Netopýr I.
Informace:
Po delší době se sem vracím. Měla jsem a stále mám zánět v ruce, ale už je to lepší. Tady přináším zcela novou povídku. :)
I. Smrt
Jane Orihara:
Já a můj tým jsme seděli u svých stolů a potili jsme se. Panovalo léto, ale u nás nefungovala klimatizace, tak jsme měli v kanceláři přes čtyřicet stupňů. Kdo měl sako, tak bylo přehozené přes židli a rozepnuté a vyhrnuté rukávy u košil. Čekali jsme na instalatéra. Bylo skoro pět hodin a od zítřka jsme měli dvoutýdenní dovolenou. Jenže instalatér se stále neobjevil.
„Kde kruci vězí?“ postěžoval si Izaya. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale zazvonil mi telefon.
„Orihara?“ zvedla jsem hovor. Chvíli jsem poslouchala. „To si děláte prdel?!“ začala jsem se rozčilovat. „My tu čekáme týden a vy si teď zavoláte, že nestíháte?!“ dál jsem se rozčilovala. „Víte co?! Nejezděte! Já si seženu někoho jiného!“ a ukončila jsem hovor. A nedala jsem volajícímu šanci něco říct. Všichni se na mě dívali. Nadechla jsem se a vydechla. „Lidi, jděte domů a užijte si volno. Já zkusím někoho zavolat. Pak taky půjdu domů.“ Rozpustila jsem svůj tým. Všichni se na mě stále dívali. „Myslím to vážně.“ Dodala jsem v klidu a s úsměvem na tváři. Ostatní se začali zvedat.
„Tak si to volno taky užij.“ Popřála mi Terka Mizuki. Nakonec, co všichni odešli, jsem vzala mobila do ruky a zasedla k počítači. Pokusila jsem se někoho sehnat, i když jsem o tom silně pochybovala, že se mi to povede. Pár majitelů zrovna končili, nebo se pár majitelů neozvalo vůbec. Rozhodla jsem se, že to zkusím opravit sama. Ale u dveří stál Law Trafalgar i s nářadím.
Law Trafalgar:
Když nás Jane, pustila domů, bylo mi jasné co má v plánu. Věděl jsem, že nikoho nesežene a bude to chtít opravit sama. Vzal jsem ze skříně svůj batoh a zamkl skříňku.
„Lawe, jdeš s námi na jedno?“ zeptal se mě Izaya. Vedle něho stál Shizuo a Zoro. Terka odcházela domů.
„Dneska hoši ne. Mám něco jiného na práci.“ Ušklíbl jsem se na ty tři a odmítl jejich pozvání na pivo. Ti jenom pokrčili rameny a odešli. Já ještě chvíli počkal a poté jsem odešel do kumbálu, kde bylo nářadí. Vzal jsem bednu a jel nahoru do naší kanceláře i s nářadím.
Stál jsem u dveří a sledoval šéfovou, jak byla zoufalá. Pak se otočila a já se na ni zazubil.
„Lawe, co tu děláš?“ byla, Jane překvapena.
„Vím, co máš klubem. A já ti s tím pomohu, květinko.“ Řekl jsem a ušklíbl se na Jane. „A žádné ale. Bez tohoto to neuděláš a já ti to nehodlám jen tak dát.“ Znovu jsem se na Jane ušklíbl.
„Dobrá, ale budeš mi jenom asistovat. O vše se postarám sama.“ Rezignovala, Jane.
„Budiž.“ Souhlasil jsem. Poté jsme se vydali dolů, kde byla strojovna.
Jane Orihara:
Byla jsem překvapena, co tu dělal Law, ale mělo mi to dojít. Musela jsem nakonec rezignovat, že mi pomůže, protože jsem věděla, že mi to nářadí jen tak nedá.
Když jsme mlčky dorazili do strojovny, hned jsem se pustila do práce. Law mi mlčky podával nářadí a já opravovala klimatizaci. Po půl hodině jsem byla spokojená. Špinavou rukou jsem si setřela pot z čela. Postavila jsem se a podívala se na Lawa.
„Nevím jak, ale dost si věděl, co zrovna budu potřebovat.“ Zazubila jsem se na Lawa.
„Údržbář ani opravář nejsem, ale řídil jsem se instinktem.“ Ušklíbl se na mě Law. V tom ke mně přišel a začal mi čistit šmouhu z čela. Po chvíli přestal a zadívali jsme se do očí. Chtěla jsem něco říct, ale nedokázala jsem promluvit. Po pár minutách se Law odtáhl a já zrudla.
„Díky, ale teď už pojďme.“ Dokázala jsem říct v klidu, a to jsem v klidu nebyla.
„Nezajdeme na pivko? Shuzi, Izi i Zoro šli.“ Zeptal se mě Law.
„Jen zajedu pro Terku a připojíme se.“ Souhlasila jsem, ale věděla jsem, že Terku nikdo nepozval. Law přikývl a oba jsme odešli.
Terka Mizuki:
Když jsem dorazila domů, tak mi ještě mrzelo, že chlapy mě nepozvali taky na pivo. Ale to bylo skoro pokaždé. Jediná Jane mě vždy pozvala. Vysprchovala jsem se a chystala si jít udělat večeři. Když mi začal zvonit telefon. Hned jsem hovor přijala.
„Ahoj mami.“ Pozdravila jsem volající. Chvíli jsem poslouchala. „Hned tam budu.“ Slíbila jsem. „Ano, pojedu zadkem.“ Ještě jsem dostala a hovor ukončila. Vzala jsem si doklady a peněženku, zamkla byt a šla dolů, kde jsem si chtěla zavolat taxíka. Ale před mým domem zaparkovala motorka a řidič si sundal helmu. Byla to Jane.
Měla jsem co dělat, abych jsem nezačala brečet.
„Ahojky Terý, půjdeš s námi na jedno pivko?“ zeptala se mě Jane.
„P-promiň, ale dneska ne. Musím do nemocnice za tátou.“ Dostala jsem ze sebe.
„Sedej.“ řekla, Jane a hodila mi přilbu. Vzala jsem si ji a nasadila na hlavu. Sedla jsem za Jane a pevně se ji chytila. Jane, nastartovala a jeli jsme do vojenské nemocnice, kam převezla záchranka mého tátu. Táta byl voják z povolání a Jane věděla, kam ho vzali. Byly jsme jak sestry. Věděly jsme o každé vše.
Cestou do nemocnice se mi do očí nahrnuly slzy. Když Jane, parkovala u nemocnice, tak jsem sundala přilbu a dala ji Jane.
„Počkám tu.“ Slíbila mi Jane. Přikývla jsem na souhlas a běžela do nemocnice.
Vběhla jsem do nemocnice a u recepce už stála mamka a mluvila se sestřičkou. Když mě zahlédla, tak se i mamka otočila, aby věděla, kam sestřička kouká. Došla jsem k nim. Než jsem stačila promluvit, tak mě mamka objala.
„P-před deseti minutami, zemřel. Měl infarkt.“ Vysoukala ze sebe mamka. Pevně jsem ji objala a do očí se mi nahrnuly slzy. „J-jsi tu brzy.“řekla, když se ode mne odtáhla.
„J-Janey mě sem hodila. Hned tu budu.“ Řekla jsem mamče a šla ven za Jane.
Ta seděla na motorce a přilbu měla na řídítkách. Už se Jane, chystala něco říct, ale já byla rychlejší.
„T-táta před deseti minutami zemřel. Měl infarkt.“ Dostala jsem ze sebe a rozbrečela jsem se. Jane mě mlčky objala. Věděla, jaké to je ztratit rodiče. Po chvíli jsem se odtáhla. Jane se na mě usmála. Já šla zase do nemocnice a Jane odjela domů.
S mamkou jsem vyřídila důležité papíry o úmrtí otce a pak jsme jely taxíkem k mamče domů.
Jane Orihara:
Co mi Terka řekla o smrti jejího otce, tak jsem musela potlačit slzy, které se mi hrnuly do očí. Já už přišla o oba rodiče, tak jsem věděla, jak Terce je. Poté jsem jela domů.
Doma jsem se osprchovala a vyndala z ledničky čtyři plechovky piva a jedno si rovnou otevřela. Po tvářích mi tekly slzy. Vzpomněla jsem si na své rodiče. Nikdy jsem nevypila čtyři piva najednou, jen jedno či dvě, ale teď jsem vypila všechny čtyři a u toho jsem brečela.
Izaya Orihara:
My chlapy jsme se sešli v místní hospodě na pivo. Čekal jsem, že se dostaví i Jane s Terkou. Law aspoň tvrdil, že přijdou. Jenže ani jedna se stále neobjevovala. Bylo mi to divné.
„Ani jedna mi nebere telefon.“ Oznámil mi Law, který se pokoušel dovolat Jane i Terce.
„Jdu domů. Dám vědět co a jak.“ Řekl jsem Lawovi a šel zaplatit sovu útratu.
Došel jsem domů a byt byl odemčený. Takže Jane, musela být doma.
„Janey?“ zavolal jsem, ale nikdo mi neodpověděl. Šel jsem do jejího pokoje, ale tam nebyla. Nakonec jsem ji našel v obýváku na zemi a na stole čtyři prázdné plechovky od piva.
Hned jsem byl u Jane, která brečela. Objal jsem ji. Bál jsem se o ni.
„Janey, co se stalo?“ zeptal jsem se Jane.
„T-Terky táta měl i-infarkt.“ Vysoukala ze sebe Jane.
„A-a žije?“ vysoukal jsem ze sebe. Jane, zakývala hlavou, že ne. V tuto chvíli jsem se chtěl taky opít. Vzpomněl jsem si na rodiče, kteří už nežili. Ukolébal jsem, Jane tak, že mi usnula v objetí. Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji do jejího pokoje. Poté jsem napsal Lawovi smsku, že je Jane v pořádku. Víc jsem nenapsal. Poklidil jsem obývák a vysprchoval jsem se a zalehl do postele. Ale než jsem usnul, myslel jsem na naše rodiče.
Law Trafalgar:
Poté, co Izaya odešel domů, se podívat po Jane, tak jsem se oni bál Ale když mi Izaya napsal smsku, že je vše OK, tak jsem tušil, že to v pořádku není. Ale byl jsem klidnější, protože byl u Jane Izaya. Se Zorem a Shizuem jsem se hned rozloučil, zaplatil svou útratu a šel domů. Bez Jane to nebylo ono.