Nevěra XIX.
Informace:
Prodloužená kapitola. Maličko doják :D
XIX. Vybalování a přiznání
Poté, co Tomáš odjel na nákup jsem se vrhla na vybalování věcí Ondry.
„Mami, mohu ti pomoci?“ zeptal se mě Ondra. Podívala jsem se na něho.
„Jistěže, budu jenom ráda.“ Usmála jsem se a začala mu podávat věci a ukazovala, kam si je má uklidit.
„A to tady strejda zůstane s námi?“ zeptal se náhle Ondra. Podívala jsem se na něho.
„Ano, bude.“ Přikývla jsem, že tu bude i Tomáš. „Víš, já a tvůj táta si už nerozumíme. Jenom se hádáme. Proto tu vůbec táta nebude.“ Snažila jsem se to Ondrovi nějak vysvětlit.
„A ty máš strejdu ráda a on tebe?“ dál se vyptával.
„Ano mám a on mě taky. Jako kdysi já a tvůj táta.“ Byl sice malý, ale hodně vnímavý. Všeho si všímal, vnímal, i když věcem nerozuměl.
„A strejda mě taky má rád?“ zeptal se Ondra.
„Ano má. Chce tě tu. Kdyby nechtěl, tak by si tu nebyl.“ Přikývla jsem, že i jeho má Tomáš moc rád.
„Víš, já strejdu mám taky hodně rád. Víc než tátu.“ Řekl Ondra a tím mě hodně překvapil. Měl na krajíčku a dokonce jedna slzička mu tekla po tvářičce.
„Ondrášku, co se děje?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„T-táta mě bil.“ Přiznal a úplně se rozbrečel. Hned jsem ho objala.
„Jak tě bil?“ zeptala jsem se Ondry.
„Nejdřív přes zadek, pak pohlavky až došlo na facky.“ Přiznal s pláčem. To jsem nevydržela já a taky se rozbrečela. „Promiň, mami.“ Hned na to se mi omluvil.
„Za co se omlouváš?“ nechápala jsem jeho omluvu.
„Že jsem ti nic neřekl dřív.“ Vysvětlil mi.
„To spíš ty promiň, že jsem si nikdy ničeho nevšimla.“ Omluvila jsem se spíš já jemu. „Už se tě nikdo nedotkne.“ Slíbila jsem mu.
„Jak to myslíš, mami?“ nepochopil to Ondra.
„Že tě už nikdo neuhodí.“ Vysvětlila jsem mu to.
„Aha. Mám tě moc rád, mami.“ Vyznal mi Ondra lásku.
„A já tebe, Ondrášku.“ Taky jsem se mu vyznala. Ještě chvíli jsme byli v objetí. „Nedoděláme to?“ zeptala jsem se a Ondra se odtáhl a přikývl. Oba jsme si setřeli slzy a dali se do vybalování zbytku oblečení. Když bylo hotovo, tak jsme si s Ondrou plácli, jak jsme šikovní. „Jestli chceš, tak si tu hraj a já to vybalím už sama.“ Navrhla jsem Ondrovi.
„Opravdu mohu?“ zeptal se šťastně.
„Ano, můžeš.“ Usmála jsem se na něho.
„Děkuji, maminko.“ Poděkoval mně a objal. Já jeho taky objala a pak nechala Ondru, aby byl ve svém světě a já šla do ložnice vybalit své věci a věci Tomáše.
Když jsem se dala do vybalování svých věcí, začal mi zvonit mobil. Byl to Karel. Neochotně jsem hovor přijala.
„Co chceš?!“ vyjela jsem po Karlovi.
„Koukám, že sis rychle našla náhradu!“ začal Karel křičet.
„Nekřič na mě! Vše bude mít dohru, na to nezapomeň! Vím úplně vše!“ taky jsem křičela a pak hovor ukončila. Měla jsem touhu mobilem praštit. Sice by se Karel nedovolal, ale Tomáš by mohl mít strach, tak jsem ho hodila jemně do postele. A vrhla se slzy v očích na vybalování svých věcí. Proklínala jsem se, že jsem už nejednala dřív. Že jsem odtažitost Ondry ohledně Karla neřešila. Ten klučík musel trpět dost dlouho. A to jsem si vyčítala a nedokázala si odpustit. Ani mi nedošlo, že jsou mé věci srovnané a uklizené. Teď byla řada na věcech Tomáše. Setřela jsem si slzy a chystala se otevřít jeho tašku, když mi začal znovu zvonit mobil. Sáhla jsem pro něho a podívala se, kdo mi volá. Byla to Lucka. Hovor jsem zvedla.
„Ty děvko! Já ti řeknu, že chci chodit s Tomášem do poradny a ty s ním utečeš! Mělo mi to dojít ten den, kdy vy tři jste byli v tom bazénu!“ křičela na mě Lucka.
„Tak jsem děvka, ale nejsem fůrie jako ty!“ taky jsem křičela. „Nedivím se, že tě Tomáš opouští! Nikomu nic nedovolíš a sama rozkazuješ, co kdo má dělat!“ dál jsem křičela.
„Co si to dovoluješ?! Nejsem žádná fůrie ani nic jiného! Jsem správná matka!“ křičela Lucka.
„Víš co?! Nevolej mi! Ani s Karlem ani s tebou nechci mít nic společného! Sbohem!“ křikla jsem a hovor ukončila. Naštěstí Lucka se už neozvala. Se slzami v očích jsem vybalila věci Tomáše. Když jsem skončila, otevřely dveře.
„Jsem doma!“ křikl zezdola Tomáš.
„Jsme ještě nahoře!“ křikla jsem dolů. Po chvíli jsem slyšela, jak Tomáš jde nahoru.
Nejdřív se stavil za Ondrou. Dveře byly otevřené, tak jsem vše slyšela. A usmívala se u toho a zároveň potlačovala slzy.
„Ahoj chlape, jak to jde?“ zeptal se Ondry.
„Dobře strejdo. Mám tě moc rád.“ Řekl Ondra Tomášovi. Seděla jsem na posteli, tak jsem neviděla, jak Ondra Tomáše objal a Tomáš jeho.
„Já tebe taky mám rád, chlape.“ Řekl Tomáš, ale v jeho hlase bylo poznat, jak je překvapný. „Teď půjdu za maminkou.“ Řekl a Ondra ho pustil. Po chvíli se u mě objevil Tomáš.
Podívala jsem se na něho. V obličeji bylo poznat, že je ještě zmatený. Usmála jsem se na něho. A do očí se mi draly slzy.
„Co to mělo být?“ zeptal se překvapeně Tomáš.
„Vyznal ti lásku, a že tě bere.“ Vysvětlila jsem to Tomášovi. „Víš, při vybalování se mi přiznal, že ho Karel bil.“ Řekla jsem to, co mi řekl Ondra, a rozbrečela jsem se. Tomáš si sedl ke mně a objal kolem ramen.
„To je vtip?“ zeptal se Tomáš šokovaně.
„Ne, toto by si Ondra nevymyslel. Ale když se nad tím zamyslím, tak se mu Ondra poslední dobou dost stranil. Jen já to neřešila.“ Řekla jsem s brekem. Tomáš mě objímal.
„Nic si nevyčítej. Není to tvoje vina. A už bude dobře. Jsem s vámi.“ Utěšoval mě Tomáš, ale v jeho hlase byl znát vztek. „Jinak promiň, že jsem své věci tak do té tašky naházel, ale neměl jsem čas je rovnat.“ Omluvil se mi, že své věci jen tak naházel do tašky.
„V pohodě, i my je tam měly naházené.“ Pousmála jsem se.
„Miluju tě, Baruško.“ Vyznal se mi Tomáš.
„A já tebe taky, Tomáši.“ Taky jsem se mu vyznala. Políbili jsme se.
„Jdu vybalit nákup. Koupil jsem pizzu, tak se můžeme najíst.“usmál se Tomáš. A já se víc k němu přitulila. Takovéto mužské, něžné objetí, podpora a polibky mi chyběli. Nikdy jsem je ani nezažila. Karel byl na vše hr a taky hrubý.
„Dobře, já s Ondrou tam za chvíli dorazíme.“ Přikývla jsem. Tomáš mě ještě políbil a pak šel dolů. Já se nějak dala dohromady a šla pro Ondru. Poté jsme oba šli dolů, kde Tomáš měl nákup uklizený a jenom dával talíře na stůl, kde byla pizza.