Dítě II.
Informace:
Bardroy zjišťuje pravdu o svém synovi a chce se o něho postarat. Jak to dopadne? Domluví se, nebo nastanou komplikace?
II. To je můj syn
Chvíli jsme se na sebe jenom dívali. Poté mě Bardroy objal a já jeho.
„Co tu děláš?“ zeptal se mě Bardroy. Poté si všiml Sebastiana a Ciela. „Ahoj Sebastiane. Jak se vede?“ zeptal se Sebastiana a podali si ruce.
„A to je Ciel.“ Představila jsem Bardroyovi svého syna.
„Těší mě.“ Řekl Bardroy a s Cielem si podal ruce.
„Dobrý den.“ Pozdravil Ciel Bardroye.
„My jsme tu na prodloužený víkend.“ Odpověděla jsem Bardroyovi na jeho otázku. „A co tu děláš ty?“ taky jsem se ho zeptala.
„Já tu pracuju. Jsem masér.“ Přiznal Bardroy.
„Kdy ses vrátil?“ zeptal se Sebastian Bardroye.
„Před třemi lety.“ Odpověděl Bardroy s úsměvem.
„A to bydlíš tady?“ tentokrát jsem se zeptala já.
„Ano, ale za rodiči jezdím často.“ Přiznal Bardroy. Tak proč se neozval? Pomyslela jsem si. Bardroy je totiž moje první láska a Ciel je jeho syn. Ale to je na delší vyprávění.
„Tak to jo.“ Usmála jsem se.
„A vy bydlíte kde?“ zeptal se nás Bardroy.
„U mě ve vile.“odpověděl Sebastian.
„Tak až budu u rodičů, tak se můžeme sejít a jít na pivo.“ Navrhnul Bardroy.
„To nezní špatně.“ Souhlasila jsem. Sebastian jenom přikývl hlavou na souhlas.
„Mami, já potřebuju čůrat.“ Ozval se Ciel.
„Já s ním zajdu.“ Hned se ozval Sebastian. Vzal Ciela do náruče a vzal ho na toalety.
„Tak koukám, že máš syna. Moc pěkné děcko.“ Pochválil Bardroy Ciela.
„Díky, dělá nám jen samou radost.“ Přiznala jsem.
„To je dobře. Ale Sebbymu se vůbec nepodobá.“ Řekl Bardroy a tím mi vyrazil dech. Věděla jsem, že Ciel se Sebastianovi nepodobá. A mně taky moc ne. Snad mu to nedojde. Pomyslela jsem si.
„Ale i tak je to krásné děcko.“ Nedošlo mu to a mně se ulevilo. Po chvíli se vrátil Sebastian s Cielem.
„Tak my se tedy jdeme projít.“ Oznámila jsem Bardroyovi.
„Jasně, určitě se ještě uvidíme.“ Usmál se Bardroy a znovu mě objal a se Sebastianem a Cielem si podal ruku. Pak jsme se vydali na prohlídku hotelu.
My se šli projít po hotelu. Pak byl čas jít spát. Nebo spíš čas spánku pro Ciela. Přišli jsme na pokoj a Sebastian s Cielem šli pod sprchu. Po nich jsem šla já. Cielovi jsme přečetli dvě pohádky na dobrou noc. Poté, co usnul, jsem šla se Sebastianem do baru na skleničku vína.
V baru jsme si našli místo k sezení a Sebastian objednal láhev červeného.
„Na co si připijeme?“ zeptala jsem se Sebastiana.
„Na nás.“ Navrhnul Sebastian. Přikývla jsem na souhlas. Přiťukli jsme si a napili se.
„Výborné. Dobrá volba.“ Pochválila jsem víno, které mi chutnalo.
„Pravda.“ Souhlasil se mnou Sebastian. „Co říkáš, že tu je Bardroy?“ zeptal se mě na rovinu
„Nevím, co si mám o tom myslet. Jenom doufám, že mu nedojde, že Ciel je jeho syn.“ Strachovala jsem se.
„Neboj, když se nepodřekneme, bude to dobré.“ Uklidňoval mě Sebastian.
„No nevím. Už mu došlo, že Ciel tobě není podobný. A v obličeji Ciel má rysy Bardroye. A pokud není slepý, tak mu dojde, že se Ciel nepodobá i mně.“ Dál jsem se strachovala.
„Neboj se. Vše dobře dopadne.“ Stále mě Sebastian uklidňoval. Dokonce se natáhla políbil mě a já políbila jeho.
„Ani jeden z nás si nevšiml, že od baru nás někdo sleduje. A ne zrovna nadšeně.
Asi okolo půlnoci, kdy jsme vypili láhev červeného, tak jsme šli na pokoj. Tam jsme měli sex. Poté jsem se přitulila k Sebastianovi a usnula jsem. V sedm nás vzbudil Ciel.
„Mami, vstávat.“ Začal se mnou třást Ciel. Otevřela jsem jedno oko a pak druhé. Na mé straně postele stál Ciel a usmíval se. Úsměv jsem mu oplatila. Poté jsem se podívala kolik je hodin. Bylo sedm pryč.
„Kolik je hodin?“ zeptal se rozespale Sebastian. Poté se posadil na posteli.
„Sedm pět.“ Odpověděla jsem Sebastianovi. Ten zazíval a já vylezl z postele.
„Tak šup, šup. Mám hlad.“ Ozval se Ciel.
„Já ti dám šup, šup. Máme ještě hodinku čas, než půjdeme na snídani.“ Řekla jsem a usmála se na Ciela. Ciel se také usmíval. Sebastian se postavil a šel do koupelny. Já se mezitím oblékla a pomohla i Cielovi a poté jsem ustlala postele. Co se uvolnila koupelna, šla jsem do koupelny já a Ciel. Když bylo vše hotové a byli jsme připraveni vyrazit, tak bylo tří čtvrtě na osm. Ještě jsme pár minutek čekali. Snídaně se podávala od osmi a od deseti nás čekali procedury.
V osm jsme dorazili do jídelny na snídani. Měli jsme míchaná vajíčka. Všichni jsme si na nich pochutnali. K pití byl čaj či káva. Já si tentokrát dala čaj místo kávy. Po snídani jsem se šli podívat, co kdo má jaké procedury a v kolik. Každý měl na tu danou hodinu něco jiného. Sebastian od desíti do jedenácti měl masáž. Ciel plavání a já čokoládovou koupel. A od jedenácti do dvanácti měl Sebastian plavání, Ciel saunu a já jógu.
Vše probíhalo hladce bez komplikací. Sebastiana masírovala masérka a já si užívala čokoládové koupele. A Ciel se učil plavat. I když plavat už uměl. Chodil na plavání se školkou a já se Sebastianem taky občas s ním šli do bazénu. Ale ve tři hodiny odpoledne se vše pokazilo.
Od tří do čtyř jsem měla masáž. A zrovna mě musel masírovat Bardroy. A kromě masírování jsme vedli konverzace.
„Jsem rád, že jsme osamotě.“ Promluvil Bardroy.
„Proč?“ zeptala jsem se Bardroye.
„Chci mluvit o tvém synovi. Dneska jsem ho sledoval při plavání.“ Přiznal se Bardroy. Chtěla jsem na něho vylétnout, co si dovoluje sledovat mého syna, ale držela jsem klapačku. „Chci slyšet pravdu. Ciel je můj syn, že?“ zeptal se narovinu Bardroy. Ještě mě u toho masíroval.
„Proč si mi to neřekla?“ zeptal se Bardroy, ale neznělo to, jako by mi to vyčítal.
„P-protože…Protože si děti nechtěl a odjel si pryč, bez rozloučení.
„Kdyby si mi to řekla, neodjel bych a postaral se o vás.“ Stál si za svým Bardroy. Dokonce mě přestal masírovat. Já se zabalila do ručníku a sedla si na lehátko a dívala se na Bardroye.
„Před pěti lety jsi byl jiný, než jsi dneska. A slyšet od tebe, jak mi radíš jít na potrat či dítě po narození dát k adopci, protože škola či práce mají přednost, to jsem nechtěla. Proto jsem ti nic neřekla. Sebastian se mě ujal a pomohl mi s výchovou Ciela. A Ciel bere Sebastiana jako svého tátu. A budu ráda, když to tak zůstane.“ Vysvětlila jsem Bardroyovi.
„To bych ti nikdy neřekl.“ Trval si na svém Bardroy.
„To nevíš. Byl jsi mladý a já mladá. V té době si mohl říct cokoliv, než by si mi odpověděl dnes.“ Taky jsem si trvala na svém.
„A jak to můžeš vědět?“ zeptal se mě Bardroy.
„A jak to můžeš vědět zase ty?“ odpověděla jsem mu otázkou.
„Dobrá, bylo by to nejisté.“ Souhlasil Bardroy nakonec se mnou.
„Tak vidíš.“ Řekla jsem a podívala se na hodiny. „Už je čas odchodu.“ Dodala jsem a chtěla jsem odejít do kabinky, kde jsem měla oděv na převlečení.
„Počkej chvíli. Chci si s tebou promluvit.“ Chytil mě Bardroy za ruku. Podívala jsem se na něho. V jeho očích bylo poznat, že si chce vážně promluvit. Věděla jsem, že se tomu nevyhnu.
„Dobrá, dneska v devět u baru.“ Nakonec jsem s tím souhlasila.
„Dobře, budu tam.“ Souhlasil Bardroy a usmál se.
„OK.“ Řekla jsem a šla se rychle obléci do kabinky. Hodil jsem na sebe župan. Chtěla jsem mluvit se Sebastianem, abych mu řekla o rozhovoru s Bardroyem, ale čekala nás ještě jedna procedura.
Se Sebastianem jsem se sešla u stolu na večeři. Tam jsem se o tom nemohla zmínit, protože mezi námi byl i Ciel. Sebastian, ale na mě poznal, že se něco stalo, že mu chci něco říct. Ale že to není pro uši Ciela. Ani jsem nevnímala, co Ciel vypráví. Ale přikyvovala jsem a usmívala se. Další den jsme měli hotel opustit a jet domů.
„Co se děje? Celý večer jsi mimo.“ Zeptal se mě Sebastian v naší ložnici, když jsme uspali Ciela.
„Bardroy vše ví. Došlo mu, že Ciel je jeho syn. Chce si promluvit. Máme sraz v devět u baru.“ Řekla jsem Sebastianovi pravdu, co mě celý večer trápilo.
„Jak na to přišel?“ zajímalo Sebastiana.
„Nevím, zaskočil mě, že to ví, tak jsem se ho na to nezeptala. Ale zeptám se.“ Odpověděla jsem Sebastianovi.
„Mám tam jít s tebou?“ zeptal se mě Sebastian.
„Ne, bude lepší, když půjdu sama.“ Nesouhlasila jsem, aby Sebastian šel se mnou.
„Dobře, ale kdyby něco, volej.“ Usmál se na mě Sebastian. Poté mě políbil a poté jsme si chvilku povídali. V devět jsem šla k výtahům a jela dolů a směr bar.
U baru seděl Bardroy. Hned jak mě uviděl, přišel mě s úsměvem. V ruce držel skleničku a v ní měl whisky. Myslela jsem si, že je opilý, ale nebyl.
„Jsem rád, že si přišla.“ Přivítal mě Bardroy. „Dáš si něco k pití?“ hned se mě zeptal.
„Dám si sklenku červeného vína.“ Řekla jsem si. Bardroy to objednal a sedli jsme si k volnému stolu.
„Radši přejdeme k věci ne?“ zeptal se Bardroy narovinu. Jenom jsem mlčky přikývla. „Chci se o svého syna postarat. Neboj, nechci ti ho sebrat. Budu na něho platit alimenty a vídat s ním o víkendech a prázdninách“ řekl jak a co by si představoval.
„Já s tím problém nemám. Ale Ciel si myslí, že Sebby je jeho otec. Tak nevím, jak mu mám, vysvětlil, že Sebby jeho biologický otec není. Je mu teprve pět let. A taky to chci nejdřív probrat se Sebbym.“ Řekla jsem, jak to vidím já.
„Chápu. Tady je na mě kontakt. Až se rozhodnete, tak zavolej. Ale určitě zavolej.“ Dal mi Bardroy na něho vizitku s telefonním číslem. Já si ji vzala a dala do kapsy.
„Tak já půjdu.“ Řekla jsem a kopla do sebe tu jednu skleničku vína.
„Nemusíš. Pokud ovšem nepospícháš.“ Zastavil mě Bardroy tím, že mě chytil za ruku. Zase.
„Dobře.“ Souhlasila jsem a zase si sedla na své místo. Povídali jsme si do půlnoci. Možná bychom mluvili ještě déle, ale já už byla unavená.
Vrátila jsem se na pokoj. Jak Ciel, tak i Sebastian spal. Zalezla jsem si k Sebastianovi a hned jsem usnula. Ráno jsem sbalila naše věci a po snídani jsme jeli domů.