stejně jsem si to chtěl zkusit.“ Souhlasil Fushimi.

„A co ty, Jane?“ zeptal se na můj názor Simon. Jen hlavou přikývnu na souhlas. A vyrazili jsme do čtvrtého patra.

 

Ve čtvrtém patře jsou různé atrakce. Mini kino, fotící se budka, kde se necháš vyfotit a vylezou ti fotky, pět dé a různé automaty.

„Tady si děti vyhrají, ne?“ zeptal se Fushimi.

„Taky, ale i dospělí.“ Řekl Simon. Poté jsme si to zamířili do pět dé. Vybrali jsme si strašidelný les. Dostali jsme brýle a připoutali nás k sedačkám. Abych nespadl, až ty sedačky s námi budou cloumat. Za pět minut to spustili. Občas jsem se lekla, ale nezaječela. Jak to nejspíš ti dva očekávali. Akce trvala deset minut.

 

Když jsme byli venku, řekli jsme si z toho naše dojmy.

„Tak, jaké to bylo?“ zeptal se nás Simon.

„Skvělé.“ Řekl Fushimi nadšeně.

„Co ty, Jane?“ otočil se Simon na mě.

„Občas jsem se lekla, ale jinak to bylo bezvadné.“ Řekla jsem, usmála se. Myslela jsem to upřímně.

„To jsem rád.“ Usmál se Simon.

 

Poté jsme šli na trenažér formule jedna. Všichni jsme si dali závod. Poprvé vyhrál Simon, podruhé já. Fushimi byl vždy poslední. Dali jsme si jenom jednu jízdu, protože to taky něco stálo.

 

Poté jsme navštívili cukrárnu, kde jsme si všichni, na rozkaz Fushimiho, dali pohár. Já si dala jahodový pohár a Simon s Fushimim ananasový.

 

Poté jsme šli do mini kina na pohádku o mořském světě. A poté Fushimi navrhnul, že se půjdeme všichni tři vyfotit. Souhlasila jsem s tím, ale nechtělo se mi. Simon taky souhlasil. Fushimimu jsme dali peníze, a ten to šel zaplatit a poté jsme šli do té budky.

„Co takhle udělat nějaký obličej?“ zeptal se nás Fushimi.

„Ne, ať máme pěknou památku.“ Nesouhlasil Simon. „Co myslíš ty, Jane?“ otočil se na mě.

„Taky jsem pro normální fotku.“ Souhlasila jsem se Simonem. Fushimi se nám podřídil. Já byla uprostřed. Po pravé straně byl Simon a po levé Fushimi. Oba dali své hlavy blíž k té mé. Překvapilo mě to, ale taky jsem se usmívala. Poté nám vyjeli tři fotky na lístečku.

„Sluší nám to tu.“ Řekl Simon a usmíval se. Fotku jsem si dala do peněženky, když mi jednu z nich Fushimi podal. Poté jsme si prošli celý obchoďák. Někde jsme se i zastavili. Ve čtyři už jsme byli před školou.

 

Všichni jsme se sešli před školou. Profesor si udělal naší docházku.

„Tak, zítra nás čeká náročný den. Půjdeme na horu Fuji. Už se tu sejdeme v sedm. Ted máte rozchod. Ahoj.“ Oznámil nám profesor a rozloučil se s námi.

„Nashledanou.“ Rozloučili jsme se všichni s profesorem.

„Ahoj, zítra.“ Rozloučil se s námi Fushimi.

„Ahoj.“ Rozloučila jsem se.

„Ahoj, tak zítra.“ Rozloučil se Simon. Poté jsem šla se Simonem na vlak a rovnou domů.

 

Hora Fuji:

 

Tentokrát jsem vstávala ve čtyři hodiny. Dokonce babička u nás spala, aby mohla ráno odvést Naruta do školky, protože tentokrát jsem nemohla. V sedm jsem musela být už před školou. Den předtím jsem padla na postel a usnula hned, jak jsem dorazila domů. Ale měla jsem i večeři, kdy jsem vyprávěla, co jsem zažila, vykoupala a pak šla spát. Naši měli radost, že jsem si to užila. I to, že mám dva kamarády. I mně to pomalu začínalo docházet. Že mám opravdové přátelé. Přesto ty obavy jsem ještě měla.

 

Za deset minut čtvrt na šest jsem se sešla se Simonem před barákem. Ještě jsme oba tak nějak spali, tak jsme šli mlčky. Vlak tentokrát zpoždění neměl, přesto jsme na něho museli čekat. Po pěti minutách dorazil a my si nastoupili.

 

Bylo skvělé, že ve vlaku skoro nikdo nebyl. Mohli jsme se sednout a nemačkat se. Tlačenice nemám ráda, ale s tím nic nenadělám.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se mě Simon, když jsme seděli ve vlaku. Podívala jsem se na něho.

„Šlo to.“ Odpověděla jsem. „A ty?“ taky jsem se Simona zeptala, protože mě to zajímalo.

„Ale jo, docela dobře. Jenom jsem unavený.“ Přiznal Simon.

„To i já.“ Přiznala jsem, že jsem taky unavená.

„Ale pomalu se už probouzím.“ Řekl a usmál se Simon.

„To já taky.“ Přiznala jsem pravdu. V půl sedmé jsme dorazili před školu.

 

Před školou ještě nikdo nebyl. Sice jsem měla už bundu, přesto mi zima trošku byla.

„Zima?“ zeptal se mě Simon.

„Trošku.“ Přiznala jsem pravdu.

„Chceš půjčit mou mikinu?“ navrhnul mi Simon.

„Ne, díky. Za chvíli to bude dobré.“ Usmála jsem se na Simona. Za deset minut dorazil profesor.

„Jak dlouho tu už stepujete?“ zeptal se nás profesor.

„Ale jenom deset minut.“ Odpověděl Simon a usmál se.

„Jak jste se na dnešek přichystali? Doufám, že máte svačiny.“  Zeptal se nás profesor.

„Já ji mám.“ Přiznala jsem.

„I já ji mám. Nevím, jestli tam něco bude, co bych, jsem si k jídlu mohl koupit.“ Řekl Simon.

„Něco by tam mělo být. Nějaká hospůdka.“ Odpověděl nám profesor.

„Ahoj bando, dobrý den.“ Pozdravil nás Fushimi. Všichni jsme se na něho podívali.

„Ahoj.“ Pozdravili jsme sborově všichni tři. Když dorazili všichni, tak jsme šli na vlak.

 

Jeli jsme do vedlejšího města, asi hodinku. Jeli jsme osobákem a ne rychlíkem. Já zase seděla uprostřed.

„Jak se těšíte?“ zeptal se nás Fushimi.

„Ale jo, docela jo.“ Přiznala jsem pravdu.

„Nevím. Nevím, co nás čeká a nemina, tak nevím. A ty?“ odpověděl Simon a zeptal se Fushimiho.

„Ani ne. Nemám rád výstupy do kopců.“ Přiznal Fushimi.

„Neříkej mi, že nestačíš s dechem.“ Provokoval Simon Fushimiho.

„Ale ne, stačím s dechem. Jen ty kopce nemám rád.“ Vysvětlil to Fushimi.

„Mně to nevadí. Jde se přírodou, a ráda se kochám.“ Přiznala jsem, aniž by se mě někdo ptal.

„A taky jsi na čerstvém vzduchu.“ Souhlasil se mnou Simon.

 

Za hodinu jsme byli na nádraží a vystupovali jsme. Hora Fuji už byla vidět. Byla obrovská. Taky šlo o největší horu Japonska. Profesor nás vedl k úpatí hory. My tři šli jako obvykle poslední. Ale nevadilo mi to.

„Jsem zvědavá, komu dojde dech, jako prvnímu.“ Pronesla Mei a ostatní se zasmáli. Bylo mi jasné, že tím myslí mě. Po hodině cesty, jsme dorazili na úpatí hory.

 

Naštěstí vstupné se platit nemuselo. Přesto Fushimi si koupil mapku. Což jsem nepochopila.

„Proč sis tu mapku koupil?“ zeptal se Simon Fushimiho.

„Abychom věděli, kudy jít.“ Usmál se Fushimi.

„K tomu mapku nepotřebuješ.“ Nesouhlasil Simon.

„Ale potřebuju. Musím trénovat orientaci v terénu.“ Ušklíbl se Fushimi.

„Na co?“ zajímalo Simona.

„Abych jsem se neztratil.“ Vysvětlil Fushimi.

„Tady se neztratíš.“ Zasmál se Simon. I já se usmála.

„Kdo ví.“ Pokrčil Fushimi rameny. Poté se šlo na horu.

 

Šlo se do strmého kopce. Z našeho posledního místo se stalo místo první. Ostatní byli už na pokraji svých sil. Ale my tři a profesor jsme byli v pohodě.

„Tak bando, snad už nemůžete?“ zeptal se jich profesor. Nikdo mu neodpověděl, jak funěli. „Vy tři nás veďte. Jdeme po červené značce. Já půjdu poslední a budu je popohánět.“ Řekl nám profesor, zastavil se a čekal, až ho doženou ostatní. My tři šli jako první a povídali si o všem možném. Šli jsme volným tempem. Sice teplo nám bylo, ale zadýchaní jsme nebyli. Asi v půlce cesty jsme slyšeli, jak Mei s funěním se ptá profesora.

„K-kdy tam budeme?“ ozvala se Mei.

„Jsme tak nějak v půlce cesty.“ Oznámil profesor Mei. A to jsme teprve šli hodinku. Nakonec jsme měli tři přestávky na pití. A taky aby ostatní popadali dech. Profesor všem říkal, jak nemají výdrž, a nás tři vychvaloval.

 

Za dvě hodiny, jsme byli na místě. Byl to úžasný výhled. Stoupla jsem si k zábradlí a rozhlédla se po okolí.

„Krásný výhled, co?“ zeptal se Simon. Já jenom přikývla hlavou na souhlas. „Užíváš si to?“ zeptal se mě.

„Jo.“ Řekla jsem pravdu. Užívala jsem si to. Se svými přáteli. Ano, ty dva jsme považovala za své přátelé. Po chvíli se k nám připojil Fushimi.

„Na, tady máte.“ Podával nám Fushimi energetický nápoj.

„Díky, já nechci. Mám své pití.“ Protestovala jsem.

„Snad mi nedáš košem. A jedna malá plechovka ti neublíží. Dodáš si energii.“ Nedal se odbýt Fushimi. Tak jsem si ten energetický nápoj nakonec vzala.

„Kolik dlužím?“ zeptala jsem se Fushimiho.

„Nic, já vás zvu.“ Usmál se Fushimi.

„Příště zase já pozvu vás.“ Ozval se hned Simon.

„Dobře. A přes příště zase zvu já vás.“ Souhlasila jsem a zasmáli jsme se. Po vypití pití jsme se dali do našich svačin. Dokonce jsem ochutnala svačinu Simona a Fushimiho a oni zase tu moji. Asi hodinku a půl jsme odpočívali. Poté jsme vyrazili zase zpátky.

 

To jsme zase šli my tři poslední. Dolů se šlo hladce. To nikdo neměl žádné řeči. Šli jsme zase dvě hodiny.

 

Poté jsme došli na nádraží a jeli hodinku domů. Domů jsme dorazili v půl páté. V pět jel mně a Simonovi vlak.

„Vy dva můžete jít. Zbytek se mnou.“ Rozhodl profesor.

„Děkujeme. Nashledanou. Ahoj.“ Rozloučil se Simon.

„Nashledanou, ahoj.“ Také jsem se rozloučila. Se Simonem jsem šla na naše nástupiště. Naštěstí vlak brzy přijel a my jeli domů.

 

Okolo šesté jsme byli doma. Se Simonem jsem se rozloučila u baráku. Doma u večeře jsem vyprávěla, co jsem zažila a co jsme dělali. Pak jsem šla do vany a do postele.

 

Horolezecká stěna:

 

V deset hodin večer mě vzbudila smska. Byla od Simona. Psal, že máme v osm sraz před školou. Že půjdeme na horolezecké stěny. Nereagovala jsem na tu smsku a spala jsem dál. Ráno jsem vstávala v pět. Udělala jsem si hygienu a oblékla se. Naruto tentokrát spal u babičky, protože sám doma nemohl zůstat a babička u nás nechtěla být. Musela se postarat o svou zahrádku i dědu, který byl nemocný. Měl zlomenou nohu. Udělala jsem si snídani a najedla se. Za deset minut čtvrt na sedm jsem měla sraz se Simonem před mým barákem.

„Dneska bez doprovodu, co?“ zeptal se Simon. „Jinak dobré ráno, Jane.“ Popřál mi zároveň.

„Ahoj, má taky podzimní prázdniny, ale bude spát u babičky.“ Řekla jsem a šli jsme na nádraží.

 

Vlak měl tentokrát deset minut zpoždění. Kvůli výluce, nebo co to hlásili v rozhlase.

„Snad to stihneme.“ Pronesl Simon.

„Já myslím, že jo. V nejhorším napíšeme profesorovi.“ Usmála jsem se.

„Pravda.“ Taky se Simon usmál.

„Jinak promiň, že jsem nereagovala na tvou smsku.“ Omluvila jsem se.

„V pohodě. To já se omlouvám, že jsem tě vzbudil.“ Omluvil se mi Simon.

„To je v pohodě. Aspoň jsem věděla, že si mohu o hodinku prospat.“ Usmála jsem se.

 

Dojeli jsme nakonec na nádraží před školou a pospíchali ke škole.

 

U školy byla už většina spolužáku.  I profesor a stepoval tam i Fushimi.

„Kde jste?“ přivítal nás Fushimi.

„Dobrý den. Ahoj.“ Pozdravila jsem profesora i Fushimiho.

„Dobrý den.“ Pozdravil Simon profesora. „Vlak měl zpoždění.“ Vysvětlil náš pozdní příchod Fushimimu.

„Ahoj bando.“ Pozdravil nás profesor.

„Jak to?“ zajímalo Fushimiho. Vždyť ještě není zima.“ Dodal překvapeně.

„Nějaký výluka.“ Řekl Simon pravdu. V osm udělal profesor docházku a poté jsme vyrazili na autobus.

 

Na autobus jsme čekali patnáct minut. Autobus byl naštěstí prázdný. Tak si každý někam sedl. Simon mě nechal sednout k oknu a sedl si vedle mě. Fushimi stál u nás. Nechtěl si sednout a profesor nic nenamítal. Stejně na další zastávce přistoupily starší babičky. Tak jsem je nechala sednout na mé místo a Simon tu druhou na jeho místo. Ony nám mile poděkovaly a usmály se na nás.

 

Za půl hodiny jsme vystupovali. Počasí bylo nádherné. Zatím nám počasí přálo. Ale než jsme dorazili na místo, tak jsme ještě šli půl hodiny pěšky. Šlo o horolezeckou stěnu a opičí dráhu, která byla venku. Když jsem tu opičí dráhu viděla, udělalo se mi nevolno. Horolezecká stěna nebyla tak špatná.

„Jedna půlka půjde na horolezeckou stěnu a druhá na opičí dráhu.“ Řekl profesor a rozdělil nás na dvě skupiny. Byla jsem ráda, že ve skupině nejsem s Mei a spol. Byla jsem se Simonem i Fushimim, což jsem byla ráda.

 

Instruktoři na nás přivázali záchranná lana. Nejdřív nám dali instrukce, jak máme vylézt na stěnu a poté na ní šplhat. Taky, že nemáme kam spěchat. A kdyby někdo padal, tak se má pustit, než aby zůstal viset. Pak se šlo na to. Pouštěli nás po pěti. Strach jsem měla, i když spím na palandě, protože že bojím výšek. Lezla jsem pomalu a nikam jsem nepospíchala. Třikrát se mi stalo, že mi uklouzla noha a jednou ruka. Tak jsem se pustila a začala od začátku. Ale nakonec se mi to podařilo. Když jsme se všichni vystřídali, šli jsme za profesorem i s tou druhou partou na oběd do místní restaurace.

 

Stoly byly pro čtyři osoby. I náš stůl byl plný. K našemu stolu si sedl profesor. Já a Fushimi jsme si dali kuřecí řízek s hranolky. Simon krokety a smažený sýr a profesor svíčkovou. Po obědě jsme se vystřídali a nás čekala opičí dráha.

 

Když jsem znovu viděla tu opičí dráhu, bylo mi zase zle. Nejdřív nám dávali instrukce, jak a co máme dělat. A poté jsme si to měli zkusit u provizorního stromu. Když přišla řada na mě, tak se mi rozklepala kolena i ruce. Nakonec jsem to sjela, ale hned jsem zamířila za profesorem.

„Pane profesore, já se bojím. Mohu tuto akci vynechat?“ zeptala jsem se profesora a ten se na mě podíval.

„Samozřejmě, že můžeš. Sedni si tady a odpočívej.“ Usmál se na mě profesor a odešel.

„Jane, ty se bojíš?“ zeptal se mě Fushimi, když přišel ke mně i se Simonem. Hlavou jsem přikývla, že ano.

„Neboj, my to projdeme i za tebe.“ Usmál se Simon. Taky jsem se usmála.

„Dobře.“ Souhlasila jsem. Šla jsem si sednout k jednomu stolku. Když byla naše skupina nahoře, koupila jsem si colu a sledovala je a popíjela.

 

Za dvě hodiny, to měli celé prošlé. Všichni jsme se sešli u opičí dráhy.

„Tak a teď směr domů.“ Oznámil nám profesor. Byly tři hodiny odpoledne.

„Co podnikneme zítra?“ zeptal se někdo.

„To se dozvíte u školy.“ Řekl profesor a šlo se na autobus.

 

Na autobus jsme čekali čtvrt hodiny. Simon ani Fushimi se před nikým nezmínili, že jsem nebyla na opičí dráze, že jsem se bála. Byla jsem překvapena, ale zároveň mi došlo, že to jsou opravdoví přátelé, kteří mi neublíží.

 

Nastoupili jsme na autobus a jeli do města a z města ke škole.

„Zítra jdeme do aqvaparku. Vezměte si plavky a ručníky. Na plavečáku se sejdeme v deset hodin.“ Oznámil nám profesor a dal nám rozchod. Já a Simon jsme se rozloučili s Fushimim a šli na vlak.

 

Doma jsem pak řekla vše, co jsme dneska dělali a co nás čeká poslední den podzimních prázdnin. Hned jsem si věci připravila. Vykoupala jsem se a šla večeřet. Poté jsem šla do postele. Ráno jsem tak brzy vstávat nemusela, přesto jsem byla unavená.

 

Aqvapark:

 

Dneska, v pátek, jsem vstávala až v půl osmé. Bylo pěkné se trošku prospat. I tak jsem věděla, že večer odpadnu. Oblékla jsem se, udělala hygienu a šla se nasnídat. Za pět minut čtvrt na devět na mě čekal Simon.

 

Zamkla jsem byt i branku a s batohem na zádech jsem šla k Simonovi.

„Dobré ráno, Jane.“ Pozdravil se mě Simon.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Simona a usmála se. Poté jsme vyrazili na vlak.

„Jak se těšíš?“ zeptal se mě Simon.

„Docela jo.“ Odpověděla jsem.

„I já se těším. Bude spousta legrace.“ Usmíval se Simon. Já jenom přikývla hlavou na souhlas.

 

Došli jsme na nádraží. Tentokrát vlak zpoždění neměl. Naposledy jsme jeli do školy, kdy nebyl vlak přeplněný studenty. Od pondělka nám začínala zase škola a bude jezdit spousta studentů. Dívala jsem se z okna a pozorovala přírodní krajinku.

„Někdy musíme jít ven i se sourozenci.“ Navrhnul Simon. Jenom jsem přikývla na souhlas.

 

V půl desáté jsme vystupovali z vlaku a šli do aqvaparku, který byl zhruba dvacet minut od školy. K aqvaparku jsme přišli včas.

„Konečně jste tady.“ Usmíval se Fushimi a přivítal se s námi. „Jaká byla cesta?“ zeptal se nás na cestu vlakem.

„Dobrá. Naposledy, kdy jel vlak skoro prázdný.“ Odpověděl Simon. V deset jsme šli do plavečáku.

 

Každý si zaplatil vstupné a rozdělili jsme se na muže a slečny, protože šatny byly zvlášť pro dívky a pro muže. Měla jsem skříňku číslo osm. Mei byla vedle mě.

„Nemysli si, že když máš dva kamarády, že ti dám pokoj!“ řekla mi Mei výhružným tónem

„To je mi jasné.“ Zašeptala jsem.

„Jsem ráda, že si rozumíme.“ Řekla a ostatní se zasmály. Plavky jsem už měla na sobě, tak jsem se jenom svlékla. Ručník jsem si nechala ve skříňce. Zamkla jsem si skříňku a šla se osprchovat.

 

Po osprchování vlažnou vodou jsem šla k bazénu. Tam na nás čekali profesor s muži. I Simon a Fushimi na mě čekali.

„Moc pěkné plavky. Sluší ti to.“ Řekl mi Simon a Fushimi přikývl.

„D-díly.“ Poděkovala jsem potichu. A cítila jsem, jak rudnu.

„Tak bando. Máme čtyři hodiny, abyste se tu vyřádili. Je půl jedenácté. V půl třetí se sejdeme před plavečákem.“ Řekl profesor a rozpustil nás.

„Co podnikneme?“ zeptal se nás Fushimi.

„Kam chceš jít, Jane?“ zeptal se mě Simon.

„Já nevím…“ rozhlédla jsem se po plavečáku a přemýšlela. Poté jsem zahlédla vodní vír. „…Co takhle vodní vír?“ zeptala jsem se.

„To zní bezvadně. Jdeme.“ Usmál se Simon. I Fushimi souhlasil. Oba mi pomohli do bazénu, aby mi to neuklouzlo a já nespadla.

 

Šli jsme do vodního víru. Moc lidí tam nebylo. Což bylo dobře. Pár lidí z naší třídy tu bylo, ale ty nás ignorovali. Simon mi pomohl do toho víru a pak i pomohl Fushimimu. Poté jsme se nechali unášet vodním vírem. Párkrát jsem se i potopila, jak mi to klouzalo. Ale hned jsem se vynořila a na oba se usmála. Ti se na mě taky usmáli. Jeli jsme asi deset minut, dokud to nevypnuli.

„Já bych šel na tobogán.“ Navrhnul Fushimi. Ani já, ani Simon jsme neprotestovali. A šlo se na tobogán.

 

Byly tu celkem čtyři tobogány. Jeden menší, druhý delší, třetí otáčivý a poslední končil venku. Šli jsme na ten otáčivý.

„Co kdybychom jezdili jako mašinka?“ zeptal se nás Fushimi.

„Pokud se to smí, tak proč ne.“ Souhlasila jsem.

„Smí se to. Jednou jsem tu jezdil mašinku v pěti lidech.“ Usmál se Fushimi.

„Jane, byla si tu někdy?“ zeptal se mě Simon.

„Jednou, když Narutovi byl rok.“ Řekla jsem pravdu. Poté přišla řada na nás. Fushimi jel jako první. Já druhá, tak jsem se držela Fushimiho za boky. A Simon držel zase mě za mé boky. A poté jsme jeli. Držela jsem se Fushimiho jako klíště, protože ty zatáčky byly dost prudké. Jednou se i stalo to, že jsem se praštila do hlavy. Asi po minutové jízdě jsme skončili ve vodě. Hned jsem se potopila, což jsem nečekala a lokla jsem se vody.

„Jane, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Simon a plácal mě do zad.

„J-jo jsem…Jenom jsem nečekala, že se potopím.“ Dostala jsem ze sebe.

„Jdeme ještě?“ zeptal se nás Fushimi. Jak já, tak i Simon jsme přikývli na souhlas. Na tobogánech jsme řádili až do půl jedné. Poté jsme šli na oběd. Dala jsem si hranolky. Fushimi si dal hranolky s květákem a Simon krokety. Jedli jsme asi hodinku. Pak jsme se šli osprchovat do sprch a obléci. Byl čas, kdy jsme končili. Abychom do půl třetí vše stihli a byli před aqvaparkem.

Když jsem odcházela ze sprchy, tak mi to uklouzlo a spadla jsem. Sedřela jsem si koleno. Mei a spol. se začaly smát. Omyla jsem si to koleno a šla se převléct.

 

Všichni jsme to stihli a byli před aqvadromem.

„Teď máte rozchod. Kdo chce, tak se může vrátit. Kdo nechce, může jít domů. Uvidíme se v pondělí. Ahoj bando.“ Rozloučil se s námi profesor.

„To byl pád, viděly jste to?“ smála se Mei a i ostatní dívky. Věděla jsem, že myslí mě, jak jsem upadla ve sprchách. Poté Mei i ostatní odešli.

„Stalo se něco?“ zeptal se Simon starostlivě. Tak jsem jim řekla o mém pádu.

„Musíš být příště opatrná.“ Řekl mi Fushimi. „Co podnikneme?“ zeptal se nás.

„Já bych jela domů. Jsem unavená.“ Přiznala jsem.

„I já bych jel domů.“ Přiznal Simon.

„OK, tak aspoň se zítra sejdeme na FB.“ Řekl Fushimi.

„Já nevím. My jedeme na výlet.“ Řekla jsem pravdu.

„Tak to zítra nepůjdeme se sourozenci ven?“ zeptal se mě Simon.

„Bohužel ne.“ Řekla jsem. Poté jsme se rozloučili s Fushimim a já se Simonem šla na vlak.

 

Ve čtyři jsme byli doma. Rozloučila jsem se, se Simonem před mým domem a poté jsem zalezla do svého domova. Naruto už byl doma se Sebastianem. Sebastian dnes v práci končil dřív. Hned vyzvídali, jak bylo na plavečáku. Hned jsem jim vše vyprávěla. Tedy nejdřív jsem si pověsila modré plavky na sušák. Najedla jsem se a šla spát. Po celém tom týdnu jsem byla hodně vyčerpaná. A v sobotu jsem musela vstávat v osm, protože se jelo na rodinný výlet.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.