Anime World CZ/SK - Příběhy

IV. Týdenní výlety - První část

Zoo:

 

Nastaly podzimní prázdniny. V pátek nám třídní profesor oznámil, že náš první výlet bude do Zoo. Ale mluvil o pondělku, tak jsem netušila, co se bude dít v úterý. V osm jsme měli sraz před školou. Měli jsme si sebou vzít peníze na vlak i na vstup do zoo. V neděli jsem si udělala svačinu na pondělí. Měla jsem rohlík s hořčicí a salámem. Jako pití jsem si koupila Mattoni hruška. Večer jsem si sbalila batůžek a byla jsem připravena na další den, na výlet do zoo.

 

V pondělí jsem vstávala už v pět hodin, protože Sebastian už pracoval a já se starala o Naruta, aby v šest byl ve školce. Oblékla jsem se a udělala hygienu. Poté jsem vzbudila Naruta a šla dělat snídani. Oba jsme posnídali. Do batohu jsem si hodila pití a svačinu. Naruto měl podzimní prázdniny ve školce až ve čtvrtek a v pátek.

 

Ve tři čtvrtě na šest jsme vylezli z baráku. Zamkla jsem dům i vrátka. Simona už na nás dva čekal. Chodil se mnou doprovodit Naruta do školky a poté jsme šli spolu my dva na vlak.

„Ahoj Jane, Naruto.“ Pozdravil nás Simon.

„Ahoj Simone.“ Pozdravil Naruto.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem taky Simona. Všichni tři jsme vyrazili směr školka. Naruto se držel nejen mé ruky, ale i ruky Simona. Překvapilo nás to oba dva, ale ani jeden z nás nic neřekl. A Simon ani nedal najevo, že by mu to vadilo. Usmíval se.

 

Došli jsme před školku. Ze začátku Simon na mě čekal před školkou, ale jednoho dne Naruto řekl Simonovi, aby šel dovnitř taky. Pomohla jsem Narutovi se převléci a šli jsme dovnitř za paní učitelkou.

„Takže zase až odpoledne?“ zeptala se učitelka a usmívala se. Simona už taky znala.

„Ano, ale dneska ho vyzvedne babička.“ Oznámila jsem učitelce.

„Dobře.“ Souhlasila učitelka. Babičku znala, tak nebyl problém, že si ho babička vyzvedne. I se Simonem by ho pustila, kdyby se to dřív učitelce nahlásilo. Rozloučili jsme se s Narutem a šli na vlak.

 

Jeli jsme mlčky. Nos jsem měla už v pořádku. Tedy ještě bolel, když jsem smrkala. Ale rýmu jsem neměla, tak to bylo dobré. Vlak přijel včas. Nastoupili jsme si. Vlak nebyl plný, tak jsme si v klidu mohli sednout. Sedla jsem si k okýnku sledovala krajinku.

„Dneska má být krásně.“ Pronesl Simon.

„To je dobře. Blbé, kdy pršelo.“ Poznamenala.

„Pravda.“ Souhlasil se mnou Simon. V půl osmé jsme před školou.

 

Před školou ještě nikdo nebyl. Já a Simon jsme tam byli jediní.

„Snad nebudeme jediný.“ Zažertuje Simon.

„To se nestane.“ Řekla jsem. Naštěstí. Řekla jsem si pro sebe.

„Těšíš se?“ zeptal se mě Simon.

„Docela jsem.“ Zalhala jsem.

„Já taky. Lepší než sedět ve škole a učit se.“ Řekl Simon. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas. Ve tři čtvrtě na osm dorazil třídní profesor, Tomo, Nanami a Ittoki.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem profesora.

„Dobrý den.“ Pozdravil Simon.

„Dobrý den.“ Pozdravil Ittoki stejně s Nanami a Tomo.

„Ahoj. Jak vy dva tu jste dlouhou?“ pozdravil nás profesor a poté se zeptal mě a Simona, jak dlouho čekáme před školou.

„Čtvrt hodiny.“ Odpověděl Simon.

„Proč tak brzy?“ divil se Ittoki.

„Pak to nestíháme do školy.“ Odpověděl Simon odměřeně.

„My bychom na vás počkali.“ Řekl s úsměvem profesor. Postupně přišla celá naše třída. Profesor udělal docházku a nikdo nechyběl. Pak jsme vyrazili směr nádraží.

 

Na nádraží jsme čekali deset minut, než nám přijel vlak.

„Jak se vy dva těšíte?“ zeptal se nás dvou Fushimi.

„Docela jo.“ Zalhala jsem a pousmála se.

„Já jo. Co ty?“ odpověděl Simon a taky se Fushimiho zeptal.

„Já se už nemohl dočkat.“ Řekl Fushimi a usmál se.

„Vzali jste si svačiny?“ zeptal se nás Simon.

„Já ne. Koupím si tam něco k jídlu.“ Odpověděl Fushimi.

„Já jo. Já si ji včera udělala.“ Odpověděla jsem.

„Někdo nemá dostatek peněz.“ Pronesla potichu Mei, ale já ji slyšela. Nanami, Ittoki i Tomo se zasmáli.

„Já taky ne. Když už se jede na výlet, tak proč se nerozšoupnout.“ Usmál se Simon. Vlak po chvíli přijel a my si šli sednout. Vlak je na kupé.

 

Simon šel první, pak já a nakonec Fushimi. Simon nám vybíral kupé. Našel jedno, kam jsme se vešli. Byli tam i spolužáci. Ale jejich jména jsem neznala.

„Smíme?“ zeptal se ze zdvořilosti Simona.

„Jasně.“ Přikývl jeden spolužák. Simon si sedl k okýnku. Já doprostřed a Fushimi vedle mě na kraj.

„Jane, nechceš jít k okýnku?“ zeptal se mě Simon.

„Ne, v pohodě.“ Řekla jsem a pousmála se.

„Já bych tě pustil.“ Nedal se Simon.

„Vážně je to v pohodě.“ Řekla jsem a znovu jsem se pousmála. Simon přikývl hlavou. Jeli jsme hodinku, než vlak zastavil na našem nástupišti.

 

Vystoupili jsme si a šli za profesorem, který šel jako první. My tři jsme šli jako poslední a já šla uprostřed.

„Dneska si to pěkně užijeme.“ Promnul si ruce Fushimi. Simon se usmál. Nakonec jsme došli na začátek zoo. Všichni jsme si vyndali peněženky, abychom zaplatili vstup a krmení pro zvířata.

 

Došla řada na mě. Simon čekal za vrátky. Vstupné stojí stovku a jídlo pro zvířata po padesáti. Celkem každý zaplatil tři stovky. Zaplatila jsem a šla za vrátky k Simonovi. Uklízela jsem si peníze do peněženky. Když do mě někdo vrazil. Peněženka mi spadla na zem.

„Jééé, promiň.“ Omluvila se Mei jízlivě. Simon byl hned u mě a zvedal mou peněženku. I já se pro ni natáhla, až jsme se dotkli rukama. Rozbušilo se mi hned srdce.

„Promiň.“ Omluvil se mi hned Simon a usmál se. Já se pousmála. Podal mi mou peněženku, kterou jsem si hned uklidila do batohu. V tom k nám přišel Fushimi.

„Co se tu stalo?“ zeptal se nás Fushimi.

„Upadla mi peněženka.“ Jenom jsem řekla.

„Spíš Mei do Jane vrazila.“ Zašeptal Simon. Proč mu to kruci říká? Ptala jsem se sama sebe.

„Měla by si dávat pozor.“ Zašeptal Fushimi. Poté všichni tři jsme šli za profesorem.

 

Hned u brány byla projížďka na koni. Jízda stála padesát.

„Kdo se chce projet?“ zeptal se nás profesor.

„Co kdybychom se na koních projeli všichni? Jako společný kolektiv.“ Navrhla Mei. Já na koni nikdy nejela, tak jsem dostala strach.

„To je dobrý nápad, Mei.“ Souhlasil profesor. Poté jde první várka spolužáků na koně. Připravila jsem si peníze. Celkem se jelo pět malých koleček. Po projížďce, dostali studenti dva cukry, jako poděkování koním za projížďku. Dostala jsem ještě větší strach.

„Nechceš jít Jane? Nebo se bojíš?“ provokovala mě Mei. Já se na ni jenom dívala.

„Jestli se bojíš, tak chodit nemusíš, Jane.“ Pošeptal mi do ucha Simon.

„Tak co srabe?“ provokovala mě Mei.

„Nejsem srab.“ Ohradila jsem se, ale potichu.

„Tak to dokaž.“ Řekla Mei. Poté přijde řada na nás.

 

Překročila jsem pásku a šla jsem k jednomu z koní. Se mnou jde Simon, Fushimi, Ittoki.  Za pomoci muže, který koně vedl, jsem si na koně sedla. Pevně jsem se chytla a po chvíli se dal kůň do pohybu. Houpe se to se mnou. Měla jsem strach, že se přehoupnu a spadnu na zem. Po pěti kolečkách jízda končila a muž mi pomohl, zase slézt z koně na pevnou zem. Když jsem na zemi, houpe se, se mnou celý svět.

„Tady máš.“ Řekl mi muž a dal mi dva cukry pro koně. „Musíš mít natáhnutou ruku, tak tě nekousne.“ Varoval mě. Poslechla jsem, jenže strachy se mi klepala ruka. „Neboj, nic ti neudělá.“ Uklidňoval mě ten muž. Jenže se to lehce řekne, těžce udělá. Pomyslela jsem si.

„Vzdáváš se srabe?“ řekla mi Mei, který byla u mě a šeptala mi to do ucha. Chtělo se mi brečet, ale potlačovala jsem slzy. Chtěla jsem to už vzdát, když ke mně přišel Simon a pevně mě chytil za ruku.

„Teď to zkus.“ Zašeptal mi do ucha Simon. Natáhla jsem ruku, která se mi už neklepala. Kůň si ode mne vzal cukr. Oslintal mi ruku, ale mně to nevadilo. Proč mi pomáhá? Proč to dělá? Ptala jsem se sama sebe. Pohladila jsem koně se slovy.

„Díky za jízdu.“ Poděkovala jsem a poté se Simonem jsme šli za pásku. Simon se ještě zastavil u Mei a něco jí zašeptal do ucha. Už je to tady.  Za chvíli se Mei začne smát a řekne to i ostatním. Pomyslela jsem si. Ale k mému překvapení se takového nic neděje. Spíš Mei zmizel s úsměv z tváře.

„Díky.“ Poděkovala jsem Simonovi.

„Není zač.“ usmál se na mě Simon.

„Jela si někdy na koni?“ byl u nás Fushimi a hned se mě zeptal.

„Ne.“ Řekla jsem pravdu.

„Jela si bezvadně na tož, že to bylo prvně.“ Řekl mi Simon.

„Přesně tak. Zrovna jsem chtěl říct to samé.“ Usmál se Fushimi. Já se jenom pousmála. Stejně se mi budou posmívat, že se bojím. Že jsem srab. A taky to pravda je. Jsem srab. Pomyslela jsem si. Když se projeli všichni ze třídy, vyrazili jsme dál. Blížili jsme se ke kačenám a pelikánům.

 

Kačeny byli ve vodě, ale i na souši. Byli vidět, jak létají čápi. Všichni jsme si vyndali pytlíky, kde bylo krmení pro kačeny. Naštěstí pytlíky byly označeny, jaké krmení patří k jakému zvířeti. V pytlíku byly kousky nakrájeného rohlíku. Začala jsem kachny krmit. Kolem mě se objevilo pět kačen.

„Jen si vezměte. Na všechny se dostane.“ Říkala jsem šeptem a usmívala se u toho. Po chvíli jsem se podívala, jak si vedou ostatní. Mei kačeny taky krmí, ale bylo vidět, že se bála. Protože před kačenami na souši prchala. Nesmála jsem se, jak by se dalo čekat. Nejsem jako oni. Neponížím se na jejich úroveň. Pomyslela jsem si. Proto od ní jsem odvrátila zrak. Ale přitom se moje oči střetly s očima Simona. Usmál se na mě, a já se pousmála. Dál jsem se věnovala kačenám. Dokonce za mnou přišlo mládě. Ale ty dospělé kačeny mu jídlo vždy sebrali. „Chudinko, taky tě šikanují, co?“ zašeptala jsem a šla blíž k mláďátku. A dala jsem jí jídlo z ruky. Ostatní kachny jsou u mě a to mládě odstrkovali. „Na všechny se dostane, jen klid holky.“ Snažím se uklidnit ty velké kačeny. Nakonec mi došlo jídlo. „Tak, to je vše. Víc nemám.“ Chtěla jsem odejít a vyhodit prázdný pytlík, ale ty kačeny šli za mnou.

„Nějak se jim líbíš.“ Posmívala se mi Mei. A šla stranou pryč. Měla jsem na jazyku, že se aspoň něčeho nebojím, jako někdo. Ale nechtěla jsem se ponížit na její úroveň, tak jsem mlčela a nic neřekla. Kachny pochopili, že už nic nedostanou, tak jsou loudit jinam.

„Užíváš si to?“ zeptal se mě šeptem Simon. Hlavou jsem přikývla, že ano. Jenže je to lež. Vůbec si to neužívám. Jediné, co mě zatím bavilo, bylo krmení kachen. Ještě jsem se těšila, až se půjde krmit kozy, ale to je vše. Jen jsem nevěděla, jak nakrmím koně, když jsem měla strach a klepaly se mi ruce. Když každý nakrmil kačeny, tak se šlo dál.

 

Došli jsme do výběhu opic. Usmívala jsem se, když jsem viděla, jak dvě opice dováděla. Usmála jsem se nad párem opic, jak si z kožichů vybírala blechy.

„Tamta vypadá jako někdo.“ Řekla Mei a ukázala na opuštěnou opici. Ittoki, Nanami a Tomo se začali smát. Má pravdu. Je jako já. Pomyslela jsem si. Při vzpomínce, jak jsem sama se mi chce brečet, ale potlačovala jsem slzy.

„Jasně, že vypadá jako ty. Všichni pocházíme z opic.“ Promluvil Simon směrem k Mei. Všem zmrzl úsměv ze rtů. Proč to řekl? Je to sice pravda, ale proč? Ptala jsem se sama sebe.

„A tamta vypadá jako já.“ Řekl Fushimi se smíchem a ukázal na osamělou opici, která pozorovala okolí. Vypadala, jakoby něco provedla, nebo se chystá něco provést.

„A támhle jsem já s Jane.“ Řekl Simon a ukázal na opice, která se honila.  Já se honím se Simonem? To není pravda. Pomyslela jsem si. Ale došlo mi, že jsem se přitom usmívala.

„A támhle je profesor a křičí na vás, že nemáte utíkat.“ Řekl Fushimi. Docházelo mi, že jsem se u toho smála. I Simon s Fushimim se smáli. Ani jsem si nevšimla, že Fushimi a Simon na sebe mrkli.

„Tak to by stačilo. Jdeme dál.“ Řekl profesor a všichni jsme se odebrali na cestu.

 

Navštívili jsme dravce, šelmy, srny a jeleny. Dokonce jsme zahlédli kolouška, který se krmil u své matky. Vše bylo roztomilé. Mei si vše fotila na foťák. I já měla foťák, který jsem dostala na konci devítky, za pěkné vysvědčení. Ale brát jsem si ho nechtěla. Mei fotí i Ittokiho, Nanami a Tomo. I sebe a dělají u toho skopičiny.

 

Došli jsme ke koním. Všichni jsme si vyndali jídlo pro koně a šlo se krmit. I já si to jídlo vyndala, ale bála jsem se. Cítila jsem, jak se mi třesou nohy i ruce.

„Neboj se. Měj nataženou ruku a druhou rukou si ji pevně drž. Nic ti neudělají.“ Radil mi šeptem Simon. Poslechnu ho tím, že přikývnu hlavou na souhlas. Šla jsem na to. Sáček jsem si položila na zem. Do pravé ruky jsem si vzala hrst krmení a levou rukou jsem si držela tu pravou, aby se mi ta ruka netřásla. A nastavila jsem nataženou ruku, aby si kůň mohl vzít jídlo, z mé ruky. Levou rukou jsem povolovala stisk u pravé ruky, až jsem nemusela tu pravou ruku vůbec držet. A dál krmím koně. Když vše snědli, tak jsem si dodala odvahu a koně i pohladila.

„Hodný koník.“ Zašeptala jsem a poté šla vyhodit prázdný pytlík.

„Vidíš, zvládla si to bezvadně.“  Zašeptal mi do ucha Simon.

„Díky.“ Zašeptal jsem Simonovi.

„Za co?“ zeptal se zmateně Simon.

„Za pomoc.“ Vysvětlila jsem a pousmál se.

„Není zač. Rád jsem to udělal.“ Usmál se Simon. Když všichni nakrmili koně, šli jsme dál.

 

Došli jsme ke stánkům, kde se dalo koupit něco k jídlu. Já si vyndala svou svačinu, rohlíky s hořčicí a salámem a spustím se do jídla. Po chvíli se ke mně Simon s Fushimim připojí. Ale tentokrát neřeším proč.

„Na, ochutnej, Jane.“ Nabídl mi Simon krokety, které si koupil.

„Nechci, díky.“ Odmítla jsem tu kroketu, kterou mi Simon nabízel.

„Otevři pusu a řekni, a.“ řekl mi Simon. Zakývám hlavou, že nechci. „No tak, ochutnej.“ Přemlouval mě. Proč to dělá? Nepochopil, že nechci? Ptala jsem se sama sebe. Ale nakonec jsem tu pusu otevřela a dala si tu kroketu do pusy. „Vidíš, ani tě to nebolelo.“ Usmál se Simon.

„A teď já. Tady máš hranolku.“ Řekl Fushimi. Znovu zakývám hlavou, že nechci. „Musíš. Musíš porovnat, co je lepší. Jestli hranolky či krokety.“ Nesouhlasil. Natáhla jsem ruku a vzala si hranolku do úst.

„Tak, co je lepší?“ zeptal se mě Simon.

„Hranolky. Krokety mi taky chutnají, ale víc si pochutnám na hranolkách. Aspoň je nehoním po talíři.“ Pronesla jsem a pousmála se.

„To já je rád honím po talíři.“ Usmál se Simon.

„To já si krokety dám doma. Venku ne.“ Zasmál se Fushimi.

„Kvůli tomu, taky radši jím hranolky.“ Přikývla jsem, že souhlasím s Fushimim.

„To mně je jedno, kde je honím.“ Zasmál se Simon a já se pousmála. Po občerstvení pokračujeme po zoo.

 

Došli jsme k ohradě koz. Vyndali jsme krmení pro kozy. Jakmile jsem to měla venku, šla jsem do ohrady. Začala jsem krmit a hladit malé kůzle. Ale tady ho kozy neodstrkují, jako to káčátko. Jsou na kůzlátko milejší.

„Koukám, že se to u tebe vyvažuje, Jane. Koní se bojíš, ale kachen a koz ne.“ Pronesl ke mně profesor.

„Je to tím, že babička na zahradě mí zvířectvo. Ale koně nemá.“ Řekla jsem a pousmála se. Zjistila jsem, že mě to baví a užívám si to. Mei před kozami zdrhala. Po chvíli dala pytlík pro kozy Ittokimu a vylezla z ohrady ven. Když jsem měla pytlík prázdný, ještě jsem si hladila kozy a kůzle. Poté jsem šla z ohrady taky ven. I ostatní pomalu odchází z ohrady.

„Vy dvě jste stejné. Jedna se bojí koní, druhá koz.“ Pronesl se smíchem profesor. Zarazila jsem se. Já a stejná jako Mei? To není pravda. Já nikdy nebudu jako Mei. Pomyslela jsem si.

„Neboj, nejsi stejná jako Mei.“ Zašeptal mi Simon do ucha. Poté jsme šli dál po zoo.

 

Jen tak, tak jsme stihli vystoupení lachtana. Taky jsme viděli, jak vyváděli vydry, orangutáni i mládě lachtana. Když si vše projdeme, tak jsou čtyři hodiny odpoledne. A my odcházíme ze zoo na vlak.

 

Ve vlaku se mi povedlo usnout. Moje hlava byla opřená o rameno Simona. Když jsem se probrala, byli jsme skoro na nádraží u Tokia.

„Promiň.“ Omluvila jsem se Simonovi.

„Za co?“ nepochopil to Simon.

„Že jsem ti slintala na rameno.“ Vysvětlila jsem Simonovi.

„To neřeš. Náhodou se mi to líbilo.“ Usmál se Simon. Tentokrát jsem se taky usmála. Nakonec jsme dorazili na místo a vystoupili si.

 

„Na kolej dvě, přijíždí vlak…“ zaslechla jsem v rozhlase. To je náš vlak. Pomyslela jsem si.

„Pane profesore, můžeme s Jane jít na ten vlak? Další by nám jel až za hodinu.“ Požádal Simon profesora.

„Samozřejmě můžete.“ Souhlasil profesor.

„Nashledanou.“ Rozloučila jsem se.

„Děkujeme. Nashledanou.“ Poděkoval a rozloučil se Simon.

„Ahoj.“ Rozloučil se profesor a se zbytkem jde ke škole. „Zítra v osm před školou.“ Křikl za námi ještě. Simon mě v tom chytil za ruku a běželi jsme na druhé nástupiště. Vlak jsme stihli jen tak, tak. Vlak byl prázdný, tak jsme si mohli sednout.

 

„Promiň.“ Omluvil se mi zadýchaný Simon.

„Za co?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Že jsem tě chytil za ruku.“ Vysvětlil mi Simon.

„V pohodě.“ Usmála jsem se. Pak jsme mlčky jeli domů. Mám co dělat, abych jsem znovu neusnula. Naštěstí jsem neusnula a vystoupili jsme na nádraží a mlčky šli domů.

 

Před mým domem, jsme se rozloučili.

„Díky, za dnešní krásný den. Ahoj a zítra, Jane.“ Rozloučil se Simon.

„Ahoj, a taky děkuji.“ Poděkovala jsem Simonovi a šla domů. Tam jsem se přivítala s babičkou a Narutem. Mamka a Sebastian jsou ještě v práci.

 

Zámek:

 

Bylo úterý a já vstávala zase v pět. Udělala jsem si hygienu a oblékla se. Šla jsem vzbudit Naruta a poté udělat pro nás dva snídani. Jedli jsme mlčky, protože Naruto se teprve probouzel. Ve tři čtvrtě na šest jsme vyšli z baráku a u branky na nás čekal Simon.

„Dobré ráno Jane, Naruto.“ Pozdravil nás Simon.

„Dobré ráno Simone.“ Pozdravil Simona Naruto.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Simona a pousmála se.  Naruto se nás chytil a šli jsme do školky.

 

Nikam jsme nepospíchali. Nebylo proč pospíchat. Přesto se Simonem jsem chtěla si pospíšit, abychom stihli vlak.

„Kam jedete na výlet dneska?“ zeptal se nás Naruto.

„To nevíme. My pospíchali na vlak, tak nevím, co řekl profesor ostatním.“ Řekl Simon.

„A jak víš, tak já jsem na počítač už nešla, jak jsem byla unavená.“ Řekla jsem Narutovi.

„Ani já ne. Taky jsem si šel hned lehnout.“ Přiznal Simon.

„Tak jste měli někomu poslat smsku.“ Řekl nám Naruto.

„To je fakt. Měl jsem napsat Fushimimu.“ Souhlasil Simon s Narutem. Došli jsme ke školce.

 

Naruto se šel převléci. Aby byl rychle hotový, tak jsem mu pomohla. Poté jsme se rozloučili a já ještě mluvila s učitelkou.

„Tak, Naruto tu bude zase spát?“ zeptala se mě učitelka a usmála se.

„Ano, a zase ho vyzvedne babička.“ Řekla jsem učitelce a taky se usmála. Nerozuměla jsem sama sobě. Chtěla jsem se jenom usmívat.

„Dobře, nashledanou.“ Rozloučila se učitelka.

„Nashledanou.“ Rozloučil se Simon.

„Nashledanou.“ Rozloučila jsem se taky a se Simonem jsme šli na vlak.

 

Tentokrát vlak měl pětiminutové zpoždění.

„Nevadí, i tak to stíháme.“ Usmál se Simon.

„Když ne, tak zavoláme profesorovi a omluvíme se.“ Řekla jsem a pousmála jsem se.

„Taky pravda.“ Souhlasil se mnou Simon. „Máš na dnešek svačinu?“ zeptal se mě na svačinu.

„Ne, nemám. Něco si koupím. Naši mi na to něco přispěli.“ Řekla jsem pravdu.

„To je dobře. Aspoň Mei nebude mít kecy.“ Usmál se Simon. Aniž by mi to došlo, začínala jsem Simonovi věřit. I Fushimimu, ale přeci Simonovi víc.

„Mně nevadí ty její kecy.“ Zalhala jsem. Sice jsem mu začínala věřit, ale lhaní jsem se zbavit nedokázala. Nakonec přijel vlak a my si nastoupili a jeli ke škole.

 

Ke škole jsme dorazili za pět minut tří čtvrtě na osm.

„Tak, dneska jsem tu dřív než vy dva. A to jsem si myslel, že tu budete zase čekat.“ Zasmál se profesor.

„Možná bychom tu dřív byli, ale vlak měl pěti minutové zpoždění.“ Vysvětlil to Simon.

„Jasně, s vlakem člověk nikdy neví.“ Zasmál se profesor. Pomalu se naše třída sešla před školou.

„Ahoj Jane, Simone, jak se těšíte na dnešek?“ přivítal se s námi Fushimi.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Fushimiho.

„Ahoj, nevíme, kam se dneska jde, tak nedokážeme odpovědět.“ Řekl s úsměvem Simon.

„Jste připraveni vyrazit na zámek?“ zeptal se profesor. Tak jsem se Simonem věděla, kam se jde. Celá třída přikývla a všichni jsme vyrazili za profesorem, který šel první. Naše trojka šla jako poslední.

 

„Kdybyste šli na FB, tak bych vám to řekl.“ Řekl nám Fushimi.

„Promiň, byl jsem unavený, a šel spát.“ Omluvil se Simon.

„To já vyprávěla doma, co jsme zažili, jak jsem si to užila a poté šla taky spát. Každý den vstávám v pět, tak jsem byla ještě víc unavená.“ Taky jsem se omluvila.

„Tak aspoň na mobil jste se měli ozvat.“ Stále nám vyčítal Fushimi.

„Promiň, nevzpomněl jsem si.“ Omluvil se Simon.

„A já na tebe číslo nemám.“ Řekla jsem pravdu. Ale už jsem si v hlavě nic nepomyslela.

„Tak až dorazíme na místo, tak si čísla vyměníme.“ Usmál se Fushimi. Já hlavou přikývla na souhlas. „Přijde mi, že my tvoříme tři mušketýry.“ Řekl po chvilkovém tichu.

„Tři hrdinové.“ Dodal Simon. Já jsem mlčela.

„Už jste v tom zámku byli?“ zeptal se nás Fushimi.

„Já ne.“ Přiznal Simon.

„Já jako malá, tak si to už nepamatuju.“ Řekla jsem pravdu.

„A ty?“ zeptal se Simon Fushimiho.

„Já zrovna před týdnem.“ Přiznal Fushimi.

„Páni, tak to máš v živé paměti, co?“ řekl Simon.

„Ani ne. Moc jsem dobrý pozor nedával.“ Přiznal se Fushimi.

„Já bych dneska radši ten pozor dávala. Co kdyby nás profesor z toho chtěl pak zkoušet.“ Varovala jsem oba dva.

„Myslíš?“ zeptal se Fushimi překvapeně.

„Tak člověk nikdy neví.“ Souhlasil se mnou Simon.

„Kdybych náhodou něčemu nerozuměl, vysvětlíš mi to, Jane? Prosím?“ požádal mě Fushimi.

„Ale jo.“ Řekla jsem a usmála se.

„Ale jestli nechceš, nemusíš.“ Bránil se Fushimi.

„Udělám to ráda.“ Přiznala jsem. Cítila jsem, jak mi u toho rudly tváře. Ani jsem si nevšimla, že ti dva se na sebe šibalsky usmáli.

 

Po hodinové chůzi jsme byli na místě. Bylo devět hodin a zámek otevírali až za hodinu.

„Každý mi dá sedmdesát. Já koupím skupinovou vstupenku.“ Řekl nám profesor. Z tašky jsem si vyndala peněženku a vyndala peníze. Simon si je ode mne vzal i do Fushimiho a šel je dát profesorovi. Za chvíli se vrátil. „Prohlídka je až za hodinu. Tak máte volno, ale neztraťte se. Za čtyřicet pět minut se tu sejdeme.“ Dal nám rozchod.

„Půjdeme do obchoďáku, co je za rohem.“ Rozhodla Mei a Nanami, Tomo a Ittoki ji následovali. Když kolem nás procházeli, slyšela jsem jak Mei šeptá těm třem, „Určitě má zase sebou svačinu.“ A všichni se zasmáli.

„Co podnikneme my?“ zeptal se nás Fushimi.

„Nevím.“ Řekla jsem.

„Co takhle se jít podívat, co tu mají za suvenýry?“ navrhnul Simon. Ani já, ani Fushimi jsme neprotestovali.

 

Prošli jsme si to v suvenýrech. Měli tam zajímavé a pěkné věci, ale byly dost drahé. Za deset minut jsme vyšli zase ven.

 

„Co takhle jít na lavičku a čekat tu, dokud to nezačne?“ zeptal se nás Fushimi. Ani já, ani Simon jsme neprotestovali. Sedli jsme si na lavičku. Já seděla uprostřed. Různě jsme si povídali. O filmech. Pár filmů jsem znala a oba mi řekli, že musím na ty filmy říct svůj názor. Řekla jsem jim ho, ale kdo se mi tam pokaždé někdo líbil, to jsem zamlčela. Za hodinu jsme šli do zámku.

 

Prohlídku v zámku jsme měli formou pohádky. Fushimi jak mě, tak i Simonovi pošeptal do ucha, že takhle to minule nevypadalo. V jedné místnosti nás vyzvali k tanci. Vybrali mě i Simona. Nejdřív nám předvedli, jak to máme zatančit a pak jsme to předvedli my. Třásla se mi kolena. Mei byla vybrána na tanec s Ittokim. Pomyslela jsem si, že Nanami musí žárlit. Poté jsme postupovali z místnosti po místnosti, kde byl zajímavý a vtipný výklad. Prohlídla, trvala skoro dvě hodiny. Prohlídka skončila ve dvanáct a my se všichni sešli před tím zámkem.

 

„Je dvanáct hodin. Do čtyř máte volno. Můžete jít, kam chcete. Ale ne domů. Jakmile zjistím, že někdo z vás byl doma, má hned neomluvenou hodinu neboli celý den. Ve čtyři se sejdeme před školou.“ Dal nám profesor volno a někam odešel.

„Co podnikneme?“ zeptal se nás Simon.

„Já bych se šel někam najíst.“ Řekl Fushimi. I mně kručelo v žaludku, tak jsem neprotestovala.

„Znám jednu dobrou restauraci.“ Řekl Simon.

Tak nás veď, brachu.“ Zasmál se Fushimi. I já se Simonem jsem se zasmála. A poté nás Simon vedl.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.