Anime World CZ/SK - Příběhy

,,Madyson. Madyson Payel. Ano, přesně tak se jmenovala ta nebohá dívka. Paměť mě vážně ještě nešálí," řekl jsem a pousmál jsem se zlověstně na doktora, který se na mě podíval s vykulenýma očima a s nevěřícným výrazem ,,Co se stalo doktore," zeptala jsem klidným hlasem a pohodlně jsem se posadit na červené křeslo ,,Ach už vím…”

Byl krásný slunečný den.

,,Jak se opovažuješ mi říkat takové nesmysly. " Rozrušeným hlasem a klepajícími prsty si nasadil brýle. 

,,Hah. Nechtějte mě rozesmát, pane. Nebo by se vám líbilo, kdybych vás oslovil vašim pravým, pane Payel." 

,,Jak tohle sakra víš? V tomhle zařízení je zakázáno předávání osobních informací. Kdo to byl? Ten mladý zrzek? " Tázal se zmatený doktor Payel.

 Neodpověděl jsem.

 Musel jsem se začít smát nahlas.  

,,Vskutku krásné. Tak krásně krásné že i pomírající růže je oproti tomu prázdnota. On to stále ještě neví,” na chvíli jsem zavřel oči a zamyslel se ,,Tak mu to povíme. Bude to zábavné, napínavé a vzrušující pro nás všechny. Úžasné! " Zvolal  jsem natěšeně přes celou místnost. 

,,S kým to do háje mluvíš Lucasi?" Ptal se doktor Payel a stoupnul si a začal se nervózně rozhlížet po místnosti. 

,,Ehm. Nechal jsem se trochu unést vnitřní radostí. Už je to v pořádku. Omlouvám se," řekl jsem a utřel jsem si slzu, která mi stékala po levém líčku. Bylo to vážně moc emotivní chvíle.

Konečně to začalo.

 ,, Dobrá kde jsem to skončil. Chi. Už vím. U vaší dcery. " Řekl jsem a pousmál jsem se.  Doktor Payel se pomalu posadil zpátky do křesla.

,,Začni se svými žvástemi.” Jeho obličej byl plný strachu. Jak krásné vidět obličej zoufalého otce dcery, která je pár let nezvěstná. 

Madyson Payel byla velice sebevědomá dívka s růžovými brýlemi, které jen tak nesundávala aby se podívala na odpadky, které ji svět hodil pod nohy. Dívky jejího věku si myslí, že dobro vždy zvítězí nad zlem. 

Kdo by si tohle nemyslel?

  Byla zamilovaná celým svým křehoučkým srdcem do jednoho mladíka jménem Oliver. Jednoho dne se ale vše změnilo. 

Byl to pro ní každý den jako jiný. Její otec pracoval až příliš mnoho a nevěnoval se jí. Madyson to moc netrápilo. Útěchu a klid duše hledala u svého milého Olivera, který jí držel nad černočernou dírou zoufalství.

Zoufalství. To slovo mi nahání hrůzu.

 Její matka zemřela když jí bylo necelých 15let. Jsou to již 2 roky co ji byla od života odťata velkým ostrým nožem. Svého otce nikdy nebrala jako otce. Občas přemýšlela o tom, jestli její otec nepřihodil poleno k smrti její matky.

Když se Madyson jednoho rána probudila došla jí SMS na její mobil. 

,,Kdo by to mohl být tak brzo ráno," řekla si a promnula si oči.

SMS byla od neznámého čísla a bylo zde napsáno - ,, Pomůžu ti ukončit to utrpení." Madyson to zaskočilo. Řekl bych že se v tu chvíli začala pomalu bát ale řekla si, že to bude asi její Oliver.

 ,,To je zlatíčko. Ta hlava mi už vážně dává zabrat." Usmála se. 

Začátek dne byl stejný. Šla do koupelny se osprchovat, namalovat, učesat. Pro dnešní den si zvolila kraťase s volné tričko s nápisem "Memories never die"

Jak povznášející když víme, jak to s ní dopadne.

 Vzorně si připravila věci do školy a dokonce si nezapomněla ořezat tužky. Patřila k nejpilnějším studentkám na zdravotní škole. Nebavilo jí to, ale tuhle školu jí vybral její otec. 

A to není vše.

Doktor Payel si vždycky přál syna, který by kráčel po jeho stopách. Osud mu nepřál a narodila se Madyson. Věděla to.

Jaká smůla pane Payel. Mlčíte, tak budu pokračovat.

Poté co byla nachystaná šla si dát něco na snídani. Její otec byl nečekaně už dávno v práci. Když o tom tak začala přemýšlet pomalu ani nevěděla, co vlastně její otec dělá.

 Vzala si misku a kukuřičné lupínky, poslední mléko z ledničky a nakrájenou zeleninu v krabičce, kterou si včera nachystala na svačinu do školy. Vzala mléko do své křehoučké ručky a začala jej pomalu nalévat do misky. Pomalu a pomalu a pomalu jako když stéká krev po těle. 

Její žvýkání bych přirovnal k lámajícím se kostem dětských prstů. 

Krása! Když o tom tak mluvím dal bych si stehýnko nebo možná křidýlko.

 

 

,,O čem to tady mluvíš?” řekl doktor Payel a utáhnul si svou kravatu. 

,,Já? To jsem nemluvil já," Nechápavě jsem naklonil hlavu na pravou stranu a pousmál jsem se ,,Nepoznáváte ho?”

,,Koho bych měl poznávat? Lucasi, nemám na tohle čas. Pro dnešek bych náš rozhovor ukončil." Řekl doktor Payel. Začal si nervózně srovnávat papíry které držel v rukách.

,,Ale ano znáte ho. Sedí vedle vás a dívá se na vaši pravou krční tepnu." Řekl jsem a s úsměvem jsem naklonil hlavu na levou stranu. Doktor zatajil dech a pomalým pohybem se podíval na pravou stranu. 

Nikoho tam neviděl.

 Hluboce vydechnul a vytáhnul svůj kapesník z kapsy a utřel si stékající pot po krku ,,Ehm dobrá. Raději budeme pokračovat Lucasi. Dobrá? Pod podmínkou, že toho necháš." Navrhl doktor Payel a odkašlal si. 

,,Chi. Jak je libo, pane."

Madyson vyšla ze svého domu a vykračovala si směrem do školy. Škola nebyla tak daleko. Vždy měla pár minut navíc. Šla rovnou za svým jediným štěstím ve svém životě. Za Oliverem. 

Milovala ho jako nikoho na tomto světě ale přece jen, dělala jednu velkou chybu a to, že mu věřila víc než sobě. 

Chudinka.

Každý den se scházela se svou láskou v parku za školou. Protože Oliver nechodil na stejnou školu jako ona, bylo to pro ně ideální místo na trávení volných chvíl. Byla celá natěšená, když se blížila k jedné lavičce, kde už na ní čekal její princ krasoň. 

Když pomyslím na to, jaký to byl krásný pár, tak se mi chce dokonce i uronit slzičku. 

Dobře, možná to trochu přeháním.

Jsem citlivka.

Pokaždé si dali tolik polibků z "pravé" lásky. 

Jak roztomilé. Chi. Přiznejme si to. Jediné co chybělo k dokonalosti, by bylo ten vztah bolestivě rozdělit. 

Bylo to tak snadné.

Krásná všemocná bolest.

Jak já ji miluji.

  Madyson uniklo kolik času má než začne vyučování. Byla tak šťastná, že může trávit čas s tím koho opravdu miluje. 

,,Ale ne. To už je tolik hodin. Promiň čumáčku už musím jít." Řekla ale když se chtěla rozběhnout, Oliver jí chytnul za ruku a přitáhnul si jí. 

Strčil jí ten teplý sval do krku.

 Oooo. 

Měkký kus svalstva. 

Madyson byla tak rozrušená a ve stresu, že přijde pozdě na hodinu patologie ale když byl s ní, bylo všechno tak jednoduché. Osud jí nahrál do karet. Když stála před školou zjistila, že její kabelka zůstala na lavičce kde byla s Oliverem. 

,,To je snad 13. pátek?" Pomyslela si a rozběhla se zpátky do parku. 

Sice nebyla sportovní typ, ale znáte to. Když nestíháte, zvládnete vše během pár minut než obvykle. Madyson byla kousek od lavičky, když najednou uviděla stojícího Olivera u lavičky s mladou brunetkou. 

,,Jéé Olive....." Nedokázala dokončit větu. 

Srdce zasáhl ostrý ledový šíp.

 Z očí jí začaly stékat potoky slz. 

Znáte jak se dávali lidi do železné panny? Takhle trpěla její duše. 

To muselo být vzrušující.

 Pomalu a bolestivě vaším tělem procházeli železné jehly.. Bolelo by vás, kdyby jste na vlastní oči viděli, jak se vaše láska líbá s vaši nejlepší kamarádkou. Já bych se smál štěstím. Hahaha.

Jakoby zapomněla, že má vlastně vyučování. Rozběhla se směrem domů. Neohlížela se. Její srdce zpívalo bolestnou píseň. 

Tenhle zpěv bych mohl poslouchat celý svůj život. 

Zamkla se do svého pokoje. Vlezla do své šatní skříně a zavřela se tam. 

,,Proč? Proč! Pomozte mi někdo. Strašně mě bolí srdce. Ne. Néééé! Prosím. Já už nechci trpět. Prosím. Pomozte mi! To nemůže..." Řvala Madyson a schoulila se do klubíčka. 

Brečela celým svým srdcem. Její žal byl tak silný. Plný bolesti a nenávisti. Po několika minutách Madyson ani nebrečela, přímo řvala šílenstvím.

,,BŮŮŮ,, ozvalo se z Madysonového  mobilu. Madyson utichla a vytáhla mobil z kapsy. 

Došla jí SMS.

,,Pomůžu ti se toho trápení zbavit. Pomůžu ti. Setkáme se na střeše rozpadlého panelového domu na kraji města. Přijď sama." Madyson nic neřekla. Stanula se sklopenou hlavou a utřela si slzy po obličeji. 

,,Už nemám co ztratit." Řekla a zvednula hlavu. 

Jak krásné, že pane doktore.

Vaše dcera se rozhodla poslechnout člověka, kterého nikdy neviděla.

Jak zoufalý čin.

Madyson si vzala svou černou mikinu s kapucí a do kapsy si dala svůj mobil. Byla tak odhodlaná vyhledat pomoc. 

Hodná holka. Chi.

 Nemyslíte, pane doktore?

Moc hodná.

Byla u únikových schodů panelového bytu. Zvedla hlavu vzhůru. Nikoho neviděla, byla pomalu už tma. Madyson se zhluboka nadechla. Vytáhla mobil z kapsy a hodila ho do popelnice, která stála vedle ní. Madyson šla pomalu po schodech nahoru. Když vyšla na střechu, porozhlídla se. 

Nikoho neviděla.

Jenom odraz sebe sama v kalužích. 

,,Kde jsi? O-Olivere?" Řekla potichu jemným hláskem. 

,,Jsem přímo za tebou, Madyson. " Odpověděl stín stojící za ní.

,,To jsi ty? Nepoznala jsem tě. " Popošla k temné postavě blíž. 

Stín se vlnil a jeho očí červeně zářily.

,,Ano. Ten co ti posílal ty SMS. " Řekl stín. 

,,Tak mi okamžitě pomoz!" Zařvala plným hlasem zoufalství. 

Řvala jako zvíře, které zabíjí smečka hladových lvů. Jsem jako v sedmém nebi když si to představím. Hlas plný bolesti.  - ( Lucas se postavil. Natáhnul do stran ruce a širokým úsměvem a očima plné radosti se díval na strop).

,,Pojď semnou, zlatíčko." Pobídl stín a šel směrem na konec střechy. 

Madyson šla za ním. 

,,Jen se podívej. Co tam dole vidíš? " Zeptal se stín a chytnul Madyson za rameno. 

Madyson se nahnula směrem dolů. 

,,Rozlitou červenou barvu." Řekl a hlasitě polknula. 

,,Huh? To je má milá  krev. Lidská krev." Odpověděl stín a temný hlas a začal smát. 

Zbledla.

Temný hlas pokračoval.

,,Lidi se zabíjejí z různých důvodů. Ze zklamání, z finančních důvodů a dokonce i jen tak z rozmaru. Nedokážou s vlastními pocity žít. Prakticky nemají proč žít. Chcou zanechat vzkaz. Chcou aby pozůstalí trpěli. Chceš to taky?"  

,,Cože? Vzkaz? Jaký vzkaz?" Odvětila nechápavě Madyson. 

,,No přece zanechat odkaz bolesti. Ukaž jim. Jak moc tě to bolelo. Jak moc jsi trpěla. Znič jim život jako to oni udělali tobě. Buď volná! Navždy volná ze světa bolesti! Nech je kráčet po cestě bolesti a zoufalství! Jejich vnitřní hlas je dovede na pokraj šílenství! " Zvolal stín plný emocí a dychtivosti. 

Madyson stála na místě.

,,Víš, strašně mě to bolí. Tady na hrudi,” Madyson se usmála ,,Nenávidím je. Nenávidím co mi provedli. Ty to nějak zvládneš? Co je tohle za pomoc. Bezcitní ubožáci.”

Kolem ní fučel letmý noční vánek. V jejím výrazu bylo prázdno. Byla jako schránka bez emocí. 

Bože, asi začnu brečet.

Chi.

,, Hodná holka. Ukaž těm bastardům co je to BOLEST! " Řekl stín a poplácal Madyson po rameni.

,,Děkuji ti. Jsi první člověk který byl na mě laskavý a upřímný.”

 Pomalým krokem odešel. 

,,A víš ty co doktůrku? Víš jak to se slečnou dopadlo? Skočila a rozplácla se jako shnilé jablko. Bylo na začátku krásné, lesklé a šťavnaté a po čase shnilo a zčernalo. HAHAH! " Zvolal jsem a chytl jsem záchvat smíchu až jsem z toho chytl křeč do břicha.

,,Ty kreténe! Zabiju tě! Jak se opovažuješ takhle mluvit o mé nezvěstné dceři! Chcípneš v pekle ty hajzle!” Řval na mě. Impulzivně pustil věci ze své náruči a jako divá zvěř se napřáhl a uštědřil mi ránu pěstí.

Trochu to bolelo.

Byl plný zlosti.

,,Měl bych snad dodat doktůrku, že její smrt vám prospěla." Zlověstně jsem se usmál a pomalu jsem se zotavoval z rány. 

Doktor se napřáhl pěstí ke mě. Chtěl mě zmlátit do bezvědomí. 

Bohužel.

Nestihl to.

  Přiběhli muži kteří stáli za dveřmi a chytili doktora Payela a odtáhli ho z místnosti. 

,,No tak doktůrku vraž mi ještě jednu. Chci po dlouhé době cítit ten krásný pocit bolesti! Pocit že žiju je k nezaplacení,” doktůrek mi nevěnoval ani pohled  ,,Brzy nashledanou." Chceme mnohem mnohem víc.

Lidské šílenství! 

HAH....HAHA.....  HAHAHAHA!!!

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.