Elita-1.díl
Informace:
Tohle je další yaoi (zatím shonen-ai) RP o lidech a lidech se zvláštnímy schopnsotmy. Existují opravdu takový? Nebo je to jen legenda a mýty? A pokud jsou, mohou být i na vyšších místech a zpodobňovat zákon ve městech? Co když jste člověk, který má schopnosti ale neumí je ovládat... Pak se objeví někdo, kdo se stane vaším Mistrem. Každý se svou minulosti ale možná... Stejnou budoucností... Kdo ví?
DRUHOU AUTORKOU JE: Steisy
1.Kapitola
Yoake
Prodíral jsem se městem a pozoroval městský shon lidí. Vyřvávající prodejce nabízejíc nejlepší ceny a výměny. Pruský západ… tady jsem teď byl. Pořád jen cestuju a hledám ani nevím co. Jsem zvědavý a tak proč vše neprozkoumat? Zastavilo mě pár chlápku a řeklo "Ahoj dámičko nechtěla bys zajít na víno?" zeptaly se mě. Povzdechl jsem si na to, jak jsem vysoký 184cm bych neřekl, že si mě spletou s dámou, ale bohužel můj vzhled to asi dává najevo, nebo jsou tak opilý, že už nevidí… Jenže to by musela být většina lidí. No když mám bíle dlouhé vlasy do půl zad, vepředu spadající prameny a vzadu svázané koženým pramínkem jen když jsem sám, nebo když potřebuji, si je nechám rozpuštěné jinak nikoliv. Pak oči barvy tmavnoucí oblohy a docela zženštilý obličej ale i tak se dalo poznat, že jsem muž. Otočil jsem se na ně a pousmál se. "Omlouvám se, pánové ale nejste můj typ." řekl jsem lehce a poklonil se. Pak jsem počkal, až projede kočár tažený koňmi. Podíval jsem se směrem, kde jel. Na hrad Fridricha II. nynějšího krále. Pak jsem se naposledy rozhlédl a vydal se cestou vedoucí pryč.
Dostal jsme se na starou cestičku vedoucí k okolním vesnicím. Bylo tu rozcestí a já si vybral cestu, která vedla jakoby okolo lesíku s jezírkem. Když jsem zabočoval okolo balvanu, uslyšel jsem hluk a pak jsem se stihl tak tak spadnout na zem abych uhnul letícímu člověku.
Sato
Věděl jsem, že to jsou oni, co mě pořád sledovali. Věděl jsem, že čekali na šanci, kdy mi můžou oplatit tu minulou potupu, kdy jsem jim udělal něco strašného. Věděl jsem to, a přesto jsem byl nepřipravený. Chtěl jsem si jich nevšímat, ale když mě přepadli, už jsem nemohl nic dělat.
„Sato, ty hajzle! Tentokrát za to zaplatíš, rozuměls mi?!“ Zakřičel ten nejvyšší, zřejmě jejich hlava. Oproti němu jsem byl jen myš, a on tygr, co by mě dokázal jednou tlapou zašlápnout.
„Nechte mě jít…“ řekl jsem jim, přitom se díval do země. Ten velký ke mně přistoupil blíž a chytl mě za krk, pak mě zvedl do výšky. Začal jsem se dusit a kopal jsem nohama.
„Nechte mě!“ lapal jsem ztěžka po dechu. Slyšel jsem, jak jeho garda se zasmála.
„To se ti to mluví, že? Tentokrát nemáš šanci, povolal jsem nás všechny, a my teď z tebe vymlátíme naši odplatu!“ řekl a sám se zasmál. Už jsem to nevydržel a vykřikl: „Nech mě sakra jít!“ a přitom jsem ho instinktivně probodl pohledem. Pak jsem uviděl jeho tělo, jak s překvapeným pohledem letí dál, až málem vrazí do obrovského balvanu, zpoza kterého vyšla nějaká žena, a stihla se sehnout. Ostatní nejprve hleděli na letící tělo jejich bosse, pak s vyděšeným pohledem shlédli ke mně a začali panikařit.
„J-je to zrůda!“ „Ty monstrum!“ a odpelášili pryč. Já s očima dokořán se díval nepřítomně do dáli, až pak jsem klesl na zem a ponořil se do myšlenek. Zase jsem to udělal.
Yoake
"Je to zrůda!" slyšel jsem, jak křičeli. Poplašně jsem se po nich podíval a koukal, jak běží pryč. Naklonil jsem hlavu na stranu a přemýšlel, jestli jsem něco neudělal. Pokud vím, nepoužil jsem své schopnosti. Ale když jsem se rozhlédl, pořádně všiml jsem si, že na zemi trošku dál sedí jakýsi kluk. Slámově hnědé vlnité vlasy a dívá se upřeně do země. Hmmmmm. To řvaly na něj? Nebo jen nestihnul utéct? Postavil jsem se a oprášil si oblečení. Pak jsem pomalu šel k tomu klukovi. Stál jsem nad ním, ale jako by mě nevnímal. Všiml jsem si, že má modřinu okolo krku. Jakoby ho někdo škrtil… Hmmmm proč neutekl? Kde a co mělo být to monstrum? A Hlavní věc jak to, že ten člověk letěl? Dřepnul jsem si k němu a lehce se pousmál a podíval se na toho kluka, asi mu mohlo být okolo 18 nebo 19 a byl smutný…. Jemným a klidným hlasem se ho optal: "Jste v pořádku?"
Sato
Pozvedl jsem hlavu, abych se ujistil, jestli se nevrátili, když přede mnou dřepěla nějaká žena. Pak jsem si uvědomil, že to je ta, kterou jsem málem srazil, když jsem použil omylem svoji sílu na jejich šéfa, a okamžitě jsem odvrátil zrak.
„O-omlouvám se madam…“ zašeptal jsem a svojí silou jsem odhodil kámen, co ležel na zemi vedle mě. Z kapsy jsem vylovil svoji pásku, co často nosím přes oko, a nasadil jsem si ji.
„Já jsem v pořádku, a co vy?“
Yoake
Trošku jsem se zarazil. Ten kámen odletěl? Hmmmm. Pak jsem viděl, jak si nasazuje pásku přes oko. Zajímavé… Takže, že by byl jeden z Elity? Usmál jsem se, hmmmm takže někdo jako se schopností…. Smutně jsem si povzdechl. "Já jsem v pořádku…“ Nedíval se na mě, a tak jsem lehce se dotkl zbarvující se modřiny na jeho krku. "Rozhodně více než vy… copak se stalo a za co se omlouváte?" zeptal jsem se vlídně a nic nepodotkl k tomu, že si mě opět někdo spletl se ženou… Nejspíše bych se měl ostříhat, ale bylo by to na nic platné vzhledem k mému obličeji.
Sato
Ztuhl jsem a energicky odstrčil její ruku.
„N-nechte mě! Nechci vám ublížit…“ zašeptal jsem. Pomalu jsem začínal cítit bolest mého znecitlivělého krku a musel si odkašlat. Pomalu jsem se začal stavět na nohy a pak pomohl i té paní.
„Ještě jednou se omlouvám… budu dávat větší pozor…“ řekl jsem, uklonil jsem se jí a pak jsem se rozběhl tam, odkud jsem přišel.
Yoake
Ublížit? Dávat pozor? Lehce jsem se zasmál a viděl, jak běží pryč. Pořád jsem dřepěl, když jsem použil svoji sílu. Ovládat světlo. Zhmotnil jsem světlo a vytvořil několik větších zlatavých lístku s okvětními lístky a poslal je před toho kluka, který utíkal. Byl jsem zvědavý a byla malá pravděpodobnost, že ho někdy ještě uvidím, jelikož pořád cestuji. Takže jsem se chtěl dovědět více. Co uměl? Nechal jsem listy a okvětní lístky pableskovat a tančit před ním a okolo něho. Nebyl žádny vítr a ani žádna rostlina nemá zlaté listy. Natočil jsem hlavu na stranu a smutně se usmál při pohledu na tančící lístky. Co udělá? Moje zvědavost rostla.
Sato
Co to… podivil jsem se, když se kolem mě vznášely v naprostém bezvětří zlatavé lístky. Byl jsem naprosto omámený a chytl jsem jeden do dlaní. Byl hřejivý, jako by jím pulzovaly paprsky světla. Chvíli jsem si ho prohlížel, když pak byl unesen na oblohu jakoby neviditelným poryvem vzduchu a pak se ztratil v dálce. Jakoby mě něco probralo ze snu, zatřásl jsem hlavou a běžel dál.
Yoake
Tiše jsem se zasmál a nechal jsem ho běžet. Jestli ho ještě jednou uvidím tak to určitě zjistím. Nechal jsem lístky se pomalu rozprýskávat tak, že se rozbily na miliony malých třpytek které se postupně ztrácely. Zvedl jsem se a protáhnul jsem se. Pak jsem pokračoval dál v cestě. Došel jsem do větší vesnice. Hodně hostinců, hodně lidí, hodně krámků. Toulal jsem se po trzích a krámcích. Objevoval jsem místní věcičky, než přejdu dál do jiné země.
Sato
Běžel jsem dál a dál, než se přede mnou objevila vesnice. V poslední době jen přebíhám z vesnice do vesnice a živím se čímkoli. Dá se takhle žít, ale je to někdy docela nepohodlné. Ale nemám důvod zůstávat v nějaké vesnici na delší dobu. Domov nemám, celé dětství jsem strávil v sirotčinci. Ale ani tam jsem nenašel nikoho, se kterým bych si mohl normálně povídat. Už kdysi jsem byl divné dítě, ale nebyl jsem tak nebezpečný. Ze sirotčince jsem utekl, když se projevila má schopnost. Už jsem nemohl všem ubližovat, a radši jsem utekl. Vlastně jsem svým způsobem šťastnější takhle. Přírodu jsem vždy miloval, a nyní ji mám jak na dlani.
Jak jsem procházel ulicemi přeplněnými lidmi, kteří buď šli na trh, nebo je jen tak procházeli, připadal jsem si divně. Pocit, jako bych už tudy procházel. Prohlížel jsem si okolí, kudy jsem procházel, a přitom držel svoji sílu na minimu. Zašel jsem do vedlejší uličky, kde to nevypadalo tak stísněně, a pak vyšel na volné prostranství na konci. Bylo zde jen pár lidí, kteří se bud zamilovaně drželi za ruce, nebo seděli na lavičkách a četli si noviny. Nalevo se rozkládal menší rybník, na kterém dováděli labutě, a napravo byla menší alej stromků. Jak ptáci štěbetali ve větvích, zhluboka jsem se nadechl a pak se posadil na nejbližší volnou lavičku a zavřel oči. Na to, že kousek odsud je snad tuna lidí, je tady vážně klid.
Yoake
Nakonec jsem si kapesníček, na kterém bylo vyšito přírodní výjev les s ptáky a zvířaty a nad nimi byly vyšité hvězdy a srpek měsíce. Usmál jsem se a strčil si ho do kapsy. Pak jsem se dál procházet začalo se lehce stmívat. Přemýšlel jsem, zda jít do hostince či spát pod širým nebem. Došel jsem k nějakému místu s lavičkami. Bylo tu docela volno. Lidi sedící na lavičkách a lidi procházející okolo. Neměl jsem zájem být na takovém otevřeném místě a tak jsem šel okolo laviček k rybníku. Když jsem byl skoro u něho, někdo mě zatáhl za ruku a přitisknul ke stromu. Pod krkem jsem měl přitlačený nůž. Byl to ten samý chlápek, co mě zval na víno. "Hehehe, znovu se setkáváme zlato." Pousmál se a mlsně si mě prohlížel. Nešťastně jsem si povzdechl. "Možná to není tak moc vidět, pane, ale myslím, že nemám ty správné proporce, které by vás uspokojily. " řekl jsem klidně a s úsměvem. Zamračil se. Zřejmě nechápal, že jsem mu tím řekl, že nejsem žena. "Drž hubu!" křikl hlasitěji na mě a přitlačil mi nůž na krk. "Měl byste mě nechat jít, pane." řekl jsem tiše, už bez úsměvu. Škodolibě se zasmál a nožem rozříznul mé tričko. "Co to kurva!" zahulákal, když viděl můj plochý hrudník posetý sem tam jizvou od různých bojů. Povzdechnul jsem si. "Říkal jsem to ne? Nemám ty správné proporce." řekl jsem klidně se zvednutýma rukama. "Ty hajzle, dělal sis ze mě prdel! Ale s takovou tvářičkou bych to mohl opomenout…“ řekl slizký a zvedl tuku k tomu, aby se mě dotknul. Otřásl jsem se odporem. "Nesahejte na mě!" řekl jsem hlasitěji výhružným hlasem. Cítil jsem, jak se nůž z krku přesouvá na hruď a zapichuje se do ní. Pak jsem cítil, jak se kapička krve jala téct dolů. "Neboj se, bude se ti to líbit." řekl oplzle a já se připravoval na to použít mou sílu. I když zde byly lidi, bylo mi to jedno, mohl bych ho udeřit fyziky, ale je tu pravděpodobnost že nůž skončí ve mně.