Nevěra XVII.
Informace:
Útěk od nejhoršího manžela.
XVII. Útěk od manžela
Hned v pondělí jsem vstávala v sedm. Od šesti Karel byl v práci. Na dnešní noc jsem se převalovala a nemohla pořádně zabrat. Ale jakmile se zavřely dveře, tak jsem ještě chvilku čekala a pak se vrhla na balení svých věcí. No, balení se to tak nazvat nedá. Věci jsem přímo do té tašky házela. Ale chtěla jsem to mít brzy hotové. Okolo osmé, kdy jsem měla své věci sbalené, se probudil Ondra. Tak jsem se mohla vrhnout i na jeho věci.
„Mami, co děláš?“ zeptal se mě Ondra zvědavě.
„Balím věci. Stěhujeme se.“ Řekla jsem a doufala, že to nějak nebudu muset rozebírat
„Aha. I táta?“ zeptal se na Karla, jestli i on se bude stěhovat s námi. Podívala jsem se na Ondru.
„Bez tatínka. Ten tu zůstane.“ Zavrtěla jsem hlavou, že Karel zůstává doma.
„A to se sem už nevrátíme?“ dál se vyptával Ondra.
„Ne, nikdy.“ Přikývla jsem na souhlas. „Pomůžeš mi s tvými věcmi?“ zeptala jsem se ho. Ondra přikývl hlavou na souhlas. „Tak mi podávej tvé knížky a plyšáky.“ Požádala jsem ho s úsměvem na rtech. Ondra vybíral pečlivě, co vzít a co nechat. Za chvilku to bylo hotové. Měl sebou kromě oblečení pět knížek a tři plyšáky. Čtvrtý plyšák byl v jeho náručí. Tašky jsem hodila na chodbu a šla Ondrovi udělat snídani. Já měla sevřený žaludek, tak jsem si nic nedala.
Když Ondra baštil, tak jsem sepsala lístek pro Karla.
„Karle, naše situace je neúnosná. Hádáme se a Ondra na to doplácí. Láska mezi námi vyprchala. Proto se s Ondrou stěhuju a během týdne dostaneš papíry k rozvodu. Je konec. Bára.“
A lístek nechala na lince. Ondra se mezitím najedl. Po jídle jsem nádobí opláchla. Podívala jsem se kolik je hodin. Bylo za pět minut deset. Akorát čas vyrazit.
Když jsme byli oba oblečeni, chystala jsem otevřít dveře, ale ty se otevřely a v nich stál Karel. V rukou držel rozvodové papíry. Byla jsem v šoku, protože měl být v práci.
„C-co tu děláš?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.
„Tak rozvést jo?! Na to zapomeň!“křičel Karel na celý barák. „Někoho máš, co?!“ dál křičel.
„Ne, nemám!“ zalhala jsem. „A teď nás pusť!“ chtěla jsem se dostat z bytu do chodby.
„Nikam vás nepustím! Křičel Karel a zatarasil nám cestu.
„Nebo co?!“ řekla jsem. Netušila jsem, že mě fakt uhodí. Protože se napřáhl a jednu mi vrazil, Byla to dost silná rána. Chystala jsem něco říct, ale Ondra promluvil jako první.
„Nebij maminku.“ Řekl Ondra odvážně a chystal se stoupnout přede mne.
„Ty spratku!“ řekl Karel a napřáhl se. Nechtěla jsem, aby Ondru uhodil, tak jsem se postavila před Ondru a tu ránu schytala do druhé tváře. Tato rána byla hodně silná. Jak tuto reakci Karel nečekal, tak jsem využila té příležitosti a vzala tašky do ruky.
„Ondrášku, jdeme!“ zavelela jsem a přes Karla jsme se dostali k výtahu a jeli dolů.
Tam už na nás čekal Tomáš. Jak nás viděl, tak vylezl z auta a přispěchal na pomoc. Vzal ode mne tašky a dal je do kufru a já dala Ondru do autosedačky a sedla si dopředu k Tomášovi.
„Tak jak?“ zeptal se hned Tomáš, jakmile vyjel.
„V pohodě.“ Zabručela jsem. Tomáš se na mě podíval.
„On tě uhodil?“ byl překvapený, ale plál v něm i vztek.
„To teď neřeš. Prosím.“ Požádala jsem ho, aby se tato situace pro teď neřešila. Tomáš přikývl hlavou na souhlas a jeli jsme mlčky na tu chatu.