Démoní láska I. část
Informace:
První část Démoní lásky. :)
1. část
Jmenuji se Monika, nebo aspoň takhle v lidském světě. Jsem totiž démon. My démoni uzavíráme s lidmi smlouvy. Poté, co jim splníme jejich přání, jejich sny, tak sníme jejich duši, což je naše obživa. Ale já se před třemi lety rozhodla nesnít už žádnou duši. Abych jsem přežila, tak jím lidskou stravu. Je to pěkný blaf, ale lepší něco než nic. Když to zjistili jiní démoni, tak se začali mně stranit. Nechtěli se mnou nic mít společného. Jako služebná žiju tři roky v rodině Peškových. Peru, žehlím, uklízím, vařím a další domácí práce.
„Moniko?!“ vytrhl mě ženský hlas ze zamyšlení.
„Ano, madam?“ ozvala jsem se.
„Ty mě nevnímáš!“ zlobila se madam Pešková.
„Omlouvám se, madam.“ Hned jsem se omluvila.
„Dobrá, tak znova! Lenka je nemocná! A dokud se neuzdraví, budeš se starat o Terezku!“ přikázala mi madam Pešková.
„Ano, madam.“ Přikývla jsem na souhlas. Jenže ve skutečnosti jsem trpěla. Já a chůva? To nejde dohromady. Úklid ano, ale chůva? To ne. Pomyslela jsem si pro sebe. Ale nijak jsem neprotestovala, protože práci jsem potřebovala. Musela jsem se nějak živit.
„Moni, jdi mi sbalit nějaké věci. Na pár dní jedeme k Martinovi.“ Rozhodla Terezka, která u toho také byla. Poklonila jsem se nejen madam, ale hlavně Terezce.
„Ano, slečno.“ Řekla jsem a za doprovodu Terezky jsem šla sbalit její věci.
Slečna Terezka je hodná, milá, přátelská, starostlivá. Sice je ještě dítě, ale dokáže se o sebe sama postarat, ale její rodiče jí to nedovolí. Bojí se o ni, a tak má chůvu. Tentokrát tou chůvou jsem já. Věci má sbalené do pár minut.
„Teď si sbal ty věci, Moni.“ Přikázala mi slečna Terezka.
Já měla sbaleno během pár vteřin. Když jsem přišla do této rodiny, neměla jsem nic. Teď mám nějaké oblečení na převlečení, ale to je asi vše. Víc toho nepotřebuju, nebo si tak myslím. Byla jsem připravena vyrazit.
Když bylo vše hotové, tak jsem přivázala kufry na strop koňského povozu. Mám dost velkou sílu, tak je to utažené tak, že nehrozí pád. Poté se může vyrazit.
„Moniko, dohlídni na Terezku, ať se jí nic nestane!“ upozorňuje mě madam Pešková.
„Ano, madam.“ Mírně se pokloním. Pomohla jsem slečně Terezce do vozu a sama jsem si k ní vlezla. Pak jsem dala znamení šoférovi a ten práskl do koní a vyjeli jsme.
Cestou panovalo ticho, což bylo zvláštní, protože slečna Terezka je upovídaný tvor. Ale je pravda, že ví, že toho moc nenamluvím. Ale mohu přiznat, že jsem se těšila, až poznám jejího snoubence Martina. Pořád o něm básnila. I ke mně se to dostalo, protože, když jsme se potkaly, tak mi o něm něco řekla. Byla jsem na něho zvědavá. Ale že tam na mě čeká překvapení, to jsem netušila.
Seděla jsem proti jízdě, tak jsem nevěděla kde přesně jsme, ale díky Terezce, která koukala z okna a rozzářila se jí očka, došlo mi, že se blížíme k sídlu. Po chvíli kočí zastavil koně a tím pádem jsme byly na místě. Vystoupila jsem si z vozu a pomohla ven Terezce a rozvázala jsem kufry a i s kufry a Terezkou jsme šly ke dveřím. Položila jsem kufry na zem a zaklepala jsem. Obě jsme čekaly, až nám někdo otevře dveře. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, sídlo bylo obrovské až se mi zdálo, že jde jen o samé bludiště.
Po chvíli někdo dveře otevřel. Stál v nich Shax. Jde také o démona, jako jsem já. Ale naše pravá démoní jména jsou jiná. Nejsem Monika, ale jsem Sytry ale jak si nechává říkat Shax to jsem nevěděla. Jen tato jména nepoužíváme a pojmenovali jsme se po česku.
Shax ani já jsme nedali najevo, že se známe. Známe se moc dobře. Vždy, když jsme se viděli, tak jsme si užívali. Jsme přátelé, kteří si užívali každou volnou chvíli. Jen já ho milovala, on mě bral jen jako kamarádku. Ale teď jsme se viděli po třech letech. Od doby, co jsem přestala jíst lidské duše, tak jsme se neviděli. Což jsem byla ráda. Povedlo se mi Shaxe na ty tři roky zapomenout. A teď se vše vrátilo. Veškeré vzpomínky.
„Slečno Terezko.“ Pronesl Shax a pustil nás dovnitř. „Hned vás ohlásím.“ Dodal a zmizel. Když jsem si prohlížela chodbu, šlo o velkou chodbu. Tak tady se určitě ztratím. Pomyslela jsem si.
„Terý, co tu děláš?“ ozval se nabručený hlas. Otočila jsem se po hlase. Šlo o mladého muže, tak o dva roky staršího, než byla Terezka.
„Martine, tak ráda tě vidím. Přijela jsem na pár dní. Moc se nevidíme.“ Vysvětlila Terezka celá šťastná. Hned přihupkala k Martinovi a objala ho.
„Ale Terý, já mám povinnosti.“ Řekl Martin Terezce. Sledovala jsem ty dva, jak si povídali. Na Shaxe jsem se ani nepodívala, i když ta touha vidět ho byla silná. Ale nesmím ho vidět. Protože veškeré vzpomínky se vraceli, což jsem nechtěla.
„Nebudu ti překážet.“ Slibovala Terezka a začala popotahovat. Ona se tu snad rozbrečí. Pomyslela jsem si. Dokonce si všimla, jak jí teče po tváři slzy. „Snad nás nechceš vyhodit.“ Dodala a já nevěděla, jak bych měla reagovat.
„Dobrá, můžete tu zůstat.“ Rezignoval Martin, což mě překvapilo, že se vzdal tak snadno. Terezce se rozzářila očka.
„Ach Martine, opravdu ti tu nebudu překážet.“ Slibovala Terezka celá šťastná.
„Václave, ukaž jim, kde budou spát.“ Poručil Martin Shaxovi.
„Ano, mladý pane.“ Poklonil se Shax a vedl nás po schodech nahoru.
Shax nás odvedl do druhého patra. Místo, abych sledovala jeho záda, jsem se dívala kolem sebe. Moc velká budova. Pomyslela jsem si. A také jsem se rozhodla, že Shaxe budu ignorovat a snažit se mu vyhýbat.
„Tady jsou vaše pokoje.“ Ukázal Shax na jeden pokoj a pak na ten druhý. Přikývly jsme na souhlas a nejdřív jsem šla do pokoje Terezky, kde jsem ji pomohu převléci a vybalit věci.
Když bylo vše hotové promluvila na mě Terezka.
„Děkuji, Moni. Teď si jdi vybalit věci ty. Počkám tu na tebe.“ Poručila mi slečna Terezka.
„Ano, slečno.“ Poklonila jsem se a šla do vedlejšího pokoje, vybalit si své věci.
Zavřela jsem dveře a opřela se o ně a sjela dolů. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla a vydechla. Tak to bylo o chlup. Pomyslela jsem si.
„Netušil jsem, že tě tu uvidím.“ Promluvil mužský hlas. Lekla jsem se a rychle se postavila a otevřela oči. U okna stál Shax.
„Tak to jsme dva.“ Povedlo se mi promluvit odměřeně.
„Neříkej mi, že slečna Terezka se ti upsala?“ zeptal se Shax a znělo to trošku, že je v šoku.
„Neboj, ona ne.“ Odpověděla jsem a uklidnila ho. Chtěla jsem se dívat za něho, ale nešlo to, protože má tak nádherné oči.
„Tak někdo z její rodiny?“ dál se Shax vyptával. On asi neví, že duše nejím. Pomyslela jsem si.
„Ne, ani nikdo jiný. S nikým jsem dohodu neuzavřela.“ Řekla jsem Shaxovi pravdu. Přitom jsem odměřena, což byl můj plán.
„To nechápu.“ Pronesl Shax nechápavě.
„Teď nemám čas. Musím si vybalit a jít za slečnou.“ Řekla jsem a vzala svůj kufřík a začala ho vybalovat.
„Za chvíli bude čaj v knihovně.“ Řekl mi Shax a zmizel. Já si vybalila. Proč zrovna on? Proč zrovna Shax tu musí být? Ptala jsem se sama sebe. Když jsem byla hotová, šla jsem pro slečnu Terezku.
Zaklepala jsem na dveře slečny Terezky a čekala jsem, co se bude dít.
„Dále.“ Ozvalo se tlumeně zevnitř. Otevřela jsem dveře a vstoupila dál.
„Omlouvám se slečno, že mi to tak trvalo.“ Omluvila jsem se a poklonila se.
„V pořádku. Můžeme jít?“ postavila se slečna Terezka s úsměvem na tváři. Ona se nezlobí? Divila jsem se.
„Ano, slečno. Mluvila jsem se sluhou, a řekl, že se bude v knihovně podávat čaj.“ Řekla jsem a dělala, že Shaxe neznám. Ani jsem nevěděla, jaké jméno teď používá. Slečna Terezka přikývla a obě jsme vyrazily do knihovny. Naštěstí slečna Terezka se tu vyznala a došly jsme rovnou do knihovny.
V knihovně už byl Martin i Shax, který zrovna naléval čaj.
„Co tě tak zdrželo Terý?“ zeptal se Martin. Divný chlápek Pomyslela jsem si.
„To je moje vina, pane. Zdržela jsem se při vybalování svých věcí.“ Omluvila jsem se a poklonila se.
„Nemusíš se omlouvat Moni.“ Usmála se slečna Terezka. „To já se omlouvám, že jdeme tak pozdě.“ Omluvila se i za mě. Byla jsem překvapena. Odkdy se slečny omlouvají za své služebné? Ptala jsem se sebe sama.
„Dobrá, posaď se.“ Vybídne Martin slečnu Terezku a ani se u toho neusmál.
„Mohu mít prosbu?“ zeptala se slečna Terezka, když si sedla naproti Martinovi.
„Samozřejmě.“ Přikývl Martin a vybídl slečnu Terezku, aby promluvila.
„Po dobu, co tu budeme, mohl by Václav být tady s Monikou a pomoci jí s komunikací?“ zeptala se slečna Terezka. Což mě zaskočila. Protože Shaxovi jsem se chtěla vyhýbat, jak jen to šlo. A teď tohle? Proč mi to dělá? Ptala jsem se sebe sama.
„Václave, splň toto přání, slečny Terezky.“ Poručil Martin Shaxovi, který si nechává říkat Václav.
„Jak si přejete, mladý pane.“ Poklonil se Shax.
„Teď jděte. Kdyby něco, tak vás zavoláme.“ Řekl Martin, abychom šli pryč, že nejsme zapotřebí. Oba jsme se svým pánům poklonili a šla jsem za Shaxem, který mě vede do kuchyně.
Došli jsme do kuchyně a Shax mi nabídl židli.
„Posaďte se Sytry.“ Řekl mi a já si sedla na vedlejší židli. „Tak, a teď mi řekni, co se děje.“ Zeptal se na to, co se, se mnou děje. Podívala jsem se na něho a naše oči se střetly. Po chvíli jsem odvrátila zrak.
„Nic se neděje.“ Řekla jsem odměřeně.
„Jak si myslela, že pro nikoho nepracuješ?“ zeptal se narovinu, na co přesně před tím narážel.
„Tak to vážně nevíš.“ Řekla jsem, když mi došlo, že vážně o ničem neví.
„Co nevím?“ zeptal se Shax.
„Už třetím rokem nejím duše a pracuju jako služebná pro rodinu Peškových.“ Odpověděla jsem Shaxovi s povzdechem.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal se Shax v klidu.
„Myslím to vážně. Už třetí rok jsem neměla lidskou duši. Ostatní démoni se ode mne straní, ale je mi to jedno.“ Trvala jsem na svém rozhodnutí.
„Nikdo ti to nebere.“ Řekl Shax v klidu.
„T-ty se nezlobíš?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.
„Proč? Je to každého věc a nechápu, proč se od tebe trhli, protože si skvělý, silný, drsný démon, ze kterého by měl mít každý respekt i strach. Jako já.“ Řekl Shax a dost mě tím překvapil, protože toto jsem nečekala, a snažím se potlačit slzy.
„T-to myslíš vážně?“ nakonec ze sebe dostanu.
„Lhal jsem ti někdy?“ zeptal se Shax, ale jeho tvář se neměnila.
„Pravda.“ Přikývla jsem na souhlas.
„A co děláš proto, aby si přežila?“ dál se vyptával Shax.
„piju a jím lidské jídlo.“ Odpověděla jsem, jak to je s obživou.
„Jak to chutná?“ dál se vyptával Shax.
„Hnusně, ale lepší něco než nic.“ Trošku jsem se ušklíbla.
„Něco ti zkusím udělat.“ Řekl Shax a už si chystal věci na vaření. Přikývla jsem na souhlas. Nerozuměla jsem jeho chování. Za tím něco musí být. Pomyslela jsem si. „Jaké je pracovat jako služka? A proč jsem tě neviděl už dřív?“ dál se vyptával a vařil pro mě jídlo.
„Já se jenom starala o úklid, praní, žehlení. Ale Lenka onemocněla, tak jsem se stala i chůvou.“ Odpověděla jsem pravdu, jak to je. Po chvíli jsem už měla jídlo před sebou.
„Snad to bude aspoň trochu chutnat.“ Řekl mi Shax, když podával jídlo přede mne.
„Díky.“ Poděkovala jsem a dala se do jídla. Je to nic moc, ale o něco lepší, než jsem do dneška jedla. „Docela to ujde.“ Řekla jsme pravdu.
„To jsem rád.“ Usmál se Shax. Než jsme se pustili do vaření večeře, kterou jsme vařili spolu, jsme si různě povídali. Je mi zase líp, jako před třemi lety, kdy jsme se vídali dennodenně.
Když se slečna Terezka a Martin najedli, tak jsme byli svědky šachové partie těch dvou. Okolo desáté jsme oba dali do postelí.
Když jsem ukládala slečnu Terezku, tak se mě slečna Terezka zeptala.
„Moni, jak ses dneska bavila?“ zeptala se slečna Terezka, když jsem jí zapínala knoflíky u noční košile.
„Dobře, slečno Terezko.“ Řekla jsem pravdu.
„Opravdu?“ zeptala se šťastně slečně Terezka.
„Opravdu, ale teď byste měla spát, slečno Terezko.“ Řekla jsme a přikývla.
„Moni, zůstaň tu, dokud neusnu. Prosím.“ Požádala mě slečna Terezka.
„Dobře, slečno Terezko.“ Přislíbila jsem a se svíčky v ruce jsem zůstala u slečny Terezky.
„Povídej mi něco o tvém životě.“ Požádala mě slečna Tezerka.
„Eh…To není moc zajímavé.“ Dostala jsem ze sebe nakonec.
„Jen povídej.“ Vybídla mě slečna Terezka. Jen jsem nevěděla co říct. Nemohla jsem říct, že jsem démon, který žije stovky let a živí se lidskou duší. Prostě jsem musela rychle něco vymyslet.
„Jako dítě jsem žila v sirotčinci. Rodiče jsem nepoznala a ani sourozence nemám. Od svých osmnácti let jsem byla v různých rodinách jako služebná. Ale nikde jsem jak rok nevydržela.“ Řekla jsem celý svůj příběh a byla jsem sama překvapena, že jsem si něco dokázala tak rychle vymyslet.
„Chudáčku, ale odteď se tu budeš mít dobře.“ Řekla mi ospale slečna Terezka. Ulevilo se mi, že mi na to slečna Terezka skočila. Slečna Terezka po chvíli usnula, tak jsem vstala a odešla do svého pokoje.
Šla jsem do svého pokoje. Otevřela jsem a zavřela dveře. Ulevilo se mi, že konečně slečna Terezka usnula a já mohla do svého pokoje.
„Konečně jsi tu. Co tě zdrželo?“ ozval se hlas od okna. Byl to Shax.
„S-Shaxi, co tu děláš?“ dostala jsem ze sebe.
„Čekám tu na tebe.“ Usmál se Shax.
„A to proč?“ zeptala jsem se Shaxe.
„Musím s tebou mluvit.“ Vysvětlil mi Shax.
„Vždyť jsme spolu už mluvili.“ Nedala jsem se.
„Ale ještě jedno téma jsme spolu neprobrali.“ Usmíval se Shax. Hned mi došlo co tím myslí. Pomalu se začal ke mně přibližovat. Stále jsem zůstala opřená o dveře. Shax se začal víc a víc přibližoval. Srdce mi začalo bušit, jak o život. V tom Shax je u mě nejblíž jak jen to šlo.
„Ne, nedělejme to.“ Zašeptala jsem. Ale Shax, jakoby to neslyšel. Nedokázala jsem se mu dívat do očí, tak jsem je zavřela. Po chvíli jsem cítila na mých rtech rty Shaxe. Byly krásně vlhké. Polibek byl moc nádherný. Neovládla jsem se a taky ho políbila. Naše jazyky se proplétaly a navzájem jsme ochutnávali. Otevřela jsem oči a Shax je má stále zavřené. Po chvíli je taky otevřel a vzal mě do náruče a odnesl do postele.
Znovu mě začal, líbal a já jeho. Zajel pod mé triko a začal mi ho svlékat. Neodolala jsem, a začala ho také svlékat. Když jsme svlečeni, tak pomalu do mě Shax vnikl. Začal přirážet a já ho škrábala po zdech. Sténala jsem a srdce mi bušilo jak o život. Mačkal mi prsa a já ho jemně škrábala po zádech. Pořád přiráží a trošku přitvrzoval. Mně to nevadilo. Až jsme se nakonec oba udělali. Bylo to nádherné. Milovat s démonem, kterého jsem z celého srdce milovala. Nejhorší bylo, že to bylo jenom jednostranné. Protože jemu, Shaxovi, jde jen o to jedno, ale mně ne. Nezazlívám mu to, protože i démon to potřebuje. Ale bolelo mě to, protože je to jenom jednostranné. Milovala jsem ho. Byla jsem zamilovaní až po uši.
„Teď si odpočiň.“ Zašeptal mi Shax do ucha. Jenom jsem přikývla a zavřela jsem oči. Než jsem usnula, tak jsem si pomyslela, že až se Lenka uzdraví, že rodinu Peškových opustím. Nechci se už vidět se Shaxem. Bolí to a to hodně. Nakonec jsem s touto myšlenkou usnula.
Ráno mě probudil polibek. Otevřela jsem oči a dívala se do Shaxových očí.
„Máme ještě dvě hodinky čas.“ Zašeptal mi Shax do ucha. Je mi jasné, že to znovu potřebuje. Ale já se nebránil. Chtěla bych tomu zatrhnout, ale nesvedla jsem to, protože mé srdce říkalo, že to chci. Začal mě znovu líbat. I já jeho. Znovu do mě vnikl. Zrychloval se mi tep a začínala jsem sténat. Hrál si s mými prsy, které líbal, cucal a mačkal. Na těle se mi udělala husí kůže. Škrábala jsem ho jemně po zádech. Až se oba uděláme. A takhle jsme měli sex každý večer a každé ráno. Ale ten čtvrtý den se vše změnilo.