Dítě IV.
Informace:
A tady je konec a zodpovědění na Vaše otázky. :D
IV. Znovu spolu
V sobotu ráno jsem se vrátila domů. Sebastian tušil, co se stalo, ale mlčel. I já mlčela. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Ale tím, že mlčel, bylo to skoro OK. Ale od té doby Sebastian se mnou nepromluvil ani slovo.
Odpoledne jsem si Ciela vzala stranou, kvůli tomu, že mu chci něco říct. Ciel mě se zaujetím pozoroval. Já nevěděla, jak mu to mám říct.
„Děje se něco, mami?“ zeptal se mě Ciel.
„Trošku ano. Ale neboj, nic si neprovedl.“ Uklidňovala jsem Ciela. Ciel jenom přikývl hlavou, že rozumí. „Víš…Pamatuješ si toho pána, kterého jsme potkali v lázních?“ zeptala jsem se Ciela.
„Ten, kterému ses líbila?“ zeptal se mě Ciel. Tím mi vyrazil dech. Chvíli jsem nevěděla co říct. Sebastian nás poslouchal. Podívala jsem se na Sebastiana a ten jenom pokrčil rameny.
„A-ano, ten.“ Dostala jsem ze sebe. „Víš…My se známe už osm let.“ Pokračovala jsem.
„Jako ty s tátou?“ skočil mi Ciel do řeči.
„Ano, přesně tak. No, tak se stalo, že tvůj táta není Sebby, ale tento muž. Jmenuje se Bardroy. Před pěti lety mě opustil a teď se vrátil. Chtěl by se s tebou vídat.“ Řekla jsem Cielovi jak se situace doopravdy má. Čekala jsem, jak bude Ciel reagovat.
„Ne, ne. Tohle je můj táta.“ Řekl Ciel a prstíčkem ukázal na Sebastiana.
„Víš Cieli, maminka má pravdu. Já nejsem tvůj táta. Tvůj táta je ten pán z lázní. Já se o tebe jenom staral.“ Snažil se mi Sebastian pomoci.
„Ne, ne. Vy lžete.“ Rozbrečel se Ciel a utekl do pokojíka. Chtěla jsem jít za ním.
„Nech ho. Musí to vstřebat.“ Poprvé na mě Sebastian promluvil. Jenom jsem hlavou přikývla. Poté jsem odešla dolů do kuchyně a začala vařit oběd. Sebastian zůstal v herně a začal uklízet Cielovy hračky.
Všichni jsme se najedli v tichosti. Ciel byl uplakaný. Bylo mi ho líto, ale řídila jsem se radou od Sebastiana a nechala Ciela nepokoji. Po obědě šel Ciel mlčky do herny. Po chvíli jsem se šla na něho podívat. Usnul na zemi mezi plyšáky. Vzala jsem deku a přikryla ho. Sebastian šel ven a já si četla v obýváku. V tom mi začal zvonit mobil. Volal mi Bardroy. To mi ještě chybělo. Pomyslela jsem si. Ale hovor jsem přijala.
„Ano?“ řekla jsem do mobilu. Chvilku jsem poslouchala. „Musela jsem domů.“ Řekla jsem stroze. „Už to ví, ale moc dobře to nevzal. Ani se mnou ani se Sebbym nemluví. Teď zrovna spí.“ Řekla jsem Bardroyovi pravdu. Zase jsem chvíli poslouchala. „Jasně, stále to platí.“ Potvrdila jsem, že v pondělí se ty dva sejdou za mé asistence. Chvíli jsem zase poslouchala. „Školka se jmenuje Komichi.“ A tím jsem odpověděla na jeho otázku. „Dobře, v jednu tam.“ Souhlasila jsem a ukončila hovor. Znovu jsem se pustila do čtení. Jenže myšlenkami jsem byla jinde, že jsem si ani nevšimla, že ke mně přišel Ciel.
„Mami?“ začal se mnou třást Ciel. Podívala jsem se na něho, když jsem se vzpamatovala.
„Ano, Cieli?“ chtěla jsem říct ano, zlatíčko, ale nakonec jsem si to rozmyslela a řekla jeho jméno.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se mě Ciel.
„Určitě. Budu ráda.“ Usmála jsem se na něho a odložila knížku, aby si mohl Ciel uvelebit u mě. Hlavu si položil do mého klínu a na gauči narovnal nohy. Opatrně jsem ho začala hladit po hlavičce.
„Jak to tedy bylo?“ zeptal se mě Ciel, co se před pěti lety stalo.
„Víš, Bardroye, tak se jmenuje, jsem poznala na vysoké ekonomické škole. Hned jsem se do něho zamilovala a on do mě. Nebo aspoň to tvrdil. Začali jsme spolu chodit. Jako teď chodím se Sebbym. I Sebby chodil na stejnou školu, tak jsme se poznali všichni tři a byla z nás nerozlučná trojka. Jednou, mezi mnou a Bardroyem přišla řeč o dítěti. Bardroy se vyjádřil, že žádné dítě nechce. Jenže já později otěhotněla a čekala tebe. Když jsem Bardroyovi chtěla říct, že čekáme dítě, tak jsem ho nezastihla. Beze slova zmizel. Odjel do zahraničí. Jestli pracovat či studovat nevím. A od té doby jsme v kontaktu vůbec nebyli. Sebby se mě ujal. A já se do Sebbyho zamilovala. Není to taková láska jako u Bardroyovi. A Bardroy se teď po těch letech objevil.“ Dovyprávěla jsem Cielovi celý příběh. Ani jsem nezaregistrovala, že se Sebastian vrátil a poslouchal nás.
„A myslíš, že mě bude mít rád?“ zeptal se Ciel na Bardroye.
„Určitě ano. Chce tě poznat. A v pondělí po školce se s ním sejdeme. Chce tě poznat a trávit s tebou volný čas. A časem by si i u něho spal.“ Řekla jsem Cielovi a čekala na jeho reakci.
„Rád ho poznám, ale spát u něho nechci.“ Řekl Ciel.
„Nebude to hned. Sám si řekneš, kdy u něho bude spát.“ Usmála jsem se na Ciela.
„OK.“ Řekl Ciel a pomazlil se, se mnou. „Mám tě moc rád, mami.“ Zašeptal mi do ucha.
„A já tebe mám taky moc ráda. Jsi moje štěstíčko.“ Taky jsem Cielovi zašeptala do ucha. A dala mu pusu do vlasů. Pak jsme se ještě chvíli mazlili.
„Co dneska na místo večeře doma zašli na večeři do restaurace?“ navrhnul Sebastian. Já i Ciel jsme se na Sebastiana podívali.
„To nezní špatně, že Cieli?“ podívala jsem se na Ciela a ten pokýval hlavou, že souhlasí. A tím bylo rozhodnuto.
Večer jsme se oblékli a šli do nejbližší restaurace na večeři. Přesto mi bylo mizerně. Sebastian se tak krásně stará a já mu byla nevěrná. Zradila jsem ho. Pomyslela jsem si. Nejraději bych chtěla vrátit čas a zabránit tomu večeru. Bohužel to vrátit nešlo. Když jsme dorazili domů, tak Ciel šel rovnou spát. Já se osprchovala a šla si lehnout. Sebastian se ještě díval na televizi.
Nastalo pondělí a já se měla znovu setkat s Bardroyem. Ale že bych z toho byla nadšená, to zase ne. Ale Ciel se už těšil. Byla jsem za to ráda. S Bardroyem jsem se sešla ve tři čtvrtě na jednu před školkou.
„Ahoj Mey-Rin, jak se máš?“ pozdravil mě s úsměvem Bardroy.
„Ahojky, dobře a jak ty?“ pozdravila jsem a na Bardroye se usmála.
„Fajn. Jak to snesl?“ zeptal se na Ciela. Naštěstí o páteční noci pomlčel.
„Nakonec dobře. Řekl dokonce, že se těší. Ale spát u tebe ještě nechce.“ Řekla jsem to, co mi sám Ciel řekl.
„To jsem rád. Chtěl bych ho vzít do cukrárny, smím?“ zeptal se Bardroy.
Jistěže, nevadí mi to.“ Souhlasila jsem. Poté jsme čekali na Ciela až se půjde ze třídy do šatny převléknout.
S učitelkou jsem se domluvila, že jednou za čas Ciela vyzvedne Bardroy. Učitelka souhlasila a zapsala si údaje o Bardroyovi. Aby věděla, že může s ním Ciel odejít. Poté do šatny dorazil Ciel.
„Dobrý den, ahoj mami.“ Pozdravil nás Ciel.
„Ahojky.“ Pozdravila jsem Ciela.
„Ahoj. Tykej mi, jsem Bardroy.“ Představil se Bardroy Cielovi a nastavil ruku. Ciel ruku přijal.
„Ciel.“ Taky se Ciel představil. „Kam půjdeme?“ zeptal se nás.
„Do cukrárny, pokud chceš.“ Navrhl Bardroy Cielovi a zavazoval mu boty.
„Jestli půjde i maminka, tak půjdu rád.“ Souhlasil s podmínkou Ciel.
„Samo sebou, že půjde s námi.“ Souhlasil Bardroy. Poté co oblékl Ciela jsme vyrazili do nejbližší cukrárny.
Došli jsme do cukrárny a já s Cielem jsem si šla sednout k volnému stolu a Bardroy nám objednal horkou čokoládu a tři poháry. Při jídle poháru a popíjení čokolády si ty dva povídali. Navzájem se poznávali. Okolo šesté jsme se vrátili domů. A Bardroy nás doprovodil. Domluvili jsme se, že až bude mít Bardroy volno, zase přijede a bude trávit čas s Cielem.
O dva měsíce později:
Už uběhli dva měsíce od té doby, co jsem se vyspala s Bardroyem. Před měsícem jsem zjistila, že jsem zase těhotná. A došlo mi, kdo je otcem. Byl to Bardroy. Ano zase on. Protože po té strávené noci jsem se Sebastianem vůbec nespala. Proto tu byla jistota, že otec je Bardroy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byl pátek a tento víkend byl Ciel u Bardroye. Bardroy si Ciela vyzvedl ze školky a měl být u něho až do neděle. Takže na dvě noci. Rozhodla jsem se, že Sebastianovi řeknu pravdu.
Sebastian přišel domů a já nandala večeři. Stále u nás panovala tichá domácnost. Po večeři Sebastian udělal nádobí a poté jsme se sešli v obýváku.
„Sebby, potřebuju s tebou mluvit.“ Začala jsem jako první.
„Já s tebou taky. Rád bych měl s tebou dítě.“ Vyhrkl Sebastian na mě. Což jsem nečekala a bylo v šoku.
„V-víš…J-já jsem těhotná.“ Dostala jsem ze sebe. Sebastian oněměl. Hned mu to totiž došlo.
„Zase on?“ zeptal se po chvíli.
„A-ano.“ Dostala jsem ze sebe. „Zítra sbalím věci a odejdeme.“ Řekla jsem to, co mám v plánu.
„Dobře. Dnes přespím na pohovce.“ Souhlasil Sebastian. Nevyčítal mi to, ale bylo poznat, že zklamaný.
„To nemusíš. Já si lehnu k Cielovi, když tu není.“ Dostala jsem ze sebe. Sebastian hlavou přikývl. Poté jsem šla do vany, kde jsem se rozbrečela.
V sobotu ráno jsem byla sama doma. Na stolečku leže lísteček se vzkazem, „klíče hoď do schránky.“ Sbalila jsem své a Cielovi věci do dvou tašek. Zamkla jsem byt a klíče hodila do schránky. Zamířila jsem si to do nejlevnějšího hotelu. Rodiče by to neunesli a taky by mi to vyčítali. A to jsem přesně v této situaci nepotřebovala. Proto jsem šla do hotelu.
Po zabydlení jsem zavolala Bardroyovi, že s ním potřebuju nutně mluvit. Domluvili jsme se, že se u něho stavím doma a já souhlasila. Celou sobotu jsem byla jenom na pokoji a brečela.
V neděli okolo páté jsem zazvonila na byt, kde byl Bardroy s Cielem. Dveře mi otevřel Ciel. Přivítali jsme se a já poslala Ciela, aby si šel ještě hrát.
„Dáš si kávu?“ zeptal se mě Bardroy, když jsem vešla do kuchyně, kde zrovna byl.
„Ne díky, ale dám si čaj.“ Požádala jsem místo kávy čaj. Když káva i čaj byly hotové, tak si Bardroy sedl naproti mně.
„Tak, co se děje?“ přešel Bardroy rovnou k věci. Poznal, že jde o dost vážnou věc.
„V-víš…Č-čekáme…Další dítě.“ Dostala jsem ze sebe a znovu jsem se rozbrečela. Bardroy nevěděl, co má říct.
„To vážně?“ dostal nakonec ze sebe. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Bardroy přešel ke mně a začal mi stírat mé tekoucí slzy. „To je úžasné. Postarám se o vás. O všechny tři.“ Měl velikou radost. „Odejdeš od Sebbyho a nastěhujete se sem. Miluju tě a myslím si, že je to oboustranné, protože v tu noc by si tomu zabránila, ale cítil jsem, že to chceš, aby se stalo.“ Začal vše organizovat.
„Už jsem od Sebbyho odešla. Bydlím v hotelu. Naši by to nerozdýchali.“ Řekla jsem Bardroyovi a podívala se na něho.
„Tak tě jdeme odhlásit a vezmeme vaše věci sem.“ Rozkázal Bardroy. Rychle do sebe kopl vařící kávu. Musela jsem se zasmát. Poté jsem oblékla Ciela a všichni jsme šli do toho hotelu.
Bardroy vzal naše věci z pokoje a dokonce i pokoj zaplatil. A tak jsme s Cielem měli domov u Bardroye. Od té doby spolu žijeme jako šťastná rodinka. Po narození druhého syna a vytouženého bratříčka pro Ciela, byla svatba. Mí rodiče se s tím smířili a vzali Bardroye do rodiny. Bardroy si našel práci poblíž našeho domu, takže se nikdo nikam stěhovat nemusel.