Nevěra XXIII.
Informace:
Snad nejdelší kapitola této povídky :D
XXIII. U soudu
Nastal den D, kdy mě čekalo soudní stání u rozvodu. Stání mělo začít v deset a sraz s Pavlem byl za deset minut deset. Vstávali jsme v půl šesté. Já si oblékla společenské oblečení, které mi nedávno Tomáš koupil. Jak Tomáš, tak i Ondra jeli se mnou, jako podpora a taky nebylo hlídání. Školka měla začít o týden později.
Po snídani jsme zamkli chatu a jeli do města před soudní budovu, kde se to stání mělo konat. Cestou do města si Ondra odpočinul, protože v autě usnul. Já byla tak nervózní, že se mi usnout nepodařilo. Jeli jsme mlčky. Tomáš poznal, že jsem nervózní, tak radši nic neříkal.
Za deset minut deset jsme už stáli před soudní budovou. K nám se připojil Pavel a také dorazil Karel se svou právničkou.
„Ahoj Ondro.“ Pozdravil Karel Ondru a nás tři ignoroval.
„A-ahoj.“ Dostal ze sebe Ondra a chytil se mě za ruku.
„Neboj, nic ti neudělá.“ Utěšovala jsem Ondru.
„Neboj, my tě nedáme.“ Připojil se Tomáš.
„Pojď k tátovi.“ Vybídl Ondru Karel, a roztáhl ruce k objetí. Ondra se začal za mne schovávat. „Co jste mu o mně navykládali, že se mě bojí?!“ začal se Karel rozčilovat.
„Klid Karle.“ Uklidňovala právnička Karla.
„Buďte v klidu. Snaží se vás vyprovokovat.“ Šeptal mi do ucha Pavel. Jenom jsem hlavou přikývla a mlčela. Za deset minut celá jsme mohli do budovy.
Strážní nás prohlédli, jestli u sebe nemáme nějakou zbraň, či něco nebezpečného. Všichni jsme prošli bez problémů.
Tomáš s Ondrou byli v soudní síni, jako můj doprovod. Naštěstí Ondra svědčit nemusel.
Po příchodu soudce, jsme si všichni stoupili. Soudce naznačil rukou, abychom si sedli a tak jsme si sedli na místa.
„Dobrý den, dneska jsme se tu sešli, abychom rozvedli manželský pár Šťastných. Zde jde o majetek a o péči o dítě. Postavte se paní Šťastná.“ Vybídl mě soudce. Postavila jsem se. „Trváte na svém obvinění tak, jak to bylo doručeno soudu, nebo to chcete nějak pozměnit či doplnit?“ zeptal se mě. Všichni se na mě dívali.
„Ano trvám.“ Přikývla jsem na souhlas.
„Dobře, sedněte si.“ Posadil mě soudce.
„Pane odpůrce vy s tím vším nesouhlasíte?“ zeptal se soudce Karla. Karel se postavil.
„Ano, nesouhlasím s tím.“ Přikývl Karel.
„Dobře, teď přejdeme na řeč právníků. Pane Adámku, můžete začít.“ Otočil se na Pavla soudce. Pavel si upravil sako, zapnul jeden knoflík a vzal do rukou sešit s poznámkami.
„Jsme tu, abychom rozvedli manželský pár Šťastný, kteří si už přestali rozumět.“ Chtěl pokračovat Pavel, ale Karel mu skočil do řeči.
„Jasně, rozumět! Podvádět! Křičel Karel.
„Klid v soudní síni!“ napomenul soudce Karla.
„Manželský pár, který si přestal rozumět. Stále se hádají a doplácí na to jejich společný syn Ondru. Proč tyto dva nerozvést a utěšit tu zlobu a neštěstí? Proto bychom chtěli tyto dva lidé rozvést a svěřit péči dítěte do rukou matky. Děkuji.“ Vzal si proslov Pavel.
„Dobře, teď protistrana.“ Posadil Pavla a vyzval k proslovu právničku Karla, kterou jsem neznala. Ani jméno ne.
„Dobrý den soude, jsme tu, aby se tento manželský pár rozvedl. To ano, ale kde je ta pravda? Opravdu si tento prát nerozuměl, nebo v tom hraje roli nevěra? A můj mandant rád syna do své péče.“ Pronesla právnička a posadila se. Naštěstí při jejím proslovu jsem si s Pavlem mohla šeptat.
„Nevěrná jsem mu byla jenom jednou a to na té dovolené.“ Šeptala jsem Pavlovi.
„Vím, chce to trpělivost. Nebojte, dobře to dopadne.“ Uklidňoval mě Pavel. Při vyslovení, že Karel chce Ondru do své péče jsem se zděsila, ale nijak naštěstí nekomentovala.
„Dobrá, teď si vyslechnu manželé. Paní Šťastná postavte se.“ Vyzval mě soudce. Postavila jsem se a čekala, co bude dál. „Paní Šťastná, to vy jste podala žádost o rozvod. Co vás k tomu vedlo?“ zeptal se mě. Nadechla jsem se a spustila.
„S Karlem jsme si přestali rozumět více než před rokem.“ Odpověděla jsem soudci.
„Jak nerozuměli?“ vyptával se dál soudce.
„Pořád jsme se hádali a to i před naším synem Ondrou.“ Znovu jsem odpověděla.
„Kvůli čemu jste se hádali?“ zeptal se soudce.
„Kvůli maličkostem. Třeba kvůli kravatě. Karel ji nemohl najít, a když jsem ji našla, byla to moje vina, že jsem mu ji schovala.“ Odpověděla jsem.
„Ty děvko, to není pravda!“ rozčílil se Karel a začal mi nadávat.
„Klid v soudní síni a vulgarizmy si vyprošuju!“ okřikl soudce Karla. Jeho právnička mu něco šeptala do ucha. „A jak jste to řešili?“ otočil se na mě.
„Chodili jsme do rodinné poradny, do které Karel ani chodit nechtěl.“ Řekla jsem pravdu.
„Co lžeš, děvko?!“ znovu se rozčílil Karel.
„Pane Šťastný, pokud nepřestanete, tak vám mohu vyhodit ze soudní síně s velkou pokutou.“ Pohrozil soudce Karlovi. „Tady čtu, že vás uhodil. Je to pravda?“ znovu se na mě otočil.
„Ano je. Když jsem byla na odchodu z domova s Ondrou, tak se Karel objevil ve dveřích i s papíry na rozvod. Pohádali jsme se a pak mě uhodil. Poté chtěl uhodit Ondru, ale já do té rány vkročila a schytala další.“ Přikývla jsem, že je to pravda.
„A jindy vás neuhodil?“ zeptal se soudce na další otázku. Karel chtěl protestovat, ale jeho právnička mu v tom zabránila včas.
„Ne nikdy. Až při odchodu z bytu.“ Přikývla jsem.
„Dobře, to mi stačí. Sedněte si. Teď pan Šťastný.“ Nechal mě sednout a stoupl si Karel.
„Byla jste výborná.“ Pochválil mě Pavel šeptem a usmál se. Usměv jsem mu oplatila.
„Díky.“ Poděkovala jsem a věnovala se výslechu Karla. Karel od soudce dostal stejné otázky. Jenže on odpovídal lživě a ještě mě obvinil, že ho podvádím přes rok s jeho bratrem Tomášem. Chtěla jsem protestovat, ale Pavel jako by to věděl, chytil mě za ruku. Podívala jsem se na něho a ten zakýval hlavou, že ne. Tak jsem držela klapačku.
„Dobře. Teď majetkové vyrovnání.“ Přešel k další položce soudce. „Tady se píše, že byt a veškeré vybavení bytu s autem připadne panu Šťastnému. Souhlasí obě strany?“ zeptal se pro jistotu soudce. Pavel a právnička Karla se postavili a oba řekli, že to souhlasí. „Dobře, teď si uděláme přestávku. Pokračovat se bude ve tři.“ Řekl a dal nám volno.
Venku jsem se sešla s Ondrou a Tomášem. Mluvil spíše Pavel než já.
„Tady Bára si vede dobře.“ Pochválil mě Pavel.
„Ale mám co dělat, abych něco neprovedla.“ Přiznala jsem.
„Snaží se vás vyprovokovat. Zná vás a ví jak na vás.“ Uklidňoval mě Pavel.
„To je pravda.“ Přikývla jsem. Pak jsme šli na oběd, a když jsme se vrátili, tak do zahájení dalších kroků, chyběla hodina. Karel a jeho právnička se za tu dobu neobjevili.
K soudu se objevili včas a ve tři přišel zase soudce a pokračovalo se v jednání. Šlo o Ondru. O tom, kde bude bydlet. Soudce si prošel spisy a nechal do nich nahlédnout i právničku Karla.
„Soudce povolává prvního svědka. Je jím psycholožka Michaela Kašparová.“ Povolal psycholožku Ondry. Dveře se otevřely a ona vstoupila dál. Stoupla si ke stupni, kam si stoupali svědkové.
„Dobrý den.“ Pozdravila Michaela.
„Dobrý den, máte v péči Ondru. Jak je na tom po psychické stránce?“ zeptal se soudce na zdravotní stav Ondry.
„Je na tom o hodně líp, než byl na začátku.“ Řekla Michaela pravdu.
„Jaký byl jeho stav, když jste se ho ujala?“ zajímalo soudce.
„Byl sklíčený, málo mluvil, uzavřený, bázlivý.“ Odpověděla Michaela.
„Vždyť celou tu dobu tvrdím, že je třasořitka!“ rozčílil se zase Karel.
„Uklidněte se!“ napomenul soudce Karla. „Jsou tu náznaky týrání?“ zeptal se a otočil se na Michaela.
„Z psychologického stavu ano.“ Přikývla Michaela.
„Kdo by ho týral, prosím vás.“ Znovu se ozval Karel.
„Ticho!“ okřikl soudce zase Karla.
„Děkuji, to je vše. Můžete si jít sednout.“ Ukončil výslech s Michaelou.
„Dalším svědkem je Ludmila Václavíková.“ Povolal soudce dalšího svědka. Karla polilo horko, když ji viděl.
„Paní Václavíková. Jaký vztah máte k manželům?“ zeptal se naší poradkyně soudce.
„Byla jsem jejich rodinná poradkyně.“ Odpověděla Ludmila.
„A jak se vám jevili?“ zeptal se soudce.
„Byli hodně rozhádaní. Několikrát se pohádali i u mých sezení.“ Přikývla Ludmila.
„Bylo tu řešení, jak tomuto vztahu pomoci?“ zeptal se soudce.
„Bohužel ne.“ Přikývla Ludmila. A co následovalo, mě dost šokovalo.
„Bohužel ne? Sama si chtěla, abych se rozvedl!“ křičel Karel. Víc nepokračoval, protože mu došlo, co provedl. V soudní síni chvíli panovalo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem.
„Pane Šťastný, postavte se.“ Vyzval soudce Karla. Karel se neochotně postavil. „Jak jste to myslel?“ zeptal se ho soudce.
„Ale nijak.“ Pokýval hlavou Karel, že nic neřekne.
„Pane Šťastný, za skrývání důkazů a lhaní můžete dostat až rok vězení.“ Pohrozil soudce Karlovi. Ten rezignoval.
„No dobrá. Tady s Ludmilou jsem udržoval milostný poměr.“ Přiznal zlostně Karel. Málem jsem vylítla z kůže. Ale Pavel včas zakročil a silněji stiskl ruku, což mě uklidnilo. Tedy v rámci možností.
„Je to pravda paní Václavíková?“ otočil se soudce na Ludmilo.
„Ano, je.“ Přikývla Ludmila.
„Dobře, můžete si sednout.“ Posadil soudce Ludmilu. „A teď předvolávám sociální opatrovnici Kateřinu Vaculíkovou.“ Povolal posledního svědka.
„Dobrý den.“ Pozdravila sociální poradkyně Kateřina a čekala, na co se soudce zeptá.
„Paní Vaculíková, jak to vypadá v rodinném zázemí u pana Šťastného?“ zeptala se soudce.
„Malý Ondra tam má svůj pokoj s hračkami. Byt vypadá dobře a na to, aby se tam Ondra vyhrál i odpočinul. Krásné zázemí.“ Řekla Kateřina.
„A co u paní Šťastné?“ zeptal se na mé zázemí.
„Pokoj je maličký, ale i tak se tam hračky vejdou. Venku je velký pozemek, takže si může vyhrát venku. A kdyby nebylo příznivé počasí, tak dole je společná kuchyně s obývákem, takže velký prostor, kde si Ondra také může hrát.“ Odpověděla Kateřina. Bála jsem se, aby soudce nepřehlížel na to území, aby mi ho nesebral. To bych nepřežila a Ondra taky ne.
„Jaký je váš názor na výchovu Ondry?“ zeptal se soudce.
„S matkou má výborný vztah. S otcem je to horší. Ondra se ho bojí. Přiznal, že ho i otec bil. Přikláním se, aby Ondra žil u matky a s otcem se vídal minimálně.“ Přikývla Kateřina. Moc se mi ulevilo, protože řekla pro mě krásná slova.
„Dobrá, sedněte si.“ Posadil Kateřinu. „Líčení se odručuje za měsíc.“ Odročil soudce soud. Pavel mi vysvětlil, že u této situaci je to normální.
Během toho měsíce měl stání i Tomáš. Soud proběhl hladce. Lucinka zůstala v péči matky s tím, že každý víkend si Tomáš bude brát Lucinku k sobě a o prázdninách s ním bude tři týdny. Barák Lucce nechal, jenom si vybojoval auto. Soud je téhož dne rozvedl. Po měsíci čekal verdikt mě a Karla.
Když soudce vstoupil dál, tak jsme se všichni postavili. Soudce rukou naznačil, ať si sedneme. Vzal desky a začal číst rozsudek.
„Soud rozhodl takto: Tříletý Ondra bude žít s matkou Barborou Šťastnou a svého otce Ondra bude vídat jednou měsíčně pod dohledem sociální pracovnice. Soud skončil, můžete odejít.“ Po tomto soudcovo verdiktu se mi do očí nahrnuly slzy. Slzy štěstí.
„To by chtělo oslavu.“ Pronesl Tomáš, když k nám přišel i s Ondrou. Ondru jsem si vzala na ruku a s Tomášem se políbila.
„Souhlasím s tou oslavou.“ Přikývla jsem na souhlas.
„Půjdeš s námi?“ zeptal se Tomáš Pavla.
„Někdy jindy, ale určitě zajdeme.“ Odmítl pozvání Pavel, ale slíbil, že si někdy zajde s námi na to pivo. Rozloučili jsme se s Pavlem a my nasedli do auta a jeli jsme do restaurace na jídlo.