Anime World CZ/SK - Příběhy

II. Ceremoniál

Ráno jsem vstávala brzy. Přesněji řečeno v šest. A nejen, ale i Naruto vstával. Šla jsem si udělat hygienu a obléci se do školy. I Naruto si udělal hygienu a oblékl se. Mamka už byla v práci a Sebastian nám připravil snídani. Všichni tři jsme se sešli v kuchyni u snídaně.

„Tak, jak se těšíte?“ zeptal se nás vesele Sebastian.

„Já jo. Budu se Shimem stavět hrad.“ Řekl Naruto s úsměvem na tváři.

„Mě čeká ceremoniál, tak je to OK.“ Řekla jsem a usmála se. Ve skutečnosti jsem se vůbec netěšila. Ale nedala jsem nic najevo. Po jídle jsem umyla nádobí a Sebastian ho utřel. Vzali jsme si věci a šli k autu.

 

Sebastian nastartoval a do pěti minut jsme byli před školkou Naruta. Škola byla blízko baráku, kde bydlíme. Já zase čekala v autě. Naštěstí všechny uvidím jen jednu hodinu. Pomyslela jsem si. Ale od zítra to začne. Dál jsem si říkala. Sebastian do deseti minut byl zpátky v autě a odvezl mě před školu.

 

Bylo půl osmé a před školou bylo už hafo studentů.

„Tak se měj a užij si to. Pak se spolu zase najíme.“ Rozloučil se, se mnou Sebastian.

„Ahoj Sebby, jen nevím, kdy dorazím.“ Řekla jsem a usmála se.

„Jasně, i tak na tebe počkám.“ Usmál se Sebastian. Vystoupila jsem si z auta. Šla jsem si stoupnout před budovu školy. Našla jsem si místo, kde nebylo tolik lidí. Sebastian mezitím odjel. Čekala jsem jenom čtvrt hodiny, než otevřeli školu. Všichni se začali u dveří cpát. Já si počkala, až se to uklidnilo a pak vstoupila do budovy školy.

 

Došla jsem do tělocvičny, kterou jsme včera připravili na dnešní ceremoniál. Náš třídní profesor čekal v předních řadách a ukazoval nám, kam si máme sednout. Já si sedla na kraj druhé řady. Mei, Ittoki, Haruka a Tomo seděli v první řadě na druhém konci. Něco si šeptali a smáli se. Jednou se dokonce Mei na mě otočila a smála se. Došlo mi, že mě pomlouvají.

„Ahoj Jane, je tu volno?“ ozval se hlas vedle mě. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to Simon. Hlavou jsem přikývla, že volno tu je. Simon si sedl vedle mě. Tělocvična se nakonec zaplnila studenty. V osm pět na pódium přišel ředitel školy a vzal si delší proslov.

„Milí studenti, milé studentky, vítám vás na našem čtyřletém studiu gymnázia. Doufám, že se vám tu bude líbit. Najdete si spoustu přátel, budete se dobře učit a nebudete zlobit. Budete se zúčastňovat různých soutěží. Hodně zdravu do tohoto školního roku a vykročte pravou nohou. Teď vám zazpívá náš úspěšný sbor KOMISHI.“ Řekl nám ředitel gymnázia. Jeho proslov trval třicet pět minut. Poté sestoupil z pódia a místo něho se na pódiu seřazoval školní sbor. Když se na pódiu srovnali, tak začali zpívat. Zazpívali celkem pět songů. Zpívali pěkně. A přesně v devět ceremoniál skončil.

„Teď pomalu odcházejte. Nestrkejte se a jděte hezky pomalu.“ Napomínal naši třídu náš třídní profesor. Já zůstala na místě, stejně tak i Simon.

„Ahoj Jane.“ Pozdravila mě Mei škodolibě.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Mei tichým hlasem. Věřila jsem, že kdyby nepospíchala, tak by ještě něco řekla, ale ona pospíchala, tak už nic neřekla a se smíchem odešla i se svou bandou.

„Co vy dva? Ceremoniál skončil.“ Promluvil na nás třídní profesor.

„My tu máme zůstat. Budeme to tady uklízet.“ Odpověděl Simon profesorovi.

„Tak to jo. Tak zítra bando, ahoj.“ Rozloučil se s námi náš třídní profesor.

„Na shledanou.“ Zašeptala jsem.

„Na shledanou.“ Rozloučil se Simon. Oba jsme zůstali sedět. „Jak ses vyspala, Jane?“ zeptal se mě po chvíli.

„Dobře.“ Odpověděla jsem, aniž bych, jsem se na Simona podívala.

„Já taky dobře. Jak ses těšila na tento ceremoniál?“ dál se vyptával Simon.

„Docela jo.“ Zalhala jsem. Nejraději bych byla doma a nikam nešla. Pomyslela jsem si.

„Já se nakonec docela těšil.“ Odpověděl Simon, aniž já bych se ho na něco takového ptala. Chtěla jsem mít ten svůj klid. O co mu jde? Ptala jsem se sama sebe. „Jinak včera večer se ozval otec. A pozval mě a Aoi v sobotu na oběd.“ Oznámil mi. „Fakt, že se těším.“ Pronesl v ironii.

„Já nevím, co bych dělala, kdybych šla s tátou na oběd.“ Řekla jsem smutně, což jsem nechtěla, aby to tak vyznělo.

„Promiň.“ Omluvil se mi Simon. Chtěla jsem se Simona zeptat, proč se omlouvá, ale ozval se hlasitý mužský hlas.

„Tak, nejdříve sundáme transparent a ozdoby z oken.“ Řekl Ranmaru. Přinesl i štafle a šli jsme makat. Simon se mi podíval ozdoby a já z nich sundala špendlík a ukládala do krabic. Za hodinu a půl máme vše hotové. Tedy skoro. Ještě chybělo uklidit židle. „A teď židle. Vy dívky můžete jít. My se o to postaráme.“ Dodal, když bylo skoro hotovo.

„Počkej na mě před školou“ zašeptal mi Simon do ucha a šel uklízet židle.

„Dobře a díky Ranmaru.“ Poděkovala za nás Sakura. Obě jsme si vzaly věci a šly před školu.

 

Pár studentů ještě před školou bylo. Sice jsem Simonovi neslíbila, že na něho počkám, přesto jsem na něho čekala. Proč to jenom dělám? Jdi přeci domů. On si může jít taky sám domů. Pomyslela jsem si.

„Ty ještě nejdeš domů?“ zeptala se mě Sakura.

„Čekám na Simona.“ Odpověděla jsem tiše a trošku jsem se usmála.

„Vy se znáte?“ zeptala se mě Sakura.

„Od včerejška, ale zjistili jsme, že bydlíme blízko sebe.“ Odpověděla jsem Sakuře. Už mlč, nestojí ti zato. Napomenula jsem se pro sebe.

„Tak to jo. Tak se měj a příští pondělí ve čtyři.“ Rozloučila se s úsměvem Sakura.

„Ahoj.“ Taky jsem se rozloučila a dál jsem čekala na Simona. Čekala jsem celkem půl hodiny, kdy nakonec Simon vyšel ze školy a šel ke mně.

„Promiň, chvíli nám to trvalo.“ Hned se mi Simon omlouval. Poté jsme vyrazili na vlak a na cestu domů.

 

Středa:

 

Byla už středa. Zase jsem vstávala do školy. Už jsem byla připravena podle rozvrhu. První dvě hodiny jsme měli mít tělocvik. Docela jsem se těšila, ale i netěšila. Tělocvik jsem vždy milovala, ale tím, že tam byli oni, tak jsem se netěšila. Nechci je vidět, mluvit s nimi. Prostě nic. Pomyslela jsem si. Na střední jsem se těšila, že se všech zbavím, ale bohužel jsem měla smůlu. Udělala jsem si hygienu a oblékla se. Poté jsem zamířila do kuchyně, kde byla snídaně.

„Dobré ráno děcka, jak jste se vyspali?“ zeptal se nás s úsměvem Sebastian.

„Já dobře.“ Odpověděl Naruto s plnou pusou.

„Taky dobře.“ Zalhala jsem. Spala jsem totiž neklidně. Stále se na posteli převracela. Ale nic jsem neřekla a nedala najevo. Po snídani jsem udělala nádobí se Sebastianem. Poté jsme se šli obout.

 

Jeli jsme nejprve do školky, kdy jsem čekala v autě. Přemýšlela jsem, co si na mě Mei a ostatní připravili. Sebastian byl do deseti minut zpátky. Nastartoval a jeli jsme k mé škole. Tam jsme se rozloučili.

„Tak hodně zdaru.“ Popřál mi Sebastian.

„Díky, ahojky Sebby.“ Rozloučila jsem se s ním. Šla jsem ke škole a Sebastian odjel.

 

Ještě jsem měla čas. Školu otevírali za patnáct minut. Stoupla jsem si, kde nebylo tolik studentů.

„Ahoj Jane, kde je Simon?“ ozval se za mnou známý hlas. Otočila jsem se. Byla to Sakura a za ní šel Ranmaru,

„Ahoj.“ Pozdravil Ranmaru.

„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem je. „Tento týden mám odvoz, vlakem začnu jezdit až od příštího týdne.“ Odpověděla jsem sakuře.

„Tak to jo. My jdeme ke své třídě. Tak se měj, ahoj.“ Řekl Ranmaru a odešel se Sakurou. Byla jsem zase sama, ale nevadilo mi to. Poté otevřeli školu.

 

Šla jsem najít svou skříňku, kterou jsem naštěstí hned našla. Přezula jsem se, sundala a pověsila mikinu a nechala ve skříňce. A šla jsem najít šatnu, kde se převléknu do cvičebního úboru. Naštěstí jsem ji našla rychle.

 

Šatny byly otevřené, tak jsem vešla dál. Pár spolužaček se už převlékala. Nepozdravily mě a já je taky nepozdravila. Našla jsem si koutek, kde jsem se převlékla do cvičebního úboru. Když jsem byla převlečena, otevřely se dveře a vstoupila Mei s Nanami a Tomo.

„Nazdárek.“ Pozdravila mě Mei. Ty dvě mlčely. „Jane, potřebuju s tebou mluvit.“ Řekla jízlivě před všemi. Co chce? Určitě urážet. Pomyslela jsem si.

„Ahoj Mei, co se děje?“ zeptala jsem se potichu a Mei přešla blíž ke mně.

„Chci, aby si při těláku, dělala nemotornou a nešikovnou, co se nesnaží!“ řekla mi výhružně Mei. „Rozumíš mi, viď chcíplotino!“ nadávala mi. Já jsem jenom přikývla hlavou na souhlas. Ale řídit se její výhružkou nebudu. Pomyslela jsem si. „To je dobře, chcíplotino!“ usmála se jízlivě a šla za Nanami a Tomo, aby se převlékla. Mně bylo do breku a potlačovala jsem slzy. Šla jsem na chodbu, abych je nemusela vidět. Tam jsem čekala do zvonění.

 

Započala hodina a do pěti minut dorazila profesorka, kterou jsme měli na hodiny tělocviku. Profesorka zamkla naší šatnu a šly jsme s ní do tělocvičny. Tam jsme si měly sednout na lavičky. Já si sedla na zem, vedle lavičky. A dvouhodinovka započala.

„Dobrý den, děvčata.“ Pozdravila nás profesorka. „Teď si zapíšu do sešitu vaše jména.“ Řekla a popořadě se nás zeptala na naše jména, která zapisovala do svého sešitu. „Tak, to bychom měly. Jmenuju se Iruka Kalinin. A jsem vaše profesorka na tělesnou výchovu. Jednou se může stát, že zapomenete tělocviční úbor. Tak to vám omluvím, ale jestli se to stane podruhé, tak vám napíšu neomluvenou hodinu. Docházku musíte mít za osmdesát procent. Budeme mít atletiku, gymnastiku, aerobik, posilování a míčové hry. Občas zajdeme na plavečák, ale to podle času. Když nebudete moci cvičit, tak vám to omluvím, pokud bude omluvenka od lékaře. Ale to jste určitě slyšely už od vaší třídní. Známkovat vás budu za snahu. Když uvidím, že se snažíte, dostanete lepší známku. Pokud uvidím, jak to flákáte, bude ta známka horší. Jak při míčových her, tak i v atletice se konají různé soutěže. Ty, kterým to půjde, budou reprezentovat naší školu. Ale to vám dám předem vědět, co se bude konat a kdo se té soutěže zúčastní. Tak, to je vše k úvodu. Máme dvouhodinovku. A půl hodiny za námi. Teď si dáte deset koleček kolem tělocvičny. Poté si rozcvičku vezmeš nestarost ty.“ A ukázala na Nanami. Ta jenom přikývla na souhlas. „Po rozcvičte si dáme dneska vybíjenou. Jinak se pojede i přes přestávku. Kdo bude potřebovat řekne mi a odskočí si. Jinak budete končit o deset minut dřív. Ale v šatnách zůstanete do zazvoní na konec hodiny. A teď si dejte ten běh.“ Řekla a zapískala na píšťalku.

 

Začala jsem běžet. Běžela jsem zvolna. Nikam jsem nepospíchala. A taky jsem se nechtěla hned unavit. Proto jsem zvolila mírnější tempo. Mei i Nanami běžely rychle už od začátku. Brzy se unaví a budou v pytli. Pomyslela jsem si. Po třetím kolečka Nanami i Mei zpomalovaly. Já si stále běžela svým tempem. Trošku jsem to tempo zvýšila, ale ne o moc. Nebyl ještě čas, abych to rozjela. Ze začátku jsem byla mezi posledními, ale po chvíli jsem byla první. Po osmi kolečkách jsem běžela, jak nejrychleji jsem svedla. Ty poslední kolečka jsem měla během minuty odběhnuté. Byla jsem první. Ale nešla jsem si sednout. Vydýchávala jsem se. Nádech, výdech, nádech a výdech. Neskončila jsem s tím, dokud jsem se pořádně nevydýchala. Poté ke mně přišla profesorka.

„Dobrá práce…Eh…“ nemohla si profesorka vzpomenout na mé jméno.

„Jane Mizuki“ představila jsem si a už jsem byla vydýchaná. Několik dívek už taky doběhla, ale hned si šla sednout.

„Jo, Jane.“ Usmála se na mě profesorka. „Děvčata, nesedat a vydýchat se.“ Napomenula ta děvčata a donutila je, aby se znovu postavila a vydýchala se. Mei, Nanami a ještě dvě děvčata stále běhala. Celkem jim to trvalo tři minuty, než uběhla všech deset koleček. „Teď tu rozcvičku.“ Řekla a ukázala na Nanami. Nanami si stoupla před nás a začala nám rozcvička. Dala protahující cviky. Všimla jsem si, že pár dívek to fláká, ale já se snažila, jak jen mi to šlo. Rozcvička nám zabrala asi tři minuty. „Teď se rozdělte do družstev.“ Nařídila, a čekala, až se rozdělíme. Naštěstí jsem hrála proti Nanami, Mei i Tomo. Když jsme se rozdělily, tak zazvonilo na konec hodiny. Ale my to ignorovaly a daly se do hry.

 

Mei se snažila ze všech sil, aby mě vybila. Ale nedařilo se jí to. Buď jsem její prudkou ránu chytila, nebo se ji vyhnula. I Nanami se mě snažila vybít, ale neměla takovou sílu, jako Mei. V našem hřišti jsme spolu se mnou byly čtyři děvčata. A na druhém hřišti jen tři. Mei se napřáhla a hodila prudkou ránu. Trochu to s tou ranou přehnala, protože míč letěl vysoko. Jí blbá si myslela, že ten míč chytím. Ale nepovedlo se to. Míč se odrazil od mých rukou a ta prudká rána mě praštila do nosu. Hned jsem se za ten nos chytila. Profesorka hned zapískala na píšťalku a pozastavila hru.

„Jane, jsi v pořádku?“ byla hned u mě profesorka a zeptala se, jestli jsem v pořádku.

„Ano…“ dostala jsem ze sebe, ale lhala jsem. Dobré to nebylo, protože nos mě bolel, jak čert. Z nosu mi i tekla krev.

„Musíš na ošetřovnu. Kdo s ní půjde?“ zeptala se profesorka. Nikdo se nepřihlásí. Budu to muset zvládnout sama. Pomyslela jsem si.

„Já půjdu.“ Ozval se dívčí hlas. Všichni jsme se n ni podívaly. Byla to Tomo.

„Dobrá. Tady máš klíče. Vezmi její věci. Pak mi vrátíš klíče a půjdeš s ní na tu ošetřovnu. Poté se hned vrátíš.“ Nařídila profesorka Tomo. Tomo přikývla a vzala si od učitelky klíče. Co je to za vtip? Tomo, aby šla se mnou dobrovolně? Ptala jsem se sama sebe. Šly jsme do šatny. Tomo otevřela dveře a vzala moje věci. Poté šla vrátit kláče profesorce. Poté jsme se vydaly najít ošetřovnu.

 

Rukama jsem si stále držela nos. Snažila jsem se, aby krev z nosu nekapala na podlahu. Když jsme našly nakonec ošetřovnu, která byla v druhém patře. Tomo zaklepala na dveře.

„Dále.“ Ozval se ženský hlas. Tomo otevřela dveře. Uvnitř u počítače seděla doktorka. „Proboha, co se stalo? Sedni si tady na lehátko.“ Zeptala se a ukázala, kam si mám sednout.

„Menší nehoda při tělocviku. Hrály jsme vybíjenou a tady Jane dostala míčem do nosu.“ Vysvětlila krátce Tomo, co se stalo. Já si sedla na lehátko. Hned jsem ho umazala zakrvavenou rukou. „Tak já jdu. Nashledanou, ahoj Jane a promiň.“ Rozloučila se Tomo. Mé věci nechala u dveří a odešla. Za co se mi omlouvala? Vždyť nic neudělala. Ptala jsem se sama sebe.

„Teď ti smyju tu krev, abych jsem zjistila, jak na tom je ten nos.“ Řekla mi doktorka a šla namočit ručník, aby mi tím omyla krev. Když byla u mě, tak jsem ruce dala z nosu pryč. Z nosu jsem ještě trošku krvácela. Pomalu začala smívat krev kolem nosu i z nosu. Myla mě, jako bych byla malé děcko, které je špinavé od zmrzliny.

„Sss…“ zasyčela jsem bolestí. Zatnula jsem zuby a dala ruce v pěst. Bolelo to, jako čert. Po chvíli jsem to měla umyté.

„Teď se ti na to podívám. Jestli je to naražené nebo zlomené. Bude to bolet.“ Varovala mě doktorka. Zatnula jsem všechny zuby a dala ruce v pěst. Poté mi začala prohmatávat nos. Bolest byla velká, ale já nevydala ani hlásku. Po chvíli přestala. „Dobrý, zlomené to není.“ Oznámila mi dobrou zprávu doktorka a odtáhla se. „Teď ti na to dám led.“ Oznámila mi a šla do malé lednice, odkud vyndala led. Opatrně jsem si led dala na nos. „Teď si tu lehni.“ Doporučila mi a já ji poslechla. Seskočila jsem z lehátka a šla si lehnout na jednu z postel, které tam byly. „Teď si zapíšu tvé iniciály a založím ti tu složku.“ Oznámila a začala se vyptávat. „Jak se jmenuješ?“ byla její první otázka.

„Jane Mizuki.“ Řekla jsem své jméno. Doktorka si to zapsala do počítače, ale i ručně.

„Datum narození?“ byla další otázka doktorky.

„Dvacátého prvního října tisíc devět set devadesát osm.“ Řekla jsem své datum narození.

„A poslední otázka. Co se přesně stalo?“ zeptala se na poslední otázku doktora.

„Hrály jsme vybíjenou a já špatně chytila míč, který se odrazil od země a praštil mě do nosu.“ Řekla jsem, jak to bylo doopravdy. Doktorka si vše zapisovala.

„Nechceš něco proti bolesti?“ zeptala se mě ještě doktora.

„Ne, díky.“ Odmítla jsem prášek proti bolesti, i když nos bolel jako čert.

„Dobře. Jsi stateční jiní by ten prášek uvítali a nejen děvčata.“ Usmála se doktorka. Já a statečná? To tak. Jsem srab a to největší na světě. Pomyslela jsem si. „Teď si odpočiň.“ Doporučila mi. Zavřela jsem si oči, ale nespala jsem, i když unavená jsem byla. Za dvacet minut zazvonilo na konec hodiny. Začala jsem vstávat z postele. „Jen lež, na tuto hodinu ti napíšu omluvenku.“ Řekla mi a podívala se na mě.

„To je v pořádku. Jenom se převléknu a pádím na hodinu.“ Postavila jsem se a šla ke svým věcem, které mi přinesla Tomo.

„Jak chceš, ale měla by si odpočívat.“ Trvala na svém doktorka.

„Opravdu je to v pohodě.“ Řekla jsem a pousmála se. Nos mě pořádně bolí, ale tu bolest se snažím ignorovat. Převlékla jsem se a vzala si od doktorky omluvenku na tu druhou hodinou, abych ji dala profesorce tělocviku. Poté jsem šla do skříňky, kam jsem si dala tašku, kde jsem měla tělocvičný úbor. Poté jsem šla do třídy. Měli jsme mít hodinu japonštiny.

 

Šla jsem do své třídy, aniž bych věděla, jak můj nos vypadá. A abych byla upřímná, ani jsem to vědět nechtěla. Budu jenom pro smích. Každý se bude smát. Už ví, co se stalo. Mei to určitě řekla se smíchem celé třídě. No, co nadělám. Nic. Musím to překousnout. Povzbuzovala jsem se.

 

Stála jsem před naší třídou. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a vstoupila do naší třídy. Šla jsem si sednout na své místo. K mému překvapení se nikdo nesmál. Ani Mei, prostě nikdo. Simon se postavil a šel rovnou ke mně.

„Jane, co se ti stalo?“ zeptal se Simon starostlivě. Vzal mi tašku ze zad a postavil ji na mou stranu naší lavice.

„Menší nehoda při tělocviku.“ Řekla jsem pravdu. Poté sednu do lavice a za tašky jsem si vyndala učebnici a sešit na japonštinu.

„Proboha, co si vyváděla?“ zeptal se hoch, který se k nám připojil. Seděl ve vedlejší lavici.

„Menší nehoda při tělocviku.“ Znovu jsem odpověděla na stejnou otázku. Toho studenta neznám. A je mi divné, že se mi nikdo nesměje.

„Co jste dělaly?“ zeptal se mě Simon.

„Hrály jsme vybíjenou.“ Odpověděla jsem na Simonovu otázku.

„My měli volnou dvojhodinovku a jenom si povídali.“ Řekl mi Simon.

„Bolí to?“ zeptal se mě ten student.

„Ani ne.“ Zalhala jsem, protože ten nos bolel, jak čert.

„Měla si zůstat na ošetřovně a ledovat to.“ Namítl Simon, že jsem na tuto hodinu chodit neměla.

„My bychom tě omluvili.“ Přidal se k Simonovi ten student. Podívala jsem se na něho. Co se tu děje? Nějaké spiknutí nebo co? Ptala jsem se sama sebe.

„Nemohu si dovolit hned třetí den chybět. A stejně je to v pohodě.“ Trvala jsem si na svém.

„Doma si na to dej led a leduj to.“ Doporučil mi Simon. Jenom jsem přikývla hlavou na souhlas.

„Jinak já jsem nějaký Saruhiko Fushimi.“ Přestavil se mi student.

„Jane Mizuki.“ Taky jsem se představila. Vůbec mi nedošlo, že mám dva nejlepší přátelé, které jsem nikdy neměla. Své anděly strážné. V tom zazvonilo na začátek třetí hodiny.

 

Do třídy vešel náš třídní profesor. Dal si věci na stůl a podíval se na nás.

„Dobrý den, sedněte si.“  Pozdravil nás profesor a řekl, abychom si sedli na svá místa. „Teď si uděláme docházku.“ Dodal a četl naše jména a každý se ozval tu nebo zde. „Jane, co se ti stalo?“ zeptal se mě, když si všiml mého nosu.

„Nehoda při tělocviku.“ Už jsem to vysvětlovala třikrát a ještě to budu muset říct doma. Jednou Sebastianovi a podruhé mamce.

„Tak příště buď opatrná Jane. A nejen Jane, ale i vy ostatní.“ Upozornil nás profesor. Jako naše první hodina je jenom úvodní. Profesor nám řekl, co nás v hodinách japonštiny čeká a nemine. Když má zvonit na konec hodiny, tak profesor nám stačil dát ještě domácí úkol. „Do pátku mi napíšete esej o vás a vaší rodině. Jednoduše řečeno, charakteristika.“ Zadal nám domácí úkol. Poté zazvonilo na konec hodiny. Uklidili jsme si japonštinu a připravili na další hodinu. U všech hodin jde o úvodní hodinu, kdy nám profesoři řeknou, co nás čeká a nemine. Jen s rozdílem, že už žádný domácí úkol jsme nedostali. Tento týden je ještě volný, ale od příštího týdne by se to mělo rozjet.

 

Nakonec je tu konce školy. Šla jsem se převléci, nebo spíš si vzít botasky místo bačkor a mikinu. Zjistila jsem, že z jedné strany vedle mě je Simon a z druhé strany Fushimi.

„To je náhodička.“ Zasmál se Fushimi.

„Nerozlučná trojka.“ Pronesl s úsměvem Simon. Jaká trojka? A nerozlučná? Jsem překvapena z toho, co řekl Simon. Studenti pomalu vyprazdňují školu.

„Jane, dáš mi na tebe kontakt? Stačí FB.“ Požádal mě Fushimi. A další kdo mě bude šikanovat po internetu. Pomyslela jsem si a slyším, jak mu říkám svou přezdívku na FB.

„Jo, jasně.“ Dodala jsem a vše mu nadiktovala.

„Díky, hned si tě přidám do přátel.“ Usmál se Fushimi. Poté jdeme před školu. „Tady se rozloučím, protože bydlím ve městě.“ Řekl a rozloučil se s námi a zamířil směrem do města.

„Ahoj.“ Rozloučil se ještě Simon.

„Ahoj.“ Taky jsem se rozloučila.

„Ahoj lidi.“ Křiknul na nás Fushimi a ještě zamával. Já a Simon jdeme směrem na nádraží.

 

Na nádraží jsme šli mlčky. Vlak tentokrát má deset minut zpoždění. Přesto oba čekáme na nástupišti.

„Fushimi je skvělý chlap.“ Promluvil do ticha Simon.

„Hm…“ jenom jsem pronesla. Jak to může tvrdit, když se s ním moc nezná? Pomyslela jsem si.

„Neboj, ten ani já ti neublížíme.“ Řekl mi Simon. Nepochopila jsem, jak to myslí, ale neřešila jsem to. Stále jsem si myslela svoje. Že dřív či později mi vrazí kudlu do zad. Nevěřím jim, co mi říkají. Kromě své rodiny nikomu nevěřím. Pomyslela jsem si. V tom přijel vlak a my si nastoupili.

 

Tentokrát je vlak přeplněný studenty. Oba stojíme u dveří a mačkáme se. Nejhorší bylo, že jsem stála tak, že jsem se nemohla ničeho chytit.

„Chytni se mě.“ Řekl mi Simon. Podívala jsem se na něho. Simon se na mě usmál. Já se jenom pousmála.

„To je dobré.“ Odmítla jsem, abych jsem se Simona jakkoliv chytila. Ale to, co udělal Simon mě dost překvapilo. Chytil mě kolem ramen a víc si mě přitiskl k sobě. Byla jsem u něho tak blízko, že jsem cítila jeho vůni. Srdce se mi rozbušilo o sto šest.

„Ať nespadneš. Stačila ta nehoda z tělocviku.“ Řekl mi Simon a vlak se rozjel. Oba jsme mlčeli, protože ve vlaku byla spousta lidí, tak bychom se neslyšeli, co kdo z nás říká. Nakonec jsme přijeli na nástupiště, kde jsme oba vystupovali. Když jsme pevnýma nohama na nástupišti, tak mě Simon pustil. Oba jsme vyrazili domů.

 

Šli jsme mlčky. Já nemám co říct a Simon taky mlčel, i když jsem nevěděla proč. Poznala jsem na něm, že o něčem přemýšlí. Ale nezeptala jsem se nad čím. Vždyť je to jeho věc. Pomyslela jsem si. Došli jsme před můj dům.

„Tak ahoj.“ Rozloučila jsem se, se Simonem.

„Ahoj Jane, a leduj ten nos. Ať ti co nejdřív splaskne ten otok.“ Řekl mi Simon a na tváři se mu rýsoval úsměv. Jenom jsem přikývla na souhlas a šla ke dveřím. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Poté, co zavřu dveře, i Simon odchází k sobě domů.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.