Sapiens Cat- Hiku -1.díl
Informace:
No... Tohle je příběh a pohled Hikua, jednoho z hrdinů z příběhu Sapiens Cat. Doufám, že se vám bude líbit i pohled tohodle paka :D Jeden z dvojčat na scéně ;) Meow :3
Hiku
Dobrodružství... To bylo to, co jsem vždy doposud zažíval. Od doby, kdy nás našlo království, a nás dostal nastarost Yumei. Naši rodiče umřeli, když jsem byl s Hakuem malý, ani nevíme jak... Ale byly jsme sami. Měli jen jeden druhého. Zatímco já jsem si zachoval optimismus, on začal být pesimista a jediné, co ho zajimalo, jsem byl já. Je to ale už tak dlouho...
Teď jsme ale tady. V rodišti Catů! Waaaaah. Tak moc zajimavé. Kdo by tušil, že bych se sem někdy dostal?! Kdo by vůbecc tušil, že tohle vše prožiju?! Bylo to tak božíííí! Nevěděl jsem, kam se dřív podívat. Chtěl jsem úplně všude, ale nejdřív jsem musel následovat jakéhosi dalšího Cata, který nás vedl k chatrči podobné jak nějáká indiánská. Kdo ví... Právě jsem s bráchou stál před ní, a já ho loktem šťouchl.
"Vlez tam..." řekl jsem.
"Vzlez tam ty..." odpověděl mi.
"Jasně a něco mě sežere..."
"Ah... Takže to má sežrat mě."
"Jasně... Mě je škoda, jsem příliš pěknej na to, abych skončil v něčím žaludku, pak aby se ze mě stal... stal.... výkal... bleeee... " zazubil jsem se a on jen obrátil oči v sloup. Haku byl na moje hloupé řeči už zvyklý. Mlel jsem to, co mě zrovna napadlo a bylo mi jedno, co si ostatní myslí. Stejně nemám co ztratit a bráška mě bere takového, jaký jsem. Přeci jen jsme dvojčata. Málo kdo nás rozezná. Povahově je to jednoduché, ale vzhledově už tak moc ne.
"No jo, no jo... Už lezu ty Casanovo...." Vlezl dovnitř a já zvědavě čučel, co se bude dít.
"Postel u okna je moje!" ozvalo se a já hned na to vběhl dovnitř.
"Ty hajzle! Víš že nesnáším, když musím spát u dvěří!" nadával jsem, když jsem ho viděl, jak se válí na posteli a vítězně se usmívá.
"Nemáš bejt srab," řekl jednoduše.
"Nejsem srab! Jsem jen jednoduše moc dokonalej, aby se mi něco stalo! To je rozdíl! Navíc.... co kdyby mě opravdu někdo napadl a já bych pak rozmlátil celý barák? No? Co by jsi dělal, drahý bratře?" řekl jsem se založenýma rukama na hrudi. Ten na mě hodil pohled velkého nezájmu.
"Předhodil bych tě Catům, aby ti srazily hřebínek."
"Hmpf!" řekl jsem jen. Obrátil jsem se na patě a odešel ven. Brácha moc dobře věděl, že normálně o sobě takhle nesmýšlím. Ale rád melu blbosti. Procházel jsem po té jejich podivné krajině v kráteru a obdivně na vše koukal. Páni... Taková příroda... V tomhle žijí Cati... Hioky? Hlavou mi probleskl ta bílá kočka s flíčkem na uchu. Heh... Kvůli tomuhle kloučkovi se Yumei tolik změnil. Vždy byl trošku jiný než ostatní královští, ale prostě... Tohle je láááska! Síla lásky oplývá všude! A hejbe světem! Lehce jsem se tomu zasmál a zavrtěl hlavou. Čím víc jsem koukal na ty stromy, tím víc jsem uvažoval nad tím, co tu dělám. Ano... Jsem tu díky Yumeiovi a Hiokymu. Šel jsem tu dobrovolně ale... Co chci? Co je můj cíl?
Stál jsem u jezera a koukal na svůj odraz ve vodě. Zrzavé delší vlasy, zelené oči podobné smaragdu, vcelku vysoký a pevným tělem... Na Yumeie v tomhle nemám, ale přece jen... Koukal jsem na sebe a přemýšlel, jaký mám smysl života.
"Zatracené děcka! Pořád to budou dělat..." cukl jsem při tom naštvaném hlasu. Když jsem se po něm otočil, uviděl jsem Cata. Byl asi tak o hlavu menší jak já. Měl černé vlasy, které přecházely ve světle modrou u konečků. Tak samo to bylo s jeho ušima. U hlavy černé, ale jejich špičky modré, i ocásek. Hmmm.... Zajimavé... Ale neudržel jsem se a začal se smát. Měl totiž všude ve vlasech listí, v košili měl zapíchané větvičky a celý vypadal, jako by ho vyplivl nějákej lesní bůh. Když se naše pohledy setkaly, zjistil jsem, že i oči má modré... Jako nebe...
"Čemu se sakra smě... Ty jsi člověk?!" řekl nejdříve naštvaně a až pak vyděšeně a začal utíkat. Ah... On utíká.... Zábava... Snadno jsem ho doběhl. Sám jsem se divil. Nemají být Catové rychlejší?! Popadl jsem ho za ruku a otočil k sobě. Byli jsme u domů a okolo nás nerušeně procházely Catové, jakoby jsme tam ani nebyli. Jen on na mě naštvaně koukal.
"Ale, ale... Není pěkné odcházet při rozhovoru," řekl jsem s úsmevěm. Pak jsem se uklonil a zase narovnal.
"Jmenuju se Hiku a ano, jak vidíš, jsem člověk! Jsem silný, rychlý a také krásně lidský, mužského typu!" řekl jsem a mrknul na něj. Ten na mě zaraženě koukal, jakobych se zbláznil.
"To vy lidi jste normálně takový narcisti?" řekl zaraženě. Rozchechtal jsem se.
"Ne... Haha... Jen já si ze sebe rád dělám srandu... Jak se jmenuješ ty.... Cate, co tě vyvrhl samotný les?..." řekl jsem se smíchem a ještě víc se dusil smíchem, když jsem viděl jak jeho tváře zčervenaly a začal mi hrozit pěstičkami.
"Nevyvrhl mě les! To ty děcka si se mnou hrály! Oni.. Oni!.... Grrrr to je jedno! Jsem Shii," dodal pak tiše své jméno a založil si naštvaně ruce na hrudi.
"Hmmmm? Jak rozkošné jméno..." řekl jsem pobaveně.
"Kdo je u tebe rozkošný, ty člověčí Hiku!" prskal na mě naštvaně a krčil při tom nosánek a ještě k tomu mu zběsile mrskal ocas.
"No ty..." řekl jsem s úsměvem. Ozvalo se kočičí vrčení a naštvaně mě probodával pohledem.
"Aaaaale no ták... Kocourku... Tohle ti nesluší. Hmmm... Vrnění by bylo lepší," neměl jsem ho tak provokovat, ale když on byl tak strašně roztomilý. Ten malý nos, jemné rty, které když otevřel tak vykukovaly jeho tesáky. Jemné tělo a vlasy jako vrabčák... Hehe...
"Neříkej mi kocourku! Co tu vůbec děláš?! Navíc já jsem už muž! Žádný kocourek! Nikdy nevrním!" vztekal se dál.
"Oooh? Ty to nevíš? Přišli jsme tu s dalším Catem a tak... to je na dlouho. A muž povídáš?" řekl jsem a dal jsem si prst na rty. Zkoumavě jsem si ho prohlížel, až nakonec jsem se k němu naklonil.
"Jsi si tím jistý? Já jen... Neblafoval ti někdo?" řekl jsem jako tiše.
"Aaaargh! Ne! Jsem muž! Vidíš!" odhalil svou hruď a ukázal mi své tělo. Páni... Bylo jemné, ale šly vidět svaly. Přece jen byl to Cat. Hmmm... Ten kluk se mi začíná zamlouvat.
"Hmmm... Okie, Shii." řekl jsem láskyplně a on na mě překvapeně pohlédl.
"To je vše? Už žádné námitky?" zeptal se opatrně a podezřívavě. Tiše jsem se zasmál.
"Mno... Když ti to bylo málo... Budiž..." hned na to se moje rty ocitly na jeho krku, který jsem jazykem ochutnal a pak jsem ho jemně kousl do ucha. Když jsem na něj znovu pohlédl, byl rudý snad všude.
"C...C...C...C... P...P.... CO....CO...." koktal a třásl se. Nevím, zda vzteky nebo čím... Ale bylo to naprosto sladké a zábavné.
"Copak to dělám a proč?" řekl jsem za něj.
"Škádlím tě. Rád škádlím ty, jenž se mi líbí. A taky to bylo rozloučení. Už musím jít. Stmívá se," řekl jsem pobaveně a ještě naposled jsem se k němu naklonil a zašeptal mu do ucha i přes to, že se na nás dívaly ostatní Catové.
"Zatím se měj, Shiii," schválně jsem prodloužil jeho jméno a při tom jsem prstama projel jemnou srst na jeho ocásku, která se zdála delší než u ostatních Catů. Pak jsem se obrátil na patě a vracel se zpět do chatrče.
"Né, že mi budeš čučet na můj dokonalý zadek, Shii!" ještě jsem zahulákal.
"Kdo by sakra chtěl ten tvůj pošahaný zadek člověče! Však počkej ty... ty... Hiku! Já ti to vše vrátím!" oplatil mi a já na něj otočil tvář a spolu s mrknutím jsem řekl: "Tak na to se těším..." Jen vzteklý pohled a rozpačitě červené tváře… Tak kouzelný...
Vrátil jsem se zpět a i tehdy jsem pořád viděl před očima jeho výraz. Dokone i brácha se ptal, proč si nestěžuju na to, kde ležím, a proč mám tak přihlouplý výraz, přilouplejší než kdy jindy. Já se jen více hloupěji zatvářil a nic neříkal. Kdo ví... Možná jen něco, co mi zatím bude dávat smysl... Nebo spíš nesmysl?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
