Anime World CZ/SK - Příběhy

XV. Louka

Šli jsme cestičkou, kudy jsme šli den předtím, takže ke koním. Ondra celou cestu mě pevně držel za ruku, ale nic neříkal. Mně tekly slzy. Chtěla jsem být co nejdříve pryč.

„Baruško, počkejte na mě.“ Zakřičel na nás Tomáš. Zastavili jsme se, setřela jsem si slzy a čekali, až Tomáš dorazí. „Počkejte, ať se tu neztratíte.“ Řekl, když nás Tomáš doběhl. Ondra se usmál a já pousmála. „Znám tu jedno místo, kde si odpočineme.“ Usmíval se Tomáš a už nás vedl na jeho tajné místo.

Chvíli jsme šli mlčky, ale pak mi to nedalo a zeptala jsem se.

„Tomáši, co Lucka? Nevadí jí to?“ zajímalo mě.

„To nevím. Taky jsme se pohádali. Ona má jiný obraz o manželství a já taky jiný.“ Řekl Tomáš, že se taky pohádal.

„To je mi líto.“ Omlouvala jsem se.

„Proč?“ nepochopil to Tomáš.

„Že jste se pohádali kvůli nám.“ Vysvětlila jsem to.

„To není kvůli vám. Mezi mnou a Luckou to už neklape delší dobu. Nebo spíš se hádáme, ale naštěstí ona má o něco větší rozum, protože si dává pozor, kdy se hádat a kdy ne. Aby u toho nebyla Lucinka.“ Vysvětlil mi jak se to má u nich.

„Aha. No je aspoň ohleduplná.“ Souhlasila jsem s Tomášem.

Po chvíli jsme došli na takovou krásnou louku, kde to vonělo po kvítí a i to kvítí bylo vidět. Petrklíče, pivoňky, fialky a další květiny, které jsem ani neznala. Došli jsme na jedno místo, kde jsme si sedli a nebylo na nás vůbec vidět.

„Mami, upleteš mi věneček?“ zeptal se mě Ondra.

„Ráda, jen mi přines nějaké květiny.“ Usmála jsem se na Ondru. Ondra se zvedl a šel trhat. „Tady je fakt nádherně.“ Pronesla jsem v úžasu.

„Viď? Mé tajné místo a teď je to i tvoje a Ondry.“ Řekl Tomáš. A chytil mě za ruku.

„Budu se rozvádět. Už jsem podala žádost.“ Přiznala jsem z čista jasna. Tomáš chvíli mlčel.

„Neboj, za chvíli bude po všem. I já se nechám rozvést. S člověkem jako je Lucka se žít nedá. Byl jsem s ní kvůli Lucince, ale teď mám i vás dva a chci být s vámi.“ Řekl po chvíli Tomáš a zmáčkl mi jemně ruku. Usmála jsem se na něho.

„Tady jsou ty květiny, mami.“ Řekl Ondra, když přiběhl s plnou náručí kvítí. Hned jsem se dala o vití věnečku.

„Jinak v pondělí okolo desáté si pro vás přijedu.“ Dodal potichu Tomáš.

„A kam pojedeme?“ zeptala jsem se Tomáše a dál vila.

„Na chatu, kterou jsem zdědil po babičce a dědovi.“ Řekl pro mě novinku. Nevěděla jsem o té chatě, ale nic jsem neřekla. Zatím jsem se moc vyptávat nechtěla, kvůli Ondrovi. Nechtěla jsem, aby se tím trápil už teď. „Ty si o ní nevěděla, co?“ zeptal se, když jsem nijak nereagovala. Vše na mě poznal. Zakývala jsem hlavou, že ne. „Neboj, vše dobře dopadne.“ Utěšoval mě. Po chvíli věneček byl hotový.

„Tak, tady máš ten věneček.“ Usmála jsem se na Ondru. Ten věneček vzal a dal mi ho na hlavu, jako nějaké královně.

„Budeme rodina, jak má být.“ Ujišťoval mě Tomáš. Podívala jsem se na něho a usmála. Věřila jsem mu. Ještě chvíli jsme tam byli a povídali si. Hlavně o dnešním plavání. Ale o hádce, nebo zmínka o Karlovi či Lucii nepadlo ani slovo. Na Tomášovi jsem poznala, že to se mnou myslí vážně, ale bojí se zároveň, co malá Lucinka. Chtěla jsem mu říci, že to zvládne, ale nechtěla jsem nic vysvětlovat Ondrovi, tak jsem mu jenom stiskla ruku, za kterou mě držel. Podíval se na mě a usmál se a já na něho.

„Neměli bychom se vrátit?“ zeptala jsem se Tomáše. Tomáš se podíval na hodiny.

„Je skoro šest. Radši půjdeme.“ Souhlasil Tomáš. Ondra mě chytl za ruku a vraceli jsme se do kempu. Cestou jsme si povídali, ale čím víc jsme se blížili ke kempu, tak jsme mluvili míň a míň až pak vůbec. Ani jeden z nás nechtěl, aby někdo viděl, jak jsme šťastní. Trošku jsme sehráli komedii, že jsme o ničem nemluvili. Hlavně jsem nechtěla, aby Karel věděl o rozvodu.

Komentáře