Strážní andělé III.
Informace:
Jane doučuje Simona. Jak to dopadne?
III. Domácí úkol
Co jsem vstoupila dál, tak jsem si sundala boty. Odnesla tašku do pokojíku a poté šla do kuchyně.
„Ahojky, jsem doma.“ Pozdravila jsem Sebastiana.
„Ah…“ nestačil doříct ahoj, když mě spatřil. „Proboha, co se ti stalo? Snad ses neporvala?“ zděsil se Sebastian.
„Ne, neporvala. Jen menší nehoda při tělocviku. Hrály jsme vybíjenou a já míčem dostala do nosu. Je to jenom naražené.“ Usmála jsem se na Sebastiana.
„Ty teda vypadáš. To musí bolet.“ Řekl Sebastian o něco klidněji.
„Ani ne. Jenom maličko to bolí.“ Řekla jsem a zalhala, protože to bolí jako sviňa.
„Jídlo teprve dělám. Nevěděl jsem, v kolik dorazíš domů.“ Omlouval se Sebastian.
„Nebo si usnul.“ Ušklíbla jsem se a hned toho litovala. Nosem mi projela ostrá bolest. Až jsem zatnula zuby.
„Nepřeháněj se. Dej si na nos maso z mrazáku. Led nemáme. A lehni si do obýváku.“ Poradil mi Sebastian. Hned jsem ho poslechla. Z mrazáku jsem si vyndala maso a šla se natáhnout do obýváku a na nos položila to maso.
Sebastian za chvíli přišel ke mně. Dělal totiž francouzské brambory a teď se to muselo opéct v troubě.
„Tak za hodinu to bude hotové.“ Řekl mi Sebastian. „A co jinak ve škole?“ zeptal se mě na školu.
„Je to ještě takové volné. Úvodní hodiny a pak se nás profesoři vyptávají. Ale z japonštiny jsme dostali domácí úkol. Do pátku musíme vypracovat esej, Charakteristika.“ Řekla jsem, co se ve škole vše odehrálo.
„To zní zajímavě.“ Řekl Sebastian. „A kdy se na ten úkol vrhneš?“ zeptal se mě, kdy budu pracovat na tom úkolu.
„Až se najíme.“ Odpověděla jsem.
„Nechceš si odpočinout a nechat to na zítřek?“ zeptal se mě Sebastian. „Zítra to určitě stihneš sepsat.“ Dodal vzápětí.
„Ne, chci to mít co nejdříve hotové. Kdybychom zítra dostali další úkol, tak ať toho nemám moc. A odpočívám teď.“ Usmála jsem se na Sebastiana, ale ten úsměv nevidí, jak tam mám maso.
„Jak myslíš.“ Řekl mi Sebastian. „A co ten tvůj soused?“ zeptal se na Simona.
„Nic, co by bylo?“ zeptala jsem se nechápavě. Jen se ze mě snaží získat informace, které později řekne Mei, která mě bude mít v hrsti. Pomyslela jsem si. A ani nevím, jak se šeredně mýlím.
„O čem jste si povídali?“ dál vyzvídá Sebastian.
„O ničem. Jenom ještě s jedním studentem se zeptal, co se mi stalo s nosem, a abych to ledovala.“ Řekla jsem pravdu. Ale o tom, jak si mě k sobě Simon přitiskl ve vlaku, jsem zamlčela. Nechtěla jsem se tím moc chlubit. Ale nejhorší je, že stále cítím Simonovu vůni. Při té vzpomínce se mi rozbuší srdce. Ničemu tu nerozumím. Tedy, zatím ne. Ještě jsme si chvíli povídali a po hodině bylo jídlo hotové a my jsme zasedli ke stolu. Popřáli jsme si dobrou chuť a mlčky se najedli. Po jídle jsem chtěla jít umýt nádobí.
„Nech to být. Já to udělám.“ Řekl mi Sebastian. Přikývnu hlavou, že rozumím a šla jsem do pokojíka.
V pokojíku jsem se převlékla a zapnula notebook. Poté, co jsem se převlékla jsem najela na word a udělal úvodní hlavičku na esej. Do záhlaví jsem dala název školy, adresu školy. Poté jsem doprostřed stránky napsala esej a pod esej charakteristika. A dole bylo mé jméno a datum. Poté jsem si šla zkontrolovat email. Kromě reklam jsem tam nic neměla. Šla jsem se podívat na FB. Hned jsem tam měla žádost o přátelství od Fushimiho. Neochotně jsem tu žádost přijala. Hned se jsem se vrátila do wordu, kde jsem chtěla psát esej, ale na FB jsem zůstala připojená. I když to bylo zbytečné. Skoro nikdo mi tam nepsal. Začala jsem spát jako první o své charakteristice. Jaká jsem, jaké mám klady a zápory. Když mi v tom na FB přišla zpráva. Divila jsem se, kdo to mohl být. Byl to Simon.
„Ahoj Jane, proč neleduješ ten nos a jsi tady?“ zeptal se mě Simon.
„Ahoj, než se udělal oběd, tak jsem odpočívala a ledovala.“ A poslala jsem svou odpověď Simonovi. Napsala jsem mu pravdu. Poté jsem se vrhla na charakteristiku Sebastiana. Jen menší zmínku jsem tam měla o otci, že nás opustil, a nic o něm nevím. U Sebastiana na píšu kolik mu je let, jak se jmenuje, kde pracuje, jeho zájmy, klady a zápory. Je toho docela dost. Poté jsem si šla přečíst, co mi napsal Simon. Mám tam ještě zprávu od Fushimiho, ale nejdřív reaguju na zprávu Simona.
„A co děláš?“ zeptal se mě Simon.
„Dělám domácí úkol.“ Napsala jsem pravdu a poslala mu to. Poté jsem si přečetla zprávu od Fushimiho.
„Ahoj, co děláš?“ hned se mě zeptal Fushimi.
„Ahoj, dělám úkol na tu japonštinu.“ Odpověděla jsem Fushimimu pravdu. Mezitím mi napsal i Simon.
„Měla by si odpočívat a ledovat. Úkol můžeš udělat zítra.“ Nedal se Simon a měl stejnou radu jako Sebastian. Hned jsem mu odpověděla.
„Nos je jenom naražený. Ale vše je OK. Ani to nebolí.“ Tentokrát jsem zalhala. Poté jdu pokračovat v eseji. Tentokrát jsem u charakteristiky mamky. A napsala jsem vše stejně, jako u Sebastiana. Poté jsem si přečetla, co napsali spolužáci. Nejdřív jsem si přečetla zprávu od Fushimiho.
„Taky bych, jsem se měl do toho pustit. Ale jsem nějak líný. Jako pokaždé. Ale měla by si spíš ledovat ten nos.“ Napsal mi Fushimi a já jsem mu hned odpověděla.
„Už jsem ho ledovala. A ten úkol chci mít co nejdřív z krku.“ Vysvětlila jsem Fushimimu. Poté jsem si šla přečíst, co napsal Simon.
„Jasně, chápu, ale myslím si svoje. Jen bych tě chtěl o něco požádat.“ Napsal mi Simon a já na to hned reagovala.
„O co jde?“ zeptala jsem se Simona. Poté jsem šla zase psát esej. Tentokrát jsem psala o Narutovi. A vše stejné, jako u Sebastiana a mamky. Když jsem to dopsala, tak přišel do pokojíku Sebastian.
„Jdu pro Naruta. Hned tu budeme.“ Oznámil mi Sebastian.
„Dobře Sebby.“ Přikývla jsem, že rozumím.
„Jak jsi na tom s esejí?“ zeptal se na můj domácí úkol.
„Už budu končit.“ Odpověděla jsem Sebastianovi a usmála se.
„To jsi rychlá.“ Podivil se Sebastian.
„Píšu už na třetí stránce.“ Dodala jsem s úsměvem.
„Páni, jen tak dál.“ Povzbuzoval mě Sebastian. Nechal mi otevřené dveře od pokojíku a odešel. Otevřela jsem FB, abych jsem si přečetla, co napsali spolužáci.
„Jasně, chápu. Ale hodina nestačí. To by chtělo to ledovat celé odpoledne. Jak si na tom z úkolem?“ řekl to samé Fushimi jako Sebastian a Simon. Poté se zeptal na úkol.
„Píšu už na třetí stránce a pomalu končím.“ Odpověděla jsem Fushimimu pravdu. Poté jsem se podívala, o co mě žádá Simon.
„Nejsem moc dobrý ve psaní slohovek. Pomůžeš mi? Já bych to nějak sepsal a ty by si mi to zkontrolovala a vysvětlila chyby, prosím, Jane?“ požádal mě Simon. Hned jsem Simonovi odpověděla.
„Třeba, ale musíš to napsat už dneska a zítra bych ti to u nás zkontrolovala.“ Odepsala jsem Simonovi. Ty huso, proč ho zveš k sobě? Nadávám si pro sebe. Poté si po sobě přečtu svou esej a dám ji vytisknout. To co jsem měla v počítači jsem si uložila. Mezitím dorazil Sebastian s Narutem. Šla jsem ještě na FB, podívat se co napsali spolužáci.
„Fíha, to jsi dobrá. Já nakonec se na to taky vrhnul. Tak se loučím. Fushimi.“ Rozloučil se, se mnou Fushimi. Ještě jsem mu odepsala.
„Dobře, ahoj.“ Rozloučila jsem se a podívala se na odpověď od Simona.
„Díky moc, Jane. Tak zítra po škole u tebe?“ Zeptal se ještě Simon. Hned jsem mu odpověděla.
„Jo, dobře. Budu končit. Esej mám hotovou a přišel Naruto ze školky, tak se mu budu věnovat. Ahoj.“ Rozloučila jsem se, se Simonem. A ještě čekala, co mi napíše.
„Dobře Jane a leduj ten nos.“ Poradil mi Simon. Poté jsem se odhlásila a vypnula notebook. Esej jsem si uklidila do desek a do šuplete u stolu.
„Jane, jsme doma. Pojď si hrát.“ Slyšela, jak říká Naruto ještě z chodby. Poté přišel do pokojíku.
„Až se převlečeš, tak si půjdeme hrát.“ Řekla jsem a otočila se na Naruta.
„Jane, co se ti stalo?“ zděsil se Naruto, když viděl můj nos.
„Menší nehoda ve škole. A hrát si nebude, protože bude ledovat ten nos a odpočívat.“ Rozhodl Sebastian.
„Ale…“ chtěla jsem protestovat.
„A žádné ale. Koukám, že úkol máš hotový, tak jdi znovu ledovat, aby ti otok splaskl.“ Přikázal mi Sebastian. Nic mi nezbylo, než souhlasit. Šla jsem si znovu pro maso a šla si lehnout do obýváku. Nakonec se mi povedlo to, že jsem usnula.
Probudila jsem se až večer. Přesně v osm hodin. V obýváku hraje televize. Oba seděli v křeslech.
„Jak ti je?“ zeptala se mě mamka. Posadila jsem se na pohovce.
„Dobře.“ Zalhala jsem. Je mi celkem mizerně a ten nos bolí ještě víc.
„Sebastian mi vše řekl. Musíš být opatrná.“ Řekla mi mamka mile a s úsměvem na tváři.
„Budu, slibuji.“ Usmála jsem se. „A teď mě omluvte. Půjdu do vany a pak spát.“ Rozloučila jsem se s rodiči.
„A co večeře?“ zeptal se Sebastian.
„Nebudu.“ Odpověděla jsem.
„Dietu držet nemusíš, jsi jak vyžle.“ Řekl mi Sebastian.
„Nedržím dietu, jenom nemám hlad.“ Odpověděla jsem a šla jsem do vany. Poté si jdu lehnout do postele. Ale usnout se mi nedaří. Stále cítím vůni Simona a taky mě bolí ten nos. Usnula jsem až po půlnoci.
Čtvrtek:
Ráno jsem vstávala zase v šest. Nos sice byl nateklý, ale ne tolik jako předešlý den. Oblékla jsem se a šla si udělat hygienu. Poté jsem zamířila do kuchyně na snídani.
„Doufám, že ten nos budeš dneska zase ledovat a odpočívat.“ Řekl mi Sebastian u snídaně. V tom jsem si vzpomněla, co jsem slíbila Simonovi.
„Musím zklamat. A přitom požádat, jestli nebude vadit, že dneska k nám přijde Simon. Pomohu mu s tou esejí. Chtěl by opravit chyby a vysvětlit je. Tak jsem ho pozvala k nám. Doufám, že to nevadí.“ Vzpomněla jsem si.
„Ne, nevadí. Rád ho poznám. I když by si měla spíše odpočívat.“ Souhlasil Sebastian.
„Díky.“ Poděkovala jsem a usmála se. Poté jsem udělala se Sebastianem nádobí a jeli jsme nejprve do školky a pak do školy.
Ve škole byl u naší lavice stále Fushimi. Tedy o přestávkách. Povídal se Simonem, ale i mě do hovoru zapojili. Nechtěla jsem. Nikdo se o to neprosil, ale nic jiného mi nezbývalo, tak jsem ze slušnosti odpovídala.
„Nesnáším lidi, co huhňají a šišlají.“ Pronesla Mei o přestávce. Trochu jsem huhňala, tak mi došlo, že je řeč o mně. A Nanami, Tomo i Ittoki se začali smát.
„Co nos?“ zeptal se mě Fushimi. Simon se mě zeptal už hned, jak vešel do třídy.
„Jo, dobrý.“ Zalhala jsem. Ten nos mě bolel ještě víc než předešlý den.
„Naraženina bolí pěkně dlouho.“ Pronesl Fushimi.
„Mě to moc nebolí.“ Zase jsem zalhala.
„Ale i tak…Dneska to zase leduj.“ Napomenul mě Fushimi. Proč se tak stará? Co je mu do toho? Ptala jsem se sama sebe. Že se o mě bojí, jako opravdový přítel mi nedochází.
„Dneska na ni dohlédnu, aby to ledovala.“ Řekl Simon a na Fushimiho mrknul.
„Jak to myslíš?“ nepochopil to Fushimi.
„Jdu dneska k ní, aby mi opravila a vysvětlila chyby v eseji. A přitom to může ledovat.“ Vysvětlil z úšklebkem Simon.
„Taky bych bral, aby mi to někdo opravil.“ Zamyslel se Fushimi. „Ale to teď neřešme.“ Usmál se Fushimi. Jak příště? Co příště? Ptala jsem se sama sebe.
„Můžeme se nějak domluvit a učit se ve třech. Společně. Jednou u mě, podruhé u Jane a potřetí u tebe, Fushimi.“ Navrhnul Simon.
„To zní dobře. Aspoň se ze mě stane pilný student.“ Zasmál se Fushimi.
„Jsem pro.“ Odpověděla jsem a překvapila sama sebe. Co to děláš? Jenom ti ublíží. Napomínala jsem se pro sebe.
„Tak domluveno.“ Usmál se Simon.
Po škole jsme se rozloučili s Fushimim a my dva šli na nádraží na vlak směrem náš domov. Vlak tentokrát zpoždění neměl.
„Jinak varuju, Sebby bude vyzvídat.“ Varovala se Simona.
„Nevadí. Až ty budeš u nás, tak moje mamka taky bude zvědavá.“ Usmál se Simon.
„Dobře.“ Přikývla jsem a pousmála jsem se.
Vystoupili jsme z vlaku a šli rovnou ke mně. U dveří nás už přivítal Sebastian.
„Ahojky děcka, pojďte dál. Oběd bude za chvíli hotový.“ Přivítal nás Sebastian.
„Nechceš nějak pomoc Sebby?“ zeptala jsem se Sebbyho.
„Ne, to je dobrý.“ Usmál se Sebastian. „Ještě to ohřát a je to.“ Dodal. Vařil totiž jeho guláš, který dělal i v pondělí. Za pět minut se nandávalo jídlo na stůl. „Tak děcka, dobrou chuť.“ Popřál nám.
„Dobrou chuť.“ Řekla jsem nastejno se Simonem. Sebastian a Simon se usmáli. Aby Sebby nic nepoznal, tak jsem se taky usmívala. Všichni jsme se dali do jídla. Když dojíme, chci jít udělat nádobí.
„Nech to být. Já to udělám. Vy se jděte učit. A Jane, vezmi si maso a leduj.“ Řekl mi Sebastian.
„Ale to…“ chci protestovat.
„Žádné ale. Ledovat to musíš.“ Nenechal mě domluvit Sebastian. Nakonec jsem poslechla a z mrazáku jsem si vyndala plátek masa. A vedla jsem Simona do pokojíku.
V pokojíku jsem zapnula notebook. Vzala jsem židli od stolu Naruta a přisunula ji blíž k mému stolu. Oba jsme si sedli a poté Simon vyndal flashku z tašky a podával mi ji.
„Tady to máš. Jinak ten nos leduj, aby otok co nejdříve splasknul.“ Usmál se na mě Simon. Maso jsem si dala na nos.
„Díky.“ Poděkovala jsem a flashku jsem zapojila do notebooku. Čekáme, až vše naběhne.
„Máš příjemného otčíma.“ Řekl mi Simon. „Ani nevyzvídal.“ Dodal s úsměvem.
„Je to zvláštní, ale je to dobře.“ Řekla jsem a pousmála se. Za chvíli vše naběhlo. „Kde to máš?“ zeptala jsem se Simona, protože tam měl víc složek. Simon mi pomocí ruky radí, kam vše mám kliknout. Otevřela jsem si jeho esej. A dala jsem se do čtení úvodní stránky. „Do záhlaví bych napsala adresu školy.“ Upozornila jsem Simona.
„Mohu to tam rovnou zapsat?“ zeptal se mě Simon.
„Jasně, můžeš si i hned ty chyby opravovat.“ Souhlasila jsem a pousmála se. Cítila jsem se tak krásně. Ničemu jsem nerozuměla, ale neřešila jsem to. Později mi vše došlo. Ale to předbíhám. Simon si udělal záhlaví, kde napsal adresu školy. Poté se do toho začtu. Pravopis má správně, ale z pohledu slohu to má trošku špatně. Upozornila jsem ho na to a snažila se mu to vysvětlit. Aby příště nedělal stejné chyby. Protože při písemce mu radit nemohu. Simon mě pozorně poslouchá a chyby si opravuje. Měl to celkem na čtyři stránky, tak nějak jako já. O otci tam toho taky moc nemá, protože se vídají málo. Asi po dvou hodinách máme hotovo.
„Tak Jane, moc ti děkuju za pomoc. Pro příště se to naučím, abych ty chyby už nedělal.“ Sliboval mi Simon. „Jinak už půjdu, abych neotravoval.“ Řekl a usmál se.
„Neotravuješ, klidně zůstaň.“ Řekla jsem nahlas. Co to plácáš? Napomenula jsem se.
„Dobře, ale i tak bych měl jít.“ Řekl Simon a usmál se.
„Jak myslíš.“ Jenom jsem pronesla. Co s ním tu hodláš dělat? Ptala jsem se sama sebe.
„Už půjdu. Doma si to ještě přečtu a pokusím se to naučit.“ Usmál se Simon. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas. Maso jsem odložila na stůl a šla jsem Simona vyprovodit ke dveřím. Sebastian doma nebyl, protože šel do školky vyzvednout Naruta. „Tak se měj, Jane, a ještě jednou ti moc děkuju. Ahoj zítra.“ Rozloučil se, se mnou Simon.
„Není zač. Ahoj.“ Taky jsem se rozloučila. Poté jsem sledovala Simona, dokud jsem ho neztratila z dohledu.
Maso jsem vrátila do mrazáku. Za pět minut dorazil Sebastian s Narutem
„Kde máš kamaráda?“ hned vyzvídal Naruto.
„Promiň Naruto, ale už odešel.“ Omluvila jsem se Narutovi.
„To je škoda, chtěl jsem ho poznat.“ Trošku byl Naruto smutný.
„Proč nezůstal?“ zeptal se Sebastian.
„Říkala jsem mu, aby zůstal, ale nechtěl otravovat. A taky si to chtěl ještě přečíst a naučit se, aby nedělal chyby.“ Řekla jsem pravdu.
„Mamka by ho určitě ráda poznala.“ Řekl Sebastian.
„Tak příště.“ Řekla jsem a usmála se.
„Kde máš maso?“ zeptal se Sebastian na maso, kterým jsem si ledovala nos.
„V mrazáku.“ Řekla jsem pravdu.
„Dobře, ale večer to budeš ještě ledovat.“ Souhlasil Sebastian, že to zatím ledovat nemusím. Poté jsem šla do herny si hrát s Narutem. Mamka domů přišla po šesté hodině. Najedli jsme se, šli do vany a poté spát. Naštěstí ledovat jsem už nemusela.
V pátek při hodině japonštiny, profesor vybral čtyři studenty, kteří měli přečíst svou vypracovanou esej. Vybral Nanami, Mei, Simona a Fushimiho. Kromě Simona, všechny opravuje, když slyší, že tam mají slohovou chybu. Zbytek třídy jsme to měli odevzdat, aby to všechno opravil. Nejen slohovou práci, ale i pravopis. Poté začínáme probírat první novou látku.