Strážní andělé I.
Informace:
Strážní andělé. Dívka je šikanována, ale pozná, že svět není až tak zkažený a že tu jsou dva, kteří ji vždy ochrání.
I. Střední škola
Jmenuji se Jane Mizuki. Je mi sedmnáct let. Jsem malé výšky. Mám pouhých sto padesát pět centimetrů. Vlasy mám krátké, na ježka střižené a tmavě hnědé. Tmavě hnědé oči. Většinou nosím košile a džíny. Na nohou většinou botasky. V létě ráda nosím tílka a kraťasy. Nejsem úplně ten dívčí typ, ale nevadí mi to. Jsem to prostě já.
Nastupovala jsem na střední školu, přímo na gymnázium. Cesta do školy my trvala hodinku vlakem. Ale do školy mě tentokrát vezl mamčin přítel Sebastian. Ten pracuje u policie, přímo na kriminálce. A teď měl týden volno. Ale nejdřív jsme vezli mého nevlastního bratra Naruta do školky.
Před školkou jsem čekala v autě. Naruto nechtěl, abych jsem šla dovnitř s ním a Sebastianem. Nepochopila jsem to, ale jeho přání jsem vyhověla. Sebastianovi to trvalo takových deset minut. Poté nastoupil do auta
„Tak, a teď směr gympl.“ Pronesl Sebastian a usmíval se. Taky jsem se na něho usmála. Ale nic jsem neřekla. Sebastian nastartoval a vyrazili jsme.
Zastavil přesně před mou školou. Bylo teprve půl osmé a školu otevírali ve tři čtvrtě na osm. Měla jsem ještě patnáct minut čas.
„Tak hodně zdravu, Jane.“ Popřál mi Sebastian.
„Díky a ahoj Sebby.“ Rozloučila jsem se a vystoupila z auta. Sebastian mi ještě zamával a pak odjel.
Šla jsem k nástěnce. Hledala jsem se, abych jsem věděla, kam budu patřit. Našla jsem se celkem rychle. Měla jsem jít do třídy 1-1A. Poté jsem si šla stoupnout před budovu někam dozadu. Kvůli tomu, abych u nástěnky nepřekážela ostatním studentům. Za deset minut nakonec školu otevřeli.
Vešla jsem do školy a byla jsem dost nervózní. Třídu jsem našla hned a hned do ní vstoupila.
Ve třídě jsem si našla místo úplně vzadu, ve druhé řadě od dveří. Nikoho jsem zatím nepoznávala. Lavice byly po dvojicích. Ne jako na základce, kde měl každý svou lavici. Z toho jsem byla překvapena. Stejně budu sedět sama. Pomyslela jsem si. V tom do třídy vstoupili tři známé tváře. Byla to Haruka Nanami, Tomochika Shibuya neboli Tomo a Ittoki Otoya. Tak šikana bude pokračovat. Pomyslela jsem si. Chtělo se mi brečet, utéct ze školy. Jenom jsem ale potlačovala slzy. Do třídy poté vstoupili dva studenti. A jednoho studenta jsem poznala. Byla to Mei Lee. Největší provokatérka, která mě celých devět let na základce šikanovala. Ostatní se k ní vždy připojili. A jako druhý šel student. A ten student si sedl ke mně. Ve třídě bylo ještě dost místa, přesto si vybral lavici, kde jsem seděla já. Nerozuměla jsem tomu.
„Koukejme, koho tu máme. Jane Mizuki.“ Řekla Mei škodolibě.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem šeptem a ze slušnosti. Mei si naštěstí sedla k Tomo do první lavice, kde seděla i Haruka a Ittoki. Třída se nakonec zaplnila a hodina započala.
Do třídy vstoupil profesor, který byl náš třídní. Všichni jsme se postavili.
„Dobrý den, sedněte si.“ Řekl náš třídní. „Vítám vás na našem gymnáziu. Doufám, že se vám tu bude líbit. Jmenuji se Roy Mustang, a budu vás mít až do maturit. Budu vás učit japonštinu a dějiny. Ale co od vás budu vyžadovat v předmětech, vám řeknu při hodině. Teď se budeme věnovat jiným věcem. Teď přečtu vaše jména a vy se postavíte a představíte.“ Začal nám říkat, co nás čeká a nemine. Všichni jsme přikývli hlavami na souhlas. „Saruhiko Fushimi.“ Začal vyvolávat studenty.
„Saruhiro Fushimi, těší mě.“ Představil se hoch, který seděl ve vedlejší lavici u mě. Ten Fushimi seděl sám.
„Mei Lee.“ Pokračoval profesor ve vyvolávání.
„Mei Lee, ráda vás poznávám.“ Představila se a sedla si na své místo. Seděla ve třetí řadě v první lavici s Tomo.
„Další je Jane Mizuki.“ Vyvolal profesor mé jméno. Stoupla jsem si. Byla jsem celá nervózní. Podívala jsem se po celé třídě, která mě sledovala.
„Jane Mizuki, těší mě.“ Dostala jsem ze sebe a zase si sedla.
„Nanami Haruka.“ Pokračoval profesor.
„Haruka Nanami, těší mě.“ Přestavila se Haruka a zase si sedla. Seděla v poslední čtvrté řadě, se svým přítelem Ittokim.
„Ittoki Otoya.“ Řekl profesor další jméno.
„Ittoki Otoya, rád vás poznávám.“ Představil se Ittoki a zase si sedl.
„Simon Park.“ Řekl profesor a stoupl si můj soused. Podívala jsem se na něho.
„Simon Park, rád vás poznávám.“ Představil se hlubokým hlasem. Byl to krasavec a mně stále nešlo z hlavy, proč si sedl vedle mě, k takové ošklivce.
„A poslední je Tomochika Shibuya.“ Řekl profesor poslední jméno.
„Tomo Shibuya, těší mě.“ Stoupla si a představila se. Poté si zase sedla.
„Tak to by bylo. Teď vám rozdám rozvrhy, který nesmíte ztratit.“ Napomenul nás profesor. Rozvrhy dal Haruce, která je rozdávala. Když přišla řada na mě a toho mého souseda, tak mi Haruka dala natrhlý rozvrh. Už je to tady. Pomyslela jsem si. Rozvrh jsem si chtěla schovat s tím, že si ho doma slepím, když můj soused vzal ten můj rozvrh a vyměnil ho. Já měla jeho rozvrh a on můj. Hned na to zvedl ruku.
„Pane profesore.“ Ozval se můj soused. ¨
„Prosím?“ vyzval ho profesor.
„Já mám natrhlý rozvrh.“ Přiznal můj soused.
„Tak si pojď pro nový.“ Vyzval ho profesor. Můj soused šel k jeho stolu a vyměnil si natrhlý rozvrh za nový. Zírala jsem na něho jak z jara. Vždyť to byl můj rozvrh. Pomyslela jsem si. „Tak a teď budeme dál pokračovat.“ Pokračoval v dalších důležitých věcech. „Potřebuju dva studenty, kteří by se stali zástupci třídy. Chodili by na schůze a poté co bude důležité oznámí celé třídě.“ Řekl a podíval se po celé třídě.
„Jane, ty by si to mohla vzít. Jsi tak výřečná.“ Ozvala se jízlivě Mei.
„Bereš to?“ zeptal se mě profesor.
„Ano.“ Řekla jsem potichu a hlavou přikývla na souhlas.
„Tak, ještě jednoho potřebuji.“ Řekl profesor.
„Já to beru.“ Ozval se můj soused.
„Dobře, vaše jména.“ Zeptal se nás profesor.
„Jane Mizuki.“ Řekla jsem své jméno.
„Simon Park.“ Řekl své jméno můj soused. Nerozuměla jsem mu. Jak může chtít spolupracovat se mnou? Já nikoho nepotřebuju. Pomyslela jsem si. Ale na svého souseda jsem se ani nepodívala.
„Teď vás budu jmenovat a vy si přijdete pro lístek, kde máte přihlašovací údaje do internetové žákovské knížky.“ Oznámil nás třídní. Poté podle seznamu nás jmenoval a mi si šli pro lísteček. Když jsem od profesora dostala lísteček, hned jsem si ho schovala do desek, abych ho neztratila. V tom zazvonilo na konec první hodiny. „Po přestávce budeme pokračovat. Jenom tebe požádám, aby si udělala zasedací pořádek. Jak sedíte, tak takhle sedět budete do konce školního roku.“ Ještě dodal a podal papír, kde byly znázorněny lavice, Haruce. Haruka se dala do práce a za pomoci Ittokiho vše zapsala. Já seděla na místě a dívala jsem se z okna. Mei si mě nevšímala a někam s partou odešla ze třídy. Můj soused seděl na místě, jako já. Ale co dělal, to netuším. Nedívala jsem se na něho. Po deseti minutách zazvonilo na další hodinu.
Třídní profesor do pěti minut dorazil do třídy.
„Tak a budeme pokračovat. Teď vám řeknu čísla vašich skříněk. Tam si budete dávat věci, jako jsou hlavně přezůvky a v zimě bundy či kabáty.“ Oznámil nám profesor a začal zadávat čísla skříněk. Já dostala číslo padesát osm. Vše jsem si zapsala do notýsku, kam jsem si veškeré důležité věci zapisovala. „A teď nám Jane na tabuli napíše, jak máte prázdniny.“ Řekl a já vstala a šla jsem k tabuli. Profesor mi dal lístek a já se snažila krasopisně na tabuli napsat veškeré prázdniny, které nás čekaly. Za pět minut jsem to měla sepsané. Šla jsem do své lavice, že si to tam taky zapíšu, ale notýsek jsem nemohla najít. Po chvíli mi ho vrátil můj soused a pošeptal mi do ucha.
„Dovolil jsem si, tak jsem do tvého notýsku napsal ty prázdniny. Snad to přečteš.“ Řekl můj soused a já se podívala do notýsku. Bylo to čitelné.
„Máte týden podzimní prázdniny. Je to kvůli tomu, aby se první ročníky lépe poznali. My nikam nepojedeme, ale budeme jezdit či chodit po výletech. Je to kvůli tomu, že už nebude takové teplo a nechceme, abyste omarodili.“ Oznámil nám profesor.
„A co když někdo na ten výlet nedorazí?“ zeptal se Ittoki.
„Omluvím mu to, ale pokud bude mít omluvenku od doktora. I celkově školní docházku budu omlouvat omluvenkou od doktora. Od rodičů omluvenky nepřijímám.“ Vysvětlil nám profesor, jak to bude s omluvenkami. „Zítra je ceremoniál, který trvá hodinu. Jde o uvítací ceremoniál pro první ročníky. Po ceremoniálu jdete domů. Od středy se už učíte podle rozvrhu.“ Ještě nám oznámil. „A to je pro dnešek vše. Teď můžete potichu odejít a jít domů. Tedy, kromě Jane a Simona. Vás po hodině odvedu, kde se budou konat schůzky, zástupců tříd.“ Dodal směrem k nám dvěma. Všichni se vyhrnuli ven ze třídy. Já si vzala mobila a napsala smsku Sebastianovi.
„Ahojky Sebby, nevím, kdy dorazím domů. Jsem zástupce třídy a máme schůzi.“ Napsala jsem a hned ji poslala. Poté jsem si sbalila všechny věci a dala do tašky. Poté mi přišla smska.
„Dobře Jane, přesto počkám na tebe.“ Odpověděl mi Sebastian. Poté jsem se dívala před sebe. Čekala jsem na konec hodiny, která má končit za půl hodiny.
Dívala jsem se před sebe, když jsem se chtěla podívat na hodinky, kolik je hodin.
„Za dvacet pět minut zvoní.“ Promluvil na mě můj soused. Jenom jsem přikývla hlavou, že děkuji. „Jsem Simon Park.“ Představil se mi. Podívala jsem se na něho. Nastavil ruku.
„J-Jane Mizuki…“ taky jsem se představila a jeho ruku přijala.
„Pěkné jméno.“ Řekl Simon mile a usmál se na mě. Já se jenom pousmála.
„Tak co vy dva, kolik vám je?“ přišel k nám třídní profesor a sedl si na lavici před námi.
„Mně je sedmnáct.“ Řekl Simon.
„Mně šestnáct.“ Odpověděla jsem.
„Ty znáš tu bandu, co sedí vpředu?“ zeptal se mě profesor. Přikývla jsem hlavou, že jo.
„Známe se od základy.“ Přiznala jsem.
„Proč sis k nim nesedla?“ dál se vyptával profesor.
„Nevěděla jsem, že sem taky přijdou a já tu byla i dřív a sedla jsem si sem.“ Vysvětlila jsem to. Ve skutečnosti jsem ráda, že sedí ode mne dál.
„Tak to jo. Kde bydlíte?“ dál se profesor vyptával.
„Kousek za Tokiem, v jedné menší vesnici.“ Odpověděl Simon.
„Taky tam bydlím.“ Přikývla jsem a Simon se na mě podíval.
„To bydlíme blízko sebe.“ Řekl Simon překvapeně.
„Vy dva se neznáte?“ zeptal se profesor překvapeně.
„Ne, vidím Simona prvně.“ Odpověděla jsem.
„Já taky. Je náhoda, že bydlíme blízko sebe a neznáme se.“ Dál se Simon divil. Je to tím, že já ven moc nechodím. Pomyslela jsem si.
„Svět je malý.“ Pronesla jsem potichu a pokrčila rameny.
„Co dělají vaši rodiče?“ zeptal se nás profesor na naše rodiče.
„Mamka je na mateřské dovolené, a stará se o ročník sestru Aoi.“ Řekl Simon. „A táta pracuje u policie, ale naši jsou rozvedeni. A taťku nevídám tak často.“ Dodal informaci o otci.
„A ty Jane?“ obrátil se profesor na mě.
„Mamka je učitelka na základní škole v naší vesnici. A otce neznám, ale mamka má přítele, který pracuje u policie. A taky mám nevlastního bratra, kterému jsou čtyři roky.“ Odpověděla jsem.
„Promiň.“ Omluvil se mi profesor.
„Za co?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Že se tak vyptávám.“ Vysvětlil mi profesor.
„V pohodě.“ Řekla jsem a pousmála se. V tom zazvonilo na konec druhé hodiny.
„Teď si vezměte věci a já vás zavedu, kde se budou konat vaše schůzky.“ Řekl profesor. Vzala jsem si své věci a šla jsem před naší učebnou čekat na Simona a profesora. Učitel si taky vzal své věci a už nás vedl.
Odvedl nás na schodiště a šli jsme až do třetího patra. Profesor se zastavil u jedné třídy a zaklepal na otevřené dveře.
„Dále.“ Ozval se mužský hlas a profesor vstoupil dovnitř.
„Vedu zástupce třídy.“ Řekl profesor.
„Tak ať jdou dál.“ Řekl mužský hlas. Profesor nám uvolnil cestu a nechal nás dva vejít dál do třídy. Zde jsou židle sestaveny do kruhu. „Sedněte si.“ Vyzval nás student a hlavní předseda, který nejspíše vede tyto porady. Vybrala jsem si jedno místo a sedla jsem si. Simon si sedl vedle mě. Poté profesor odešel. Postupně se třída zaplnila studenty z různých ročníků, kteří byli také zástupci svých tříd. Zjistila jsem, že jsme tu celkem dvě dívky. Já a ještě jedna. Vyndala jsem si z desek notýsek, kam jsem si chtěla zapsat veškeré informace, které zjistíme.
„To nebudeš potřebovat. Dnes se nic nedozvíš.“ Usmála se na mě ta dívka, která nejspíš s tím studentem chodila do třídy a byla jako on hlavní zástupce. Přikývla jsem a notýsek si zase uklidila. Když jsou všechny židle zaplněné, tak začíná naše první schůze.
„Vítám vás na dnešní první školní poradě. Já jsem Ranmaru Kurosaki a to je má kolegyně Sakura Haruno. Teď se každý z vás představí.“ Řekl student a postupně jsme se představili.
„Já jsem Simon Park a to je má kolegyně Jane Mizuki.“ Představí Simon sebe a k mému překvapení i mě. Takže se nemusím představovat.
„Dobrá. Budeme se scházet tady, každé pondělí od čtyř hodin. Na schůzkách vždy řekneme co a jak. Co vyřídíte celé třídě. Dneska připravíme tělocvičnu na zítřejší ceremoniál.“ Oznámil nám Ranmaru. Všichni jsme se zvedli a vzali krabice ze stolů, které tam byly. Poté jdeme za Ranmarem a Sakurou, kteří nás vedou do tělocvičny.
Tělocvična je obrovská. Bylo tam už i pódium, a zde se mohli konat i plesy.
„Teď, kromě dívek půjdeme pro židle do skladu.“ Oznámil Ranmaru. Všichni studenti se sebrali a šli za Ranmarem. Já a Sakura jsme zůstaly sami v tělocvičně.
„Jak se ti tu líbí?“ zeptala se mě Sakura.
„Zatím je to dobré.“ Zalhala jsem.
„Určitě si tu zvykneš a bude se ti tu líbit, stejně jako mně.“ Usmála se na mě Sakura. Já se jenom pousmála. Po chvíli přišli studenti i se židlemi. Já a Sakura je začneme rovnat do řad. Studenti se k nám připojí poté, co přinesli všechny židle ze skladu. Když jsou židle hotové, tak se jde zdobit záclony pověšené u oken. Výzdoba je v krabicích, které jsme přinesli. Pár studentů stojí na štaflích a zbytek jim podává ty ozdoby. Já pomáhám Simonovi. Když je vše hotové vezme si zase slovo Ranmaru.
„Vy dva pojďte se mnou. Přineseme transparent.“ Řekl Ranmaru a ukázal na dvojici studentů.
„Jak to jde, Jane?“ zeptal se mě Simon. Podívala jsem se na něho.
„Dobře.“ Znovu jsem zalhala. Do pěti minut jsou ti tři zpátky i s transparentem. A ty zdatnější stojí na štaflích a dávají transparent na závěs, který je u pódia. My jim radíme, aby to bylo rovně. Když je vše hotové, tak nás Ranmaru se Sakurou propustí domů.
„Díky za pomoc. Pro dnešek konec. Můžete jít domů. Zítra po ceremoniálu se sejdeme tady a vše uklidíme.“ Řekla tentokrát Sakura.
„Ahoj.“ Rozloučil se Ranmaru.
„Ahoj.“ Odpověděli jsme všichni sborově.
Domů jsem šla se Simonem. Měli jsme stejnou cestu. Šli jsme mlčky. Uvažuju, proč si sedl ke mně do lavice a připojil se jako zástupce třídy, jako já. A taky proč vyměnil ty rozvrhy, když ten natrhlý měl být můj. Ale nenacházím žádnou odpověď na tyto otázky. Ale ptát se ho nebudu. Stejně brzy přejde na stranu Mei a bude mě šikanovat jako ostatní. Pomyslela jsem si.
„Ty nejsi moc výřečná, co?“ vytrhl mě Simon z myšlenek.
„Moc ne.“ Řekla jsem tentokrát pravdu.
„To se změní.“ Usmál se Simon. To těžko. Mě jen tak nikdo nezmění. Pomyslela jsem si.
„Jak se jmenuje tvá mamka, mamky přítel a bratr?“ zeptal se mě Simon na mou rodinu.
„Mamka je Misha, její přítel se Sebastian a bratr Naruto. A tvoje?“ odpověděla jsem šeptem a taky se ho zeptala.
„Mamka je Ino, otec Sasuke a sestra Aoi.“ Odpověděl mi Simon. „Kde přesně pracuje ten Sebastian?“ zeptal se na Sebastiana.
„Na kriminálce. A tvůj táta?“ odpověděla jsem zase šeptem a zeptala se Simona na práci jeho otce.
„Taky na kriminálce. Třeba se znají.“ Odpověděl a pronesl Simon.
„Třeba jo. Sebby má teď týden volno. Dostal dovolenou.“ Oznámila jsem Simonovi a došli jsme na nádraží.
Vlak nám měl přijet za pět minut, tak jsme šli čekat na nástupiště.
„Jelo ráno hodně lidí?“ zeptala jsem se potichu Simona.
„Docela jo. Ty si nejela?“ zeptal se mě překvapeně Simon.
„Co má Sebby volno, tak mě do školy ráno veze.“ Vysvětlila jsem to Simonovi.
„Tak to máš dobré.“ Usmál se Simon. V tom přijel vlak a my si nastoupili. Moc lidí nejelo, tak jsme si mohli sednout. Sedla jsem si k okýnku a začala se dívat z okýnka. Na Simona se ani nepodívám.
„Co takhle od příštího týdne jezdit společně do školy i ze školy?“ navrhnul Simon. Což mě překvapilo.
„Můžeme.“ Souhlasila jsem s tím. Co jiného mi zbývá, když bydlí blízko mě. Pomyslela jsem si.
„Tak jo. Na čase se ještě domluvíme.“ Usmál se Simon. Viděla jsem to v odraze v okně vlaku. „Ráda sleduješ krajinku?“ zeptal se mě, když si všiml, jak se dívám z okna.
„Hm…“ jenom jsem přikývla. Ale úplná pravda to není. Nedokážu se totiž lidem dívat do obličeje. Výjimku tvoří mamka, Sebby a Naruto. Moje rodina. Hodinka utekla jak voda a už jsme na nádraží, kde si máme vystoupit. Tak jsme si už stoupli a šli ke dveřím. Sice se držím pevně, ale někdo silnou do mě strčil.
„Sorry.“ Slyšela jsem, jak se někdo omlouval. Jenže to byl silný náraz, až jsem se pustila. Ale na zem jsem nespadla, protože Simon mě včas chytil. Dívala jsem se do jeho krásně tmavě hnědých očí. Jsou tak nádherné. Pomyslela jsem si. Ale hned jsem sklopila zrak a Simon mě postavil na nohy.
„Díky.“ Poděkovala jsem Simonovi za jeho rychlou reakci. Vlak zastavil a my si vystoupili.
„Není zač.“ řekl Simon a usmál se. Ke mně domů cesta trvala takových patnáct minut. „Nevezmeme někdy naše sourozence ven na prolézačky?“ zeptal se mě.
„Nevím, jestli bude Naruto chtít. Tvé sestře je teprve rok.“ Odpověděla jsem nejistě.
„Tak ho zkus nějak přemluvit.“ Žadonil Simon.
„Uvidím, co se s tím dá dělat.“ Pokrčila jsem rameny.
„Dobře.“ Usmál se Simon. Poté jsme došli před můj dům.
„Tak, tady bydlím.“ Řekla jsem a otočila se na Simona.
„Nebude ti vadit, když si vezmu na tebe telefonní číslo a FB přezdívku? Abychom byli v kontaktu.“ Zeptal se mě Simon. Nic jiného mi nezbylo, než jen souhlasit. Tyranie po telefonu. Pomyslela jsem si a nadiktovala Simonovi své číslo na mobil a svou FB přezdívku. Simon mě prozvonil a tak jsem získala jeho telefonní číslo. „Jakmile se dostanu na počítač, tak si tě přidám do přátel.“ Řekl a usmál se.
„Dobře. Už musím. Ahoj.“ Rozloučila jsem se.
„Ahoj Jane.“ Rozloučil se Simon. Poté čekal, dokud jsem nezalezla do domu. Poté i on odešel k sobě domů.
Přišla jsem domů, sundala jsem si boty a tašku šla odnést do pokoje. Poté jsem zamířila do kuchyně.
„Ahojky Sebby, jsem doma.“ Pozdravila jsem Sebastiana a usmála se na něho.
„Ahoj Janey, jak ses měla?“ zeptal se Sebastian a hned šel ohřát jídlo. Byl jeho guláš s bramborem, což jsem milovala.
„Dobře. Chodí se mnou do třídy čtyři lidi ze základky.“ Oznámila jsem Sebastianovi.
„Tak teď se ještě více spřátelíte.“ Usmál se Sebastian.
„Třeba jo.“ Pokrčila jsem rameny. To určitě. S nimi přátelit nikdy nebudu. Pomyslela jsem si.
„Kde sedíš? A sedíš s někým?“ hned vyzvídal Sebastian.
„Sedím v poslední lavici ve druhé řadě. A sedím se studentem, který bydlí o pár bloků dál než my.“ Oznámila jsem Sebastianovi.
„Jak se jmenuje?“ Hned zajímalo Sebastiana.
„Simon. Hele Sebby, jak se jmenuje tvůj kolega z práce?“ zeptala jsem se Sebastiana.
„Sasuke Park, proč?“ zeptal se mě Sebastian, když mi odpověděl.
„Tak jeho syn, Simon chodí se mnou do třídy.“ Oznámila jsem Sebastianovi.
„To si děláš srandu, že jo? Vím, že má dvě děti, ale taky vím, že je rozvedený.“ Řekl mi Sebastian.
„On ti o nich vyprávěl?“ zeptala jsem se Sebastiana, když nandával jídlo na talíře.
„Ne, on se tím moc nechlubí. Vím to, protože na stole má jejich fotku.“ Vysvětlil mi Sebastian a jídlo položil na stůl. „Dobrou chuť.“ Popřál mi.
„Dobrou chuť.“ Taky jsem popřála a pustila se do jídla.
„A co jinak ve škole? Jak to, že jsi zástupce třídy?“ dál se vyptával Sebastian.
„Ve škole je to dobré. Zítra máme ceremoniál, který trvá od osmi do devíti. Ale já se tam zdržím, abych uklidila výzdobu, kterou jsme tam dneska dali. A od středy se učíme podle rozvrhu. Jinak jsem to chtěla zkusit, ale nejsem sama. Simon je se mnou zástupce třídy.“ Řekla jsem a nabrala jsem si sousto do pusy.
„Koukám, že sis našla kamaráda.“ Usmál se Sebastian. Úsměv jsem mu oplatila. Přítele, to tak. Zradí mě, jak jen to bude možné. Na ty jeho řeči u neskočím. I když je to opravdu sexy muž. Pomyslela jsem si. Poté se oba mlčky najíme a po jídle uděláme nádobí.
„Kdy půjdeme pro Naruta?“ zeptala jsem se Sebastian. Ten se na mě podívá.
„Po odpočinku. Ve čtyři ho vyzvedne mamka.“ Oznámil Sebastian.
„Aha, tak to jo.“ Pokrčím rameny a zamířila jsem si to do pokojíku.
Zasedla jsem ke stolu a zapnuta notebook. Ráda píšu povídky, tak jsem chtěla pokračovat v té, co jsem měla rozepsanou. Píšu o hrdinech, kteří překonají a vyhrají nad zlem. Kde dobro vítězí. Což není jak v realitě. Když se notebook zapnul, šla jsem hned na FB. Sice zbytečně jsem tam šla, protože mi tam nikdy nikdo nenapsal. Občas napsala Mei, ale tu jsem ignorovala. Stejně mě jenom urážela. Hned jsem tam měla žádost o přátelství. Byl to Simon. Žádost jsem neochotně přijala. Poté jsem našla svou složku, kde jsem našla rozepsanou povídku, ve které jsem chtěla pokračovat. Když v tom mi na FB přišla zpráva. Pomyslela jsem si, že je to určitě Mei, ale k mému překvapení to byl Simon.
„Ahoj, co provádíš?“ zeptal se mě Simon. Hned jsem mu odpověděla.
„Nic.“ Zalhala jsem. Nechtěla jsem se chlubit, že píšu povídky. Nikdy jsem je nedala nikomu přečíst a rozhodně ani v budoucnu jsem to udělat nechtěla.
„Já se nudím.“ Napsal mi Simon. Hned jsem mu odepsala.
„Nevím, jak zabavit člověka, který se nudí. Ale teď jsem si vzpomněla. Sebastian spolupracuje s tvým tátou. Jsou to parťáci.“ A poslala jsem tuto zprávu Simonovi. Ale hned jsem toho litovala. Protože jsem se bála, že se naštve. Přesto jsem se vrhnula na psaní povídky. Napsala jsem odstavec, když mi přišla další zpráva od Simona.
„Promiň, nebyl jsem tu. Vidíš to. Já o tvém otčímovi nikdy neslyšel. Táta se, se mnou moc nebaví o jeho práci. Koukám, že si byla i na komisařství. To já to mám zakázané ho tam chodit navštívit.“ Odepsal mi Simon. Jeho reakce mě překvapila. A hned jsem mu i odepsala.
„Párkrát jsem tam byla.“ Napsala jsem Simonovi a poslala mu to. Poté jsem se vrhnula na psaní povídky. Po chvíli mi Simon odepsal.
„Chci se zeptat, jaké známky si měla na základce? Já lajdák a taky to tak vypadalo. Míval jsem jedničky, dvojky i trojky. Ale teď na střední se chci polepšit.“ Napsal mi Simon.
„Já samé jedničky. Jen z Matiky a fyziky byly z milosti.“ Napsala jsem a poslala to Simonovi. Hned jsem toho litovala. Holka, ty se vychloubáš. Pomyslela jsem si. Za chvíli mi přišla odpověď od Simona.
„Tak to gratuluju. Si můžeme navzájem pomoci. Budeme se učit spolu. Co na to říkáš? Jednou u tebe a jednou u mě.“ Navrhnul mi Simon.
„Dobrý nápad.“ Poslal jsem to Simonovi. Holka, co to píšeš? Takhle budeš víc zklamaná a bude to hodně bolet. Napomínala jsem se v duchu. Ale to co jsem napsala vzít zpátky nejde.
„Tak to jsem rád. Jak se těšíš na ceremoniál?“ zeptal se mě Simon.
„Trochu jo.“ Napsala jsem tentokrát pravdu.
„Já ne.“ Napsal mi Simon. „Takovéto akce nemám moc rád.“ Dodal v další zprávě. Takhle jsme si psali do půl páté. Co přišla domů mamka a Naruto, tak jsem se rozloučila a vypnula notebook. A šla jsem si do herny hrát s Narutem. Učení ještě nemám, tak jsem chtěla využít každé volné chvíle.
V herně jsme si šli hrát s autodráhou, kterou jsme předešlý večer společně postavili. V šest jsme se oblékli a šli na večeři do restaurace, do které nás Sebastian pozval. Když jsme dorazili domů, tak Naruto šel do vany a já hned po něm. Poté Naruto šel spát. Já ještě chvilku psala povídku, ale na FB jsem už nešla. V devět jsem to zabalila a šla taky spát. Protože další den jsem zase vstávala brzy do školy.