Nevěra XIII.
Informace:
Tady je průběh i té druhé hádky :D
XIII. Hádka
Barbora a Karel:
Vrátili jsme se do kempu. Karla a Lucky jsme našli v hospůdce. Hned jsme se k nim připojili.
„Kde jste takovou dobu?!“ obořil se na nás Karel.
„Čekáme s jídlem na vás!“ připojila se Lucka.
„To jste nemuseli. My jsme po jídle.“ Řekl Tomáš v klidu.
„A kde jste jedli?!“ zeptala se ne moc sympaticky Lucka.
„Byli jsme v plavečáku.“ Odpověděl Tomáš stále v klidu.
„Vždyť ani nemáte plavky!“ obořil se na mě Karel.
„Plavky a ručník nám půjčili.“ Odpověděl Tomáš. „Vyhrál jsem vstupenku pro dva dospělí a dítě.“ Řekl pravdu. Na co lhát, že.
„Proč ses neozval?!“ zeptala se protivně Lucka Tomáše.
„Protože si chtěla jít na koně.“ Stále Tomáš byl v klidu.
„A proč ty mě ses neozvala?! Šli bychom na koně my!“ křičel na mě Karel.
„Tak za prvé, by si mi to nevzal, kdybych ti volala! A za druhé my na koně s tebou bychom nešli!“ zvyšovala jsem hlas.
„A to jako proč?!“ křičel Karel.
„Jezdíš jak blázen a já, ani Ondra jsme na koně chtít nechtěli!“ křičela jsem.
„Jste třasořitkové! To tvrdím celou dobu!“ rudl celý vzteky Karel.
„Ondra třasořitka není! O mně si to mysli, ale o Ondrovi ne! Měl si vidět, jak plaval!“ křičela jsem a zatím si neuvědomovala, že nás kdokoli sleduje.
„Jak jsem ho měl vidět, když jsem tam nebyl?!“ křičel Karel.
„Ty se o nás vůbec nezajímáš! Jsi jenom ty a ty a nikdo jiný!“ křičela jsem, ale v tu chvíli mi došlo, kde jsme, a že se každý na nás dívá. „Ondrášku, půjdeme se projít!“ ještě jsem křičela, ale chytla jsem Ondru za ruku a šli jsme ven. Bylo mi jedno kam, jen hlavně pryč od Karla. Potřebovala jsem vychladnout.
Lucie a Tomáš:
Mezitím, co se hádala Bára s Karlem, také se začal hádat Tomáš s Luckou.
„Tak proč si nezavolal? Do bazénu bychom šli jako rodina!“ nedala se Lucka.
„Vážně?! Nepřišlo mi, že by si radši šla do bazénu!“ trošku křičel i Tomáš.
„Jo, vážně! Bára by šla na koně s Karlem a Ondrou a my s Lucinkou do bazénu jako rodina!! Tobě na nás totiž ani nezáleží!“ křičela Lucka.
„Nezáleží?! To si děláš srandu! Snažím se vymyslet nějaké výlety, ale ty pokaždé to zamítneš! Bolí mě hlava! Musíme na nákup! A tak dále!“ vyčítal Tomáš Lucce.
„Tak co na to říct, když máš tak blbé nápady?! I tato dovolená je blbost! Lákaly mně koně, proto jsem souhlasila!“ křičela Lucka.
„Blbosti?! Tak si něco vymysli sama! Já se snažím, ale ty to bojkotuješ!“ křičel Tomáš.
„Proč?! To je tvá práce!“ nedala se Lucka.
„Má?! Spíš naše! Jsme rodina a máme o všem rozhodovat oba! A ne, že jeden něco vymyslí a druhý buď schválí, nebo zavrhne!“ nedal se Tomáš.
„A to se pleteš! Muž má vše vymyslet a žena schválit!“ trvala si na svém Lucka.
„Tak to máš divnou představu o rodině! A jsi pěkná fůrie! Lucince nic nedovolíš! A vždy jí nařizuješ co bude dělat, co bude jíst a tak dále! Ale to není její život, ale tvůj!“ křičel Tomáš. Poté si všiml, že Bára s Ondrou odchází.
„Co tím chceš jako říct?!“ řekla Lucka, ale odpovědi se nedočkala. Tomáš jen mávl rukou a běžel za Bárou a Ondrou.