Strážní andělé I.
Informace:
Příběh o dívce, která je šikanována, a postupně díky opravdovým kamarádům zjišťuje, že svět není zas až tak zlý
I. Střední škola
Nastupovala jsem na střední školu, na gympl. Cesta mi trvala hodinu vlakem. Bydlela jsem v jedné vesničce u Litomyšle. Ale dneska mě do školy vezl mamky přítel Jan, který pracuje u policie. Přímo na kriminálce. Měl týden dovolenou. Nejdříve jsme vezli mého bratra Michala do školky.
U školky jsem čekala v autě. Michal k mému překvapení nechtěl, abych jsem šla dovnitř. Nepochopila jsem to, ale jeho rozhodnutí jsem respektovala. Jan byl do deseti minut hotov a už nasedal za volant.
„Tak, a teď směr škola.“ Usmál se Jan. Mlčela jsem, ale úsměv jsem mu oplatila. A Jan nastartoval a jelo se k mé škole.
Jan zastavil před mou školou. Bylo půl osmé a do otevření školy trvalo patnáct minut.
„Tak hodně zdaru, Anni.“ Popřál mi Jan.
„Díky a ahoj Jane.“ Rozloučila jsem se a vystoupila z auta. Jan mi ještě zamával a poté odjel.
Šla jsem k nástěnce se podívat, do jaké třídy budu chodit. Sebe jsem našla poměrně rychle. Patřila jsem do třídy Jedna A. Šla jsem stranou, abych u té nástěnky nepřekážela. Za deset minut otevírali školu.
Když otevřeli školu, šla jsem najít svou třídu. Třídu jsem našla poměrně rychle, ale byla jsem pěkně nervózní. Vstoupila jsem dál.
Ve třídě jsem si našla volné místo vzadu v druhé řadě od dveří, v poslední řadě. Nikoho jsem tu nepoznávala. Stejně budu sama sedět. Pomyslela jsem si. V tom do třídy přišli do třídy pár známých studentů. Moc ráda jsem nebyla, protože šikana bude pokračovat. Byli to Alena Kovářová, Hana Bostíková a Martin Klusoň. Tak, a šikana bude pokračovat. Pomyslela jsem si. Chtělo se mi z toho brečet, ale potlačovala jsem slzy. V tom do třídy vešli dva studenti. Jedna byla dívka, kterou jsem viděla nerada. To ona byla aktérem šikany. Ostatní se jenom k ní připojili. A společně s ní přišel hoch. A ten si to namířil k mé lavici a sedl si vedle mě. Mohl si sednout kamkoliv, protože místa byla ještě dost, ale on si sedl vedle mě. Nerozuměla jsem tomu.
„Koukejme, koho tu máme. Annu Kopeckou.“ Řekla Veronika škodolibě.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem potichu a ze slušnosti. Veronika si sedla vedle Aleny v první lavici. Třída se pomalu zaplnila, až nakonec zazvonilo na začátek výuky.
Do třídy vešel náš třídní učitel. Hned jsme si všichni stoupli.
„Dobrý den, sedněte si.“ Pozdravil nás třídní učitel a my si sedli. „Vítám vás na našem gymnáziu. Doufám, že se vám tu bude líbit. Jmenuji se Petr Dvořák a budu vás učit Češtinu a dějiny. Jinak vás budu mít až do maturit. Ale co od vás budu v předmětech chtít, vám řeknu, až tu hodinu budeme mít. Teď se věnujme jiným věcem. Teď přečtu vaše jména a vy se postavíte a představíte se celé třídě.“ Řekl nám, co od nás chce a co nás nemine. Všichni jsme přikývli na souhlas. „Michal Flídr.“ Řekl učitel první jméno.
„Michal, těší mě.“ Představil se hoch, který seděl přes uličku. Ten jako jediný seděl sám.
„Veronika Novotná.“ Vyjmenoval dalšího studenta.
„Verča, těší mě.“ Představila se Veronika a zase si sedla. Ta seděla ve třetí řadě v první lavici s Alenou.
„Další je Anna Kopecká.“ Vyvolal mé jméno učitel. Stoupla jsem si. Byla jsem celá nervózní. Podívala jsem se po celé třídě, která upírala na mě zrak.
„Anna, ráda vás poznávám.“ Nakonec jsem ze sebe vypotila a sedla si na místo.
„Hana Boštíková.“ Vyjmenoval učitel další jméno.
„Hanča, ráda vás poznávám.“ Představila se Hana a zase si sedla. Seděla v poslední řadě u okna v první lavici s Martinem, kteří tvořili pár.
„Martin Klusoň.“ Vyzval učitel dalšího studenta.
„Martin, těší mě.“ Představil se Martin a zase si sedl na své místo.
„Pavel Bartoška.“ Vyvolal učitel a stoupl si můj soused.
„Pavel, rád vás poznávám.“ Představil se a zase se posadil. Měl hluboký hlas. Divila jsem se, jak si mohl sednout k ošklivce, když on patří mezi ty nejkrásnější muže pod sluncem.
„A poslední Alena Kovářová.“ Vyvolal učitel posledního žáka.
„Alča, těší mě.“ Představila se a zase si sedla.
„Tak, to by bylo. Teď vám rozdám rozvrhy, které neztraťte.“ Napomenul nás učitel. Rozvrhy podal Haně, aby je rozdala celé třídě. Když přišla k nám, tak mi dala natrhlý rozvrh. Už je to tady. Pomyslela jsem si. Chtěla jsem si ho schovat, že si ho doma slepím, když v tom můj soused vzal ten můj rozvrh a dal mi ten jeho a poté zvedl ruku.
„Pane učiteli.“ Ozval se můj soused.
„Prosím.“ Vyzval učitel mého souseda.
„Mám natrhlý rozvrh.“ Řekl, v čem je problém.
„Tak si pojď pro nový.“ Řekl mu učitel, soused vstal a šel ke katedře pro nový rozvrh. Zírala jsem na něho jak z jara, protože ten rozvrh patřil mně. Ale mlčela jsem. „Tak, teď pokračujme.“ Začal pokračovat. „Potřebuju dva studenty, kteří budou zástupci třídy Chodili by na schůze a poté co bude potřeba řekli celé třídě.“ Řekl a podíval se po celé třídě.
„Anni, ty by si to mohla vzít. Jsi tak výřečná.“ Ozvala se jízlivě Veronika.
„Bereš to?“ zeptal se mě učitel.
„Ano.“ Jenom jsem přikývla.
„Tak ještě jeden člověk.“ Řekl učitel a podíval se po celé třídě.
„Já to beru.“ Ozval se můj soused.
„Dobře, vaše jména.“ Požádal nás učitel.
„Anna Kopecká.“ Řekla jsem své jméno.
„Pavel Bartoška.“ Řekl můj soused. Nerozuměla jsem tomu. Proč chce pracovat, on, zrovna se mnou? Já nikoho nepotřebuju. Ptala jsem se sama sebe. Ale nepodívala jsem se na něho.
„Teď vás budu jmenovat a vy si půjdete pro lístek, kde jsou přihlašovací údaje do internetové žákovské knížky.“ Oznámil nám učitel. Poté podle seznamu nás jmenoval a my po jménu chodili k němu ke katedře, kde nám dal lístek. Poté, co jsem dostala svůj lísteček, hned jsem si ho schovala do desek. V tom zazvonilo na konec první hodiny. „Po přestávce se bude pokračovat. Jenom tebe požádám, aby si mi udělala zasedací pořádek. Jak teď sedíte, budete sedět po celý školní rok.“ Ještě dodal a podal papír Haně, kde byly nakresleny provizorní lavice. Hana za pomoci Martina to dala dohromady. Seděla jsem na svém místě a dívala se z okna. Veronika si mě naštěstí nevšímala. Dokonce se zbytkem party někam odešla. Můj soused také seděl na místě. Ale co dělal, to nevím. Za deset minut zazvonilo na další hodinu.
Třídní učitel dorazil do pěti minut.
„Tak, pokračujeme. Teď vám řeknu číslo skříňky, kde se budete přezouvat.“ Řekl učitel a poté podle jmenného seznamu přiřazoval číslo skříněk. Já dostala číslo padesát osm. Hned jsem si to zapsala do notýsku, abych to nezapomněla. A celkově do toho notýsku jsem si zapisovala různé informace. „Teď přijde Anna a na tabuli napíše, kdy máte jaké prázdniny.“ Vyvolal mě. Šla jsem k tabuli a učitel mi podal křídu a papír, kde byly napsané ty prázdniny. Vše jsem začala přepisovat na tabuli. Snažila jsem se psát čitelně, aby se to dalo přečíst. Za pět minut jsem vše zapsala a šla si sednout na své místo.
Chtěla jsem si tyto informace zapsat do notýsku, ale ten jsem nemohla najít. Po chvíli mi ho podával můj soused a zašeptal mi do ucha.
„Dovolil jsem se, abych do tvého notýsku napsal ty prázdniny. Snad to přečteš.“ Zašeptal a jeho dech jsem cítila na krku, až mi z toho šel mráz po zádech. V notesu bylo vše zapsaná i jsem to dokázala přečíst.
„U podzimních prázdnin máte týden volna. Je to proto, aby se první ročníky líp poznaly a stmelili se. Na ten týden nikam nepojedeme, protože už bude chladno, ale každý den pojedeme na nějaký ten výlet.“ Oznámil nám učitel.
„A co když někdo nedorazí?“ zeptal se Martin.
„Omluvím mu to, pokud přinese omluvenku od doktora. Ale celkově vaše absence budu omlouvat jedině od doktora. Od rodičů to nepřijímám.“ Vysvětlil nám učitel. „Zítra máte úvodní ceremoniál, který trvá hodinu, a pak jdete domů. A od středy se učíte podle rozvrhu. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Můžete pomalu a v tichosti odejít. Kromě Anny a Pavla. Vás po hodině odvedu, kde se bude konat porady zástupců tříd.“ Dodal a rozpustil třídu. Všichni se odebrali domů. Já vyndala z tašky mobila a napsala jsem zprávu Janovi.
„Ahojky Jane, nevím, kdy dorazím domů. Jsem zástupce třídy a máme poradu a nevím, kdy skončí. Anna.“ A poslala jsem tu smsku. Všechny věci jsem si dávala do tašky. V tom mi přišla smska.
„Dobře Anni, přesto na tebe počkám.“ Odpověděl mi Jan. Seděla jsem v lavici, stejně tak i můj soused. Dívala jsem se před sebe. Čekala jsem na konec hodiny, která měla končit za půl hodiny.
Dívala jsem se před sebe a chystala jsem se podívat, kolik je hodin.
„Za dvacet pět minut zvoní.“ Promluvil na mě můj soused. Jenom jsem přikývla hlavou, že rozumím. „Já jsem Pavel Bartoška.“ Představil se mi a já se na něho podívala. Všimla jsem si, jak nastavoval ruku.
„A-Anna Kopecká.“ Dostala jsem ze sebe potichu a přijala jeho ruku.
„Pěkné jméno.“ Řekl Pavel mile a usmál se na mě. Jenom jsem se pousmála.
„Tak co vy dva, kolik vám je?“ přišel k nám třídní učitel a sedl si na lavici před námi.
„Šestnáct.“ Odpověděl Pavel a oba se podívali na mě.
„Taky šestnáct.“ Přikývla jsem.
„Ty znáš tu bandu z první řady?“ zeptal se mě třídní učitel.
„Ano, ze základky.“ Řekla jsem pravdu.
„Proč sis k nim nesedla?“ zajímalo třídního učitele.
„Nevěděla jsem, že se sem taky dostali a byla jsem tu dřív než oni a sedla si sem.“ Snažila jsem se to nějak vysvětlit.
„Tak to jo. Kde bydlíte?“ dál se třídní učitel vyptával.
„V malé vesničce za Litomyšlí.“ Odpověděl Pavel.
„Já taky v malé vesnici za Litomyšlí.“ Řekla jsem a adresu přesně upřesnila.
„Já bydlím o dva baráky dál.“ Žasl Pavel a tím i překvapil on mě.
„Vy se neznáte?“ byl třídní učitel překvapený.
„Ne, vidím ho prvně.“ Přikývla jsem.
„Já taky Anču vidím prvně. Je to zajímavé. Bydlíme od sebe kousek, a přesto jsme se nepoznali.“ Divil se Pavel. Je to tím, že ven nechodím. Řekla jsem si pro sebe.
„Svět je malý.“ Řekla jsem a pokrčila rameny.
„Co dělají vaši rodiče?“ dál se nás třídní učitel vyptával.
„Mamka je na mateřské. Mám roční sestru Evu. A táta pracuje u policie. Naši jsou rozvedení, tak se s tátou vídáme málo.“ Dodal informaci o otci.
„A ty Anni.“ Otočil se učitel na mě.
„Mamka je učitelka na základní škole a otce neznám. Ale mamky přítel Jan pracuje u policie. A mám čtyřletého bratra Michala.“ Odpověděla jsem.
„Promiň.“ Omluvil se nám třídní učitel.
„Za co?“zeptala jsem se překvapeně.
„Že se tak vyptávám.“ Vysvětlil třídní učitel.
„V pohodě.“ Usmála jsem se. V tom zazněl zvonek, který ohlašoval konec hodiny.
„Teď si vezměte své věci a odvedu vás, kde se budete setkávat.“ Oznámil nám třídní učitel. Vzala jsem si věci a šla čekat na chodbu. Třídní učitel si taky vzal své věci a vedl nás dva do jiné třídy.
Ta třída byla ve třetím poschodí a poté se vydal třídní učitel na pravou stranu a u třetích dveří se zastavil a zaklepal na dveře.
„Dále.“ Ozval se mužský hlas a třídní učitel vstoupil do třídy.
„Vedu zástupce třídy.“ Oznámil třídní učitel někomu. Přes něho jsem nic neviděla.
„Ať jdou dál.“ Vybídl nás mužský hlas. Třídní učitel nám uvolnil cestu a my vstoupili dál. Židle byly postaveny do kruhu. „Pojďte dál.“ Vyzval nás a oba jsme vstoupili dovnitř. Vybrala jsem si jedno volné místo a Pavel si hned sedl ke mně. Třídní učitel mezitím odešel a třída se začala postupně plnit studenty různých ročníků. Byly jsme jenom dvě studentky jinak samí studenti. Když jsme byli všichni, vyndala jsem si notýsek, kam jsem si chtěla zapsat novinky, které se dozvíme.
„To nebudeš potřebovat. Dneska se nic nového nedovíš.“ Usmála se na mě ta dívka. Přikývla jsem a notýsek jsem zase uklidnila do desek a do tašky. Když jsem si to uklidila, tak ten student si vzal slovo.
„Vítám vás na naší první schůzce studentské rady. Já jsem Jaroslav Novák a to je má kolegyně Kateřina Lněničková. Teď se každý z vás představí.“ Řekl nám Jaroslav a po chvíli přišla řada na Pavla.
„Já jsem Pavel Bartoška a to je má kolegyně Anna Kopecká.“ Představil sebe i mně. Což mě překvapilo, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem se nemusela představovat. Nakonec se všichni představili a čekali jsme, co bude následovat.
„Dobrá. Každé pondělí od čtyř se sejdeme tady a řekneme si tu vše, co se vše řekne ve vašich třídách. Dneska jenom připravíme tělocvičnu na zítřejší ceremoniál.“ Oznámil nám Jaroslav. Poté jsme si vzali věci, každý vzal jednu krabici a šli jsme za Jaroslavem a Kateřinou do tělocvičny.
Tělocvična byla v suterénu školy a byla hodně obrovská. Dokonce tu už stálo podium. Přišlo mi to, že se v těchto prostorách mohou konat i plesy.
„Teď všichni, až na dívky, pojdeme do skladu a přineseme sem židle.“ Rozhodl Jaroslav a všichni studenti šli za ním. Jenom já a Kateřina jsme zůstaly.
„Jak se ti tu líbí?“ zeptala se mě Kateřina.
„Zatím je to dobré.“ Zalhala jsem.
„Určitě si zvykneš a bude se ti tu líbit, jako mně.“ Usmála se na mě Kateřina. Já se jenom pousmála. Po chvíli začali přicházet hoši se židlemi. Já a Kateřina jsme se jich chopily, a začaly je rovnat do řad. Dělaly jsme dvě řady po deseti. Hoši, když přinesli všechny židle, tak nám začali pomáhat. Když byly židle hotové, tak jsme šli zdobit okna. V těch krabicích, které jsme přinesli, byly ozdoby. Pár hochů stálo na štaflích a ti druzí jim podávali ozdoby z krabic. Já pomáhala Pavlovi. Když je i toto hotové, promluvil Jaroslav.
„Vy dva, pojďte se mnou. Přineseme transparent.“ Řekl Jaroslav a ukázal na dva studenty. Ti poslušně šli s Jaroslavem.
„Jak to jde Anni?“ zeptal se mě Pavel. Podívala jsem se na něho.
„Dobrý.“ Odpověděla jsem. Do pěti minut byli hoši zase u nás a začali jsme dávat transparent nad pódium. Zbytek jsme jim radili, jestli je to rovné či nikoliv. Když i toto bylo hotové, tak jsme mohli jít domů.
„Díky za pomoc, teď můžete jít domů. Zítra po ceremoniálu tu zůstaňte a zase to tady uklidíme.“ Řekla nám Kateřina.
„Ahoj.“ Rozloučil se Jaroslav.
„Ahoj.“ Odpověděli jsme všichni sborově.
Domů jsem šla s Pavlem, protože máme stejnou cestu. Chvíli jsme šli mlčky. Uvažovala jsem, proč si sedl zrovna ke mně, proč se stal zástupcem třídy jako já a proč vyměnil ten roztrhnutý rozvrh. Ale nic mě nenapadalo. Ptát jsem se ho nechtěla, protože Verča a ostatní ho přesvědčí, že se k nim má připojit.
„Ty nejsi moc výřečná, co?“ zeptal se mě po chvíli Pavel.
„Moc ne.“ Přikývla jsem na souhlas.
„To se změní.“ Usmál se na mě Pavel. To těžko, mně jen tak nikdo nezmění. Řekla jsem si pro sebe.
„Jak se jmenuje tvá mamka, její přítel a bratr?“ zeptal se mě Pavel.
„Mamka je Petra, mamky přítel je Jan a bratr Michal.“ Odpověděla jsem na jeho otázku.
„Moje mamka je Věra, táta Ondra a sestra Eva.“ Odpověděl mi Pavel. „Kde přesně pracuje tvůj Jan?“ zeptal se na Jana.
„Na kriminálce a tvůj táta?“ odpověděla jsem se a taky se ho zeptala.
„Taky na kriminálce. Třeba se znají.“ Řekl Pavel.
„Třeba jo. Jan má teď týden volno. Dostal dovolenou.“ Oznámila jsem mu a došli jsme na nádraží.
Na nástupišti jsme čekali deset minut. Po deseti minutách přijel vlak.
„Jelo ráno hodně lidí?“ dokázala jsem se Pavla zeptat.
„Docela jo. Ty si nejela?“ byl Pavel překvapený.
„Co má Jan volno, tak bráchu a mě vozí do školy autem.“ Vysvětlila jsem Pavlovi.
„Tak to máš dobré.“ Usmál se Pavel. Poté co jsme nastoupili do vlaku, který nebyl narvaný, jsem si sedla k okýnku. Nedělala jsem nic jiného, než se dívala z okýnka ven a sledovala jsem okolí. „Co takhle od příštího týdne jezdit do školy i ze školy spolu?“ zeptal se mě Pavel. Tím mě docela překvapil.
„Můžeme.“ Souhlasila jsem nakonec. Co mi zbývá, když bydlí blízko. Pomyslela jsem si.
„Tak jo. Na čase se ještě dohodneme.“ Usmál se Pavel. Viděla jsem jeho úsměv v okýnku. Nebo spíš jeho odraz. „Ráda sleduješ krajinu?“ zeptal se mě po chvíli, když mu došlo, že se dívám jenom z okýnka.
„Hm.“ Jenom jsem pronesla. Nedokázala jsem se moc lidem dívat do tváře. Výjimku tvořila má rodina. Mamka, brácha a Jan. Hodinka utekla jak voda. Když jsme se blížili k naší vystupovací zastávce, postavili jsme se. Jenže, jak jsem se pevně držela, přesto do mě někdo strčil.
„Sorry.“ Slyšela jsem něčí omluvu. Bohužel náraz byl silný, tak se jsem se neudržela a už jsem si myslela, jak spadnu na zem. Ale Pavel mě zachytil. Dívala jsem se do jeho hnědých očí. Jsou tak nádherné. Pomyslela jsem si a hned zrak od něho odvrátila. Za jeho pomoci jsem se narovnala.
„Díky.“ Poděkovala jsem za jeho záchranu. Vlak zastavil a já si vystoupila na čerstvý vzduch.
„Není zač.“ usmál se Pavel a šli jsme ke mně domů, protože jsem bydlela blíž. Cesta nám trvala patnáct minut.
Cestou se Pavel zeptal.
„Nevezmeme někdy naše sourozence ven na prolézačky?“ zeptal se mě Pavel při cestě.
„Nevím, jestli brácha bude chtít. Máš teprve roční sestřičku.“ Řekla jsem nejistě.
„Tak ho zkus nějak přemluvit.“ Poprosil mě Pavle.
„Uvidím, co se dá dělat.“ Slíbila jsem, že se o to aspoň pokusím.
„Dobře.“ Usmál se Pavel šťastně. Poté jsme došli před můj domek.
„Tak, tady bydlím.“ Pronesla jsem a zastavila se.
„Nebude ti vadit, když si vyměníme telefonní čísla a FB? Abychom byli kdykoliv v kontaktu.“ Zeptal se mě Pavel. Nezbývalo mi nic jiného, než s tím souhlasit. Tyranie po telefonu. Pomyslela jsem si a nadiktovala Pavlovi své číslo. Pavel si ho zapsala prozvonil mě. Hned jsem si toto jeho číslo uložila do kontaktů. Poté jsem mu ještě nadiktovala přezdívku na FB, kterou si zapsal do mobilu. „Jakmile budu na netu, hned si tě přidám.“ Řekl a usmál se.
„Dobře, už musím jít. Ahoj.“ Rozloučila jsem se s Pavlem.
„Ahoj Anni.“ Rozloučil se Pavel. Čekal, dokud jsem nezašla do domu a poté i on odešel.
Přišla jsem domů, sundala jsem si boty a tašku šla dát do pokojíku a poté do kuchyně, kde byl Jan.
„Ahojky Jane, jsem doma.“ Pozdravila jsem ho a usmála se.
„Ahoj Anni, jak ses měla?“ hned se mě zeptal Jan s úsměvem na tváři. Poté šel ohřát guláš, který uvařil s brambory.
„Dobře. Do třídy se mnou chodí čtyři spolužáci ze základky.“ Oznámila jsem Janovi.
„Tak se teď třeba poznáte ještě líp a budou z vás nejlepší přátelé.“ Řekl Jan a usmál se.
„Třeba jo.“ Pokrčila jsem rameny. To určitě. S nimi přátelit nikdy nebudu. Pomyslela jsem si.
„Kde sedíš? A sedíš s někým?“ vyzvídal Jan.
„Sedím v poslední lavici v druhé řadě. A sedl si ke mně jeden hoch. Bydlí o dva bloky dál, než my.“ Oznámila jsem Janovi.
„Jak se jmenuje?“ hned se Jan zajímal.
„Pavel. Hele Jane, jak se jmenuje tvůj parťák?“ zeptala jsem se Jana.
„Ondra Bartoška, proč?“ Jan byl mírně překvapen.
„Tak jeho syn je můj spolužák.“ Oznámila jsem Janovi.
„To si děláš srandu, že? Vím, že má dvě děti, ale je rozvedený.“ Oznámil mi Jan.
„On ti o nich vyprávěl?“ byla jsem překvapena. Jan začal nosit jídlo na stůl.
„Ne, on se moc o soukromém životě nebaví, ale viděl jsem na jeho stole fotku dvou dětí.“ Vysvětlil mi Jan. „Dobrou chuť.“ Popřál mi.
„Dobrou chuť.“ Taky jsem popřála.
„A co jinak ve škole? Jak to, že jsi zástupce třídy?“ byl Jan zvědavý.
„Ve škole dobrý. Zítra máme hodinový ceremoniál, ale já se tam zdržím, protože tu výzdobu, co jsme dneska tam dali, musíme sundat a uklidit. A od středy se už učíme podle rozvrhu. Chtěla jsem to zkusit, ale nejsem na to sama. Pavel je mým parťákem a je taky zástupce třídy, jako já.“ Řekla jsem a nabrala si sousto do pusy.
„Koukám, že sis našla kamaráda.“ Usmál se Jan. Úsměv jsem mu oplatila. Kamaráda? To tak. Podrazí mě, jak jen to bude možné. Na jeho řeči mu neskočím. Ale má moc krásné oči. Pomyslela jsem si. Poté jsme oba jedli mlčky. Po jídle jsem šla umýt nádobí a Jan ho utřel.
„Kdy půjdeme pro Michala?“ zeptala jsem se Jana. Jan se na mě podíval.
„Po odpočinku, okolo čtvrté ho mamka vyzvedne.“ Řekl mi Jan.
„Aha, tak to pak jo.“ Přikývla jsem a šla do pokojíka.
Zasedla jsem za stůl a zapnula notebook. Ráda jsem psala povídky, tak jsem chtěla pokračovat v té, co jsem měla rozepsanou. Psala jsem o hrdinech, kteří porážejí zlo. Kde dobro vítězí. Ne, jako v realitě. Když mi naběhl notebook, šla jsem hned na FB. Sice je to zbytečné, protože mi tam nikdy nikdo nepsal. Tedy občas Verča, ale tu jsem ignorovala. Nadávala mi, proto ta ignorace. Hned se mi ukázalo, že tam mám žádost o přátelství. Byl to Pavel. Neochotně jsem tu žádost přijala. Poté jsem si najela na složku, kde mám své povídky. Najela jsem na tu rozepsanou, ve které jsem chtěla pokračovat. V tom mi zapípal FB, že mi přišla zpráva. Řekla jsem si, že je to určitě Verča s nadávkami, ale k mému překvapení byl to Pavel.
„Ahoj, co provádíš?“ zeptal se mě Pavel. Hned jsem mu odepsala.
„Nic.“ Zalhala jsem. Nechtěla jsem se chlubit tím, že píšu povídky. Píšu do šuplíku a nikdy nikdo ty povídky nečetl a nehodlám to ani nikomu dávat přečíst.
„Já se nudím.“ Napsal mi Pavel. Hned jsem mu odepsala.
„Nevím, jak zabavit člověka, který se nudí. Jinak, jsem se ptala Jana a ten je parťákem tvého táty.“ A poslala jsem to Pavlovi. Hned jsem toho litovala. Protože jsem byla moc upřímná. Určitě se naštve. Pomyslela jsem si a dala se do psaní povídky. Napsala jsem odstavec, když mi přišla na FB další zpráva.
„Promiň, nebyl jsem tu. Vidíš to. To já o tvém otčímovi nikdy nic neslyšel od táty. Táta se, se mnou o práci nebaví. Byla jsi někdy na komisařství? Já ne, protože mi to táta zakázal.“ Odepsal mi Pavel, což mě překvapilo. Hlavně ta jeho reakce. Hned jsem mu odepsala.
„Párkrát jsem na stanici byla.“ Odpověděla jsem Pavlovi a dala se zase do psaní povídky. Za chvilku mi přišla další zpráva od Pavla.
„Chci se zeptat. Jaká si byla na základce? Já lajdák a taky to tak vypadalo. Měl jsem jedničky, dvojky i trojky, ale teď na střední se chci polepšit.“ Zeptal se mě Pavel.
„Já měla samé jedničky. Ale z matiky byla jednička z milosti.“ Napsala jsem Pavlovi. Poté jsem toho zalitovala. Holka, ty se tu vychloubáš. Napomenula jsem se. Za chvilku mi přišla od Pavla odpověď.
„Tak to gratuluju. Si můžeme navzájem pomoci. Budeme se učit spolu. Co na to říkáš? Jednou u tebe, podruhé u mě.“ Navrhnul mi Pavel.
„Dobrý nápad.“ Napsala jsem a poslala to. Holka, co to píšeš? Takhle budeš jenom zklamaná a bude tě to pak bolet ještě víc. Napomínala jsem se v duchu. Ale vzít to zpátky už nešlo.
„Tak to jsem rád. Těšíš se na zítřejší ceremoniál?“ zeptal se mě Pavel.
„Trochu jo.“ Napsala jsem pravdu.
„Já ne.“ Napsal mi Pavel. „Takovéto akce mě moc neberou.“ Dodal v další zprávě. Takhle jsme si psali do půl páté. Protože v půl páté přišla mamka s Michalem. Michal si chtěl jít hrát. A když jsem ještě neměla učení, tak jsem toho chtěla využít. Šli jsme do vedlejší místnosti, kde byla herna. Hráli jsme si s autodráhou, kterou jsme předešlý den postavili. V šest jsme se oblékli a jeli do restaurace na večeři. Jan nás totiž všechny pozval. Když jsme pak dorazili domů, tak se šel Michal vykoupat a po něm já. Michal šel hned spát, ale já si ještě zapnula notebook a šla psát povídku. Na FB jsem už nešla. V devět jsem ukončila svou práci a šla si taky lehnout. Protože další den jsem musela zase brzy vstávat do školy.