Nevěra XXII.
Informace:
Tak snad dneska dopíšu :D
XXII. U doktora a policie
Po pár minutách Tomáš parkoval na parkovišti, před budovou, kde sídlil můj praktický lékař Jaroslav Orság. Byl to Čech. Nejspíš měl nebo má předky v Rusku. Nevím.
„Buďte tady, nebo se projdete. Bude to na dlouho.“ Řekla jsem těm dvěma.
„My půjdeme s tebou.“ Trval na svém Tomáš.
„Ale to potrvá.“ Protestovala jsem.
„Nenecháme tě jít samotnou.“ Promluvil Ondra.
„Dobrá, ale pokud se budete nudit, tak se půjdete projít.“ Rezignovala jsem. Tomáš se podíval na Ondru a ten na něj. Usmáli se a jako jeden muž řekli.
„Rozkaz.“ Musela jsem se smát a ti dva se mnou. Vyšli jsme z auta a šli dovnitř.
V čekárně bylo plno lidí. Měla jsem i podezření, že se dneska na mě nedostane řada. Ondra mi seděl na klíně a Tomáš u nás stál, protože si neměl kam sednout.
„To je tu takhle plno pořád?“ zeptal se Tomáš.
„Ano, proto je lepší sem jezdit už na sedmou hodinu.“ Přikývla jsem na souhlas a šeptala, abychom nerušili ostatní pacienty.
„Mami, budu moci jít s tebou?“ zeptal se mě Ondra.
„To ne Ondrášku. Počkáš s Tomášem.“ Zamítla jsem to. Nechtěla jsem, aby si ten včerejší den nějak ještě připomínal, i když z hlavy to jen tak nedostane.
„Dobře.“ Přikývl Ondra a usmál se.
„Hele, nechcete se jít projít?“ zeptala jsem se jich.
„To je v pohodě.“ Usmál se Tomáš.
„Nenecháme tě v tom.“ Připojil se Ondra. Na oba jsem se usmála. Řada na mě nakonec došla, ale až za dvě hodiny.
Poté, co jsem od sestřičky dostala svou kartu, šla jsem k doktorovi Orságovi.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem doktora a podala mu svou kartičku.
„Dobrý den, co vás trápí?“ zeptal se poté, co mě pozdravil.
„Jde o to, že včera mě můj manžel uhodil. Nejdřív mě a pak chtěl praštit i syna, ale já do té rány vkročila. Potřebovala bych zprávu pro policii.“ Řekla jsem, co bych potřebovala. Doktor Orság se na mě podíval.
„Tak se na to podíváme, ale měla jsem přijít už včera.“ Řekl doktor Orság.
„Vím, právník mi už to taky říkal.“ Přikývla jsem na souhlas. Podíval se mi na obě strany, kde se mi rýsovaly modřiny.
„Není to nic vážného. Chtělo by to ledovat a časem to zmizí. A teď mi řekněte podrobně, co se stalo. Potřebuju to sepsat do zprávy pro policii.“ Požádal mě doktor Orság. Dala jsem se do vyprávění celého příběhu. Doktor Orság vše zapisoval, občas přerušil, aby si něco ujasnil. Když to bylo sepsané, vytiskl zprávu dvakrát. Jednu mi dal pro policii a druhou založil do mé složky.
„Děkuji, na shledanou.“ Rozloučila jsem se s doktorem Orságem.
„Na shledanou.“ Rozloučil se i doktor Orság. Poté i se svou složkou jsem šla k sestřičce.
Ta si kartu převzala a chystala se jít zavolat dalšího pacienta, ale já si vzpomněla, že mám novou adresu.
„Sestřičko, potřebovala bych vám říct svou novou adresu.“ Řekla sestřičce. Ta se posadila a na počítači najela na mou složku.
„Můžete.“ Vybídla mě a já ji nadiktovala svou adresu. Naštěstí jsem si ji dokázala zapamatovat. I v takovém zapadákově, kde až na obyvatelé tam nikdo není. Sestřička vše zapsala, poté jsem vyšla ven a sestřička zavolala dalšího pacienta.
Všichni tři jsme šli k autu. Šlo se mlčky. Vlezli jsme venku do auta a připoutali se. Poté se Tomáš zeptal.
„Tak jak si dopadla?“ zeptal se mě Tomáš.
„Mám to ledovat a sepsal podrobnou zprávu pro policii, kterou mám u sebe. Můžeme jet na tu policii.“ Přikývla jsem poté, co jsem řekla, co mi řekl doktor.
Tomáš nastartoval a vyjel směr policie. Chvilku jsme v autě mlčeli. Až to ticho prolomil Tomáš.
„Na tu policii, jdeme s tebou.“ Pronesl Tomáš. Tentokrát jsem neprotestovala a byla ráda. Sama bych to asi nezvládla. Po chvíli jsme byli na místě. Tomáš zaparkoval a poté jsme šli dovnitř, do policejní budovy.
Šli jsme k informacím, kde byla uniformovaná policistka. Než stačila se zeptat, co potřebujeme, tak Tomáš byl rychlejší.
„Dobrý den, chtěli bychom podat trestné oznámení na domácí násilí.“ Požádal Tomáš. Policistka přikývla, vzala telefon a zavolala někomu.
„Za chvilku si pro vás přijde komisař.“ Řekla nám policistka.
„Děkujeme.“ Poděkoval Tomáš a šli jsme stranou, čekat na komisaře.
„To vy chcete podat trestné oznámení?“ zeptal se nás neuniformovaný muž, který přijel výtahem. Podívali jsme se na něho.
„Dobrý den, ano to bychom chtěli.“ Přikývl Tomáš.
„Tak pojďte za mnou.“ Vyzval nás a my šli za ním.
Jeli jsme do třetího patra. Tam nás komisař vedl do jeho kanceláře, která byla uprostřed chodby.
Komisař nás vyzval rukou, abychom jsme si sedli. A tak jsme si sedli. Tentokrát Tomáš si vzal na klín Ondru.
„Tak, teď mi povězte, co se stalo.“ Vyzval nás komisař. Sice se nám nepředstavil, ale na jeho stole stála jmenovka, tak jsme zjistili, že se jmenuje Michal Filák. Vzala jsem si slovo a vše, co jsem řekla právníkovi, svému doktorovi. Komisař Filák poslouchal, občas si zapsal nějakou poznámku. „Dobře. Sice jste měla přijít včera, ale věřím, že vám to bylo už oznámeno. Teď mi to všechno řekněte celé. A já to zapíšu do počítače.“ Vybídl mě znovu, abych to řekla. Vše jsem řekla znovu a mluvila jsem pomaleji, aby komisař stíhat vše zapsat do počítače. Občas se na něco zeptal, ale většinou jsem mluvila jenom já. Když vše sepsal, tak to dvakrát vytiskl a lékařskou zprávu si okopíroval. „Tak, teď si to přečtěte a podepište.“ Vybídl mě. Dala jsem se do čtení. Vše, co sem řekla, tam bylo napsané, tak jsem to jenom podepsala. „Dobře, teď můžete jít. Jednu zprávu si necháme my a tuto vám dávám pro právníka.“ Vysvětlil, proč vytisknul dvě zprávy. Přikývla jsem hlavou na souhlas. Poté jsme se rozloučili a odešli.
Mlčky jsme jeli za Pavlem Adámkem, kde jsme mu nechali obě zprávy a jeli na oběd. Už jsme měli všichni tři hlad.
Po jídle jsme šli do zámečnictví, kde mi Tomáš nechal udělat klíče od chaty. Tomáš už pak chtěl jet domů, na chatu, ale připomněla jsem mu, že musíme změnit doklady, kvůli tomu, že bydlíme jinde. Tomáš se usmál. Poté jsme obešli úřady a nechali si udělat nové občanky. Na pojišťovně jsme jenom řekli novou adresu. A až pak jsme mohli jet domů.